23 Cdo 1313/2021-237
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobkyně
ÚAMK, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Strži 1837/9, identifikační číslo osoby
60192798, zastoupené JUDr. Markem Pavlovským, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a. s.,
Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, identifikační
číslo osoby 63998530, o zaplacení částky 1 472 442,67 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 325/2016, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2020, č. j. 14
Co 288/2020-197, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2020, č. j. 14 Co 288/2020-197,
se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Původní žalobkyně, společnost Autoklub Bohemia Assistance, a. s., se
sídlem v Praze 4, Na Strži 1837/9, identifikační číslo osoby 61859559, jako
pojistník a provozovatel speciálního vyprošťovacího a odtahového vozidla DAF
(vybaveného plošinou s nakládacím hydraulickým ramenem se závěsným křížem) se v
řízení domáhala po žalované zaplacení částky 1 472 442,67 Kč s příslušenstvím
jako pojistného plnění z havarijního pojištění. Nárok na pojistné plnění
dovozovala z dopravní nehody ze dne 2. 9. 2015, při které řidič pojištěného
vozidla narazil vysunutým hydraulickým ramenem do nadchodu pro chodce a došlo k
deformaci hydraulického ramene. Tvrdila, že nakládací hydraulický jeřáb byl při
převozu odtahovaného vozidla v přepravní poloze, která byla možná a běžná.
Podle žalované byla škoda způsobena nesprávnou obsluhou ve smyslu čl. 4 odst. 1
písm. d) Všeobecných pojistných podmínek pro soukromé pojištění vozidel VPPPV
1/06 (dále jen „VPP“), podle nějž se pojištění nevztahuje na škody způsobené
nesprávnou obsluhou nebo údržbou. Nesprávnou obsluhu spatřovala v tom, že řidič
při přepravě odtahovaného vozidla neuložil hydraulické rameno do transportní
polohy, resp. ho neuložil tak, aby nedošlo k jeho poškození nebo poškození
okolí tak, jak je uvedeno v bodě 2. 3. návodu na obsluhu a údržbu hydraulického
jeřábu.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 28 C
325/2016-164, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 472 442,67 Kč s příslušenstvím
(výrok I), uložil původní žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení
žalované ve výši 1 500 Kč (výrok II) a České republice ve výši 6 675 Kč (výrok
III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi původní žalobkyní a
žalovanou byla uzavřena dne 12. 12. 2011 skupinová pojistná smlouva pro
havarijní pojištění vozidel (jejíž součástí byly VPP). Podle čl. 4 odst. 1
písm. d) VPP se pojištění nevztahuje na škody způsobené nesprávnou obsluhou
nebo údržbou (např. nesprávné zasouvání převodů, nedostatek hmot potřebných k
provozu, přehřátí motoru, nesprávné uložení a upevnění nákladu na pojištěném
nebo vlečeném vozidle, nesprávné zajištění vozidla proti samovolnému rozjetí, v
důsledku samovolného otevření víka karoserie apod.). Dne 2. 9. 2015 došlo k
dopravní nehodě, při níž řidič pojištěného odtahového vozidla při přepravě
odtahovaného vozidla narazil vysunutým hydraulickým ramenem do nadchodu pro
chodce, když nerespektoval dopravní značku zakazující vjezd vozidlům
přesahujícím výšku 4,2 metru, což bylo zjištěno též Policií České republiky v
řízení vedeném pod č. j. KRPA-13643/DN-2015-214. Při nehodě došlo k poškození
nakládacího ramene odtahového vozidla. Za opravu poškození zaplatila původní
žalobkyně 1 875 427 Kč. V technickém průkazu odtahového vozidla jsou uvedeny
dvě přepravní polohy hydraulického jeřábu – složený za kabinou vozidla a
složený na plošině vozidla. Přepravní poloha jeřábu nad plošinou v technickém
osvědčení uvedena není a z návodu vyplývá, že po provedení práce, kdy je
hydraulický jeřáb v pracovní poloze, je nutné provést destabilizaci tohoto
jeřábu a jeho uvedení do klidové polohy, tj. do stavu, kdy je ve složeném stavu
za kabinou vozidla. Ze znaleckého posudku Ing. Ivana Kopeckého soud prvního
stupně dále zjistil, že pokud je rameno vysunuté, nejedná se dle návodu o
klidovou polohu. I v případě, že je plošina nepohyblivá a (závěsný) kříž je k
ramenu přichycen jiným způsobem než rychlospojkou, lze kříž i hydraulické
rameno složit za kabinu odtahového vozidla.
4. Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na § 2758 a 2774
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), a na čl. 4 odst. 1
písm. d) VPP uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že ke škodě došlo jednoznačně
nesprávnou obsluhou pojištěného zařízení. Dodal, že i kdyby návod k obsluze
přístroje nebyl jednoznačný, je provozovatel povinen přepravovat přístroj v
takové poloze, která je bezpečná, nemůže způsobit škodu a je tedy správná.
Pokud provozovatel nákladní hydraulický jeřáb neumístil do této polohy a
způsobil svým postupem škodu, jednalo se o škodu způsobenou nesprávnou
obsluhou.
5. Původní žalobkyně v průběhu odvolacího řízení zanikla fúzí sloučením
se žalobkyní a Městský soud v Praze proto usnesením ze dne 2. 10. 2020, č. j.
14 Co 288/2020-187, rozhodl, že namísto původní žalobkyně v řízení bude
pokračovat se žalobkyní. Městský soud v Praze poté v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I a ve
výroku II o nákladech řízení (první výrok), změnil výrok III o nákladech řízení
státu tak, že jejich výše činí částku 4 675 Kč, jinak jej potvrdil (druhý
výrok) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (třetí výrok).
6. Odvolací soud zopakoval dokazování návodem k nakládacím hydraulickým
jeřábům řady 21.5 S – 23.5 SP, z jehož kapitoly „bezpečnost“ (kromě zjištění
soudu prvního stupně) zjistil, že „je třeba dodržovat pravidla silničního
provozu, zvláště pokud jde o značky omezení výšky“, a že za tímto textem
následuje obrázek odtahového vozidla s ramenem jeřábu nad plošinou, které tímto
ramenem narazilo do podjezdu. Ve zbytku odkázal na skutková zjištění soudu
prvního stupně.
7. Odvolací soud se zabýval jedinou mezi účastníky spornou otázkou, zda
se na řešenou věc vztahuje výluka z havarijního pojištění dle čl. 4 odst. 1
písm. d) VPP, tj. zda byla škoda na nakládacím hydraulickém jeřábu způsobena
nesprávnou obsluhou. V této souvislosti připomněl rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 20. 11. 2014, č. j. 20 Co 389/2014-305, v němž nebyl vyložen pojem
„nesprávná obsluha“ uvedený v pojistných podmínkách (jiného pojistitele –
poznámka Nejvyššího soudu) jako nejasný či neurčitý s tím, že obsluhou vozidla
se obecně rozumí veškeré úkony při řízení vozidla, včetně jeho parkování a
souvisejících úkonů (čerpání benzínu apod.), a že se jedná o pojem běžně
užívaný. Poukázal též na to, že dovolání podané proti uvedenému rozsudku
Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1951/2015 (jež je
veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu –
na https://www.nsoud.cz), odmítl, když shledal, že odvolací soud při výkladu
pojmu „nesprávná obsluha“ uvedeném v pojistných podmínkách nevybočil z limitů
výkladu projevu vůle. Odvolací soud dále konstatoval, že v daném případě
obsahoval čl. 4 odst. 1 písm. d) VPP dokonce demonstrativní výpočet (správně
zřejmě „výčet“ – poznámka Nejvyššího soudu) toho, co se rozumí nesprávnou
obsluhou nebo údržbou. Zdůraznil, že návod k nakládacímu hydraulickému jeřábu
stanovil, že je třeba dodržovat pravidla silničního provozu, zvláště pokud jde
o značky omezení výšky. Za situace, kdy řidič odtahového vozidla nerespektoval
dopravní značku „zákaz vjezdu vozidel, jejichž výška přesahuje vyznačenou mez“,
a v důsledku toho došlo k poškození nakládacího hydraulického jeřábu, dopustil
se jednak protiprávního jednání, které bylo řešeno v přestupkovém řízení, a
dále pochybil při obsluze vozidla, když nerespektoval zákaz vjezdu, ač výška
odtahového vozidla s hydraulickým ramenem jeřábu nad odtahovaným vozidlem
přesahovala v daný okamžik vyznačenou mez. Odvolací soud neshledal žádný důvod,
proč by právě řízení odtahového vozidla v okamžiku, kdy podjíždí nadchod pro
chodce, nemělo být tzv. obsluhou vozidla. Byla-li přepravní poloha ramene
jeřábu nad plošinou s odtahovaným vozidlem běžná a přípustná, jak tvrdila
žalobkyně, řidič si byl jistě vědom, jaké výšky v takovém případě odtahové
vozidlo dosahuje. Nerespektování dopravní značky „zákaz vjezdu vozidel, jejichž
výška přesahuje vyznačenou mez“ proto představovalo podle názoru odvolacího
soudu v daném případě nesprávnou obsluhu vozidla. Uzavřel, že vznikla-li v
důsledku toho škoda, uplatní se výluka z pojištění uvedená v čl. 4 odst. 1
písm. d) VPP.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti jeho prvnímu výroku
(proti jeho výrokům druhému a třetímu pouze jako výrokům závislým), podala
žalobkyně včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla řešena a kterou formuluje takto: „Má porušení
povinností dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,
stejný právní význam jako porušení povinností řidiče vyplývajících z návodu k
obsluze vozidla ve vztahu k institutu havarijního pojištění? Lze v konkrétním
případě (kdy v návodu k obsluze hydraulického jeřábu absentuje určení polohy
hydraulického jeřábu při přepravě odtahovaného vozidla) vyložit, že došlo-li k
porušení pravidel účastníka provozu na pozemních komunikacích nerespektováním
dopravního značení, došlo zároveň i k porušení obsluhy vozidla? Spadá do pojmu
‚obsluha vozidla‘ dle všeobecných pojistných podmínek havarijního pojištění též
respektování dopravního značení za předpokladu, že je v návodu k vozidlu
uvedeno, že je třeba respektovat dopravní značení?“ Nesouhlasí s právním
posouzením věci odvolacím soudem. Navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc
vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil obsah
pojmu „obsluha vozidla“ a nepřípustně jej rozšířil. Podle ní nelze směšovat
povinnosti řidiče při provozu na pozemních komunikacích podle zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů
(mezi které patří povinnost řídit se pravidly provozu na pozemních
komunikacích, chovat se ohleduplně a ukázněné, aby nikdo svým jednáním
neohrožoval majetek svůj ani jiných osob, řídit se dopravními značkami), a
činnosti obsluhy vozidla (mezi které patří dle VPP například nesprávné
zasouvání převodů, nedostatek hmot potřebných k provozu, nesprávné uložení a
upevnění nákladu, nesprávné zajištění vozidla proti samovolnému rozjetí), neboť
jde o samostatné kategorie. První je řešena veřejnoprávními předpisy, druhá se
týká soukromoprávního vztahu provozovatele vozidla a jeho výrobce či prodejce.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo
1016/2019, uveřejněný pod číslem 18/2021 Sb. rozh. obč., namítá, že pokud by
byl právní názor odvolacího soudu správný, havarijní pojištění by ztratilo svůj
hospodářský smysl a byl by vyprázdněn jeho účel, neboť se sjednává za účelem
náhrady škody způsobené nedbalostním jednáním řidičů, kteří bez přiměřených
důvodů spoléhají, že škodu na pojištěném vozidle jako předmětu pojištění
nezpůsobí, ač porušují pravidla silničního provozu, např. nedodržením
rychlostního omezení. Žalobkyně je tedy přesvědčena o nesprávnosti právního
názoru odvolacího soudu, pokud pojem „obsluha vozidla“ rozšířil i na plnění
povinnosti řidiče při provozu na pozemních komunikacích (mj. respektování
dopravního značení). Za nevhodný považuje odkaz odvolacího soudu na usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1951/2015, v němž bylo posuzováno jako
nesprávná obsluha špatné zabrzdění zaparkovaného vozidla a nikoli
nerespektování dopravního značení.
10. Žalovaná navrhuje dovolání odmítnout jako nedůvodné. Soudy obou
stupňů podle ní žalobu správně zamítly, neboť žalobkyni nemohl vzniknout nárok
na pojistné plnění vzhledem k čl. 4 odst. 1 písm. d) VPP. Poukazuje na to, že
havarijní pojištění vozidel je soukromým pojištěním, které je vždy upraveno
pojistnou smlouvou a pojistnými podmínkami, v nichž jsou upraveny důsledky
porušení konkrétní povinnost a které mohou odkazovat na právní předpisy, návod
k obsluze i na jiné dokumenty. Žalobkyní formulované otázky jsou podle ní mimo
podstatu sporu. V projednávané věci došlo k nesprávné obsluze vozidla, když
řidič jel s vozidlem, aniž by dal rameno přídavného zařízení (jeřábu) do
správné přepravní polohy, která je uvedena v technickém průkazu k vozidlu, a
zároveň nelze pochybovat o tom, že nerespektoval dopravní značení. Za zásadní
skutečnost považuje, že řidič nedodržel základní instrukce pro provoz
hydraulického ramene (jeřábu), které byly zcela výslovně stanoveny i v
technickém průkazu k tomuto zařízení, a absolvoval jízdu s vysunutým
hydraulickým ramenem. Závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1951/2015
má za použitelné i pro tento případ.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony),
dále jen „o. s. ř.“.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Žalobkyně v dovolání avizovala jednu (dosud judikaturně neřešenou)
právní otázku, pro jejíž řešení spatřovala dovolání přípustným. Fakticky však
formulovala tři samostatné otázky. Na řešení první z nich, zda „má porušení
povinností dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,
stejný právní význam jako porušení povinností řidiče vyplývajících z návodu k
obsluze vozidla ve vztahu k institutu havarijního pojištění“, napadené
rozhodnutí nezáviselo. Takovou otázku odvolací soud neřešil, neboť se zabýval
pouze tím, zda v projednávané věci byly naplněny podmínky pro výluku z
havarijního pojištění vztahující se na škody způsobené nesprávnou obsluhou nebo
údržbou vozidla, jak byla sjednána v čl. 4 odst. 1 písm. d) VPP, a v této
souvislosti posuzoval též výklad pojmu „nesprávná obsluha“ uvedený v tomto
článku pojistných podmínek. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací
soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí
bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §
237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
14. Prostřednictvím dalších dvou otázek (významově v podstatě shodných)
žalobkyně zpochybňuje výklad pojmu „nesprávná obsluha“, jak jej provedl
odvolací soud. Předpokládá-li žalobkyně při formulaci druhé otázky, že „v
návodu k obsluze hydraulického jeřábu absentuje určení polohy hydraulického
jeřábu při přepravě odtahovaného vozidla“, pak zakládá nesprávnost právního
posouzení věci odvolacím soudem na základě skutkového stavu, který odvolacím
soudem nebyl zjištěn. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, podle kterých (oproti přesvědčení žalobkyně) z návodu
hydraulického jeřábu vyplývalo, že po provedení práce (tj. i při následné
přepravě odtahovaného vozidla) měl být hydraulický jeřáb umístěn do klidové
polohy, tj. do stavu, kdy je ve složeném stavu za kabinou vozidla. Při úvaze o
tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud
vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch
skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve
zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo
5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo
4245/2014). Takto formulovaná otázka tedy přípustnost dovolání také nemůže
založit.
15. Domáhá-li se žalobkyně prostřednictvím uvedených dvou otázek, aby
dovolací soud sám provedl výklad pojistných podmínek a pojmu „obsluha vozidla“
s tím závěrem, který má žalobkyně za správný, pak je třeba zdůraznit, že
samotný výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového
stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování
pochybností o obsahu právního úkonu, dovolacímu přezkumu nepodléhá; posuzovat
lze jen postup, jímž odvolací soud k závěru o obsahu právního úkonu dospěl
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo
192/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).
16. Z obsahu dovolací argumentace k uvedeným dvěma otázkám, v nichž
žalobkyně odvolacímu soudu vytýká nesprávnost „rozšiřujícího“ výkladu, jak jej
provedl, a též nelogičnost takového výkladu (vyprázdnění samotného účelu
sjednaného havarijního pojištění), je zřejmé, že prostřednictvím těchto otázek
namítá též nesprávný způsob výkladu a nesprávnost úvah odvolacího soudu
použitých při výkladu, tedy to, jak odvolací soud postupoval při výkladu
předmětného článku pojistných podmínek. Nejvyšší soud proto shledal dovolání
přípustným pro řešení otázky postupu odvolacího soudu při výkladu pojmu
„obsluha vozidla“ uvedeného v čl. 4 odst. 1 písm. d) VPP. Oproti přesvědčení
žalobkyně se však nejedná o otázku dosud judikaturně neřešenou, neboť otázka
postupu soudu při výkladu právního úkonu (použití výkladových pravidel) byla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena a odvolací soud se při
výkladu příslušného ujednání pojistných podmínek od této ustálené rozhodovací
praxe odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle § 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně
souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění účinném do 31. 12.
2013 (tj. ve znění rozhodném se zřetelem na datum uzavření pojistné smlouvy),
je pojistná smlouva smlouvou o finančních službách, ve které se pojistitel
zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu
plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné.
19. Podle § 4 odst. 4 a 5 zákona o pojistné smlouvě součástí pojistné
smlouvy jsou pojistné podmínky vydané pojistitelem, nejsou-li uvedeny přímo v
pojistné smlouvě. Pojistník s nimi musí být před uzavřením pojistné smlouvy
prokazatelně seznámen, s výjimkou § 23 odst. 4, a bez jeho souhlasu nelze tyto
pojistné podmínky měnit (odstavec 4). Pojistné podmínky obsahují zejména
vymezení podmínek vzniku, trvání a zániku pojištění, vymezení pojistné
události, stanovení podmínek, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost
poskytnout pojistné plnění (výluky z pojištění), způsob určení rozsahu
pojistného plnění a jeho splatnost (odstavec 5).
20. Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je
třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle
vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým
projevem. Podle odst. 3 se právní úkony vyjádřené jinak než slovy vykládají
podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k
vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní
úkon určen.
21. Výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je
podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu indikován tehdy, jsou-li
pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené (srov.
například rozsudky ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7.
2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011,
či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016). Pochybnosti vyžadující výklad
právního úkonu jsou dány objektivně v případě jeho nikoliv zcela jednoznačného
jazykového vyjádření a též v situaci, kdy výklad právního úkonu účastníky je v
průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky ze dne 26. 11. 1998,
sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2688/2019).
22. Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla,
která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu
odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního
úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob.
Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření
úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev
vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl
jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy
(jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke
všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nebo ze dne 20.
12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
23. Nejvyšší soud též ve své rozhodovací praxi prosazuje názor, že při
zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní
strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. například rozsudky ze
dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo
710/2013); výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které
jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a ze dne 14. 5.
2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012). Při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy
je proto třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (k
předpokladu racionálních aktérů srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo
4725/2015). Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku
rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou z hlediska ústavně právního
nepřijatelná (srov. například nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11,
uveřejněný pod číslem 1/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jež je
veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na
https://nalus.usoud.cz).
24. Dovolací soud v této souvislosti rovněž připomíná, že pojistné
podmínky byly v minulosti přijímány ve formě právních předpisů (srov. vyhlášky
č. 49/1964 Sb., o pojistných podmínkách pro pojištění osob, č. 11/1983 Sb., o
pojistných podmínkách pro pojištění majetku, a č. 12/1983 Sb., o pojistných
podmínkách pro pojištění odpovědnosti za škody, zrušené k 22. 4. 1993), v
režimu zákona o pojistné smlouvě jsou však součástí pojistné smlouvy (jde o
tzv. „lex contractus“), a jakkoliv mají, obdobně jako obchodní podmínky dle §
273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, či jako tzv. rámcové smlouvy, kvazinormativní charakter, právní
normou nejsou; nejsou ničím víc (obdobně jako obchodní podmínky a rámcové
smlouvy) než předem připravenou částí pojistné smlouvy, pouhou praktickou
formou zjednodušení, racionalizace smluvního procesu. Z toho vyplývá, že
dohodou lze jakékoliv ustanovení pojistných podmínek modifikovat či eliminovat
jeho účinky. V tom se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s názorem vysloveným v díle
Bohman, L., Dryjová, L. a Vawerková, M. Zákon o pojistné smlouvě. Komentář.
Praha: Linde Praha a. s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví
Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004, s. 41 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3348/2020).
25. Nejvyšší soud pak ve své rozhodovací praxi z plné aplikovatelnosti
zákonem upravených interpretačních metod při výkladu pojistných smluv, tedy i
pojistných podmínek, vychází (srov. např. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn.
23 Cdo 2069/2017, či rozsudek ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 788/2021).
26. V projednávané věci odvolací soud přistoupil k výkladu pojmu
„nesprávná obsluha“ uvedeného v čl. 4 odst. 1 d) VPP za situace, kdy v řízení
bylo sporné, zda se výluka z havarijního pojištění uvedená v tomto článku
pojistných podmínek vztahuje na okolnosti, za nichž došlo k předmětné dopravní
nehodě. V řízení před soudem prvního stupně přitom mezi účastnicemi nebyl
sporný samotný výklad pojmu „nesprávná obsluha“, neboť žalobkyně nerozporovala
tvrzení žalované, že za „nesprávnou obsluhu“ ve smyslu č. 4 odst. 1 písm. d)
VPP lze považovat nesprávné uložení ramene hydraulického jeřábu při jízdě,
nýbrž tvrdila, že poloha ramene hydraulického jeřábu nad odtahovaným vozidlem
je běžnou transportní polohou. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
pak žalobkyně nebrojila proti správnosti výkladu pojistných podmínek, ale
napadala správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých
umístění ramene jeřábu při jízdě nad plošinou (nad odtahovaným vozidlem)
neodpovídalo návodu k jeho obsluze a šlo o nesprávný způsob uložení ramene.
Namítala, že tento způsob přepravy jeřábu byl možný (též jediný technicky
možný) a že návod neobsahoval jeho přikázanou přepravní polohu. Měla za to, že
pokud řidič při jízdě neodhadl výšku nadchodu, nešlo o chybu obsluhy, ale o
jeho nesprávný odhad.
27. Pokud měl odvolací soud vůbec přistoupit k výkladu pojmu „obsluha
vozidla“ uvedeného v čl. 4 odst. 1 písm. d) VPP za situace, kdy mezi stranami
fakticky nebyl spor o to, že nesprávnou obsluhou mohlo být přepravování ramene
jeřábu v zakázané poloze a sporné bylo pouze, zda v projednávané věci došlo k
přepravě ramene jeřábu v nesprávné poloze (žalobkyně ani žalovaná netvrdily, že
by snad nesprávnou obsluhou mohlo být též nerespektování dopravní značky
zakazující vjezd vozidel, jejichž výška přesahuje vyznačenou mez), pak musel
takový výklad provést v souladu s výkladovými pravidly stanovenými v § 35 obč.
zák. Této povinnosti však nedostál. Omezil se toliko na reprodukování textu čl.
4. odst. 1 písm. d) VPP a na závěry jiného rozhodnutí odvolacího soudu, v němž
byla posuzována neurčitost a nejasnost pojmu „obsluha vozidla“ použitého v
pojistných podmínkách jiného pojistitele, přičemž dovolací soud dospěl k
závěru, že v tam posuzované věci odvolací soud při výkladu ujednání v pojistné
smlouvě nevybočil z limitů výkladu projevů vůle – v dané věci šlo o špatné
zabrzdění zaparkovaného vozidla v rozporu s návodem k obsluze a údržbě autobusů
City Bus Agora (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23
Cdo 1951/2015). Ač odvolací soud zdůraznil, že v nyní projednávané věci čl. 4
odst. 1 písm. d) VPP obsahoval dokonce demonstrativní výčet toho, co se rozumí
nesprávnou obsluhou nebo údržbou vozidla, při svých dalších úvahách se
nezabýval tím, zda jím prezentovaný výklad tohoto pojmu alespoň typově odpovídá
těmto příkladem vyjmenovaným případům nesprávné obsluhy a údržby vozidla
(jejich povaze). Neposuzoval ani k čemu směřovala vůle toho, kdo právní úkon
učinil (tj. zejména tím, na jaké případy cílila žalovaná při této úpravě výluky
z havarijního pojištění ve svých pojistných podmínkách, a jak obsah ustanovení
o výlukách vnímala při uzavření smlouvy žalobkyně, resp. zda a jak jí byl obsah
tohoto pojmu vysvětlen, byl-li předmětem komunikace mezi stranami), ani to, zda
jím provedený výklad považující za nesprávnou obsluhu nedodržení pravidel
silničního provozu nerespektováním konkrétní dopravní značky řidičem v průběhu
jízdy není v logickém rozporu s tím, pro jaké případy bylo v dané věci
havarijní pojištění žalobkyní vůbec sjednáváno (tj. zda nevede k takovým
důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky nesmyslné). Jestliže odvolací
soud nevyložil důsledně podle zákonem stanovených výkladových pravidel blíže
rozvedených v rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu pojem
„obsluha vozidla“ uvedený v pojistných podmínkách, jež byly součástí pojistné
smlouvy, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod
stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn.
28. Pro úplnost lze dodat, že pokud odvolací soud v napadeném rozhodnutí
při právním posouzení odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2015, sp. zn. 23 Cdo 1951/2015, nelze z toho, že v tam posuzované věci dovolací
soud neshledal odklon od limitů výkladu projevu vůle stanovených judikaturou,
dovozovat závěry ohledně správnosti výkladu v této věci skutkově zcela odlišné
(jde o výklad pojistných podmínek jiného obsahu jako součásti obsahu pojistné
smlouvy sjednané mezi jiným pojistitelem a pojistníkem). Nadto závěr, že
obsluhou vozidla lze obecně chápat veškeré úkony při řízení vozidla, včetně
jeho parkování a souvisejících úkonů, zmíněný v citovaném usnesení, zjevně není
právním závěrem dovolacího soudu (šlo o usnesení o odmítnutí dovolání, nikoliv
rozsudek meritorně posuzující právní otázky). Dovolací soud pouze takto odkázal
na závěr soudu odvolacího, který v kontextu tam posuzované věci neshledal z
uvedeného důvodu nejasným ani neurčitým pojem „nesprávná obsluha“ použitý v
pojistných podmínkách.
29. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
dospěl k závěru, že odvolací soud takovou jinou vadou řízení nezatížil.
30. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů
správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí
o. s. ř.), a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
31. Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jediným důvodem, proč napadené
rozhodnutí ruší, je neúplně provedený výklad smlouvy. Nikterak přitom
nepředjímá a ani nenaznačuje, s jakým výsledkem by měl být řádný výklad
proveden, resp. jaký by měl být výsledek tohoto řízení.
32. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 5. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu