23 Cdo 3759/2022

23 Cdo 3759/2022-135

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. T., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Filipem Černým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 135.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 121/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 13 Co 360/2021-108, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 13 Co 360/2021-108, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

2. Soud takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení nadepsané částky s odůvodněním, že s žalovanou uzavřel dne 21. 11. 2012 pojistnou smlouvou, jejímž předmětem bylo pojištění odpovědnosti za škodu z výkonu povolání. Dle pojistné smlouvy se pojištění vztahovalo též na odpovědnost vzniklou v souvislosti s řízením dopravního prostředku zaměstnavatele. Dne 9. 10. 2015 žalobce v rámci výkonu svého povolání používal vozidlo zaměstnavatele. Toto vozidlo zaparkoval mimo silnici na rovinatém úseku lesní cesty nad srázem, nechal spuštěný motor a natáhl se do zadní části vozidla, při tom však zavadil o řadicí páku a vozidlo se dalo do pohybu, sjelo z cesty a převrátilo se. Zaměstnavatel vyčíslil škodu na 4,5 násobek průměrného měsíčního platu žalobce, tj. na částku 151.000 Kč. Žalobce s ohledem na sjednanou spoluúčast pojistníka po žalované požaduje pojistné plnění ve výši žalované částky, když dle žalobce došlo ke splnění všech zákonných i smluvních podmínek pro výplatu tohoto plnění.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 21. 11. 2012 účastníci uzavřeli pojistnou smlouvou o pojištění majetku a odpovědnosti občanů. Součástí smlouvy byly mj. Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění odpovědnosti za škodu VPPOS 2005 (dále jen „VPPOS 2005“), Doplňkové pojistné podmínky pro pojištění odpovědnosti za škodu občanů DPPO 2005 (dále jen „DPPO 2005“) a Zvláštní pojistné podmínky pro pojištění odpovědnosti za škodu občanů (dále jen „Zvláštní pojistné podmínky“). Dle čl. 5 VPPOS 2005 je pojistnou událostí vznik povinnosti pojištěného nahradit vzniklou škodu. Dle čl. 6 bodu 1 písm. g) VPPOS 2005 se pojištění nevztahuje na odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla. Dle Zvláštních pojistných podmínek části B bodu 4 se odchylně od čl. 6 bod 1 písm. g) všeobecných pojistných podmínek ujednává, že pojištění se vztahuje i na odpovědnost pojištěného za škodu na movitých věcech svěřených nebo užívaných k výkonu práce, pokud došlo k jejich poškození nebo zničení, s výjimkou škod způsobených zanedbáním předepsané obsluhy a údržby.

4. Dne 12. 10. 2015 žalobce oznámil žalované škodní událost, která spočívala v poškození vozidla XY, RZ XY. Žalovaná po provedeném šetření dospěla k závěru, že ke škodě došlo v důsledku zanedbání předepsané obsluhy a údržby, tj. zatažení ruční brzdy při zastavení vozidla s nastartovaným motorem, a pojištění se tak na danou událost nevztahuje.

5. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že ke škodní události došlo tak, že žalobce při pracovní činnosti mimo silnici u hradu Točník zastavil vozidlo při levém okraji vozovky nad svahem, vozidlo nechal nastartované a při manipulaci s pracovními pomůckami zavadil o řadicí páku, v důsledku čehož se vozidlo rozjelo a následně převrátilo ze srázu.

6. Po právní stránce soud poukázal na ustanovení zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že dne 9. 10. 2015 došlo k nahodilé události, která byla v pojistné smlouvě vymezena, neboť škoda vznikla v přímém důsledku zanedbání žalobce. Soud poukázal na to, že cesta, na které žalobce zastavil, není zcela rovná, nýbrž se svažuje. Za těchto okolností, tj. svažitá cesta, za jejíž hranou je prudký svah, je namístě v okamžiku zastavení zajistit vozidlo proti možnému pohybu. Žalobce však nejenže vozidlo proti dalšímu pohybu nezajistil, ale nechal běžet motor a jal se vyndávat věci ze zadní části vozidla. Dle soudu prvního stupně se tedy nejedná o skutečnost nahodilou a není tak naplněna základní podmínka pro vznik pojistné události.

7. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).

8. Dle odvolacího soudu je v dané věci nutno vyjít z toho, že pojištění se vztahovalo i na odpovědnost za škodu při výkonu povolání vzniklou v souvislosti s řízením motorových vozidel. Žalobce způsobil zaměstnavateli škodu na vozidle, kterou uhradil ve výši 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku. Mezi stranami byl však od počátku spor o to, zda na danou věc dopadá výluka z pojištění daná Zvláštními pojistnými podmínkami, tedy zda škoda vznikla v důsledku zanedbání předepsané obsluhy a údržby. Odvolací soud tak posuzoval otázku, zda žalobce, když vozidlo zastavil a nezajistil jej řádným způsobem při jeho zastavení, zanedbal povinnou obsluhu vozidla či nikoli.

9. Dle odvolacího soudu se obsluhou věci rozumí nejen dodržování zásad stanovených v návodu na použití, plánů údržby vozidla a podobně, ale i činnost prováděná za účelem bezpečného provozu vozidla. Skutečnost, že žalobce při zastavení vozidla vozidlo nezajistil předepsaným způsobem, tedy brzdou či brzdou a vypnutím motoru, je třeba považovat za zanedbání povinné obsluhy vozidla. Dle odvolacího soudu jde o zcela zásadní notoricky známou povinnost při manipulaci s vozidlem, přičemž kdyby vozidlo zajištěno bylo, k nehodě by ani při pohybu žalobce ve vozidle, při kterém mělo dojít k samovolnému zařazení rychlosti, když žalobce zavadil o řadicí páku, nedošlo. Odvolací soud tedy uzavřel, že ke škodě došlo z důvodu prvotního zanedbání obsluhy vozidla žalobcem a žalovaná tak důvodně plnění odmítla pro výluku z pojištění.

II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje dovolatel v nesprávném posouzení příčiny vzniku škody na vozidle a v otázce výkladu pojmu předepsaná obsluha a údržba vozidla.

11. Dle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky příčiny vzniku škody na vozidle, když příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Příčinou vzniku škody nebylo opomenutí žalobce zajistit vozidlo proti pohybu (zatažením ruční brzdy), ale zavadění žalobce do řadicí páky vozidla. V uvedené situaci dle dovolatele nebylo nutné vozidlo proti pohybu jakkoliv zajišťovat, neboť vozidlo po zastavení na místě stálo zcela nehybně. Mezi nezajištěním vozidla a následkem (rozjetím, zřícením a poškozením vozidla) není přímá příčinná souvislost.

12. Odvolací soud se dle dovolatele dále odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu projevu vůle. Dovolatel namítá, že nebyla naplněna výluka z pojištění, když pravidlo zajistit vozidlo proti pohybu (zatažením ruční brzdy) při každém zastavení vozidla není součástí předepsané obsluhy a údržby vozidla. Pojmem předepsaná obsluha a údržba vozidla se dle dovolatele rozumí nedodržení technických podmínek stanovených výrobcem (např. v předpise o používání strojního zařízení, v návodu k obsluze, v pokynech, v servisní knížce apod.), tj. zanedbání obsluhy a údržby, která je předepsaná a předem stanovená. Význam předmětného slovního spojení nelze vykládat extenzivně tím způsobem, že součástí předepsané obsluhy a údržby vozidla je i soubor jakýchsi nepsaných „notoricky známých“ povinností. Dovolatel poukazuje na to, že výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat či doplňovat vůli, kterou smluvní strana v daném případě neměla nebo kterou sice měla, ale neprojevila ji.

13. Dovolatel rovněž předkládá dovolacímu soudu otázku „notoricky známé“ povinnosti zajistit vozidlo proti pohybu ruční brzdou nebo vypnutím motoru a zařazením rychlosti při každém zastavení vozidla jako právně závazné povinnosti, když ust. § 26 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), stanovuje, že řidič má povinnost zajistit vozidlo proti pohybu pouze, hodlá-li se od vozidla vzdálit tak, že nemůže v případě potřeby okamžitě zasáhnout.

14. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle dovolatele též nepřezkoumatelné.

15. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, případně změnil.

16. K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

18. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

19. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

21. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

22. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

23. Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky příčinné souvislosti, v dané věci konkrétně otázky příčiny vzniku škody na vozidle.

24. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že otázka prokázání příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ – pod C 1025), protože v řízení se zjišťuje, zda škodní událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku.

Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4049/2019).

25. V rozsudku ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1946/2000 (na který dovolatel rovněž odkazuje), a dále např. v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4255/2017, či v usnesení ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2195/2020, Nejvyšší soud vyložil, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1946/2000 pak Nejvyšší soud v poměrech tam řešené věci dále dodal, že existenci příčinné souvislosti nelze vztahovat pouze k příčině „nejbližší“ způsobenému následku.

26. Vzhledem k tomu, že příčinou vzniku škody jsou všechny okolnosti, bez nichž by ke škodnému následku nedošlo, je třeba zvážit veškeré příčiny, které se na vzniku škody podílely, přičemž nemusí jít jen o příčinu jedinou, nýbrž o jednu z nich, která se spolupodílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2360/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1633/2019).

27. Dále např. v rozsudku ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2633/2018, pak Nejvyšší soud konstatoval, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech.

28. V nyní projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů podává, že k poškození vozidla došlo tak, že žalobce zastavil vozidlo na lesní cestě při jejím levém okraji nad svahem. Sama cesta, na které žalobce zastavil, nebyla zcela rovná, nýbrž se svažovala. Žalobce nechal spuštěný motor a při manipulaci s pracovními pomůckami zavadil o řadicí páku, v důsledku čehož se vozidlo rozjelo a následně převrátilo ze srázu.

29. Jestliže odvolací soud se zohledněním konkrétních skutkových okolností dané věci dospěl k závěru, že žalobce vozidlo zastavil a nezajistil při jeho zastavení brzdou či brzdou a vypnutím motoru, přičemž kdyby vozidlo zajištěno bylo, k nehodě by ani při pohybu žalobce ve vozidle, při kterém mělo dojít k samovolnému zařazení rychlosti, když žalobce zavadil o řadicí páku, nedošlo, neodchýlil se od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

30. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace dovolatele týkající se existence „notoricky známé“ povinnosti zajistit vozidlo proti pohybu ruční brzdou nebo vypnutím motoru a zařazením rychlosti při každém zastavení vozidla jako právně závazné povinnosti, když ust. § 26 odst. 2 zákona o silničním provozu stanovuje, že řidič má povinnost zajistit vozidlo proti pohybu pouze, hodlá-li se od vozidla vzdálit tak, že nemůže v případě potřeby okamžitě zasáhnout.

31. Dovolatel přehlíží, že napadené rozhodnutí na jím předestřené otázce „existence notoricky známé povinnosti zajistit vozidlo proti pohybu jako právně závazné povinnosti“ ve vazbě na úpravu zákona o silničním provozu založeno není. Pro rozhodnutí odvolacího soudu byl totiž určující výklad výluky z pojištění dle Zvláštních pojistných podmínek a zda byla výluka v projednávané věci dána, tj. zda škoda byla způsobena zanedbáním předepsané obsluhy a údržby, a nikoliv to, zda žalobce porušil ustanovení § 26 odst. 2 zákona o silničním provozu. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).

32. Dovolání je však přípustné, neboť odvolací soud se při výkladu sjednané výluky z pojištění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

33. Dovolání je též důvodné.

34. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není- li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

35. Podle § 2 zákona o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (tj. ve znění rozhodném se zřetelem na datum uzavření pojistné smlouvy), je pojistná smlouva smlouvou o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné.

36. Podle § 4 odst. 4 a 5 zákona o pojistné smlouvě součástí pojistné smlouvy jsou pojistné podmínky vydané pojistitelem, nejsou-li uvedeny přímo v pojistné smlouvě. Pojistník s nimi musí být před uzavřením pojistné smlouvy prokazatelně seznámen, s výjimkou § 23 odst. 4, a bez jeho souhlasu nelze tyto pojistné podmínky měnit (odstavec 4). Pojistné podmínky obsahují zejména vymezení podmínek vzniku, trvání a zániku pojištění, vymezení pojistné události, stanovení podmínek, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění (výluky z pojištění), způsob určení rozsahu pojistného plnění a jeho splatnost (odstavec 5).

37. Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

38. Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nebo ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).

39. Nejvyšší soud též ve své rozhodovací praxi vyložil, že při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. například rozsudky ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013); výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012). Při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy je proto třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (k předpokladu racionálních aktérů srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015). Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou z hlediska ústavně právního nepřijatelná (srov. například nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, uveřejněný pod číslem 1/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1313/2021).

40. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle výkladového pravidla upraveného v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2440/2014).

41. Nejvyšší soud přitom např. v rozsudku ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3348/2020, vysvětlil, že pojistné podmínky jsou v režimu zákona o pojistné smlouvě součástí pojistné smlouvy a jakkoliv mají kvazinormativní charakter, právní normou nejsou; nejsou ničím víc než předem připravenou částí pojistné smlouvy, pouhou praktickou formou zjednodušení, racionalizace smluvního procesu. Výklad pojistných podmínek tak není výkladem právního předpisu, nýbrž výkladem právního úkonu, jenž se provádí cestou užití zákonem upravených a judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu blíže vysvětlených interpretačních metod.

42. Ze skutkových zjištění soudů v nyní řešené věci se podává, že žalobce při pracovní činnosti mimo silnici u hradu Točník zastavil vozidlo při levém okraji vozovky nad svahem, vozidlo nechal nastartované a při manipulaci s pracovními pomůckami zavadil o řadicí páku, v důsledku čehož se vozidlo rozjelo a následně převrátilo ze srázu.

43. Odvolací soud posuzoval, zda na danou situaci dopadá výluka z pojištění uvedená ve Zvláštních pojistných podmínkách v části B bod 4, dle kterého se odchylně od čl. 6 bod 1 písm. g) všeobecných pojistných podmínek ujednává, že pojištění se vztahuje i na odpovědnost pojištěného za škodu na movitých věcech svěřených nebo užívaných k výkonu práce, pokud došlo k jejich poškození nebo zničení, s výjimkou škod způsobených zanedbáním předepsané obsluhy a údržby.

44. Při výkladu této výluky však odvolací soud nepostupoval v souladu s výše uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe. Odvolací soud se omezil na konstatování, že obsluhou věci se rozumí nejen dodržování zásad stanovených v návodu na použití, plánů údržby vozidla a podobně, ale obecně i „činnost prováděná za účelem bezpečného provozu vozidla“, přičemž povinnost zajistit vozidlo při zastavení brzdou či brzdou a vypnutím motoru je dle odvolacího soudu „notoricky známá povinnost při manipulaci s vozidlem“.

45. Odvolací soud však pominul, že jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu), a neposuzoval, k čemu směřovala vůle toho, kdo právní úkon učinil (tj. zejména, na jaké případy cílila žalovaná při této úpravě výluky z pojištění ve svých pojistných podmínkách, a jak obsah ustanovení o výlukách vnímal při uzavření smlouvy žalobce, resp. zda a jak mu byl obsah tohoto pojmu vysvětlen, byl-li předmětem komunikace mezi stranami), ani to, zda jím provedený výklad považující za „předepsanou obsluhu“ obecně i jakoukoliv „činnost prováděnou za účelem bezpečného provozu vozidla“ není v logickém rozporu s tím, pro jaké případy bylo v dané věci pojištění vůbec sjednáváno (tj. zda nevede k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky nesmyslné).

46. Jestliže tedy odvolací soud nevyložil důsledně podle zákonem stanovených výkladových pravidel blíže rozvedených v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pojem „předepsaná obsluha“ uvedený v pojistných podmínkách, jež byly součástí pojistné smlouvy, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn. Lze poukázat též na to, že žalobce uzavřel pojistnou smlouvu jako spotřebitel ve smyslu § 52 odst. 3 obč. zák., tj. mimo rámec své obchodní či podnikatelské činnosti. Podle ustanovení § 55 odst. 3 obč. zák. v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Použití tohoto ustanovení je tedy namístě tehdy, obsahuje-li spotřebitelská smlouva výraz či formulaci připouštějící různý výklad (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013).

47. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.

48. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky, podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele.“

49. Poměřováno těmito závěry je již z obsahu dovolání zřejmé, že dovolatelem vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu mu nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezil dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě dána není.

V. Závěr

50. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.

51. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

52. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 6. 2023

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu