ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-
obrazových záznamů, z. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, proti žalované Lázně
Velké Losiny, s. r. o., se sídlem ve Velkých Losinách, Lázeňská 323, PSČ 788
15, identifikační číslo osoby 28561813, zastoupené JUDr. MgA. Michalem
Šalomounem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, PSČ 674
01, o zaplacení 493.065 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě
– pobočky v Olomouci pod sp. zn. 74 C 14/2016, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 Co 24/2018-254,
I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 Co 24/2018-254, v části,
jíž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 20. 4. 2018, č. j. 74 C 14/2016-211, co do částky
216.529 Kč s příslušenstvím, odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 Co
24/2018-254, se v prvním výroku, v části, jíž odvolací soud potvrdil výrok I.
co do částky 61.890 Kč s příslušenstvím a výrok III. rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 4. 2018, č. j. 74 C 14/2016-211, a ve
druhém výroku, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 20. 4. 2018, č. j. 74 C 14/2016-211, ve výroku I. co do částky 61.890 Kč
s příslušenstvím a ve výroku III., ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci dne
30. 12. 2016 se žalobce domáhá zaplacení částky 493.065 Kč s příslušenstvím
představující bezdůvodné obohacení, které žalovaná měla získat na úkor osob,
jejichž práva žalobce kolektivně spravuje ve smyslu § 95 a násl. zákona č.
121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o
změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění účinném do 19. 4. 2017.
Žalovaná provozuje lázeňská zařízení, v nichž v období od 1. 1. 2013 do 30. 11.
2016 prostřednictvím 157 televizních přístrojů (dále též jen „televizory“)
zpřístupňovala umělecké výkony výkonných umělců a zvukové a zvukově obrazové
záznamy veřejnosti provozováním televizního vysílání ve smyslu § 23 autorského
zákona, a to bez licenčního oprávnění uděleného žalobcem. Výši bezdůvodného
obohacení žalobce vyčíslil podle § 40 odst. 4 autorského zákona jako
dvojnásobek odměny, která byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného
nakládání s předměty ochrany.
[2] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 4.
2018, č. j. 74 C 14/2016-211, uložil žalované zaplatit žalobci 278.419 Kč s
příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal
zaplacení 214.646 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III.). [3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalobce je na základě rozhodnutí Ministerstva kultury č. j. 3209/2001
oprávněn k výkonu kolektivní správy majetkových práv „výkonných umělců a
výrobců zvukově obrazových záznamů podle § 95 autorského zákona k dílům
hudebním s textem či bez textu a jiným dílům autorským dle uvedené specifikace
včetně práva na provozování rozhlasového a televizního vysílání hudebních děl
podle ust. § 23 autorského zákona na základě kolektivních a hromadných smluv
uzavřených za podmínek ust. § 100 a 101 autorského zákona“. 2) Žalovaná jako provozovatelka lázeňských zařízení – skládajících se z
lázeňského hotelu Eliška, z lázeňského sanatoria Šárka, z lázeňské vily
Gazárka, z wellness hotelu Diana, z lázeňského domu Chaloupka a od září 2015 z
vily Eliška II (Božena) – neměla pro období let 2013-2016 s žalobcem uzavřenou
smlouvu podle § 101 autorského zákona, jež by se týkala provozování televizního
vysílání prostřednictvím televizorů. 3) V letech 2013 a 2014 se v domech Eliška, Šárka, Gazárka, Diana a Chaloupka
nacházelo celkem 144 televizorů. Od září 2015 k dosavadním lázeňským zařízením
přibylo dalších 23 pokojů, jelikož žalovaná otevřela komplex Eliška II
(Božena). Při předpokladu, že na každém pokoji vily Eliška II (Božena) byl
jeden televizor, se v lázeňských zařízeních v období od září roku 2015 do
listopadu roku 2016 nacházelo 167 televizorů. 4) Obsazenost pokojů lázeňských zařízení v roce 2013 činila 53,6 %, v roce 2014
činila 62,2 %, v roce 2015 činila 66,5 % a za období od 1. 1. 2016 do 30. 11. 2016 činila 78,3 %. 5) Podle „položky M“ sazebníku vydaného žalobcem účinného od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2014 měla žalovaná za provozování televizního vysílání žalobci zaplatit
odměnu ve výši 33,41 Kč bez DPH za jeden televizor za každý započatý
provozovaný kalendářní měsíc. V této částce žalobce již zohlednil průměrnou
obsazenost lázeňských zařízení činící 45 % – 79 %. V období od 1. 1. 2015 do
30. 11. 2016 sice žalobce změnil sazebník a zvýšil licenční odměnu, „k
faktickému navýšení odměny hrazené uživateli nedošlo a při zvážení průměrné
obsazenosti v rozmezí 45 % - 79 % platí podle sazebníku M kolektivního správce
žalobce odměna stále ve výši 33,41 Kč“. 6) V rámci celého procesu jednání kolektivních správců bylo za účasti
Ministerstva kultury k určení poměru odměn pro nositele práv zastupovaných
jednotlivými správci dohodnuto, že na žalobce „připadá 49,5 % ze zákonem
stanovené zastropované sazby 50 % koncesionářského poplatku“ ve smyslu § 23
autorského zákona. Bylo rovněž dohodnuto, že za polovinu koncesionářského
poplatku je třeba považovat 90 Kč, tj. součet koncesionářského poplatku za
rozhlasové i televizní vysílání. Podle dohody tak žalobce byl oprávněn vybírat
odměnu ve výši 44,55 Kč za jeden televizor za každý započatý provozovaný
kalendářní měsíc.
7) Žalovaná žalobci za provozování televizního vysílání za období 2014 až 2016
uhradila částku 32.274 Kč (což odpovídalo 6 Kč měsíčně za televizor), kterou
vypočetla na základě vlastního uvážení. 8) Podle korespondence mezi žalobcem a žalovanou spolu účastníci jednali
intenzivně, a to jak o existenci povinnosti žalované vůbec hradit licenční
poplatky za provozování televizního vysílání v jejích ubytovacích pokojích, tak
i o možnosti řešit věc dohodou o narovnání a následným uzavřením licenčních
smluv. 9) K uzavření licenčních smluv nikdy nedošlo, neboť žalovaná reálně zájem o
jejich uzavření neměla. Její požadavky na ustanovení společného zástupce byly
vždy podmiňovány, popř. dávány do souvislosti s její představou o výši odměny,
kterou byla ochotna uhradit. [4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – maje za to, že
žalobce je aktivně věcně legitimován – uzavřel, že žalobci vzniklo právo na
vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona, neboť
žalovaná neoprávněně provozovala televizní vysílání na pokojích lázeňských
zařízení prostřednictvím televizorů, aniž by se žalobcem uzavřela smlouvu ve
smyslu § 100 odst. 1 písm. h) a § 101 autorského zákona. Odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017, soud uvedl, že
právo na provozování rozhlasového nebo televizního vysílání bylo v rozhodném
období právem v režimu tzv. quasipovinné kolektivní správy, žalovaná tudíž k
provozování televizního vysílání potřebovala licenci udělenou žalobcem. [5] Při zkoumání výše odměny, která by byla za získání licence obvyklá v
době neoprávněného nakládání s předmětem ochrany, soud přihlédl jednak k
sazebníku žalobce (respektuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014, a ze
dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015) a jednak k uzavřeným smlouvám s
obdobnými provozovateli lázeňských zařízení v daném období a vyšel z toho, že
obvyklá odměna odpovídá výši 33,41 Kč měsíčně za jeden televizor. [6] Soud dovodil, že částka 33,41 Kč uvedená v sazebníku žalobce
nepřesahuje zákonný strop ve smyslu § 23 autorského zákona a nedosahuje tak
maximální výše stanovené zákonodárcem, neboť polovina výše koncesionářského
poplatku za rozhlasové a televizní vysílání představuje částku 90 Kč. Soud měl
za to, že uplatnil-li žalobce vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného
obohacení vycházející z licenční odměny ve výši 33,41 Kč, tj. odměny
připadající měsíčně pouze na televizor, ač zcela jistě televizor kromě
televizního vysílání umožňoval i vysílání rozhlasové, uplatňuje pouze 75 %
možné maximální výše odměny (z částky 44,55 Kč za televizor). Soud proto
(odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS
2186/14) postup žalobce vůči žalované nepovažoval za „bezohledný, či tvrdý“ ani
za „celkově neprozřetelný“. [7] Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení soud, vycházeje z kritérií
uvedených v zákoně a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn.
30
Cdo 2883/2011, postupoval tak, že pro každý rok zvlášť vynásobil počet
televizorů na pokojích počtem měsíců v roce a částkou 33,41 Kč. Výslednou
částku poté procentuálně snížil o reálnou obsazenost pokojů a výsledek
vynásobil dvěma ve smyslu § 40 odst. 4 autorského zákona. Soud tak dospěl k
závěru, podle něhož žalované za rok 2013 vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši
61.890 Kč, za rok 2014 ve výši 71.819 Kč, za rok 2015 ve výši 80.872 Kč a za
rok 2016 ve výši 96.112 Kč. Soud následně od výsledné částky za celé období
odečetl částku prokazatelně uhrazenou žalovanou ve výši 32.274 Kč a dospěl tak
ke konečné částce 278.419 Kč. [8] Nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé
odměny přitom soud považoval za oprávněný a souladný s dobrými mravy, a to i
vzhledem k tomu, že k uzavření licenčních smluv nikdy nedošlo, neboť žalovaná
reálně zájem o jejich uzavření neměla. [9] K námitce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení za roky
2013 a 2014 vznesené žalovanou soud uvedl, že pro počátek běhu subjektivní
promlčecí doby není podstatná pouze předpokládaná vědomost, ale skutečně
prokazatelná vědomost, tedy až konkrétní zjištění žalobce. Podle soudu se
přitom žalobce „reálně o všech skutečnostech, ze kterých by mohl dovodit vznik
bezdůvodného obohacení, dozvěděl až z dopisu žalované zaslané žalobci v reakci
na předžalobní výzvu ze dne 9. 12. 2016, kde v souvislosti s částečnou platbou
žalovaná počet pokojů poprvé sděluje. Nárok žalobce tak být promlčen nemůže“. [10] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce i žalované v záhlaví
označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. (v
rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta v částce 36.298 Kč s příslušenstvím) a
III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok). [11] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož „by bylo nadbytečné, aby
se soud prvního stupně a následně i odvolací soud vypořádal s argumentací
žalované podrobněji než odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu“, a proto při řešení odvolacích námitek žalované toliko odkázal na
rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo
3093/2013, uveřejněný pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „R 56/2016“), rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
2715/2015 a sp. zn. 30 Cdo 698/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5891/2016, a na důvody rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 4 Co 12/2017. [12] Za nedůvodné měl odvolací soud námitky žalované, podle nichž soud
prvního stupně nerespektoval princip proporcionality a nevypořádal se s otázkou
obvyklosti odměny, ani námitky, podle nichž žalobce zneužil dominantního
postavení, uměle navyšoval zákonný strop, jakož i navyšoval výši plnění o
bezdůvodné obohacení za užití autorských děl nositelů práv, které nezastupoval. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce má aktivní věcnou legitimaci, „když žádost
žalované ze dne 12. 12. 2016 o ustanovení společného zástupce byla žalovanou
uplatněna toliko formálně“.
[13] Co se týče posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou, odvolací
soud (cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo
2758/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4468/2015) měl za to, že žalobcem uplatněný nárok není ani zčásti promlčen,
neboť se žalobce „potřebné údaje dověděl až v průběhu řízení“. [14] Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou té části prvního
výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
II. v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta v částce 36.298 Kč s
příslušenstvím) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek (v
dovolání blíže uvedených) týkajících se
1. nesprávně určeného počátku běhu objektivní promlčecí lhůty,
2. problému nejmenování společného zástupce pro vymáhání bezdůvodného obohacení,
3. problému sazebníku kolektivních správců,
4. problému překračování tzv. zákonného stropu v sazebnících správců,
5. problému přiznávání dvojnásobku bezdůvodného obohacení,
6. problému přemrštěné režijní srážky,
7. problému vymáhání odměn za nezastupované nositele práv a
8. výkladu § 23 autorského zákona provedeného Nejvyšším soudem,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, respektive, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud
vyřešeny, či byly dovolacím soudem vyřešeny, „ale je třeba je posoudit jinak“. [15] Dovolatelka má předně za to, že se odvolací soud měl při řešení
otázky, „jak počítat promlčecí lhůtu, která je stanovena objektivně“, odchýlit
od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018, a v
něm citovaných usnesení. Dovolatelka uvádí, že „pokud byl údajný nárok uplatněn
podáním doručeným na soud dne 30. 12. 2016, pak je zřejmé, že v rámci tříleté
objektivní promlčecí lhůty je nárok spočívající v užití předmětů ochrany v
období 1. 1. 2013 – 30. 12. 2013 promlčen. Nalézací i odvolací soud však
objektivní a subjektivní lhůtu nerozlišují a o objektivní lhůtě uvažují, jako
by šlo o lhůtu subjektivní, čímž nerespektují ani zákonnou úpravu ani
judikaturu dovolacího soudu“. Objektivní promlčecí lhůtu je podle dovolatelky
třeba počítat od okamžiku, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo, „tedy vlastním
užitím předmětů ochrany, a nikoli až okamžikem, kdy se žalobce nějaké okolnosti
dozví“. [16] Dovolatelka dále namítá, že dopisem ze dne 12. 12. 2016 ve smyslu §
101 odst. 11 autorského zákona požádala, aby i v případě vymáhání bezdůvodného
obohacení a práva na náhradu škody byl ustanoven společný zástupce. Neustanovil-li žalobce tohoto zástupce, nejednal podle dovolatelky v rámci
účelného výkonu kolektivní správy a pouze zvyšoval její náklady řízení, když se
následně musela soudit s každým kolektivním správcem zvlášť. Dovolatelka se
domnívá, že neustanovení společného zástupce má rovněž za důsledek jednak to,
že „aktivní věcnou legitimaci má v takovém případě pouze tento společný
zástupce“, a jednak to, že „pokud není jmenován společný zástupce, není možné
požadovat dvojnásobek bezdůvodného obohacení dle § 100a autorského zákona“. [17] Podle dovolatelky je namístě „revidovat“ závěr dovolacího soudu
přijatý např. v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1759/2011 či sp. zn. 30 Cdo 5429/2014, podle něhož je třeba v případě bezlicenčního užití předmětů
ochrany vyjít při určení výše odměny výhradně ze sazebníků kolektivního
správce.
Podle dovolatelky „sazebníky kolektivního správce mohou sloužit jako
jeden z podkladů pro určení vyčíslení odměny za bezesmluvní užití předmětů
ochrany, nicméně nelze současně ignorovat omezení a podmínky, které autorský
zákon ukládá kolektivním správcům ohledně konstrukce výše odměny za užití
předmětů ochrany, pokud by tato omezení nebyla kolektivním správcem
respektována“. Podle přesvědčení dovolatelky Nejvyšší soud ze svých úvah rovněž
vynechává princip proporcionality. [18] Dovolatelka se též domnívá, že v poměrech projednávané věci byl
překročen zákonný strop uvedený v § 23 autorského zákona. Soud prvního stupně
navíc zákonný strop zvýšil, když (dle dovolatelky nesprávně) sečetl
koncesionářský poplatek pro televizní vysílání a pro rozhlasové vysílání. Dovolatelka namítá, že žalobce plnění za provozování rozhlasového vysílání
nepožadoval ani netvrdil, že by dovolatelka prostřednictvím televizorů zároveň
provozovala rozhlasové vysílání. Rovněž není možné určit odměnu za bezlicenční
užití předmětů ochrany podle sazebníků kolektivních správců, pokud součet odměn
požadovaných kolektivními správci překračuje tzv. zákonný strop uvedený v § 23
autorského zákona, ani není možno ze strany kolektivního správce tuto odměnu
žádným způsobem jednostranně zvyšovat o další platby, jako je např. DPH. [19] Dovolatelka uvádí, že není možné žalobci přiznat dvojnásobek
bezdůvodného obohacení ve smyslu § 40 odst. 4 autorského zákona a že částka,
kterou si žalobce z vybraných odměn ponechává, představuje přemrštěnou režijní
srážku. [20] Do výše odměn vymáhaných kolektivním správcem pak není možné
zahrnovat i odměny vymáhané za nositele práv, kteří s ním neuzavřeli žádnou
smlouvu o zastoupení, když právní úprava brání tomu, aby kolektivní správce
vybrané plnění za tyto nositele práv těmto nositelům práv vyplatil. Dovolatelka
uvádí, že je „celý institut tzv. rozšířené kolektivní správy v rozporu s
autonomií vůle autora a výkonného umělce, zásadou bezformálnosti autorskoprávní
ochrany a jedná se o omezení autorského práva autora a práva výkonného umělce k
jeho výkonu. Nositel práva nemůže dokonce v tomto případě účinky hromadné
smlouvy vůbec vyloučit“. [21] Konečně dovolatelka požaduje, aby dovolací soud opětovně posoudil
právní otázku vyřešenou v R 56/2016, a to zda výjimka uvedená v § 23 autorského
zákona pro zdravotnická zařízení je použitelná pouze na samotné rehabilitační a
léčebné úkony. [22] Dovolatelka v dovolání současně požádala Nejvyšší soud o položení
předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též jen „Soudní dvůr“)
ohledně
– principu proporcionality zmíněného v čl. 10 a čl. 31 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, o harmonizaci určitých aspektů
autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (dále též
jen „směrnice 2001/29/ES“),
– sankce ve výši dvojnásobku obvyklé licenční odměny,
– vymáhání odměn za nezastupované nositele práv.
[23] Jde-li o první okruh předběžných otázek, dovolatelka uvádí, že
„princip proporcionality je základním principem, na základě kterého je úprava
vztahů mezi nositeli práv a nejrůznějšími skupinami uživatelů předmětů ochrany
realizovaná ve směrnici 2001/29/ES“. Jde o porušování principu proporcionality,
je-li hotelová sazba uplatňována i na ubytování v rozsahu poskytování komplexní
zdravotní služby. Dovolatelka je tak přesvědčena, že odvolací soud princip
proporcionality při stanovování výše odměn nerespektuje a vykládá autorský
zákon v rozporu se směrnicí 2001/29/ES. [24] Co se týče druhého okruhu předběžných otázek, dovolatelka odkazuje
na rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 2. 2014, ve věci C-351, OSA – Ochranný
svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., proti Léčebným lázním
Mariánské Lázně a. s., a uvádí, že „jestliže česká právní úprava a její
aplikace opřená o již citovaná rozhodnutí dovolacího soudu má znamenat to, že
při vydání bezdůvodného obohacení má uživatel předmětů ochrany dvojnásobek
ceny, kterou si určí zcela libovolně kolektivní správce, když dle Nejvyššího
soudu nemusí vůbec respektovat omezení stanovené autorským zákonem uvedené v §
100 odst. 6 autorského zákona, pak je taková právní úprava v rozporu s
evropskou legislativou a nelze podle ní postupovat“. [25] Dovolatelka, odkazujíc dále na odst. 26 preambule, čl. 13 a 16
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004, o
dodržování práv duševního vlastnictví (dále též jen „směrnice 2004/48/ES“), a
čl. 8 směrnice 2001/29/ES, má za to,
že je-li „česká právní úprava konstruována tak, že v případě bezlicenčního
užití se má bez dalšího hradit dvojnásobek obvyklé odměny, pak je zřejmé, že
tento dvojnásobek je uplatňován jenom jako trest“. Podle dovolatelky
dvojnásobek obvyklé odměny „nemá nic společného s tím, aby se žalobci
reparovala újma (to lze učinit jednonásobkem obvyklé nebo přiměřené odměny)“, a
proto je podle ní aplikace autorského zákona v kolizi s unijním právem, které
možnost reparace jako trestu zapovídá. [26] Konečně dovolatelka v dovolání odkazuje na rozsudek Soudního dvora
ze dne 16. 11. 2016, ve věci C-301/15, Marc Soulier and Sara Doke proti Premier
ministre and Ministre de la Culture et de la Communication (dále též jen
„C-301/15“), s tím, že „není možné aplikovat rozšířenou kolektivní správu na
situace, kdy bez vědomí a nějakého (byť implicitního) souhlasu konstruuje
zastoupení tzv. smluvně nezastoupených nositelů práv. Výkon autorských práv na
rozmnožování a sdělování předmětů ochrany veřejnosti totiž náleží bez
jakýchkoli formalit autorům, nikoli kolektivním správcům. Pokud však právní
úprava stanoví jakousi fikci zastoupení a autor se vůbec nemůže rozhodnout o
tom, zda hodlá právo na sdělování díla veřejnosti nějak uplatnit, pak to
neodpovídá požadavku na neformálnost uplatnění autorských práv“. Podle
dovolatelky je pojetí tzv. rozšířené kolektivní správy v rozporu s principy
autorskoprávní ochrany, tak jak byly definovány ve směrnici 2001/29/ES a v
Bernské úmluvě a uzavírá, že kolektivní správci nemohou v rámci tzv.
rozšířené
kolektivní správy zastupovat i tzv. smluvně nezastupované nositele práv. [27] Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [28] Žalobce považuje dovolání žalované za nepřípustné a navrhuje, aby
je Nejvyšší soud odmítl, respektive, aby je jako nedůvodné zamítl. I. K přípustnosti dovolání ohledně otázek vymezených v bodech 2. až 8. [29] Dovolání není přípustné pro řešení otázek týkajících se bodu 2.,
neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení těchto otázek nespočívá;
dovolatelka pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů
přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená
právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud
vysvětlil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel
jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). [30] Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na závěru, podle něhož
dovolatelka se žalobcem neuzavřela licenční smlouvu proto, že nebyl ustanoven
společný zástupce ve smyslu § 101 odst. 11 autorského zákona, nýbrž na závěru,
podle něhož žádost žalované ze dne 12. 12. 2016 o ustanovení společného
zástupce byla žalovanou uplatněna toliko formálně a žalovaná ve skutečnosti
zájem o uzavření licenčních smluv neměla. Za takové situace se výklad § 100a a
§ 101 odst. 11 autorského zákona nemůže promítnout v poměrech dovolatelky
založených napadeným rozsudkem. [31] Ani dovolatelkou předestřené otázky vztahující se k bodům 3. a 6. přípustnost dovolání nezakládají, neboť nejde o otázky právní, nýbrž skutkové. Dovolatelka totiž při jejich formulaci (nepřípustně) zpochybňuje skutkový
závěr, ze kterého soudy nižších stupňů vycházely ve svých rozhodnutích a podle
něhož odměna, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného
nakládání s předmětem ochrany, odpovídá výši 33,41 Kč měsíčně za jeden
televizor. [32] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy
nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném
od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací
důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). [33] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené
dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze
dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). [34] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr soudů obou stupňů, podle něhož
sazebníku kolektivních správců lze v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše
obvyklé odměny, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, sp. zn. 30 Cdo
5429/2014, a sp. zn. 30 Cdo 2715/2015). Soud prvního stupně při zkoumání
obvyklé odměny nevycházel pouze ze sazebníku žalobce, nýbrž přihlédl též k
odměnám sjednaným ve smlouvách uzavřených s obdobnými provozovateli lázeňských
zařízení v daném období. [35] Přípustnost dovolání nemohou založit ani otázky týkající se bodu 4. Je tomu tak již proto, že v poměrech projednávané věci stanovená odměna ve výši
33,41 Kč měsíčně za jeden televizor nepřekračuje jak výši zákonného stropu,
která podle soudů obou stupňů představovala částku 90 Kč, tak ani výši
zákonného stropu, která má podle dovolatelky představovat částku 67,50 Kč. Jelikož odměna ve výši 33,41 Kč měsíčně za jeden televizor nepřevyšuje ani 49,5
% částky 67,50 Kč (tedy výši, která podle dohody kolektivních správců měla
připadat na žalobce), nemůže se přezkum těchto otázek promítnout do poměrů
dovolatelky založených napadeným rozhodnutím. [36] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož má
žalobce nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku odměny,
která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání
s předmětem ochrany, je v souladu s jednoznačným a žádné výkladové obtíže
nepřipouštějícím zněním § 40 odst. 4 autorského zákona, jakož i s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (za všechny srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1334/2018). [37] Také závěr odvolacího soudu, podle něhož je žalobce jakožto
kolektivní správce aktivně legitimován zastupovat nositele práv, je zcela v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které jsou kolektivní
správci oprávněni v rámci tzv. rozšířené kolektivní správy zastupovat i tzv. smluvně nezastupované nositele práv a již před účinností zákona č. 102/2017 Sb. byli oprávněni domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným
provozováním televizního vysílání děl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 30 Cdo 698/2017, popř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
5891/2016). [38] Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani otázka výkladu § 23
autorského zákona.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož výjimka uvedená v
poslední větě § 23 autorského zákona, se obecně nevztahuje na pacienty
ubytované v lázeňských zařízeních, je totiž v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu (srov. R 56/2016, a na něj navazující rozsudky Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 1759/2011 a sp. zn. 30 Cdo 5429/2014). Nejvyšší soud
neshledal důvod odchýlit se od uvedeného závěru ani v projednávané věci. II. K povinnosti předložit předběžné otázky. [39] Podle § 40 odst. 4 autorského zákona právo na náhradu škody a na
vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává
nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého
zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době
neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na
straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou
licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence
obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. [40] Podle čl. 13 směrnice 2004/48/ES členské státy zajistí, aby
příslušné soudní orgány na žádost poškozeného nařídily porušovateli práv
vykonávajícímu činnost, o níž věděl nebo rozumně vědět měl, že porušuje práva,
zaplatit nositeli práv náhradu škody odpovídající skutečné újmě, kterou
skutečně utrpěl v důsledku porušení práva. Při stanovení náhrady škody soudní orgány:
a) přihlédnou ke všem vhodným aspektům, jako jsou nežádoucí hospodářské
důsledky, včetně ztráty zisku, kterou poškozený utrpěl, k neoprávněným ziskům
porušovatele práv a případně i k jiným než hospodářským hlediskům, jako je
morální újma způsobená nositeli práv porušovatelem; nebo
b) jako alternativu k písmenu a) mohou ve vhodných případech stanovit náhradu
škody jako paušální částku na základě takových hledisek, jako je alespoň výše
licenčních poplatků nebo poplatků, které by musely být zaplaceny, kdyby
porušovatel práv požádal o udělení oprávnění k užívání příslušných práv
duševního vlastnictví. [41] Podle čl. 267 Smlouvy o fungování evropské unie má Soudní dvůr
pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu Smluv, b)
platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty
Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud,
považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku,
požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka před
soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky
podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr. [42] Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti podle čl. 267 Smlouvy o
fungování Evropské unie obrátit se na Soudní dvůr v případě, že v řízení před
ním vyvstane otázka výkladu aktů přijatých orgány Evropské unie, zkoumal, zda
taková povinnost vznikla i v projednávané věci.
[43] Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze
napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní
dvůr se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, je klíčový rozsudek Soudního
dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo
SpA proti Ministero della sanit? (dále též jen „CILFIT“), v němž Soudní dvůr
formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost
nemají, a to jestliže:
I. otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu,
II. existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek
Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé),
III. jediné správné použití práva Evropské unie je tak zřejmé, že nezůstává
prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair). Přitom k tomu,
aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad unijního práva je zjevný,
musí a) porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b) používat terminologie a
právních pojmů unijního práva, c) vzít zřetel na odlišnosti interpretace
unijního práva, d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům
ostatních členských států a Soudnímu dvoru. [44] Za situace, kdy právní úprava stanovená v § 40 odst. 4 větě druhé
autorského zákona musí být v souladu s čl. 13 směrnice 2004/48/ES, je třeba
nejprve posoudit, zda existuje k otázkám týkajícím se výkladu těchto ustanovení
judikatura Soudního dvora, tj. zda se jedná o acte éclairé. [45] Odpověď na dovolatelkou předestřené otázky je zjevná z ustálené
judikatury Soudního dvora, jde tedy o acte éclairé. Z tohoto důvodu se Nejvyšší
soud, ač je v dané věci ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie
soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle
vnitrostátního práva, na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí předběžných otázek
neobrátil. [46] Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že čl. 13 směrnice
2004/48/ES musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní
právní úpravě, podle níž může poškozený nositel autorských práv požadovat od
osoby, která tato práva porušila, buď náhradu škody, kterou utrpěl, s
přihlédnutím ke všem relevantním aspektům daného případu, anebo platbu
dvojnásobku příslušné odměny, která by mu musela být zaplacena v případě
udělení oprávnění k užívání dotyčného díla, aniž by tento nositel musel
prokazovat skutečnou škodu (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 1. 2017, ve věci
C-367/15, Stowarzyszenie „Oławska Telewizja Kablowa“ proti Stowarzyszenie
Filmowców Polskich, bod 33). [47] Body 29 až 32 důvodové zprávy k návrhu zákona č. 216/2006 Sb.,
kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech
souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon),
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, k § 40 odst. 4 autorského
zákona uvádí:
„Směrnice 2004/48/ES obsahuje ustanovení týkající se náhrady škody, resp. způsobu výpočtu její výše.
Příslušný článek 13 nerozlišuje mezi škodou
(skutečnou či ušlým ziskem), bezdůvodným obohacením či morální újmou a používá
pouze pojem „damages“, přičemž z uvedených kritérií, která mají být brána v
úvahu při jejím výpočtu, vyplývá, že může jít o všechny výše uvedené případy. Směrnice zavádí dva možné způsoby výpočtu výše náhrad – buď je náhrada
vypočtena na základě uvedených kritérií (nežádoucí hospodářské důsledky včetně
ztráty zisku, neoprávněné zisky porušovatele práva, příp. i jiné než
hospodářské důsledky jako např. morální újma) nebo alternativně alespoň ve výši
autorské odměny, kterou by porušovatel práva musel zaplatit, kdyby o udělení
oprávnění k užití díla řádně požádal. Stávající ustanovení upravující nárok autora na náhradu škody a na vydání
bezdůvodného obohacení je v návaznosti na výše uvedený článek směrnice doplněno
o variantu výpočtu náhrady škody, resp. ušlého zisku, přičemž vychází z obdobné
úpravy v § 381 obchodního zákoníku.“
[48] Ve světle výše uvedeného je tedy zřejmé, že žalobce je oprávněn
domáhat se po dovolatelce vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku
odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného
nakládání s předmětem ochrany. [49] Jde-li o rozšířenou kolektivní správu, mezinárodní právo právní
úpravu tohoto institutu neobsahuje. Jde-li o unijní právo, před přijetím
směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. 4. 2019, o
autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o
změně směrnic 96/9/ES a 2001/29/ES (dále též jen „směrnice 2019/790“), byl
institut rozšířené kolektivní správy ve směrnicích Evropské unie zmíněn toliko
následovně. [50] Podle čl. 3 odst. 2 směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. 9. 1993, o
koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním
souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu (dále též jen
„směrnice 93/83/EHS“), členský stát může stanovit, že kolektivní smlouva mezi
organizací pro kolektivní správu a vysílající organizací, týkající se určité
kategorie děl, může být rozšířena na nositele práv stejné kategorie, kteří
nejsou zastoupeni organizací pro kolektivní správu, pokud:
– sdělení veřejnosti pomocí družice probíhá současně s pozemním vysíláním
stejné vysílající organizace a
– nezastoupený nositel práv má kdykoliv možnost vyloučit rozšíření kolektivní
smlouvy na své dílo a vykonávat svá práva individuálně, nebo kolektivně. [51] Podle odst. 17 odůvodnění směrnice 2001/29/ES touto směrnicí nejsou
dotčena opatření v členských státech týkající se správy práv například
rozšířených kolektivních licencí. [52] Z odst. 12 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady
2014/26/EU ze dne 26. 2.
2014, o kolektivní správě autorského práva a práv s
ním souvisejících a udělování licencí pro více území k právům k užití hudebních
děl online na vnitřním trhu, se podává, že přestože se tato směrnice vztahuje
na všechny organizace kolektivní správy s výjimkou hlavy III, která se vztahuje
pouze na organizace kolektivní správy, jež spravují autorská práva k užití
hudebních děl online pro více území, není v rozporu s opatřeními týkajícími se
správy práv v členských státech, jako je individuální správa práv, rozšířená
působnost smlouvy mezi zastupující organizací kolektivní správy a uživatelem,
tj. rozšířené kolektivní licence, povinná kolektivní správa, právní domněnky
zastoupení a převod práv na organizaci kolektivní správy. [53] Z uvedených ustanovení unijního práva vyplývá, že než vstoupila v
platnost směrnice 2019/790, byl institut rozšířené kolektivní správy vyjma
oblasti upravené ve směrnici 93/83/EHS upraven toliko vnitrostátním
zákonodárstvím každého členského státu a nebyl jako takový obsahem práva
unijního. [54] Proto v občanském soudním řízení, jehož předmět se týká samotného
posouzení jednotlivých náležitostí institutu rozšířené kolektivní správy,
nejsou splněny podmínky pro zahájení řízení před Soudním dvorem o předběžné
otázce týkající se výkladu aktů orgánů Evropské unie ve smyslu čl. 267 Smlouvy
o fungování Evropské unie, neboť pravomoc týkající se legislativního vymezení
těchto náležitostí je na základě unijního práva ponechána k dispozici národnímu
právu členských států a tuzemské vnitrostátní právo na obsah (některého)
ustanovení unijního práva nikterak neodkazuje. V tomto směru tudíž nejde o
výklad ustanovení unijního práva ve shora uvedeném smyslu, nýbrž jedná se
výhradně o otázku tuzemského vnitrostátního práva tak, jak je obsaženo v
autorském zákoně (v tomto směru k pravomoci Soudního dvora v řízení o předběžné
otázce srov. např. jeho rozsudky ze dne 19. 3. 1964, ve věci C-75/63, Unger
proti Bestuur der Bedrijfsvereniging voor Detailhandel en Ambachten, ze dne 18. 10. 1990, ve věci C-297/88 a C-197/89, Dzodzi proti Belgickému státu, ze dne
21. 12. 1995, ve věci C-307/95, Max Mara Fashion Group S.r.l. proti Ufficio del
Registro di Reggio Emilia, a ze dne 7. 11. 2013, ve věci C-313/12, Giuseppa
Romeo proti Regione Siciliana, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020,
sp. zn. 23 Cdo 3944/2019). [55] Nejvyšší soud tak v poměrech projednávané věci bere ve vztahu k
unijnímu právu pouze v úvahu, zda tuzemský zákonodárce, jde-li o rozšířenou
kolektivní správu, nepřekročil možnosti stanovené čl. 13 směrnice 2004/48/ES z
hlediska cílů unijního práva. S přihlédnutím na závěr přijatý výše v odstavcích
[46] až [48] má Nejvyšší soud za to, že vzhledem k podobě právní úpravy
stanovené v § 40 odst. 4 a § 101 odst. 9 autorského zákona, ve znění účinném do
19. 4. 2017, nicméně nevyvstává v tomto směru (tj. ohledně souladu tuzemské
právní úpravy s unijním právem) žádná interpretační otázka týkající se unijního
práva, jež by nebyla zjevná z ustálené judikatury Soudního dvora (tzv. výjimka
acte éclairé).
[56] Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že přestože směrnice
2019/790 nemůže mít v poměrech projednávané věci ani nepřímý účinek, neboť
dovolatelka provozovala televizní vysílání v době, kdy ještě směrnice
nevstoupila v platnost, je právní úprava stanovená v § 101 odst. 9 autorského
zákona, ve znění účinném do 19. 4. 2017, jakož i v § 97e autorského zákona, ve
znění účinném od 20. 4. 2017, zcela v souladu rovněž s čl. 12 této směrnice. [57] Na uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na
základě argumentace obsažené v dovolání. Jak dovolací soud uvedl již v usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5891/2016, odkaz dovolatelky na rozsudek
Soudního dvora ve věci C-301/15 není přiléhavý, neboť toto rozhodnutí řešilo
specifickou situaci, v níž žalobci byli samotní autoři a jednalo se o prodej
tzv. komerčně nedostupných knih, který je ve Francii dotčen zvláštní právní
úpravou; z těchto důvodů nelze toto rozhodnutí vztáhnout na nyní projednávanou
věc. [58] Nejvyšší soud není rovněž povinen (jak se dovolatelka mylně
domnívá) položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se principu
proporcionality zmíněného v čl. 10 a čl. 31 směrnice 2001/29/ES. Dovolatelka se
nevyjadřuje důsledně (tedy na základě aplikace konkrétních kritérií) k tomu,
proč by soudem stanovená výše bezdůvodného obohacení byla v jejím případě
nepřiměřená. Její obecné odkazy na právní předpisy Evropské unie, kde je
princip přiměřenosti výslovně zakotven a je také zohledněn v autorském zákoně,
nemohly založit jí tvrzený rozpor s právem Evropské unie, který by – za splnění
dalších podmínek plynoucích z judikatury Soudního dvora – měl vést k přerušení
řízení a k položení předběžných otázek. Tyto dovolatelkou vymezené otázky
unijního práva tak nejsou významné (relevantní) pro řešení daného případu, a
proto povinnost položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku národní soud, proti
jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, nestíhá [srov. rozsudek
CILFIT, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod
číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Ústavního
soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 135/19). III. K počátku běhu objektivní promlčecí lhůty. [59] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky
počátku běhu promlčecí doby u bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. [60] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné hmotné právo se podává z §
3036 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). [61] Podle § 23 autorského zákona, ve znění účinném do 19. 4. 2017,
provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování
díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k
příjmu rozhlasového či televizního vysílání.
Za zpřístupňování díla pomocí
přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání
ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto
přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými
osobami, přísluší autorům odměna, která v úhrnu za všechny kolektivní správce
nesmí přesáhnout 50 % výše poplatku za jeden přístroj stanovenou zvláštním
zákonem. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotních služeb
ve zdravotnických zařízeních. [62] Podle § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději
se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a
jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo
(odstavec 2). [63] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Pro počátek běhu objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k získání
bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. Je-li tudíž poskytováno
plnění bez právního důvodu postupně po dílčích částkách, objektivní promlčecí
doba počíná běžet u každé z nich zvlášť v okamžiku, kdy k plnění došlo. Každá z
dílčích plateb plněných bez právního důvodu má tak svůj samostatný právní osud,
promlčuje se samostatně a samostatně se rovněž posuzuje případné prodlení s
jejím vydáním. Pro posouzení počátku běhu objektivní promlčecí doby je
irelevantní, kdy (a zda vůbec) se stal nárok na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení splatným. Okamžik splatnosti má v tomto směru význam toliko pro
případné přiznání úroků z prodlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 52/2006, či ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo
2191/2017). 2) Bezdůvodné obohacení vzniklé z důvodu neoprávněného užití autorského díla,
případně právo na jeho vydání, vzniká postupně den po dni (každým dnem
neoprávněného užití autorského díla), a tudíž se (po uplynutí subjektivní či
objektivní promlčecí doby) též den po dni promlčuje (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014, či sp. zn. 30
Cdo 2191/2017). [64] Tyto závěry se přitom obdobně prosadí i v poměrech neoprávněného
užití uměleckých výkonů a zvukových a zvukově obrazových záznamů. [65] Napadené rozhodnutí výše popsané judikatorní závěry nerespektuje. Posuzoval-li odvolací soud toliko počátek běhu subjektivní promlčecí doby a
nezabýval se tak z hlediska posouzení objektivní promlčecí doby tím, kdy k
získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo ani délkou promlčecí
doby (zda byla objektivní promlčecí doba tříletá, či zda se jednalo o úmyslné
bezdůvodné obohacení a objektivní promlčecí doba byla desetiletá), je jeho
právní posouzení neúplné, a tudíž předčasné. Jelikož žalobce podal žalobu dne
30. 12.
2016, není za této situace správný (je přinejmenším předčasný) ani
závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobcem uplatněný nárok není promlčen ani
za období od 1. 1. 2013 do 29. 12. 2013 (tj. nárok ve výši 61.890 Kč). [66] Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu týkajícím
se bezdůvodného obohacení vzniklého za období od 1. 1. 2013 do 29. 12. 2013
(tj. co do částky 61.890 Kč s příslušenstvím), včetně závislého výroku o
náhradě nákladů řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které
nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu
prvního stupně; Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu zrušil i je a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [67] Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl jako
nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. [68] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). [69] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.