23 Cdo 3716/2022-956
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně SVZ Centrum, s. r. o., se sídlem v Příbrami, Aloise Jiráska 264, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 26092212, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142/0, proti žalované AMT s. r. o. Příbram, se sídlem v Praze 5 - Smíchov, U Nikolajky 382, identifikační číslo osoby 47053925, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o zaplacení částky 949 235,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 184/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, č. j. 58 Co 196/2022-916, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 890,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 4. 2022, č. j. 42 C 184/2017-855, ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 711 761,65 Kč s úrokem z prodlení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu, a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Tento rozsudek napadla žalovaná výslovně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“ Dovolání proti napadenému rozhodnutí ve výroku o věci samé, které může být přípustné jen podle § 237 o.
s. ř., přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je přípustnost dovolání vyloučena proti rozhodnutí o nákladech řízení. Dovolání do výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, jakož i do té části jeho výroku, jímž potvrdil nebo změnil rozsudek soudu prvního stupně též ve výrocích o nákladech řízení, je proto objektivně nepřípustné. Dovolatelka zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož pohledávka ve výši 744 029 Kč, kterou započetla proti žalobou uplatněné pohledávce v rámci procesního podání ze dne 21.
9. 2017, nebyla v rozsahu částky 388 579,40 Kč splatná, ve vztahu k této otázce však nijak neidentifikovala ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, a tudíž nedostála požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání [z judikatury Nejvyššího soudu k tomu srov. již usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod č. 116, a usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč., a z rozhodovací praxe Ústavního soudu například nález ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod č. 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, zejména body 38 a 53]. V tomto rozsahu je tak dovolání vadné. Uvedené právní posouzení odvolacího soudu je ostatně založeno na závěru, že dopisem ze dne 11. 5. 2017 nebyla žalobkyně vyzvána k plnění (k zaplacení tvrzené pohledávky). Tento závěr dovolatelka opomíjí, a aniž jej výslovně zpochybnila, natož pak způsobem zakládajícím ve vztahu k němu přípustnost dovolání, vychází ve své kritice napadeného rozhodnutí z předpokladu, že kompenzační projev ze dne 11.
5. 2017 výzvou k plnění byl. K závěru o přípustnosti dovolání nevede argument, že odvolací soud se v této souvislosti nevyjádřil k dalšímu kompenzačnímu projevu ze dne 21. 9. 2017, který podle jeho vlastní argumentace všechny zákonem požadované požadavky splňoval, neboť dovolatelka započetla svou pohledávku ve výši 744 029 Kč na žalovanou pohledávku ve výši 711 761,51 Kč (pohledávka dovolatelky byla vyšší než pohledávka žalobkyně). Dovolatelka se tu při formulaci právní otázky zcela míjí s právním posouzením odvolacího soudu.
Odvolací soud se kompenzačním právním jednáním obsaženým ve vyjádření dovolatelky ze dne 21. 9. 2017 zabýval (srov. bod 32 odůvodnění jeho rozhodnutí), vyšel ze závěru, že pohledávka se stala splatnou jen co do částky 355 449,60 Kč (v důsledku výzvy k plnění učiněné fakturou č. 1520023) a co do částky 388 579,40 Kč se splatnou nestala, a na základě toho uzavřel, že dovolatelka mohla z tohoto důvodu započíst toliko pohledávku ve výši 355 449,60 Kč a její kompenzační projev ze dne 21. 9. 2017 tak směřoval vůči vícero pohledávkám v celkové výši 711 761,51 Kč, přičemž nebylo zřejmé, které z nich mají kompenzací zaniknout a které nikoliv.
Z tohoto důvodu odvolací soud posoudil kompenzační projev jako neurčitý. Otázku, kterou tu dovolatelka otevírá (zprostředkovaně, cestou odkazu na judikatorní závěry dovolacího soudu), není právní otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud takovou otázku neřešil (ani neměl důvod řešit) a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí (srov. k tomu například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách).
Od dovolatelkou citovaných závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, a ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1762/2020, se neodchýlil, neboť v jeho rozhodnutí není (ani implicite) obsažen názor, že námitka započtení podle § 98 o. s. ř. nemůže mít hmotně právní účinky. Přípustnost dovolání nezaloží ani výtka, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neaplikoval-li při započtení pohledávky vůči vícero pohledávkám ustanovení § 1932 a § 1933 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
V odkazovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud k této otázce nevyjadřuje, odvolací soud se proto od nich při řešení této otázky odklonit nemohl. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. jeho rozsudky ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019, ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020, ze dne 30. 11. 2022, sp. zn.
23 Cdo 2901/2021, a usnesení ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016, ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1303/2018, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 536/2020) naopak navázal na judikatorní závěry formulované k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 a uzavřel, že též v režimu zákona č. 89/2012 Sb. platí, že o neurčitost právního jednání započtení jde tehdy, převyšuje-li součet pohledávek na straně jedné počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv.
Odvolací soud tedy danou otázkou řešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přípustnost dovolání nezaloží ani námitka, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reprezentované rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015, usnesením ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, a „rozhodnutím sp. zn. 21 Cdo 5928/2016“ (takové rozhodnutí neexistuje, zřejmě má jít o rozsudek ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5928/2016), jestliže nezopakoval listinné důkazy provedené soudem prvního stupně - zápočty ze dne 11.
5. 2017, 21. 9. 2017 a 16. 3. 2016, ačkoliv se odchýlil od jeho skutkových zjištění. Především platí, že námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, ze dne 29. 5. 2019, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Od označené rozhodovací praxe se však odvolací soud nemohl odchýlit již proto, že nedospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, ve smyslu § 213 odst. 2 o.
s. ř., nýbrž své rozhodnutí založil na jiné právně významné skutečnosti. Oproti soudu prvního stupně, který žalobu zamítl proto, že podle jeho závěrů žalovaná započítávanou pohledávku vůbec neměla, a otázkou splatnosti se pak již vůbec nezabýval, se odvolací soud ke zkoumání existence započítávané pohledávky nedostal, neboť své rozhodnutí založil na závěru, že pohledávka nebyla kompenzabilní pro absenci splatnosti. Zjevně neopodstatněná je dovolatelčina námitka, že odvolací soud nesplnil poučovací povinnost podle § 118a o.
s. ř., ačkoliv k ní byl povinen, jestliže se odchýlil od právního názoru soudu prvního stupně. Odvolací soud se vytýkaných nedostatků jen stěží mohl dopustit, jestliže při jednání konaném dne 23. 6. 2022 konstatoval, že dosud nebylo postaveno najisto, zda pohledávka, kterou uplatnila žalovaná k započtení, je kompenzabilní, a dovolatelku poučil podle § 118a o. s. ř.
v tom směru, aby tvrdila a navrhla důkazy, kdy se její pohledávka ve výši 744 029 Kč stala splatnou, tedy kdy vyzvala žalobkyni k zaplacení. Je přitom bez věcného významu, zda soud označil poučení jako poučení dle § 118a odst. 1 a 3 či jako poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř.; podstatný je obsah poučení. Poskytl-li odvolací soud uvedené poučení, pak nelze hovořit o překvapivosti jeho rozhodnutí, neboť dovolatelce dal zřetelně najevo, že se oproti soudu prvního stupně hodlá zabývat otázkou, zda započtená pohledávka splňovala předpoklad splatnosti.
Příležitost právně a skutkově argumentovat ohledně otázky, kterou odvolací soud pokládal za právně významnou, tak dovolatelce upřena nebyla. Skutečnost, že se jí nezdařilo prokázat splatnost pohledávky ve výši 388 579,40 Kč, jak předpokládala, překvapivost rozhodnutí nezakládá. Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, pak i v tomto případě namítá vadu řízení nezahrnující otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil. (srov. § 237 o. s. ř.). Výtky dovolatelky jsou ostatně neopodstatněné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, dílem pro vady, dílem jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.