23 Cdo 30/2022-453
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s., se sídlem v Praze, Klimentská 1207/10, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, proti žalované Lázně Velké Losiny, s.r.o., se sídlem ve Velkých Losinách, Lázeňská 323, identifikační číslo osoby 28561813, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, o zaplacení 61.890 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 74 C 14/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2021, č. j. 4 Co 40/2021-411, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.694,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Soud prvního stupně rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 7. 6. 2021, č. j. 74 C 14/2016-389, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 61.890 Kč s příslušenstvím (bod I výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II výroku). Soud prvního stupně takto rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 27 Cdo 494/2019-301, předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 4. 2018, č. j.
74 C 14/2016-211) i soudu odvolacího (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 Co 24/2018-254) částečně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Předmětem dalšího řízení tak zůstalo posouzení otázky, zda je nárok žalobce za období od 1. 1. 2013 do 29. 12. 2013 (tj. nárok ve výši 61.890 Kč s příslušenstvím) promlčen. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, jeho skutková zjištění považoval za správná a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením. Pokud jde o otázku, zda v posuzované věci činí objektivní promlčecí doba u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití uměleckých výkonů a zvukových a zvukově-obrazových záznamů na pokojích v ubytovacích zařízeních v období od 1. 1. 2013 do 29. 12. 2013 podle § 23 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), dále též jen „aut.
zák“, tři roky nebo deset let podle ustanovení § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“ (tedy zda jde či nejde v dané věci o úmyslné bezdůvodné obohacení na straně žalované), považoval za zcela správný závěr soudu prvního stupně, že existenci vědomosti žalované o tom, že svým jednáním získává a může získat bezdůvodné obohacení, nelze v daném případě dovodit. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o.
s. ř.“, pro řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud dle žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v jeho rozsudcích ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2883/2011, a ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 709/2009, a rovněž otázky úmyslu uživatele chráněných děl, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla dle žalobce vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li dovolatel, že závěr odvolacího soudu o promlčení nároku žalobce za období od 1. 1. 2013 do 29. 12. 2013 je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou v jím citovaných rozhodnutích, nevymezuje tím žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím svých námitek dovolatel neformuluje žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se měl dle jeho přesvědčení odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od poukazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2883/2011, a ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 709/2009; takovou otázku nelze dovodit ani z obsahu dovolání. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že náležitost dovolání spočívající ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti splní dovolatel tehdy, je-li z obsahu dovolání zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem (podle mínění dovolatele) odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Kromě toho dovolatelem předestřený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2883/2011, na problematiku délky objektivní promlčecí lhůty (zda činí tři roky nebo deset let) u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení v souvislosti s tvrzeným neoprávněným užitím uměleckých výkonů a zvukových a zvukově-obrazových záznamů na pokojích v ubytovacích zařízeních v období roku 2013, která byla v dané věci v této fázi řízení soudy posuzována jako rozhodná, nedopadá.
Naopak, Nejvyšší soud zde řešil odlišnou právní otázku (a to, od kdy počíná běžet subjektivní promlčecí doba u vydání bezdůvodného obohacení v návaznosti na provozování rozhlasového či televizního vysílání předmětů ochrany podle § 23 aut. zák., ve znění účinném od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008), takže závěry zde vyslovené nejsou pro posouzení v projednávané věci řešené otázky použitelné. Ve vztahu k objektivní promlčecí době v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud pouze zopakoval, že není teoreticky možné, aby promlčecí doba pohledávky začala běžet ještě před tím, než pohledávka vznikne.
V souvislosti s dalším žalobcem poukazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 709/2009, od jehož závěrů se měl odvolací soud dle tvrzení dovolatele odchýlit při posouzení, zda žalovaná mohla postupovat podle ustanovení § 568 obč. zák. a částku odpovídající „licenční odměně“ složit na své náklady do úřední úschovy, je pak nutno zdůraznit, že odvolací soud se touto otázkou v projednávané věci nezabýval a na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil. Namítá-li žalobce, že odvolací soud nesprávně užil rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3056/2012, a ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3093/2012, na podporu závěru, že žalovaná v projednávané věci spoléhala na tuto judikaturu v roce 2013, v němž se na ni dle tehdejší judikatury vztahovala výjimka dle § 23 aut. zák. paušálně v celé její činnosti, pak k tomu dovolací soud uvádí, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se toto nepodává a dovolatelem předestřený závěr odvolací soud neučinil. V této souvislosti v napadeném rozhodnutí odvolací soud pouze v reakci na argumentaci žalobce v jeho odvolání upozornil, že soud prvního stupně nepostavil své rozhodnutí na tom, že na subjektivní stránku jednání žalované nelze nahlížet v rovině úmyslu proto, že žalovaná spoléhala na uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Vysvětlil, že argumentaci rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3056/2012 a sp. zn. 30 Cdo 3093/2012 nepoužil soud prvního stupně tak, že by z těchto rozhodnutí dovozoval, že by se podle nich výjimka dle ustanovení § 23 zákona č. 121/2000 Sb. vztahovala na ubytování pacientů v lázeňských zařízeních jako takových, tedy bez ohledu na to, zda jde o lázeňskou péči hrazenou ze zdravotního pojištění či lázeňskou péči hrazenou samoplátci, nýbrž poukazem na tato rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil skutečnost, že aplikace výjimky podle § 23 aut.
zák. byla až do vydání rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2014 ve věci OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s. proti Léčebné lázně Mariánské Lázně a.s., C-351/12, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, uveřejněného pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sporná. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o.
s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj.
právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26
Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přípustným nečiní dovolání ani dovolatelem předestřená otázka hmotného práva, jejíž podstata spočívá v posouzení, zda se žalovaná jako provozovatelka lázeňského ubytovacího zařízení při neoprávněném provozování rozhlasového a televizního vysílání předmětů ochrany ubytovaným osobám v rozhodném období úmyslně bezdůvodně obohacovala ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák., pokud jednala „v dobré víře“ v oprávněnost svého jednání opíraje se o svůj (nesprávný) výklad zákona.
Otázka posouzení zavinění osoby porušující cizí soukromé právo za situace, kdy se tato osoba spoléhala na svůj právní názor o oprávněnosti svého jednání, již byla v obecné rovině v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se v individuálních poměrech projednávané věci na základě konkrétně zjištěných okolností od této rozhodovací praxe svým rozhodnutím neodchýlil. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého vzhledem k tomu, že občanský zákoník, ani jiný občanskoprávní předpis pojem a podstatu úmyslného jednání nevymezuje, je třeba vycházet (a to i v případě vzniku bezdůvodného obohacení) z právní úpravy zavinění obsažené v trestním právu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002, nebo ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 709/2009). Podle § 15 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (odst. 1). Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (odst. 2).
Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu je zavinění vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.
Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1544/2015). Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí.
Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená).
Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015). Dovolatelem předestíraný závěr odvolacího soudu o neúmyslné povaze nabytí bezdůvodného obohacení žalovanou založený na posouzení, zda ve vztahu k jednání (skutku) žalované, jež vyvolalo vznik jejího bezdůvodného obohacení, tj. ve vztahu k samotnému zpřístupnění předmětů ochrany provozováním televizního vysílání ubytovaným osobám, existovala či neexistovala volní složka zahrnující aktivní kladný vztah žalované k tomuto jednání, resp. její vůle směřující k vyvolání tohoto stavu (zpochybňovaný poukazem dovolatele na vědomé umístění televizních přijímačů žalovanou do ubytovacích pokojů), nicméně dovolací soud neučinil.
Právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu, jenž vyšel ze zjištění, že žalovaná spoléhala na svůj právní názor o povaze a právních důsledcích svého jednání, je ve skutečnosti založeno na závěru o existenci (omluvitelného) právního omylu na straně žalované jako (zvláštní) skutečnosti vylučující její zavinění při vzniku bezdůvodné obohacení. Jak bylo zdůvodněno shora, vzhledem k absenci právní úpravy vymezující pojem a podstatu zaviněného jednání v občanském zákoníku, je třeba i při posouzení existence právního omylu jako skutečnosti vylučující případné zavinění při zásahu do cizího soukromého práva vyjít z právní úpravy trestního práva.
Podle § 19 trestního zákoníku kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat (odst. 1). Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží (odst. 2).
Nejvyšší soud ve svém rozhodování dovodil, že omyl je v nejobecnějším významu rozpor subjektivní a objektivní reality. Z povahy právního omylu plyne, že se jeho podstata a formy dotýkají vědomostní, představové složky zavinění pachatele. Podle toho, o jakou formu omylu půjde, zda negativní, či pozitivní, v kombinaci s omylem právním, stran otázek viny nebo trestu, vyplývá i trestní odpovědnost, popř. neodpovědnost samotného pachatele. Zásada právní odpovědnosti subjektivní, společná pro vinu a trest, je všeobecným východiskem, z něhož se i v případě omylu právního odvozují zcela konkrétní zásady jeho posuzování (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2013, sp. zn. 8 Tdo 137/2013). Je proto třeba rozlišovat právní omyl omluvitelný, který vylučuje pachatelovo zavinění, a tedy i trestní odpovědnost. Stěžejní pro posouzení, zda osoba jedná v právním omylu negativním, je, zda si je vědoma protiprávnosti svého činu, jeho kolize se zájmy chráněnými trestním zákonem. Určující je, pokud pachatel na základě společenského postavení, svých individuálních schopností a při vynaložení svých rozpoznávacích schopností a právně-morálních hodnotových představ, jaké po něm lze požadovat, mohl získat náhled na bezprávnost svého činu.
Při pochybách má přitom povinnost vynaložit úsilí na zjištění pravého stavu věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1091/2020). Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že žalovaná při vzniku bezdůvodného obohacení v období od 1. 1. 2013 do 29. 12. 2013 v důsledku neoprávněného užití předmětů ochrany nejednala úmyslně z důvodu, že rozsah výjimky stanovené v § 23 větě druhé aut. zák. (ve znění účinném od 1. 4. 2012) ve prospěch poskytovatelů zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních byl až do vydání rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27.
2. 2014 ve věci OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s. proti Léčebné lázně Mariánské Lázně a.s., C-351/12, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, uveřejněného pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sporný. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle kterého existovala nejistota ohledně výkladu této výjimky, jež se projevila i tím že Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 31.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3056/2012, a ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3093/2012, zaujal původně odlišný výklad předmětného ustanovení, přičemž odlišný výklad zaujímala i podstatná část odborné veřejnosti, jak zjistil z dopisu Svazu léčebných lázní České republiky ze dne 2. 10. 2009.
Proto spočívá-li rozhodnutí odvolacího soud na závěru, že stav právní úpravy byl v rozhodném období (objektivně) sporný a rozkolísaný, a že tudíž žalovaná jednala v právním omylu o povaze svého jednání, který byl omluvitelný, jelikož nebyl důsledkem toho, že by žalovaná nevynaložila dostatečné úsilí se s právní úpravou dostatečně seznámit, nebo že by bylo lze po žalované v rozhodném období požadovat, aby již tehdy získala náhled na právní povahu svého jednání podle nejasné právní úpravy, na jejímž základě existovala rozkolísána rozhodovací praxe obecných soudů, přičemž i judikatura dovolacího soudu dospěla v průběhu času k odlišným výkladům, jež musely být nakonec sjednoceny (a to navíc až na základě rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie) rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, a proto žalovaná z tohoto důvodu (pro svůj omluvitelný právní omyl) nejednala při nabytí bezdůvodného obohacení v rozhodném období úmyslně (resp. zaviněně) ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák., nikterak se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Pouze pro úplnost lze dodat, že zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu o výkladové spornosti předmětného ustanovení autorského zákona v rozhodném období v důsledku existence rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2277/2007, a ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, pak tato rozhodnutí neřešila otázku provozování rozhlasového či televizního vysílání předmětů ochrany při poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízení. Námitky, kterými dovolatel zpochybňuje zjištění soudů o tom, že žalovaná spoléhala na svůj právní názor (resp. o tom, že žalovaná byla „v dobré víře“ o správnosti svého právního názoru poukazem na jednání, jež dle názoru dovolatele měla krýt její úmysl), nečiní dovolání přípustným, neboť prostřednictvím těchto námitek dovolatel oponuje skutkovému závěru odvolacího soudu o stavu vědomosti žalované.
Při zvažování možné přípustnosti dovolání se totiž Nejvyšší soud zásadně nemůže zabývat námitkami, jež se týkají správnosti (úplnosti) skutkových zjištění odvolacího soudu. Důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Argumentace, že v projednávané věci mělo být aplikováno ustanovení zákona o desetileté objektivní promlčecí době v důsledku vědomosti žalované o protiprávnosti jejího jednání (resp. v důsledku vyloučení „dobré víry“ žalované o oprávněnosti jejího jednání), je založená na kritice skutkových zjištění odvolacího soudu, jenž – po zhodnocení v řízení provedených důkazů – přítomnost takové vědomosti na straně žalované neshledal, což zde představuje závěr soudu skutkové povahy, nikoli závěr právní (obdobně srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 16.
8. 2005, sp. zn. 33 Odo 1066/2004, ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 879/2004, ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1473/2011, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, nebo ze dne 26. 9. 2016, sp. zn.
28 Cdo 2974/2014). Vytýká-li dále dovolatel, že se soudy dostatečně nezabývaly jeho námitkami ohledně částečných úhrad (plateb) žalovanou a o neexistenci dobré víry žalované, jedná se o výtky možných vad řízení, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží Nejvyšší soud k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (což ve zde projednávané věci není naplněno). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Proti akcesorickému (nákladovému) výroku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.
s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.