23 Cdo 3408/2024-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Urban Centre družstvo, se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 262/15, identifikační číslo osoby 02347300, zastoupeného Mgr. Kateřinou Rosa, advokátkou se sídlem v Předboji, K Parku 529, proti žalované MOPRAZ s.r.o., se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 03963438, zastoupené Mgr. Petrem Ukleinem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1175/48, o zaplacení 533 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 186/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, č. j. 35 Co 102/2024-84, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 020 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 533 800 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že si u ní objednal dodání linky na výrobu baterií a související software v celkové hodnotě 2 404 846,57 Kč, že na základě faktury č. FV2320001 vystavené dne 10. 1. 2023 uhradil žalované část kupní ceny ve výši 800 000 Kč, že žalovaná dodala pouze část zboží v hodnotě 266 200 Kč (2 ks software – licence solidwork) a že následně bylo dohodnuto neodebrání zbylého objednaného zboží a vystavení dobropisu na vrácení odpovídající části uhrazené částky žalobci, že žalovaná i přes vystavení dobropisu (následně stornovaného) žalobci nevrátila odpovídající část uhrazené kupní ceny.
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 21. 12. 2023, č. j. 14 C 186/2023-60, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 533 800 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 100 326,28 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 26 039,20 Kč (výrok II).
3. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včasně podaným dovoláním,
které podle svého obsahu směřovalo pouze proti části výroku I napadeného rozhodnutí, jíž bylo rozhodnuto o věci samé. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu“. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí pro nepřípustnost.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Ačkoliv žalovaná přípustnost dovolání v jeho úvodu obecně spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, z obsahu dovolání se nepodává žádná otázka hmotného práva, na níž byl záviselo napadené rozhodnutí. Uvedla-li žalovaná v dovolání též, že jeho přípustnost vyvozuje ze skutečnosti, že její „odvolání do rozhodnutí soudu prvního stupně bylo napadeným rozsudkem zamítnuto“, pak nejde o řádné vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné pouze podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., dále též jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
9. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání přitom již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, které brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
10. Z obsahu dovolání se však podává několik námitek týkajících se procesních otázek, jejichž řešením se odvolací soud zabýval.
11. Žalovaná v dovolání vytýkala odvolacího soudu, že se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010 (které je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), a od nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10 (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz) ve vztahu k nesprávnému posouzení nedostatečnosti tvrzení žalobce a neprokázání skutečností, dovození skutkového stavu za žalobce (z výslechů jím navržených svědků) a „nadržování“ žalobci „pomíjejíc skutečnost neunesení břemena tvrzení a důkazního“. Uvedla, že až v průběhu řízení vyšlo najevo, že žalobce uplatňuje svůj nárok z titulu „jakési ústní dohody“, ohledně níž ale nikdy netvrdil ani neprokázal, kdy a kde měla být uzavřena či co mělo být jejím obsahem. Jeho tvrzení byla podle žalované natolik nekonzistentní a vágní, že nemohl unést břemeno tvrzení ani důkazní, a měl být soudem prvního stupně vyzván podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a návrhů důkazů, což však soud prvního stupně neučinil (ani odvolací soud, který postup soudu prvního stupně akceptoval). Soudy obou stupňů tím podle žalované též „pošlapaly“ její procesní práva.
12. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (a Ústavního soudu) neodchýlil, uzavřel-li, že žalobce potřebná tvrzení přípustně dotvrdil (a prokázal) nejpozději na jednání soudu dne 11. 12. 2023. Žalobce v návrhu na vydání elektronické platebního rozkazu tvrdil, že uhradil fakturu č. FV2320001, žalovaná ale dodala jen část objednaného zboží a že z tohoto důvodu vystavila opravný doklad – dobropis č. FV2320023, podle kterého měla žalobci vrátit část poskytnutého plnění ve výši 533 800 Kč. Ve vyjádření ze dne 13. 11. 2023 pak doplnil, že z důvodu, že nebylo včas dodáno objednané plnění, došlo k dohodě smluvních stran o nepřevzetí zboží, a to poté, co žalobce projevil vůli od kupní smlouvy odstoupit, a že dobropis byl vystaven na základě dohody o nedodání zboží po jednání žalobce a žalované (zastoupené prokuristou). K tomu navrhl výslech svědků, kteří jej zastupovali při jednání s žalovanou a kteří měli popsat průběh jednání stran a obsah dohody o nepřevzetí zboží, a dále také provedení emailové komunikace žalobce a žalované. Na jednání soudu dne 11. 12. 2023 poté žalobce doplnil tvrzení, že k ústní dohodě stran o nedodání zboží došlo v obchodním centru Černý Most na přelomu dubna a května 2013, že žalobce zastupovali navržení svědci a žalovanou její prokurista a že právě na základě tam ujednané dohody byl vydán žalovanou dobropis, což vyplývá i z předložené emailové komunikace stran. Po tomto doplnění skutkových tvrzení přistoupil soud prvního stupně k dokazování včetně výslechu navržených svědků. Žalobce tedy dostatečně vylíčil skutkový základ uplatněného nároku a označil ke svým tvrzením důkazy.
13. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu účelem poučení poučovací povinnosti soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. je zabránit, aby se účastník dozvěděl až z pro něho nepříznivého rozhodnutí, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle tohoto ustanoveni přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníkem uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, avšak provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2928/2019, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Měli- li soudy obou stupňů v posuzované věci za to, že žalobce unesl břemeno tvrzení i břemeno důkazní, neměly důvod jej poučovat podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
14. Žalovaná ve své dovolací argumentaci vychází z vlastního přesvědčení o nedostatečnosti tvrzení a prokázání těchto tvrzení ze strany žalobce, čímž fakticky nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů upravenou § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy pak nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
15. Přípustnost dovolání nezaloží ani námitka žalované o nesprávně aplikované koncentraci řízení a výjimkách z koncentrace řízení, kterou učinila s odkazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 98/2013“), od nějž se měl odvolací soud odchýlit, posoudil-li (stejně jako soud prvního stupně), že ve vztahu k návrhu žalované na výslech jejího prokuristy a emailové komunikace, který učinila po jednání soudu dne 13. 12. 2023, nešlo o výjimku z koncentrace řízení. K tomu uvedla, že v tomto vyjádření k provedeným důkazům navrhla výslech svého prokuristy, který měl zpochybnit věrohodnost provedených důkazních prostředků (pravdivost výpovědí slyšených svědků), a že šlo o skutečnost a důkaz, který nemohla bez své viny včas uvést, neboť žalobní tvrzení byla obecná a nebylo jasné, z jakého titulu žalobce žalovanou částku požaduje a účastníkům nebyla poskytnuta lhůta k vyjádření se k provedeným důkazů. Vyjádřila přesvědčení, že šlo o výjimku z koncentrace řízení. V takovém postupu soudu pak spatřovala též porušení svého práva na spravedlivý proces.
16. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. se nevztahuje na skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů. Jde o případy, kdy účastník pomocí tvrzení a prostřednictvím důkazů prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti (jde například o prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ovlivněn“ úplatkem apod.). Ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů naproti tomu nemůže vést to, že účastník navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo; navržením takových důkazů účastník řízení nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, nýbrž se v rozporu se zásadou koncentrace řízení domáhá, aby byl jejich pomocí skutkový stav zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů (srov. rozsudky ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněný pod číslem 95/2010 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007).
17. Odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výjimky z koncentrace řízení neodchýlil, považoval-li za uplatněné v rozporu s koncentrací řízení důkazy navržené žalovanou až po jednání soudu prvního stupně dne 11. 12. 2023, na kterém byli účastníci předvolání spolu s poučením o tom, že mohou uvést rozhodné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání pouze do jeho skončení, bylo jim též dáno poučení podle § 118b a § 119a o. s. ř. a účastníci další důkazní návrhy neměli (z protokolu se též nepodává, že by účastníci žádali o poskytnutí dodatečné lhůty ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., jak tvrdí žalovaná v dovolání). Žalovaná totiž ve svém vyjádření fakticky tvrdila nové skutečnosti (jiný obsah dohody, k níž se vyjadřovali slyšení svědci – mělo podle ní jít o jednání o prodeji areálu, v němž měla žalovaná provozovnu) a právě k takovému tvrzení navrhla výše uvedené důkazy. Takto navržené důkazy tedy neměly zpochybnit věrohodnost výpovědí svědků, nýbrž měly prokázat odlišnou verzi skutkového stavu věci (jiný obsah jednání a dohody stran).
18. Pro úplnost lze dodat, že namítla-li žalovaná v dovolání též, že její důkazní návrh po koncentraci řízení měl být posouzen „jako popření správnosti tvrzení protistrany“ ve smyslu R 98/2013, patrně přehlédla, že popřením správnosti tvrzení protistrany je sdělení, že její tvrzení nejsou správná, tj. samotné vyjádření k tvrzení protistrany, a nikoliv důkazní návrh, jímž mělo být prokázáno, že se věc skutkově mezi účastníky odehrála jinak.
19. Prostřednictvím dovolacích námitek o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně (i odvolacího soudu) spočívající v neexistenci odůvodnění a důkazů, proč by měl být žalovanou dobropis následně účelově stornován, když byla předložena výzva k plnění, resp. v tom, že se odvolací soud nevypořádal s argumentací žalované, že soud prvního stupně vydal ve věci elektronický platební rozkaz, přestože žalobce v návrhu „nespecifikoval právní titul“ ke svému tvrzenému nároku, a že svědecké výpovědi svědků navržených žalobcem měly být hodnoceny (a provedeny) jako výpovědi účastnické, žalovaná fakticky namítá vady řízení, jež však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jenom v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v řešené věci není naplněno. Tvrzení žalované o těchto údajných procesních pochybeních nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tak založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, či ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
20. K uvedené námitce lze pro úplnost doplnit, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř. neprotiví, jestliže odvolací soud (i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, a ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2978/2017). Soud obecně vzato není povinen reagovat na každou uplatněnou námitku, musí se vypořádat jen s argumenty, jež jsou pro věc stěžejní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1476/2008, či ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 422/2019). V posuzované věci přitom odvolací soud k podstatným námitkám žalované uvedl vlastní argumentaci, v níž dostatečně ozřejmil úvahy, na základě kterých považoval odvolací námitky žalované za nedůvodné, vysvětlil též irelevanci námitek o nesplnění zákonných podmínek pro vydání elektronického platebního rozkazu soudem prvního stupně v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a vypořádal se též s námitkou žalované ohledně povahy výslechů osob, které nebyly statutárním orgánem žalobce.
21. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost a zčásti též pro vady.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 10. 2025 Mgr. Jiří Němec předseda senátu