USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, ve věci
žalobkyně ELA - PLAST s.r.o., se sídlem v Litvínově, Na Pavlu 2191,
identifikační číslo osoby 25025686, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se
sídlem v Mostě, Moskevská 12, proti žalovanému Městu Litvínov, se sídlem v
Litvínově, náměstí Míru 11, identifikační číslo osoby 00266027, zastoupenému
JUDr. Bc. Martinem Fejfárkem, advokátem se sídlem v Mostě, Josefa Lady 2106/1,
o zaplacení 3 745 264,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě
pod sp. zn. 50 C 10/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 84 Co 182/2022-317, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 28 556 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jeho zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení žalobou domáhala po žalovaném zaplacení
neuhrazené části ceny díla (stavebních úprav základní škody – výměny oken),
které žalovaný odmítl při přejímacím řízení protokolárně převzít, a následně
též odmítl zaplatit zbylou cenu díla uplatněnou žalobkyní končenou fakturou z
důvodu nedokončení díla (existence jím tvrzených vad a nedodělků bránících
užívání díla). Žalobkyně požadovala též náhradu nákladů vynaložených na
zpracování znaleckého posudku.
2. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 4. 10. 2021, č. j. 50 C
10/2019-237, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 745 264,74
Kč s příslušenstvím a částku 61 952 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o
nákladech řízení (výroky pod body II a III).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného v záhlaví
uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v té části jeho výroku pod
bodem I, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 Kč
spolu s příslušenstvím, zrušil a řízení zastavil (výrok I), rozsudek soudu
prvního stupně ve zbylé části téhož výroku změnil tak, že žalobu v rozsahu
částky 3 745 261,74 Kč spolu s příslušenstvím a v rozsahu částky 61 952 Kč
zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výroky III a IV).
4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním, v němž
navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a případně i rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle
obsahu dovolání brojila jen proti výroku II napadeného rozhodnutí. Přípustnost
dovolání spatřovala v existenci otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem
vyřešena, též podle ní „z části byla otázka hmotného práva rozhodována
rozdílně“ a dále spatřovala přípustnost dovolání v tom, že „předmětná (dále
nastolená) právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Žalobkyně
konkrétně:
a) namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu
(rozsudků ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, a ze dne 13. 6. 2015,
sp. zn. 23 Cdo 996/2018, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), v nichž je
podle ní obsaženo, „jak moc konkrétní musí být ujednání o předání a převzetí
díla ve smlouvě o dílo, aby protokol o předání a převzetí tvořil tzv.
hmotněprávní podmínku vzniku práva na zaplacení ceny díla.“ Prosazovala názor,
že v souzené věci si účastnice nesjednaly, že protokol je takovou hmotněprávní
podmínkou. Ke srovnání předkládala konkrétní ujednání smluvních stran ohledně
protokolárního převzetí díla obsažená v jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu
(rozsudcích ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 542/2018, ze dne 29. 10. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, a ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006).
b) s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo
2847/2019, vytýkala odvolacímu soudu pochybení při výkladu právního jednání.
Odvolací soud podle ní řádně nedokazoval skutečnou vůli stran a jejich následné
chování a ujednání ve smlouvě o dílo vyložil jen se zřetelem k bodu 11.1
smlouvy o dílo, aniž by přihlédl k celému přejímacímu řízení obsaženému v bodě
11.2 smlouvy.
c) tvrdila, že odvolací soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11.
2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále
citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na http://www.nalus.usoud.cz), vyložil
neurčité pojmy k tíži toho, kdo je (jako první) nepoužil, tj. že odvolací soud
nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi ohledně výkladu § 557 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť doložku o tom, zda je
předání díla vázáno na sepsání protokolu o předání a převzetí díla, vyložil v
její neprospěch, ačkoliv nebyla žalovanou, která připravovala smlouvu, jasně a
určitě formulována.
d) za dosud dovolacím soudem neřešenou považovala otázku aplikace § 1963 a 1965
o. z. (jí citovaném ve znění účinném od 6. 1. 2023) na splatnost ceny díla po
doručení faktury či obdobné výzvy bez ohledu na provedení díla, pokud bylo dílo
dokončeno bez vad a nedodělků, bránících jeho užívání. Žalobkyně prosazovala
názor, že dokončila-li dílo v rozsahu smlouvy o dílo bez vad a nedodělků
bránících jeho užívání a objednatel neměl (zákonný či smluvní) důvod dílo
nepřevzít, dostal se s ohledem na § 1963 a § 1965 o. z. do prodlení 91. den
poté, co mu bylo dílo dáno k dispozici k ověření jeho souladnosti se smlouvou.
e) za dosud neřešenou dovolacím soudem měla žalobkyně též otázku, „zda při
platnosti zásady, že právní kvalifikace nároku je věcí soudu, je možné nárok na
zaplacení ceny díla posoudit jako nárok na náhradu škody, tj. otázku „porušení
právní či smluvní povinnosti převzít dílo dokončené v rozsahu dle smlouvy a
následků takového deliktního chování objednatele.“ Poukazovala na řízené vedené
Nejvyšším soudem pod sp. zn. „2287/2021“ a na nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 543/22 (šlo o řízení vedené pod sp. zn. 23 Cdo 2287/2021, v němž bylo vydáno
Nejvyšším soudem usnesení ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2287/2021, které
bylo následně zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS
543/22, a poté v tam projednávané věci rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne
26. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3124/2022 – poznámka Nejvyššího soudu). Domnívala
se, že její nárok bylo možno právně posoudit i jako nárok na náhradu škody,
neboť porušení právní či smluvní povinnosti žalovaného převzít dílo dokončené v
rozsahu dle smlouvy (žalovaný podle ní neoprávněně odmítl dílo převzít) zakládá
nárok na náhradu škody spočívající v tom, že žalobkyni nevznikl nárok na
zaplacení ceny díla. Podle názoru žalobkyně je v rozporu s obecnými zásadami
obsaženými v § 3 odst. 2 písm. d), § 6 odst. 1 a 2 a § 8 o. z. postup
odvolacího soudu, který požaduje, aby se v případě porušení povinnosti
objednatele podepsat protokol o převzetí díla zhotovitel musel domoci nahrazení
projevu vůle nebo stanovení povinnosti dílo převzít za situace, kdy je možné
dosáhnout téhož tak, že bude rozhodnuto o povinnosti objednatele nahradit
zhotoviteli škodu, která mu vznikla právě v důsledku porušení právní a smluvní
povinnosti dílo převzít, jakož i porušením uvedených zásad občanskoprávních
vztahů. Žalobkyně nesouhlasila i se závěrem odvolacího soudu, že při případném
porušení povinnosti žalovaného dílo řádně převzít by to nemělo za následek
ztrátu práva žalobkyně na zaplacení ceny díla, tj. že zánik nároku žalobkyně na
zaplacení ceny díla a škoda v podobě ušlého zisku nejsou v příčinné souvislosti
s porušením této povinnosti. Zdůraznila, že nikdy netvrdila ztrátu práva na
zaplacení ceny díla, nýbrž že nevznikne právo na zaplacení ceny díla, pokud by
protokol o předání a převzetí díla byl hmotněprávní podmínkou pro povinnost
zaplatit cenu díla a žalovaný by porušil povinnost převzít dílo dokončené v
rozsahu dle smlouvy.
f) měla dovolání za přípustné též proto, že otázka právní kvalifikace jejího
nároku měla být v daných souvislostech a při daných skutkových okolnostech
vyřešena jinak, a to jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle
žalobních tvrzení, v nichž uvedla, že původně sjednaný předmět díla nešlo
splnit pro nemožnost plnění, její povinnost zanikla (s ohledem na změny původně
sjednaného díla, které vyžadovaly provedení nového zadávacího řízení) a
žalobkyně plnila bez právního důvodu.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, případně
zamítnutí. Měl za to, že odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací
praxí, neboť smluvní ujednání o významu předávacího protokolu vyložil v souladu
se zbylým obsahem smlouvy o dílo. Otázku aplikace § 1963 a § 1965 o. z. podle
žalovaného odvolací soud vůbec neřešil a žalobkyně tuto argumentaci uplatňuje
poprvé v dovolacím řízení. Otázku případné náhrady škody měl žalovaný za
nedůvodnou, protože je přesvědčen, že po právu odmítl převzít dílo. K otázce
právní kvalifikace nároku jako bezdůvodného obohacení žalovaný namítl, že
žalobkyně vymezila předpoklad přípustnosti, který § 237 o. s. ř. neobsahuje,
neboť po dovolacím soudu požaduje, aby nárok posoudil jinak než soudy nižších
stupňů.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s.
ř.“
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu
v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje (pro každý z dovolacích důvodů) za splněné, přičemž
k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho
části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 4. 12.
2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
10. Tvrzení žalobkyně, že „z části byla otázka hmotného práva
rozhodována rozdílně“ není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu
§ 241a odst. 2 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve
kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu (minimálně dvou) byla tatáž otázka
rozhodnuta (vzájemně) rozdílně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3703/2014, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23
Cdo 2156/2016). Dovolání takto vymezenou rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího
soudu postrádá (ve vztahu k jakékoliv námitce prezentované žalobkyní).
11. Označila-li žalobkyně jako předpoklad přípustnosti dovolání též, že
„předmětná (dále nastolená) právní otázka má být dovolacím soudem posouzena
jinak“, přičemž v dovolání takto argumentovala ve vztahu k námitce f), tj. že
má být dovolacím soudem (jinak než soudy nižších stupňů) věc posouzena jako
nárok na vydání bezdůvodného obohacení, patrně přehlédla, že takový předpoklad
přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. nestanoví. Poslední ze čtyř předpokladů
přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ
právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi,
od jejíhož řešení by se měl dovolací soud v projednávané věci odklonit
(posoudit nyní tuto již dříve vyřešenou právní otázku jinak), a nikoli na
případ, jak se zřejmě mylně domnívá žalobkyně, že má dovolací soud posoudit
jinak otázku řešenou soudy nižších stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb.
rozh. obč.). O způsobilé vymezení přípustnosti dovolání však nejde, i kdyby
žalobkyně takto skutečně uplatňovala čtvrtý z předpokladů přípustnosti
uvedených v § 237 o. s. ř, neboť z dovolání není zřejmé, od kterého svého
řešení uvedené právní otázky se má (podle mínění žalobkyně) dovolací soud nyní
odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 55/2013).
12. V těchto částech dovolání trpí vadami, které již nelze odstranit,
neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b
odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí
nelze posoudit přípustnost dovolání v těchto částech.
13. Námitka a) přípustnost dovolání nezaloží. V rozhodnutích sp. zn. 23
Cdo 1505/2013 a sp. zn. 23 Cdo 996/2018 není naznačeno žádné vodítko k tomu,
jak moc konkrétní musí být ujednání o předání a převzetí díla ve smlouvě o
dílo, aby protokol o předání a převzetí tvořil tzv. hmotněprávní podmínku
vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny díla. Závěr o tom, zda protokol o
předání a převzetí díla tvoří v konkrétní situaci takovou hmotněprávní
podmínku, je vždy otázkou výkladu konkrétního právního jednání (smlouvy o
dílo). Prostřednictvím otázky a) žalobkyně v dovolání fakticky zpochybňuje
samotný výsledek výkladu smlouvy. Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na
základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních
pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání není řešením
otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se
odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru
o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové
metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014,
ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23
Cdo 563/2019, či rozsudek ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4636/2018).
14. Postup odvolacího soudu při výkladu smlouvy o dílo dohodnuté mezi
účastníky žalobkyně zpochybnila prostřednictvím námitky b). Ani tato námitka
však přípustnost dovolání nemůže založit, neboť odvolací soud se neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se výkladových metod
právního jednání obsažených v § 556 o. z. Odvolací soud náležitě vysvětlil, na
základě jakých skutečností dospěl při výkladu smlouvy o dílo k závěru, že
hmotněprávní podmínkou vzniku nároku na zaplacení ceny bylo sepsání protokolu o
předání a převzetí díla. Nevycházel přitom pouze ze znění čl. 11. 1 smlouvy
(jak namítala žalobkyně v dovolání), ale ze vzájemného posouzení obsahu i
dalších smluvních ustanovení (čl. 4.3, 4.4, 6.6 ve spojení s čl. 6.2 smlouvy),
z nichž podle odvolacího soudu vyplývalo, že účastníci ve smlouvě vázali vznik
nároku zhotovitelky (žalobkyně) na zaplacení konečné ceny díla (kterou v řízení
požadovala) na předání zhotoveného díla písemným předávacím protokolem.
Předpokladem oprávnění zhotovitelky (žalobkyně) vystavit fakturu na zaplacení
konečné ceny díla totiž bylo vyhotovení protokolu o předání a převzetí, neboť
ten musel být nedílnou přílohou konečné faktury (srov. odstavce 13 a 21
napadeného rozhodnutí). K námitce žalobkyně, že soud „nedokazoval vůli stran,“
lze dodat, že odvolací soud zjevně vycházel z toho, že skutečná vůle stran
odpovídala projevům vůle zachyceným v písemné podobě smlouvy. V průběhu řízení
přitom nebylo tvrzeno, že by se skutečná vůle stran měla odchylovat od projevu
zachyceného v písemné podobě smlouvy. Ostatně takové vůli odpovídalo i zjištěné
následné chování žalované, která poté, co odmítla převzít dílo v rámci
přejímacího řízení pro jí tvrzené nedodělky a vady, též z uvedeného důvodu
neuhradila žalobkyní vystavenou konečnou fakturu.
15. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka c). Nejvyšší soud
již v judikatuře k obdobnému pravidlu obsaženému v § 266 odst. 4 zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni
1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), opakovaně uvedl, že může nalézt uplatnění
jen za splnění předpokladu, že jde o pojem skutečně nejednoznačný, tj. že
projev vůle nelze vyložit podle § 266 odst. 1 nebo odst. 2 obch. zák. (srov.
rozsudek ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, a z pozdější doby např.
usnesení ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1993/2021, či rozsudek ze dne 30.
11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2942/2021). Rovněž v poměrech zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, přitom platí, že § 557 o. z. lze aplikovat až tehdy, nezdaří-
li se soudu ani prostřednictvím výkladových metod (tj. aplikací ustanovení §
556 o. z.) odstranit pochybnosti o tom, co je obsahem právního jednání (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2131/2023, a ze
dne 14. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1923/2023). Jestliže se v souzené věci
odvolacímu soudu zdařilo výkladem objasnit význam smluvní doložky, tj. nebyla
dána pochybnost o tom, za jakých podmínek mohla podle smlouvy žalobkyně
požadovat uhrazení ceny díla, neexistoval důvod aplikace § 557 o. z. Otázku
aplikace citovaného ustanovení tedy odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit.
Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho
rozhodnutí na jejím řešení závisí (že je pro napadené rozhodnutí určující), je
přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013).
16. Pokud v návaznosti na námitku nesprávného výkladu smlouvy žalobkyně
v dovolání též zdůrazňovala, že v řízení se až v rámci závěrečného návrhu
žalovaného poprvé objevila jeho argumentace, že žalobkyni nevznikl nárok na
zaplacení ceny díla v důsledku nesepsání nebo nepodepsání protokolu o předání a
převzetí díla, a měla proto být soudem odmítnuta jako nepřípustná novota, pak
tím žalobkyně uplatnila námitku vady řízení. Vady řízení však samy o sobě
nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení
věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v
případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v
projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o tomto údajném procesním
pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou právní otázku, která by
splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž
založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nadto
z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný již ve vyjádření k žalobě namítal, že
žalobkyně nemohla vystavit konečnou fakturu, neboť to nebylo možné podle
smlouvy o dílo. Dílo nebylo dokončeno, žalovaný ho nepřevzal a nebylo možné jej
řádně užívat.
17. Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na řešení otázky d), kterou
odvolací soud neřešil (a neměl důvod řešit). V rámci této otázky žalobkyně
požaduje, aby se dovolací soud zabýval aplikací § 1963 a 1965 o. z. ve znění
účinném od 6. 1. 2023, tj. ve znění novely provedené zákonem č. 374/2022 Sb.,
kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, ačkoliv podle čl. V citovaného zákona se právní poměry
vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti, jakož i práva a povinnosti z nich
vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, řídí zákonem č. 89/2012 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Odvolací soud tedy neměl důvod aplikovat
zákon, jehož výklad nyní požaduje žalobkyně provést, neboť na vztah účastníků
nedopadal. I bez ohledu na výše uvedené odvolací soud neměl důvod aplikovat §
1963 a 1965 o. z. ani ve znění účinném do 5. 1. 2023, neboť vycházel ze
zjištění, že v této věci si smluvní strany sjednaly konkrétní předpoklady, za
kterých měla být placena cena za dílo. Aplikaci citovaných ustanovení přitom
mohl zvažovat až při splnění podmínek § 1964 o. z., tj. v případě, že by se
smluvní strana dovolala neúčinnosti těchto smluvních ujednání a současně by je
soud prohlásil za neúčinná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020,
sp. zn. 32 Cdo 1490/2019). Žalobkyně se však v průběhu řízení nedovolávala
neúčinnosti uvedených smluvních ujednání a s argumentací o aplikaci § 1963 a
1965 o. z. přichází až v dovolání. Odvolací soud tedy neměl důvod se uvedenou
otázkou zabývat a její řešení pro napadené rozhodnutí nebylo určující.
18. Pro napadené rozhodnutí nebylo určující ani řešení otázky e), neboť
odvolací soud neměl pochybnosti o tom, zda lze při daném skutkovém vymezení
uplatněného nároku v žalobě (tj. při tvrzeném porušení povinnosti žalované
převzít dílo) takový nárok právně posoudit též jako nárok na náhradu škody (jak
tuto otázku žalobkyně prezentovala v dovolání i s odkazem na nález Ústavního
soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22), neboť uvedeným právním
posouzením nároku jako případného nároku na náhradu škody se také věcně
zabýval. V odstavci 23 napadeného rozhodnutí pak při jeho věcném posouzení
dospěl k závěru, že i kdyby žalovaný nepřevzal dílo neoprávněně (tato
skutečnost zůstala v odvolacím řízení neobjasněna, neboť odvolací soud ji na
rozdíl od soud prvního stupně neposuzoval), neměla by tato skutečnost za
následek ztrátu nároku žalobkyně na zaplacení ceny díla, v příčinné souvislosti
s porušením této povinnosti by tedy nebyl zánik nároku žalobkyně na zaplacení
ceny díla a cena díla nemohla být považována za škodu v podobě ušlého zisku
způsobenou porušením uvedené smluvní povinnosti. Důsledkem případného porušení
smluvní povinnosti dílo v souladu s uzavřenou smlouvou převzít by mohl být
podle odvolacího soudu například opožděný vznik nároku zhotovitele na zaplacení
ceny díla, taková škoda však žalobkyní uplatněna nebyla. Jinak řečeno odvolací
soud učinil závěr o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením
povinnosti objednatele převzít dílo a vznikem škody odpovídající výši
nezaplacené ceny díla, z důvodu, že zaplacení ceny díla se zhotovitel i přes
tvrzené porušení uvedené povinnosti objednatelem může domoci (jeho právo
požadovat zaplacení díla může vzniknout), byť později. Ačkoliv žalobkyně v
dovolání zpochybnila i správnost tohoto závěru odvolacího soudu, k této
dovolací argumentaci představující vymezení dovolacího důvodu (nesprávnosti
právního posouzení odvolacím soudem), řádně nevymezila konkrétní právní otázku
a některý z předpokladů přípustnosti dovolání k ní. V tomto ohledu je tedy její
dovolání vadné. Otázku e) totiž obsahově vázala pouze k obecné možnosti
posouzení nároku žalobou skutkově vymezeného jako nároku na náhradu škody,
nikoliv k posouzení otázky příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů
vzniku nároku na náhradu škody.
19. I námitku o porušení zásad obsažených v § 3 odst. 2 písm. d), § 6
odst. 1 a 2 a § 8 o. z. žalobkyně v dovolání vázala k obecné možnosti posouzení
nároku jako nároku na náhradu škody s ohledem na protiprávnost jednání
žalovaného (nikoliv k možnosti vzniku nároku na zaplacení ceny díla při takovém
jednání objednatele). Ostatně s námitkou, že jednání žalovaného spočívající v
odmítnutí převzetí díla, mělo v dané věci představovat porušení zásady
poctivosti a mělo jít o zneužití práva žalovaným, přichází žalovaná také až v
dovolání. Tudíž se jí nemohl zabývat ani odvolací soud (na jejím řešení
napadené rozhodnutí nezáviselo).
20. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalobkyně podle § 243c odst.
1 o. s. ř. jako nepřípustné (zčásti též pro vady).
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. 12. 2024
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu