USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce V. V., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zbořenci 276/14, proti žalované Škoda Auto a.s., se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 869, identifikační číslo osoby 00177041, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o ochranu autorského práva, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 95/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2022, č. j. 3 Co 79/2021-439, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 8. 6. 2020, č. j. 38 C 95/2017-371, ve spojení s usnesením ze dne 30. 4. 2021, č. j. 38 C 95/2017-421, tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované stáhnout z trhu automobily Škoda Kodiaq a Škoda Karoq a zdržet se v obchodním styku užívání všech materiálů, produktů, sdělení nebo jiných projevů obsahujících vyobrazení těchto vozů (výrok I.), zamítl žalobu o uložení povinnosti uveřejnit všechny výroky, kterými soud vyhoví žalobci, na náklady žalované, a to jedenkrát v celostátním vydání tak, že celý výrok pravomocného rozsudku bude zveřejněn v českém jazyce v pátečním vydání Hospodářských novin a v německém jazyce, přičemž překlad vyhotoví na své náklady žalovaná, ve středečním vydání novin Frankfurter Allgemeine Zeitung, v obou periodicích ve formátu nejméně ? strany na šířku, co do použitého druhu a velikosti písma stejně, jako je vyhotoven pravomocný rozsudek soudu (výrok II.), zamítl žalobu na uložení povinnosti stáhnout z trhu kola Triglav a Vega a zdržet se v obchodním styku užívání všech materiálů, produktů, sdělení nebo jiných projevů obsahujících vyobrazení těchto kol (výrok III.) a dále uložil žalobci, aby nahradil žalované náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a státu částku, která byla následně stanovena v samostatném usnesení (výrok V.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a správným shledal i jeho právní posouzení věci. Uvedl, že předmětem sporu bylo, zda návrhy vzhledu (designu) karoserie automobilů vytvořených žalobcem splňují znaky autorského díla podle ustanovení § 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a pokud ano, zda bylo toto dílo užito žalovanou bez souhlasu žalobce.
Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou existence díla. Dospěl k závěru, že pojem „dílo“ je autonomním pojmem unijního práva, který musí být vykládán a uplatňován jednotně a který předpokládá naplnění dvou kumulativních znaků. Předpokládá jednak existenci originálního předmětu v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem, zároveň jsou však jako dílo kvalifikovány pouze prvky, které představují vyjádření takového výtvoru. Kritérium originality, pokud jde o vytvoření designu automobilu (včetně kol), je splněno v případě, že autor ve svém návrhu vyjádří své tvůrčí schopnosti originálním způsobem prostřednictvím rozhodnutí učiněných na základě své tvůrčí svobody.
O jeho splnění však nelze hovořit v případě, kdy vytvoření designu je dáno výlučně nebo převážně technickými potřebami výrobku, ve kterém je design ztělesněn, nebo pravidly či omezeními, která neponechávají žádný prostor pro tvůrčí svobodu, stejně tak jako v případě, kdy nový návrh je „kompilátem“ již existujících a známých řešení použitých jinými designéry v jiných návrzích vozidel.
Odvolací soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že návrh designu předložený žalobcem obsahuje prvky designu známé z jiných vozidel, případně vycházející z již existující „tváře“ designu vozidel žalované a že v návrzích žalobce tak není dosaženo dostatečné míry jedinečnosti a v převážné míře ani dostatečné originality a že řešení (design) předložené žalobcem tak nevykazuje znaky jedinečnosti díla ve smyslu § 2 autorského zákona. Co se dále týče žalobcova tvrzení o porušování jeho práv k nezapsanému (průmyslovému) vzoru, odvolací soud shledal, že toto tvrzení žalobce uplatnil až v průběhu odvolacího řízení, a není proto přípustné z důvodu nedodržení tzv. koncentrace řízení (§ 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o.
s. ř.“). Dále uvedl, že ochrana (průmyslových) vzorů na straně jedné a autorskoprávní ochrana na straně druhé sledují zásadně odlišné cíle a podléhají odlišným režimům. Proto je nutné z hlediska žalobních tvrzení odlišit, zda je požadovaný nárok uplatněn z titulu autorského práva nebo poskytnuté ochrany (průmyslovým) vzorem. Doplnil, že nárok na zdržení se užívání nezapsaného (průmyslového) vzoru může být úspěšný pouze v případě, kdy právo existuje, přičemž v případě nezapsaného (průmyslového) vzoru se ochrana poskytuje po dobu 3 let od data jeho zpřístupnění veřejnosti.
Zdržovací nárok z tohoto titulu by tedy (v případě jeho existence, což nebylo předmětem řízení) stejně nebylo možné přiznat. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně v celém jeho rozsahu), které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny.
Konkrétně se jedná o otázku použitelnosti judikatury Soudního dvora týkající se nezapsaného průmyslového vzoru pro vymezení jedinečných prvků autorského díla v případě, že autor neuplatňoval ochranu nezapsaného průmyslového vzoru, co do vymezení jedinečných prvků autorského díla, u něhož autor uplatňuje práva podle autorského zákona, dále o otázku rozsahu břemene tvrzení ohledně jedinečnosti autorského díla a nakonec o otázku vázanosti soudu znaleckým posudkem a povinnosti učinit z něj vlastní závěry.
Žalobce uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., domáhá se zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením a navrhuje, aby dovolací soud řízení přerušil a předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu unijního práva ohledně aplikace judikatury k nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství a nosných částí rozsudku Soudního dvora ze dne 28.
10. 2021, ve věci Ferrari SpA v. Mansory Design & Holding GmbH a WH, C-123/20, na jiné případy tvrzeného porušení autorského práva.
Žalobce dále namítá procesní pochybení soudů obou stupňů s tím, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to odmítnutím argumentace judikaturou k nezapsanému (průmyslovému) vzoru Společenství, neprovedením účastnického výslechu žalobce k okolnostem vzniku díla a jeho zpřístupnění a tím, že se znalec bez vědomí žalobce vydal do sídla žalované k údajnému zjištění „technologického procesu“. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, případně odmítl pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání není přípustné. Žalobcem předestřená otázka jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti autora přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Namítá-li žalobce, že se odvolací soud při posuzování jeho návrhů z pohledu naplnění znaků autorského díla podle § 2 odst. 1 autorského zákona odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to ve výkladu pojmu jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti autora, pak dovolací soud konstatuje, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odpovídá podmínka jedinečnosti autorského díla i pojmu neopakovatelnosti díla a tvůrčí činnost nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo.
Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou apod. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, nebo ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015). Předmětem autorského práva proto nemůže být to, co existuje bez ohledu na tvůrčí činnost autora (např. fakta), nebo to, co je předem do té míry objektivně determinováno, že pro autorskou tvůrčí činnost nezbývá již dostatečný prostor, takže při splnění určitých podmínek by mohly nezávisle na sobě k témuž výsledku dospět různé osoby.
Předmětem autorskoprávní ochrany není myšlenkový obsah sám o sobě (např. vyřešení určitého problému, jako tomu je u ochrany vynálezu nebo průmyslového vzoru), nýbrž výlučně jeho tvůrčí ztvárnění v autorskoprávním smyslu. Rovněž není možné přiznat samostatnou autorskoprávní ochranu volným prvkům, které spadají do „obecného fondu“ (též jako „domaine public“ či v systému angloamerického práva jako „public domain“). Mezi „obecný fond“ patří vše, co je obecně užíváno z hlediska obsahu, formy i vyjadřovacích prostředků, jakož i vše, co je již objektivně předurčeno (např. přírodními zákony).
Není přitom významné, zda si autor plně uvědomuje, že čerpá z „obecného fondu“, anebo zde působí kolektivní nevědomí, různá informační pole apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2023/2019, uveřejněný pod číslem 5/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vždy však záleží na konkrétních okolnostech té které věci, jež budou pro soud individuálním a do jiných věcí těžko přenositelným východiskem pro posouzení, zda se bude v dané věci jednat o dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona či nikoli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1260/2022). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že se odvolací soud podrobně zabýval individuálními specifickými okolnostmi projednávané věci a po zhodnocení relevantních skutečností (kdy hodnotil předmětné návrhy designů vozidel celkově i z hlediska jejich jednotlivých dílčích prvků, včetně jejich původu či existence na trhu, při zhodnocení prvků určujících „tvář“, resp. korporátní identitu, designu vozidel žalované a generických prvků typických pro daný segment vozidel a míry jejich přejatosti či obecné známosti, ve shodě se soudem prvního stupně též zohlednil rozsah technické determinace designu v daném oboru na straně jedné, včetně technologických, funkčních či bezpečnostních požadavků, a míru autorského rukopisu či tvůrčích inovačních prvků žalobce na straně druhé) dospěl k závěru, že v projednávané věci nelze výsledek činnosti žalobce považovat za jedinečný výsledek tvůrčí činnosti, jenž by naplnil pojmové znaky autorského díla.
Těmto konkrétním úvahám odvolacího soudu proto nelze vytknout jejich nesoulad s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z uvedeného rovněž plyne, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani tím, že pro právní posouzení existence pojmových znaků díla podle § 2 odst. 1 autorského zákona nepoužil jiné právní předpisy upravující samostatně problematiku ochrany odlišných předmětů duševního vlastnictví (jiných předmětů soukromých práv), včetně předpisů na ochranu průmyslových vzorů, a to i (průmyslových) vzorů Společenství podle nařízení Rady (ES) č. 6/2002 [srov. též výslovně § 105 autorského zákona, bod 60 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22.
května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, čl. 17 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/71/ES ze dne 13.
října 1998 o právní ochraně (průmyslových) vzorů a bod 8 jejího odůvodnění, čl. 96 nařízení Rady (ES) č. 6/2002 a bod 32 jeho odůvodnění, v rozhodovací praxi Soudního dvora srov. zejm. již odvolacím soudem citovaný rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 9. 2019, ve věci Cofemel – Sociedade de Vestuário SA proti G-Star Raw CV, C-683/17]. Proto dovolacímu soudu ani nevznikla ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (ve znění Lisabonské smlouvy ze dne 13. 12. 2007 pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, vyhlášené pod č. 111/2009 Sb. m.
s.) povinnost k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru týkající se výkladu unijních předpisů o podmínkách (náležitostech) vzniku ochrany (průmyslových) vzorů, neboť takto vyvstalá otázka nebyla pro posouzení existence pojmových znaků autorských děl podle § 2 odst. 1 autorského zákona relevantní, tedy odpověď na takovou otázku, ať by již byla jakákoli, nebyla v žádném směru způsobilá ovlivnit rozhodnutí ve věci, jež je založena na ochraně práv podle autorského zákona. (K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
7. 2010 ve věci sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k výkladu unijnímu srov. zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci Srl CILFIT a další a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanit?, 283/81, a ze dne 15. 9. 2005, ve věci Intermodal Transports BV proti Staatssecretaris van Financiën, C-495/03.)
Namítá-li dále žalobce, že nebyl proveden k důkazu jeho účastnický výslech k okolnostem vzniku díla a jeho zpřístupnění, zpochybňuje touto svojí námitkou správnost provádění a hodnocení důkazů soudy při zjištění skutečností rozhodných pro právní posouzení věci, resp. vytýká soudům nedostatky ve zjišťování skutkového stavu či existenci vad řízení. Způsob ani výsledek provádění a hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, však nelze zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4496/2016, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1701/2019, ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3151/2020, a ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 915/2021). Proto ani tyto námitky žalobce nemohou přípustnost jeho dovolání založit.
Přitom závěr odvolacího soudu o okolnostech vzniku předmětných návrhů a jejich povaze v sobě neobsahuje žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho právními závěry, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v této otázce odvíjí od výsledku hodnocení provedených důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo žalobce na spravedlivý proces podle čl.
36 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve svém souhrnu představovalo neakceptovatelnou „libovůli“, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání pojmového znaku autorského díla spočívajícího v jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti autora. K tomu pak lze doplnit, že soud provádí důkaz výslechem účastníka, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak (srov. § 131 odst. 1 o.
s. ř.). Pokud však v projednávané věci dospěly soudy ke zjištění rozhodujících právní skutečností z provedeného dokazování, pak neprovedení účastnického výslechu je důsledkem jejich hodnocení již provedených důkazů. Jak však uvedeno již shora, samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Obdobný závěr pak lze učinit ve vztahu k námitce žalobce vytýkající mechanické převzetí závěrů znaleckého posudku ze strany odvolacího soudu. Předně, jak uvedeno shora, odvolací soud na základě individuálních skutkových zjištění, včetně zjištění učiněných z provedeného znaleckého posudku, dospěl k právnímu posouzení pojmového znaku autorského díla spočívajícího v jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti autora, jímž se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K samotným skutkovým zjištěním odvolacího soudu z provedeného důkazu znaleckým posudkem lze pouze poznamenat, že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.
Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2702/2010, nebo ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009). Pakliže odvolací soud nemá na základě hodnocení provedených důkazů pochybnosti o správnosti znaleckého posudku ani nehodnotí posudek jako nejasný či neúplný, není třeba podle § 127 odst. 2 o. s. ř. nechat znalecký posudek (revizně) přezkoumat jiným znalcem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, nebo jeho usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2741/2015).
Žalobce proto svými námitkami, jejichž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejichž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny. Konečně namítá-li žalobce, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s některými jeho argumenty, uplatňuje tím vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Žalobce tím nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017). Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.