23 Cdo 3426/2022-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové
a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce R.
K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem
Veveří 365/46, 602 00 Brno, proti žalované STUDENT AGENCY k.s., se sídlem
náměstí Svobody 86/17, 602 00 Brno, IČO 25317075, o zaplacení 132 420 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2119 C 39/2015, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022, č.
j. 44 Co 99/2020-211, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 8 131 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
zástupce.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č.
j. 44 Co 99/2020-211, výrokem I potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále
jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 3. 2020, č. j. 2119 C 39/2015-179, ve
výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 132 420 Kč
spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 1. 5. 2015 do zaplacení; výrokem II
změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve výši náhrady nákladů řízení,
které je žalovaná povinna žalobci zaplatit, na částku 89 165 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce; výrokem III rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce má vůči
žalované oprávněný nárok na uplatněnou výši náhrady škody, jakožto majetkové
újmy ve smyslu § 2894 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), vzniklé tím, že žalovaná porušila svoji
právní povinnost podáním nesprávné informace žalobci o zrušení letu, a to dva
dny před odletem, bez možnosti zajištění náhradní varianty letu podle u ní
zakoupených čtyř letenek na trase z Prahy do Cancúnu přes Paříž a Mexico City
(a zpět) s odletem 5. 2. 2015. Při právním posouzení věci vyšel ze závěru, že
žalovaná sice prostřednictvím svého zaměstnance podanou informaci o zrušení
letu později dementovala, omluvila se za dezinformaci a sdělila, že nadále bude
nastalou situaci s leteckým dopravcem řešit, byla však ve lhůtě poskytnuté
žalobcem k řešení do 4. 2. 2015 do 9 hod. nečinná. Vyšel dále ze zjištění, že
žalobce následně informoval žalovanou, že nemá společně s dalšími třemi
cestujícími na dalším zajišťování letenek zájem a žádá o vrácení zaplacené
částky za letenky. Poté dne 4. 2. 2015 společně se třemi dalšími
spolucestujícími žalobce zakoupil nové letenky na let 5. 2. 2015 v hodnotě 132
420 Kč, tak aby se zabránilo dalšímu vzniku škody v místě cílové destinace.
Pohledávky za žalovanou z titulu náhrady škody byly těmito třemi
spolucestujícími postoupeny na žalobce. Odvolací soud s ohledem na ustanovení §
2952 o. z., podle něhož se hradí skutečná škoda, co poškozenému ušlo, a podle §
2950 o. z., řešící náhradu škody způsobené neúplnou nebo nesprávnou informací,
ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobou uplatněný nárok na
náhradu škody je oprávněný, když shledal, že mezi jednáním žalobce (zakoupení
druhé sady letenek) a poskytnutím nesprávné informace ze strany žalované je
přímá příčinná souvislost. Potvrdil proto vyhovující rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které v dovolací
lhůtě doplnila, a jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a to od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016,
sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, a ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 152/2021. Má
rovněž za to, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2568/2008, při posouzení prevenční povinnosti podle
§ 2 900 o. z., nezkoumal-li případnou prevenční povinnost žalobce a míru jeho
zavinění na vzniklé škodě. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k unáhlenému
jednání žalobce, jednajícímu nepřiměřeně k dané situaci, objednal-li další sadu
letenek, byť disponoval informací od zaměstnance žalované, že sdělení o zrušení
letu bylo nepravdivé a že letenky jsou nadále zajišťovány. Pokud žalovaná
žalobci sdělila, že let není zrušen, že původní informace o zrušení letu byla
nesprávná, tak pak podle dovolatelky není naplněna podmínka příčinné
souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody ve výši ceny dalších
letenek, zakoupených následující den poté, co žalobce obdržel informaci o
nesprávnosti sdělení o zrušení letu. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005 a z dne
6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, řešící otázku určení, mezi jakými
okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována. Domnívá se,
že odvolací soud se při posuzování příčinné souvislosti mezi jednáním žalobce
(jeho protiprávním úkonem) a vzniklou škodou odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a neposoudil správně řetězec postupně následujících
příčin a následků jednání účastníků ve vztahu ke vzniku škody (podrobně
vylíčených v doplnění dovolání). V této souvislosti dovolatelka poukázala i na
závěry rozsudků Nejvyššího soudu z dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018 a
ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014, a též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003. Dovolatelka též namítá, že odvolací
soud se nijak nezabýval a nehodnotil skutečnost, že v okamžiku, kdy zaměstnanec
žalované sděloval žalobci informaci o zrušení letu, jednalo se o informaci
pravdivou, kterou obdržel od leteckého dopravce, nejednalo se tedy o
protiprávní jednání žalované, jak odvolací soud nesprávně dovodil. Navíc s
poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo
3577/2006, má za to, že se zprostila své odpovědnosti za škodu, vyplývá-li ze
skutkových okolností, že porušení právní povinnosti nezavinila ona, ale letecký
dopravce, čemuž nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze
na ní požadovat. Podle dovolatelky je napadené rozhodnutí postiženo přepjatým
formalismem a užitím předpisu v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatelka proto
navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení. Žalobce podal k dovolání žalované vyjádření, v němž navrhl odmítnutí dovolání,
neboť má za to, že žalovaná v dovolání řádně nevymezila přípustnost dovolání. Dovolatelka odkázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale z dovolání není
zřejmé, u řešení jakých konkrétních otázek hmotného práva se měl odvolací soud
od uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu odchýlit. U prvních dvou žalovanou
citovaných judikátů žalobce nenachází žádnou spojitost s projednávanou věcí a u
dalších citovaných judikátů žalovaná neuvedla žádnou otázku právního významu,
kterou by měl odvolací soud řešit v rozporu s poukazovanými rozhodnutími
Nejvyššího soudu. Podle mínění žalobce dovolatelka spíše polemizuje se
skutkovými závěry odvolacího soudu a preferuje svůj vlastní skutkový náhled na
danou věc po vlastním hodnocení skutkových zjištění. Má tedy za to, že dovolání
žalované není nepřípustné a ani důvodné; považuje rozhodnutí obou soudů za
správná. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
advokátem, posuzoval, zda je její dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit
od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, a
ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 152/2021, nevymezila žádnou konkrétní otázku
hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud od uvedených rozhodnutí
dovolacího soudu odchýlit. Nejvyšší soud se přitom k nutnosti vymezení
relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již několikrát
vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz), kdy dovodil, že
pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí
soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Požadavek, aby dovolatel v
dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Navíc uvedená
rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházejí ze zcela odlišného skutkového stavu, než
z jakého vyšel v dané věci odvolací soud.
Dovolací soud dále posuzoval, zda je dovolání přípustné pro řešení dovolatelkou
nastíněné otázky týkající se příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a
vzniklou škodou, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018 a ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014, a
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003)
neposoudil-li podle dovolatelky správně řetězec postupně následujících příčin a
následků jednání účastníků ve vztahu ke vzniku škod, tedy příčinnou souvislost
mezi jednáním žalované a vznikem škody, kdy se měl odvolací soud odchýlit od
závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005 a
ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že jestliže se v řízení o náhradu škody
zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost,
a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a
následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou. Právní
posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4.
2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005 a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010,
dostupné na www.nsoud.cz). Otázka existence příčinné souvislosti je tedy předně
otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a
vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a
následku; příčinná souvislost musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku
skutkových zjištění. Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud od závěrů
této ustálené rozhodovací praxe odchýlil, jestliže ze skutkových zjištění
vyplývá, že žalobci vznikla škoda zakoupením duplicitních letenek a že žalovaná
dva dny před odletem nesprávně informovala žalobce o zrušení letu na trase dle
letenek zakoupených u ní žalobcem a jeho spolucestujícími, a to bez možnosti
náhrady, a následně po poté, co tuto informaci dementovala a žalobci sdělila,
že bude nastalou situaci s leteckým dopravcem řešit, byla v dodatečně
poskytnuté lhůtě žalobcem k vyřešení nečinná. Odvolací soud tedy příčinnou
souvislost mezi jednáním žalované a vzniklou škodou posoudil s ohledem na tyto
skutkové okolnosti a rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej
též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo
1462/2003, dostupném na www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda se odvolací soud odchýlil od závěrů
dovolatelkou poukazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se prevenční
povinnosti. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelka zakládá přípustnost
dovolání pro řešení otázky plnění prevenční povinnosti a nesprávné právní
posouzení této otázky odvolacím soudem na vlastních skutkových závěrech
učiněných na vlastním hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy dovozuje,
že jednání žalobce bylo unáhlené a nepřiměřené, objednal-li další sadu letenek,
byť již věděl, že informace o zrušení letu byla nesprávná. K takovému závěru
však odvolací soud nedospěl. Vycházel totiž ze skutečnosti, že po dementování
nesprávné informace žalovanou o zrušení letu tato zároveň žalobci sdělila, že
situaci bude s dopravcem dále řešit, následně ale byla do dodatečně
poskytnutého časového termínu žalobcem (na den před plánovaným odletem)
nečinná. Naopak žalobce ve snaze zabránit další škodě v místě cílové destinace,
zajišťoval další letenky, aby společně s dalšími cestujícími odletěl v
plánovaný den odletu do místa pobytu. Nelze proto dovodit, že by se odvolací
soud otázkou prevenční povinnosti žalobce nezabýval dostatečně, a že by se při
právním posouzením otázky nároku na náhradu škody odchýlil od uváděné
judikatury Nejvyššího soudu týkající se prevenční povinnosti poškozeného.
Zakládá-li navíc žalovaná dovolání na kritice hodnocení důkazů odvolacím
soudem, je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že
námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím
soudem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. Hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze ani úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017,
sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze
dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz).
Dovolání žalované není tedy s ohledem na výše uvedené podle § 237 o. s. ř.
přípustné, a proto Nejvyšší soud její dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. neodůvodňuje.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu