23 Cdo 3174/2024

23 Cdo 3174/2024-1112

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně OTE, a.s., se sídlem v Praze 4, Jihlavská 1558/21, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 10, Krátká 1148/32, za účasti EG.D Holding, a.s., se sídlem v Brně, Černá pole, Lidická 1873/36, identifikační číslo osoby 28085400, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o zaplacení 141 606 792,74 Kč, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 256/2015, o dovolání účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2024, č. j. 8 Co 578/2024-988, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 6. 2024, č. j. 8 Co 578/2024-1003, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2024, č. j. 8 Co 578/2024-988, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 6. 2024, č. j. 8 Co 578/2024-1003, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2023, č. j. 27 C 256/2015-886, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně jakožto operátor trhu s elektřinou se žalobou domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále také jen „ERÚ“ či „Úřad“), ze dne 15. 4. 2015, č. j. 0LP-15168-31/2013-ERU (dále jen „rozhodnutí ERÚ“), a rozhodnutí předsedkyně ERÚ ze dne 13. 7. 2015, č. j. 15168-37/2013-ERU (dále jen „rozhodnutí předsedkyně ERÚ“), a uložení povinnosti účastnici jakožto provozovateli příslušné regionální distribuční soustavy zaplatit žalobkyni náklady spojené s podporou elektřiny v souvislosti s elektřinou vyrobenou ve výrobnách elektřiny v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 a spotřebovanou bez použití distribuční soustavy, neboť se jednalo o lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Žalobkyní původně požadovaná částka ve výši 142 755 678,03 Kč se skládala z částky 141 606 792,74 Kč na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů (dále také jen „příspěvek na POZE“) a z částky 1 148 885,30 Kč na krytí nákladů spojených s podporou decentrální výroby elektřiny.

2. Návrh žalobkyně podaný k ERÚ byl zamítnut rozhodnutím ERÚ a zamítavě bylo rozhodnuto rozhodnutím předsedkyně ERÚ také o rozkladu žalobkyně.

3. První rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 10. 2016, č. j. 27 C 256/2015-205, kterým soud prvního stupně žalobu zamítl, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) ze dne 28. 3. 2017, č. j. 8 Co 136/2017-289, byl v části týkající se zaplacení částky 141 606 792,74 Kč (na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů) zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývající části týkající se zaplacení částky 1 148 885,30 Kč (na krytí nákladů spojených s podporou decentrální výroby elektřiny) Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nadále byl tedy předmětem řízení toliko nárok žalobkyně na zaplacení částky 141 606 792,74 Kč (na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů). Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 27 C 256/2015-631, žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně neprokázala výši tvrzeného nároku. V pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně byl pak k odvolání žalobkyně zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2022, č. j. 8 Co 1454/2021-681.

4. Soud prvního stupně následně rozsudkem (v pořadí již třetím v této věci) ze dne 14. 11. 2023, č. j. 27 C 256/2015-886, rozhodl, že rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 15. 4. 2015, č. j. 0LP-15168-31/2013-ERU, a rozhodnutí předsedkyně ERÚ ze dne 13. 7. 2015, č. j. 15168-37/2013-ERU se v části týkající se nároku na zaplacení částky 141 606 792,74 Kč na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů nahrazují tak, že účastnice je povinna zaplatit žalobkyni částku 141 606

5. K odvolání účastnice odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 8 Co 578/2024-988, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 6. 2024, č. j. 8 Co 578/2024-1003, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma lhůty k plnění, když v tomto směru se výrok I rozsudku soudu prvního stupně mění tak, že účastnice je povinna přisouzenou částku žalobkyni zaplatit ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

6. Soudy obou stupňů vycházely z toho, že podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, jimiž byly vázány, byla účastnice jako provozovatel regionální distribuční soustavy povinna v rozhodném období hradit žalobkyni jako operátorovi trhu s elektřinou náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů též z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci účastnice, že závěry výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a poukázal na to, že Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku řešil souladnost svého závěru s ústavním pořádkem a že podrobnou a přesvědčivou argumentací dospěl k závěru, jímž je odvolací soud v projednávané věci vázán.

7. K odkazu účastnice na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, odvolací soud uvedl, že ve vztahu mezi žalobkyní jako operátorem trhu a účastnicí jako provozovatelem regionální distribuční soustavy se existence příslušného smluvního vztahu mezi nimi jako podmínka povinnosti k úhradě nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů z § 13 odst. 1 ve spojení s § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, (dále také jen „zákon o POZE“), nepodávala. Odvolací soud dále uvedl, že podmínky „soukromoprávního nosiče“ dané povinnosti mezi lokálním distributorem a výrobcem elektřiny, které řešil Nejvyšší soud v citovaném rozsudku, nemají žádný přímý dopad na vztah mezi operátorem trhu (žalobkyní) a provozovatelem regionální distribuční soustavy (účastnicí), neboť jejich vzájemná práva a povinnosti vyplývají přímo z citovaných právních norem.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadla účastnice dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek, z nichž některé dosud nebyly v rozhodovací praxi vyřešeny, u jiných se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a u jedné dovolatelka požadovala, aby tato otázka byla posouzena odlišně než v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Konkrétně dovolatelka formulovala následující otázky: a) Otázka, zda ze zákona o POZE, ve znění účinném od 1.

1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále také jen „rozhodné období“), vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle § 28 odst. 1 zákona o POZE také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě, aniž došlo k využití distribuční soustavy účastnice. b) Otázka, na základě jakého soukromoprávního titulu mohla účastnice jako provozovatel distribuční soustavy účtovat v rozhodném období výrobci elektřiny, jehož výrobna byla připojena k distribuční soustavě účastnice, složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle § 28 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném v rozhodném období.

c) Otázka, zda je ve sporu o to, zda příspěvek na POZE měl být v rozhodném období účtován také z elektřiny vyrobené a spotřebované bez využití distribuční soustavy účastnice, vyloučena aplikace ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. d) Otázka, zda údaje obsažené v centrálním systému OTE mají charakter oficiální databáze s presumpcí správnosti údajů a odpovídají skutečné lokální spotřebě výrobců v rozhodném období. e) Otázka týkající se náležitostí znaleckého posudku, konkrétně zda kromě zákonných náležitostí musí znalecký posudek obsahovat též správný metodický a procesní postup znalce a musí vést k přezkoumatelnému závěru znalce.

f) Otázka, zda znalecký posudek a jeho doplnění formou dopisu znalce byly řádně odůvodněny v souladu s pravidly logického myšlení a zda při vypracování jeho závěrů bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž je třeba se vypořádat. g) Námitka opomenutých důkazů spočívající v tom, že soudy v rozporu s judikaturou nedoplnily dokazování výslechem znalce, který zpracoval znalecký posudek předložený účastnicí. h) Otázka, zda v případě, že soud při zadání doplnění znaleckého posudku neformuloval doplňující otázky znalci postupem podle § 127 o.

s. ř., lze tento vadný postup soudu zhojit následným výslechem znalce. i) Námitka porušení ústavně zaručených práv, konkrétně čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a dále porušení práva na spravedlivý proces a porušení zákazu nepřípustnosti tzv. překvapivých rozhodnutí. Porušení uvedených práv spatřovala dovolatelka v tom, že soudy dotvořily poplatkovou povinnost ústavně nepřípustným postupem, neboť zákon o POZE účastnici v rozhodném období poplatkovou povinnost, která jí byla uložena rozhodnutím soudů, neukládal.

9. U otázky pod bodem a) dovolatelka požadovala, aby tato otázka – v judikatuře Nejvyššího soudu již vyřešená – byla nyní posouzena jinak. V tomto směru obsáhle argumentovala, z jakých důvodů považuje dosavadní judikatorní závěr vyslovený v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, kterým byly soudy při opětovném projednání nyní řešené věci vázány, za nesprávný a rozporný s ústavněprávními požadavky na výklad právních norem. S touto argumentací pak dovolatelka provázala i svoji námitku porušení ústavně zaručených práv výše shrnutou pod bodem i).

10. U otázky pod bodem b) dovolatelka namítala, že se odvolací soud nezabýval existencí soukromoprávního titulu, na základě kterého měla účastnice mít údajnou povinnost účtovat „odvod“ odpovídající příspěvku na POZE i z lokální spotřeby, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, a od rozsudku ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023. Dovolatelka argumentovala tím, že podstatou citovaných judikátů je závěr, že mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy musí být identifikován soukromoprávní titul k tomu, aby provozovatel regionální distribuční soustavy mohl výrobcům elektřiny účtovat částky odpovídající příspěvku na POZE. Podle dovolatelky rovněž z citované judikatury vyplývá, že i ve sporech mezi operátorem trhu a provozovatelem regionální distribuční soustavy se soudy musí zabývat existencí soukromoprávního titulu mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem jakožto nedílného článku řetězce v mechanismu výběru poplatku.

11. U otázky pod bodem c) dovolatelka namítala, že závěr odvolacího soudu, podle něhož je v posuzovaném případě vyloučena aplikace § 154 o. s. ř. s ohledem na to, že výrobci mají ve smyslu vyhlášky č. 478/2012 Sb., časově neomezené právo dodatečně opravovat vykázané množství spotřeby, je nesprávný, přičemž tato otázka nebyla dle názoru dovolatelky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

12. Stejně tak u otázky pod bodem d) dovolatelka uvedla, že závěr odvolacího soudu o tom, že údaje obsažené v centrálním systému OTE mají charakter oficiální databáze s presumpcí správnosti údajů a odpovídají skutečné lokální spotřebě výrobců v rozhodném období, je nesprávný a nemůže obstát, přičemž tato otázka nebyla dle jejího názoru dosud vyřešena. Namítala, že žádný zákon nestanoví, že takový informační systém má presumpci správnosti údajů a nevyplývá to ani ze znaleckého posudku, z něhož soudy vycházely. Podle dovolatelky žalobkyně v řízení neprokázala, že její informační systém zajišťuje integritu a pravdivost vykazovaných dat. Uvedla také, že v řízení namítla pravost a správnost údajů v evidenci OTE, tedy namítla pravost a správnost listiny, která nebyla veřejnou listinou, a bylo tak výlučně na žalobkyni, aby prokázala pravost a správnost uvedených údajů.

13. Otázky výše shrnuté pod body e) až h) se všechny vztahovaly k dovolatelkou tvrzeným vadám znaleckého posudku, nesprávnému postupu soudu při odstraňování vad znaleckého posudku a absentujícímu výslechu znalce ohledně znaleckého posudku předloženého účastnicí. Dovolatelka u jednotlivých námitek odkazovala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se soudy obou stupňů podle jejího názoru při hodnocení znaleckého posudku předloženého v řízení žalobkyní odchýlily.

14. Dovolatelka rovněž v dovolání navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. O návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 23 Nd 374/2024, tak, že vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku odložil.

15. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání obsáhle polemizovala s argumentací dovolatelky k jednotlivým otázkám, dále zdůraznila vázanost soudů nižších stupňů právními závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, jimiž byla původní rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena, a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl, a současně uložil dovolatelce zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Otázka výše uvedena pod bodem a) týkající se povinnosti provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle § 28 odst. 1 zákona o POZE také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě, aniž došlo k využití distribuční soustavy, v režimu zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatelka tuto otázku předkládá dovolacímu soudu s vědomím, že již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, s argumentací, že Nejvyšší soud by tuto otázku měl posoudit jinak, než ve své dosavadní judikatuře.

20. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena na tom, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve znění účinném v rozhodném období, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 věty první zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, či rozsudek ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, či rozsudek ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023, dále rozsudek ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 271/2024). Má-li dovolatelka za to, že tuto otázku by měl dovolací soud posoudit jinak, tedy odklonit se od svého právního názoru uvedeného v citované ustálené judikatuře, pak k tomu Nejvyšší soud neshledává důvod.

21. Pokud pak dovolatelka v nyní podaném dovolání předestírá odlišnou argumentaci a polemizuje se závěry přijatými Nejvyšším soudem, nezbývá než uzavřít, že jde o argumentaci, která se v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neprosadila, a dovolací soud ani nyní neshledal v dovolatelkou předestřené argumentaci důvody pro změnu ustálené rozhodovací praxe.

22. S otázkou pod bodem a) pak dovolatelka dle systematiky a obsahu svého dovolání provázala i námitku porušení jejích ústavně zaručených práv [výše shrnutou pod bodem i)] vztahující se k tomu, že soudy dovodily vznik povinnosti, aniž by takovou povinnost zákon ukládal. K tomu dovolací soud považuje za nezbytné podotknout, že veškeré dovolatelčiny námitky týkající se porušení jejích ústavně zaručených práv se svým obsahem vztahují již k závěrům přijatým v původním kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017.

23. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka výše shrnutá pod bodem c), prostřednictvím které dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně v projednávané věci vyloučil aplikaci § 154 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozsudku ovšem nevyplývá, že by odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nemá být aplikován § 154 o. s. ř. Relevantní část odůvodnění odvolacího soudu (srov. bod 40 napadeného rozsudku), kterou dovolatelka prostřednictvím této otázky napadá, není založena na úvaze soudu o neaplikaci § 154 o. s. ř., nýbrž na úvaze o tom, že postup evidence spotřebované elektřiny jejími výrobci v centrální evidenci, stejně jako postup žalobkyně jako operátora trhu při jejím vyúčtování a platební povinnost distributora je blíže vymezena zákonnými a podzákonnými normami, přičemž následné úpravy pak nemohou mít vliv na rozsah platební povinnosti ve vztahu k POZE.

24. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka prostřednictvím otázky pod bodem c) formulovala otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolací soud ve svém rozhodování opakovaně uvedl, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

25. Ani otázka výše shrnutá pod bodem d), prostřednictvím které dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že údaje obsažené v centrálním systému OTE mají charakter oficiální databáze s presumpcí správnosti údajů, nezaloží přípustnost dovolání. Veškerá argumentace dovolatelky k této otázce totiž spočívá ve zpochybňování správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů, a její námitky tak nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť jejich podstatou je primárně nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu, na

nichž je založeno právní posouzení věci. K tomu dovolací soud připomíná, že skutkové závěry nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) jakožto činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

26. Nad rámec uvedeného lze poukázat rovněž na to, že odvolací soud zdůraznil, že s presumpcí správnosti údajů v databázi nakládal toliko jako s kritériem pro hodnocení důkazů v dané věci. Z výše uvedeného tak vyplývá, že pokud dovolatelka u otázky pod bodem d) zpochybňovala, jak odvolací soud přistupoval k údajům vyplývajícím z databáze žalobkyně, a namítala, že zpochybnila pravost a správnost listinného důkazu, předestřela toliko námitky směrující proti skutkovému stavu zjištěnému v řízení před soudy obou stupňů, jehož přezkum dovolacímu soudu ovšem nepřísluší.

27. Nejvyšší soud ovšem dospěl k závěru, že dovolání účastnice je v poměrech projednávané věci přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky [výše shrnuté pod bodem b)], týkající se posouzení existence soukromoprávního vztahu mezi výrobcem elektřiny a účastnicí jako provozovatelem regionální distribuční soustavy, jako předpokladu pro vznik povinnosti účastnice účtovat (a následně odvádět žalobkyni jako operátorovi trhu) v rozhodném období výrobci elektřiny, jehož výrobna byla připojena k distribuční soustavě účastnice, složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle § 28 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013.

28. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

29. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá při vyřešení shora uvedené otázky, jež zakládá přípustnost dovolání, na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodná právní úprava

30. Podle § 13 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny (tj. podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů nebo vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, srov. legislativní zkratku v § 7 odst. 3) a provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen hradit ji operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis.

31. Podle § 28 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 má operátor trhu právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena pouze z dotace z prostředků státního rozpočtu.

32. Podle § 28 odst. 3 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 pokud limit prostředků státního rozpočtu stanovený podle odstavce 2 po odečtení nákladů spojených s provozní podporou tepla nepostačuje na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, zahrne Úřad zbývající náklady spojené s podporou elektřiny do složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny. Složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny může Úřad stanovit odlišně s ohledem na velikost spotřeby elektřiny zákazníků.

33. Podle § 50 odst. 6 energetického zákona ve znění účinném od 30. 5. 2012 do 20. 5. 2014 smlouvou o distribuci elektřiny se zavazuje provozovatel distribuční soustavy zajistit pro účastníka trhu s elektřinou na vlastní jméno a na vlastní účet přenos elektřiny nebo v případě provozovatele distribuční soustavy nepřipojené přímo na přenosovou soustavu distribuci elektřiny, rezervovat požadovanou distribuční kapacitu a dopravit pro účastníka trhu s elektřinou sjednané množství elektřiny a účastník trhu s elektřinou se zavazuje zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby. Smlouva o distribuci elektřiny musí obsahovat ujednání o závaznosti Pravidel provozování distribuční soustavy, termín zahájení distribuce elektřiny, způsob měření distribuované elektřiny a jejího průběhu a výčet předávacích míst. Smlouva o distribuci elektřiny se zákazníkem musí dále obsahovat a) výčet odběrných míst, b) oprávnění zákazníka odstoupit od smlouvy v případě neplnění smluvních povinností ze strany provozovatele distribuční soustavy nebo v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, c) způsob úhrady plateb za distribuci elektřiny, d) způsoby vyrozumění zákazníka o navrhované změně smluvních podmínek a poučení o právu zákazníka na odstoupení od smlouvy v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, e) dobu trvání smlouvy, f) opatření přijímaná při předcházení stavu nouze, ve stavu nouze a odstraňování následků stavu nouze.

34. Podle § 96 odst. 5 energetického zákona ve znění účinném od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2015 smlouvy upravené tímto zákonem se v ostatním řídí právní úpravou závazků a úpravou smluvních typů jim nejbližších podle občanského nebo obchodního zákoníku, pokud z tohoto zákona nebo povahy věci nevyplývá něco jiného.

35. Podle § 5 odst. 8 Pravidel trhu s elektřinou na základě smlouvy o distribuci elektřiny se hradí regulovaná cena, kterou je cena za distribuci, cena za systémové služby na úrovni přenosové soustavy, cena na krytí vícenákladů spojených s podporou elektřiny a cena za zúčtování operátora trhu.

36. Podle § 5 odst. 10 věty první Pravidel trhu s elektřinou platba za přenos elektřiny a platba za distribuci elektřiny se skládá z platby za použití sítí, platby za rezervovanou kapacitu a v případě distribuce elektřiny také z platby za překročení rezervované kapacity. Účastník trhu s elektřinou hradí platby za přenos elektřiny nebo za distribuci elektřiny provozovateli přenosové soustavy nebo provozovateli příslušné distribuční soustavy, ke které je zařízení účastníka trhu s elektřinou připojeno. Platba za přenos elektřiny se sjednává pouze pro odběr z přenosové soustavy. Platba za distribuci elektřiny se sjednává zvlášť pro každý odběr z distribuční soustavy s napětím mezi fázemi a) vyšším než 52 kV, b) od 1 kV do 52 kV včetně a c) do 1 kV včetně. Judikatura k otázce soukromoprávního vztahu umožňujícího účtovat příspěvek na POZE

37. V rozsudku ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, na který lze v podrobnostech odkázat, Nejvyšší soud konstatoval, že podle zákonodárcem zvoleného mechanismu výběru se úhrada příspěvku na POZE mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy mohla uskutečňovat v rozhodném období pouze v rámci příslušného soukromoprávního vztahu, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za distribuci elektřiny, neboť mechanismus jeho výběru byl na takový smluvní závazkový vztah navázán.

38. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž vyslovil, že takový soukromoprávní smluvní vztah mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny, v jehož rámci mohla být uplatňována složka ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, ve smyslu § 28 odst. 1 zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, mohl být založen smlouvou o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona, která v sobě zahrnovala povinnost uhradit také další platby související s tím, že bylo provozováno zařízení účastníka trhu s elektřinou (výrobce elektřiny) připojené k distribuční soustavě, případně mohl být založen i v rámci jiné smlouvy uzavřené mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny (např. i ve smlouvě o podpoře výroby elektřiny), z jejíhož obsahu by bylo zřejmé, že upravuje vztahy mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy týkající se provozu zařízení výrobce (výrobny elektřiny) připojeného do regionální distribuční soustavy, ačkoliv (dosud) nedošlo k uzavření smlouvy o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona.

39. Na citovaný rozsudek pak Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023, v němž citované závěry judikatury rozvedl a uzavřel, že i v případě sporu o vydání bezdůvodného obohacení (spočívajícího v odvedení příspěvku na POZE operátorovi trhu) mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a operátorem trhu s elektřinou je třeba se zabývat tím, zda byl provozovatel regionální distribuční soustavy s jednotlivými výrobci elektřiny v příslušném soukromoprávním vztahu. I při posuzování vzniku povinnosti provozovatele regionální distribuční soustavy odvést příspěvek na POZE operátorovi trhu s elektřinou je totiž třeba zohlednit, že úhrada příspěvku na POZE mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny se mohla v rozhodném období uskutečňovat pouze v rámci příslušného soukromoprávního vztahu, tedy je třeba posoudit, zda mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny existoval soukromoprávní titul, který umožňoval účtovat příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za distribuci elektřiny. Pokud by takový soukromoprávní titul mezi provozovatelem a výrobcem elektřiny chyběl, pak odvod zaplacený operátorovi trhu představoval jeho bezdůvodné obohacení. Mutatis mutandis lze odkázat i na navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 271/2024. Posouzení v poměrech projednávané věci

40. Závěry shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023, lze pak vztáhnout i na nyní projednávanou věc. V citovaném rozsudku se jednalo o vydání bezdůvodného obohacení operátora trhu, které mělo vzniknout úhradou příspěvku na POZE bez právního důvodu provozovatelem regionální distribuční soustavy. V nyní projednávané věci jde sice o žalobu operátora trhu s elektřinou na zaplacení tohoto příspěvku, ovšem výše shrnutá judikatorní východiska se uplatní v obou případech. V obou případech totiž bylo třeba posoudit, zda provozovatel regionální distribuční soustavy byl oprávněn výrobcům elektřiny účtovat příspěvek na POZE, neboť pouze v takovém případě vzniká následná povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy odvést operátorovi trhu příslušnou částku odpovídající příspěvku na POZE podle § 28 odst. 1 zákona o POZE.

41. Odvolací soud v nyní projednávané věci správně vycházel z toho, že ve vztahu k povinnosti provozovatele regionální distribuční soustavy k úhradě složky ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny operátorovi trhu se podmínka existence příslušného smluvního (distribučního) vztahu mezi distributorem a operátorem trhu z § 13 odst. 1 ve spojení s § 28 odst. 1 POZE nepodávala (srov. bod 51 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022). Ovšem jeho následný závěr, že na vztah mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a operátorem trhu nemají žádný přímý dopad podmínky „soukromoprávního nosiče“ dané povinnosti mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobci elektřiny, již není správný a je v rozporu se shora citovanou judikaturou. Odvolací soud totiž v nyní projednávané věci považoval (v rozporu s výše citovanou judikaturou) za irelevantní, zda mezi účastnicí a výrobci elektřiny existoval příslušný soukromoprávní vztah.

42. Existence příslušného soukromoprávního vztahu mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny je však nedílným předpokladem pro závěr, zda provozovateli regionální distribuční soustavy vznikla podle zákonem nastaveného systému úhrad povinnost odvést částku odpovídající příspěvku na POZE operátorovi trhu s elektřinou. Pokud by totiž účastnice jako provozovatel regionální distribuční soustavy hradila žalobkyni částky odpovídající příspěvku na POZE, které by výrobcům elektřiny účtovala neoprávněně (bez existence příslušného soukromoprávního vztahu), představovaly by uhrazené částky plnění bez právního důvodu.

43. V nyní projednávané věci bude proto na soudech, aby se v dalším řízení zabývaly tím, zda mezi účastnicí a výrobci elektřiny existoval příslušný soukromoprávní vztah, který by umožňoval provozovateli regionální distribuční soustavy účtovat výrobci elektřiny částku odpovídající příspěvku na POZE. Existence takového soukromoprávního vztahu je totiž nedílným předpokladem pro to, aby soudy následně mohly učinit závěr, zda měla účastnice jako provozovatel regionální distribuční soustavy povinnost zaplatit částku odpovídající odvodu na příspěvek na POZE žalobkyni jakožto operátorovi trhu s elektřinou. Posouzení existence vad řízení

44. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se proto v nyní projednávané věci zabýval i existencí vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

45. Dovolatelka vznesla v dovolání několik námitek [konkrétně viz výše body e) až h)] vztahujících se k vadám znaleckého posudku předloženého žalobkyní a ke způsobu, jakým bylo provedeno znalecké dokazování před soudem prvního stupně, jehož postup odvolací soud aproboval. Rovněž namítala, že soudy neprovedly výslech znalce, který zpracoval druhý znaleckých posudek předložený účastnicí.

46. Dovolací soud k uvedeným námitkám podotýká, že s ohledem na výše uvedený závěr o tom, že je nejprve třeba, aby se soudy zabývaly tím, zda mezi účastnicí a výrobci elektřiny existoval příslušný soukromoprávní vztah, neboť až na jeho základě vzniká oprávnění účastnice účtovat příspěvek na POZE výrobcům elektřiny, který poté dle zákonem zavedeného systému úhrad odvede žalobkyni jakožto operátorovi trhu, je v této fázi řízení předčasné zabývat se tím, zda soudy postupovaly správně při zjišťování samotné výše úhrad, které by žalobkyni náležely v případě kladného závěru soudů o existenci příslušných soukromoprávních vztahů mezi účastnicí a výrobci elektřiny.

47. Nad rámec uvedeného však pro úplnost dovolací soud odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi, podle které znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., vyjma odborných závěrů v něm obsažených. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah dospěl ke svému závěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, bod 25, a předchozí rozhodnutí v něm citovaná, a dále např. rozsudky ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1154/2021, a ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3594/2013).

48. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010) je ustálena též v závěru, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, to však neznamená, že je musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek. Kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, jeho nejasnost nebo neúplnost odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce (srov. rozsudek ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněný pod č. 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud znalec své závěry opírá o pouhé domněnky či blíže neodůvodněné poznatky z jeho odborné praxe, je posudek zatížen nepřesvědčivostí a je povinností soudu vést znalce k precizaci jeho posudku tak, aby bylo možno z jeho obsahu zjistit, z jakých podkladů či na základě jakých poznatků znalec příslušné odborné závěry učinil.

49. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, a ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014).

50. Z odůvodnění napadeného rozsudku i z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soudy obou stupňů se zabývaly tím, zda znalecký posudek vypracovaný Ing. Balcarem splňuje náležitosti, které zákon a výše citovaná judikatura klade na znalecký posudek, dále soud prvního stupně přípisem vyzval znalce, aby upřesnil, proč považoval vzorek dat, s nímž v posudku pracoval, za dostatečný, což znalec v reakci na přípis soudu učinil a své závěry ověřil rovněž na dalším vybraném vzorku dat, následně soud znalce vyslechl (k tomu viz body 56 až 58 rozsudku soudu prvního stupně). Soudy obou stupňů se rovněž v souladu se shora citovanou rozhodovací praxí zabývaly tím, zda bylo na místě provést výslech znalce Ing. Bergera, jehož znalecký posudek předložila účastnice. Pokud za situace, kdy znalecký posudek předložený účastnicí neobsahoval rozdílné závěry o téže otázce, nýbrž v něm znalec Ing. Berger toliko zpochybňoval náležitosti znaleckého posudku vypracovaného Ing. Balcarem, aniž by sám předestřel odlišné závěry o řešené otázce, pak se soudy od výše citované judikatury neodchýlily, pokud výslech znalce Ing. Bergera neprovedly, neboť v této situaci neměly soudy k dispozici dva posudky s rozdílnými závěry o téže otázce, nýbrž pouze znalecký posudek řešící odbornou otázku a dále znalecký posudek zpochybňující náležitosti prvého znaleckého posudku.

V. Závěr

51. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně) a není možné vzhledem k dosavadním výsledkům řízení o věci v dovolacím řízení rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

52. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, závazný (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.)

53. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 6. 2025

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu