23 Cdo 3839/2022

23 Cdo 3839/2022-1009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně REMOV EK s.r.o., se sídlem Hutnická 2918/3, 434 01 Most, IČO 27314553, zastoupené JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, proti žalované AmpluServis, a.s., se sídlem Elektrárenská 5558, 709 74 Ostrava-Třebovice, IČO 65138317, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, 110 00 Praha 1, o zaplacení 446 150,11 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 247/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2022, č. j. 4 Cmo 46/2022-928, t a k t o:

Rozsudek Vrchního soudu Olomouci ze dne 28. 7. 2022, č. j. 4 Cmo 46/2022-928, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2022, č. j. 17 Cm 247/2013-859, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 7. 2022, č. j. 4 Cmo 46/2022-928, výrokem I změnil vyhovující rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 5. 1. 2022, č. j. č. j. 17 Cm 247/2013-859, tak, že žaloba o zaplacení 446 150,11 EUR s příslušenstvím se v celém rozsahu zamítá, výrokem II rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2 378 505, 20 Kč a výrokem III o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 121 102 Kč. Odvolací soud o věci rozhodoval poté, co jeho předešlý rozsudek ze dne 25.

5. 2017, č. j. 4 Cmo 39/2017-470, a jím potvrzený vyhovující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2016, č. j. 17 Cm 247/2013-409, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2018, č. j. 23 Cdo 4727/2017-529, a věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení se závazným právní názorem, aby se soud zabýval tím, zda došlo k bezdůvodnému obohacení žalobkyně, neboť pokud odvolací soud dospěl k závěru, že není na místě zabývat se touto otázkou v případě, kdy žalovaná poskytla žalobkyni pracovníky a materiál na

základě absolutně neplatné dohody, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž v případě, že soud shledá jako absolutně neplatnou smlouvu, na základě které je v řízení požadováno plnění, může být nárok z neplatné smlouvy posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

Po doplnění dokazování Krajský soudu v Ostravě, jako soud prvního stupně, rozhodl rozsudkem ze dne 5. 1. 2022, č. j. č. j. 17 Cm 247/2013-859, o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni žalovanou částku 446 150,11 EUR s příslušenstvím z titulu zaplacení ceny díla podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), s jehož úhradou se žalovaná dostala do prodlení. Soud vyšel ze zjištění, že ještě před zrušením předešlých rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu v dané věci Nejvyšším soudem došlo k úhradě dlužné částky žalovanou ve prospěch žalobkyně, a ze závěru, že pokud je v dalším řízení prokázáno, že žaloba byla podána po právu, soud žalobě vyhoví, ale nestanoví lhůtu k plnění ukládané povinnosti, protože již plněno bylo.

Soud prvního stupně shledal žalobu za důvodnou, proto již nestanovil lhůtu k plnění a žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 2 468 741,33 Kč, když z vyjádření žalované doručených soudu dovodil, že žalovaná učinila nespornou existenci pohledávky žalobkyně na doplacení díla, žalobou uplatněná pohledávka zanikla zaplacením a z vyjádření žalované zároveň vyplývá, že svou dříve uplatněnou kompenzační námitku vzala zpět, když považovala za nevhodné a nedůvodné prodlužovat řízení, jestliže o pohledávkách žalované vůči žalobkyni bude rozhodováno v samostatných řízeních, která již byla žalovanou zahájena.

Odvolací soud přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odvolání žalované, kterým žalovaná napadla rozsudek soud prvního stupně v celém rozsahu, a to i výslovně i ve výroku o nákladech řízení s tím, že žalované, jako procesně úspěšné účastnici sporu, mělo být přiznáno i právo na náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud vyšel z judikatury Nejvyššího soudu, zejména z jeho usnesení ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019 a rozsudku ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020, z nichž vyplývá, že poskytl-li žalovaný žalobci požadované plnění na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen dovolacím soudem, je soud povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout; v dalším řízení soud zjišťuje, zda splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zda uplatněný nárok skutečně žalobci náležel či nenáležel, zda žaloba byla či nebyla podána důvodně. Výrok rozhodnutí bude po formální stránce sice vždy zamítavý, ale důvod zamítnutí je pak významný pro posouzení úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s

rozhodováním o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud s ohledem na uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl proto k závěru, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobu nezamítl, a proto vyhovující rozhodnutí ve věci samé změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.

Odvolací soud dále posuzoval, zda soud prvního stupně rozhodl správně ohledně kompenzační námitky žalované, tvrdila-li žalovaná, že námitku započtení, vznesenou v průběhu řízení proti uplatněnému návrhu žalobkyně nikdy nevzala zpět. Odvolací soud přisvědčil žalované, že skutečně takový úkon nikdy neučinila, ale na druhé straně zcela nepochybně ve svých vyjádřeních ze dne 26. 5. 2021 a 18. 10. 2021 dala soudu prvního stupně jasně najevo, že na projednání této námitky netrvá, že soud se touto námitkou zabývat nemusí, a že prodlužování řízení o posuzování pohledávek uplatněných v rámci procesní obrany považuje za nevhodné, když tyto budou závazně posouzeny v jiných řízeních.

Odvolací soud proto uzavřel, že byť soud prvního stupně pochybil, označil-li vyjádření žalované za zpětvzetí kompenzační námitky, nepochybil, pokud se kompenzační námitkou žalované nezabýval, jelikož je plně v dispozici žalované, jak vybuduje svou procesní obranu, a je též v její dispozici, aby uvedla, že na určité procesní obraně netrvá, že nepožaduje, aby se soud její námitkou započtení zabýval. Odvolací soud s ohledem na uvedený závěr pak nově rozhodl i o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů včetně řízení dovolacího tak, že plně úspěšné žalobkyni přiznal i právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanou splněná povinnost skutečně existovala, žaloba byla podána důvodně a žalobkyně se přijetím plnění bezdůvodně neobohatila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3088/2015) při řešení otázky, zda se jedná o plný úspěch žalovaného v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení, pokud byla žaloba pravomocně zamítnuta, a kdy důvodem zamítnutí bylo poskytnutí plnění na základě posléze zrušeného pravomocného rozsudku.

Dovolatelka poukazuje na závěry uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s důrazem na jeho závěr, že pro rozhodování o náhradě nákladů je rozhodný procesní úspěch ve věci. Oběma soudům v této souvislosti vytýká, že se nezabývaly jí vznesenou námitkou započtení, byť každý z jiného důvodu, a je tedy přesvědčena, že pochybily a odchýlily se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž má soud, pokračující v řízení ve kterém žalovaný poskytl žalobci požadované plnění na základě pravomocného rozsudku, jenž byl později zrušen, posuzovat, zda podle hmotného práva splněná povinnost skutečně existovala, aby bylo možné rozlišit, jde-li o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.

1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, nebo ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1797/2020). Podle názoru dovolatelky ale v rámci uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebyla výslovně řešena situace, kdy v řízení byla uplatněna námitka započtení proti uplatněnému nároku a zahájeno řízení, jehož předmětem jsou shodné pohledávky uplatněné v rámci námitky započtení, proto se domnívá, že nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena otázka, zda je možné v soudním řízení nepřihlížet k již jednou vznesené námitce započtení, a zda má soud, pokračující v řízení, v němž žalovaný poskytl žalobci požadované plnění na základě pravomocného rozsudku, který byl později zrušen, posuzovat, zda podle hmotného práva splněná povinnost skutečně existovala, aby bylo možné rozlišit, jde-li o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení, a to i v případě, kdy to znamená posoudit pohledávky uplatněné v rámci námitky započtení, které jsou současně předmětem jiného řízení.

Žalovaná má za to, že námitku započtení nelze vzít zpět ani k ní nelze nepřihlížet v případě, bylo-li započtení již jednou učiněno, a zdůraznila, že na projednání námitky započtení nikdy nerezignovala, pouze s odkazem na procesní ekonomii navrhovala jiný postup, a to s ohledem na danou situaci, kdy výrok soudu ve věci musel být za dané procesní situace vždy zamítavý. Setrvale přitom navrhovala, aby ji byla přiznána náhrada nákladů řízení, jakožto procesně úspěšné účastnici. Dovolatelka má rovněž za to, že dovolání je přípustné podle § 237 o.

s.

ř., též proto, že odvolací soud se odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 938/2016, při řešení otázky procesního práva, zda řízení mělo být přerušeno a o nákladech řízení rozhodnuto až následně podle výsledku sporu účastníků ohledně bezdůvodného obohacení, respektive, zda je důvodné, aby v původním řízení, které následuje po vrácení věci dovolacím soudem, bylo řízení přerušeno, plní-li žalovaný na základě později zrušeného pravomocného rozsudku, a domáhá-li se žalovaný po žalobci v jiném řízení zaplacení této částky z titulu bezdůvodného obohacení.

Podle dovolatelky mělo být řízení přerušeno, jak navrhovala, do doby rozhodnutí o sporech o vydání bezdůvodného obohacení, ve kterých mohlo dojít k závaznému posouzení pohledávek žalované, a až podle výsledku tohoto sporu mělo být v tomto sporu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalovaná v dovolání též namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo procesní vadou, jestliže odvolací soud nepřistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, který je podle dovolatelky nepřezkoumatelný. Odvolací soud se tak podle jejího názoru odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5.

12. 2002, sp. zn. 29 Odo 667/2002, a ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, a nedostál požadavkům zákona na odůvodnění rozsudku, jak uvedl ostatně i dovolací soud ve zrušujícím rozsudku vydaném v dané věci. S ohledem na výše uvedené dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.

9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4543/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 551/2006, nařídil, aby věc v dalším řízení projednal u soudu prvního stupně jiný samosoudce. Návrh žalovaná odůvodnila opakovaným vydáním nepřezkoumatelného rozhodnutí samosoudcem soudu prvního stupně a především tím, že pominul judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou žalovaná poukazovala, a ze které jasně vyplývá, že žaloba v daném případě měla být zamítnuta, což je podle samo o sobě důvodem pro přikázání věci jinému soudci.

Dovolání žalovaná doplnila dne 25. 11. 2022 přípisem doručeným soudu, jímž se svojí další argumentací předložila Nejvyššímu soudu usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. II. ÚS 2965/22, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalované proti výroku II a III rozsudku Vrchního soudu Olomouci ze dne 28. 7. 2022, č. j. 4 Cmo 46/2022-928, a výroku I a II rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2022, č. j. 17 Cm 247/2013-859. K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že odvolací soud se neodchýlil od závěrů dovolatelkou poukazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení dovolatelkou předestřených otázek, případně že určitá odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou pro projednávanou věc nepřiléhavá.

Pokud by Nejvyšší soud připustil, že dovolání je pro řešení dovolatelkou k dovolacímu přezkumu předestřených právních otázek přípustné, žalobkyně je přesvědčena o nedůvodnosti dovolání. Žalobkyně si je vědoma, že žalované v návaznosti na plnění žalované na základě pravomocného rozsudku a po zrušení tohoto daného pravomocného rozsudku potenciálně mohla vzniknout pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení, ale žalovaná, ač ve vedené věci měla možnost tuto pohledávku věcně vypořádat, toto řešení procesní situace na svou odpovědnost odmítla a rozhodla se své pohledávky uplatnit samostatnými žalobními návrhy a ve zdejším řízení na projednání své procesní obrany rezignovala.

Bylo by tedy podle žalobkyně z hlediska nákladů řízení značně nespravedlivé, pokud by pohledem prezentovaným žalovanou měly být náklady řízení přiznány straně žalované. Pokládá-li žalovaná otázku, zda je možné v soudním řízení nepřihlížet k již jednou vznesené námitce započtení, žalobkyně poukazuje na to, že v projednávané věci se nejedná o to, že by soudy ke vznesené námitce započtení nepřihlížely, ale o to, že žalovaná, zastoupená advokátem, opakovaně vyslovila při plném vědomí judikatury

Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 2773/2022) a Ústavního soudu (Pl. ÚS 40/2018) svoji vůli, aby se soud její vznesenou námitkou věcně nezabýval. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1506/96 představuje námitka započtení, uplatněná ve smyslu ustanovení § 98 o. s. ř., jen obranu proti žalobě, o níž soud nerozhoduje, pokud žalovaný vyjádří, jako tomu bylo v daném případě, že na projednání své procesní obrany netrvá. Za těchto okolností tedy odvolací soud podle žalobkyně nepochybil, jestliže se danou námitkou žalované nezabýval.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Nejvyšší soud nepřihlédl k doplnění dovolání přípisem žalované, doručeného soudu dne 25. 11. 2022, neboť s ohledem na doručení napadeného rozsudku odvolacího soudu žalované (resp. jejímu zástupci) dne 30. 8. 2022, skončila lhůta k doplnění dovolání podle § 242 odst. 4 o.

s. ř. ve spojení s § 240 odst. 1 o. s. ř. dne 30. 10. 2022. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda se odvolací soud odchýlil při posouzení věci od dovolatelkou poukazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2017, sp. zn.

23 Cdo 938/2016, při řešení otázky procesního práva, zda řízení mělo být přerušeno a o nákladech řízení rozhodnuto až následně podle výsledku sporu účastníků ohledně bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud musí konstatovat, že závěr dovolacího soudu v uvedeném rozhodnutí o přerušení řízení vychází z jiné skutečnosti, kdy žalobkyně poté, co žalovaná na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo dovolacím soudem zrušeno, vzala žalobu zpět. V souzené věci je však situace odlišná. Žalovaná poskytla žalobkyni požadované plnění na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen dovolacím soudem, avšak ke zpětvzetí žaloby nedošlo a ani právní úprava ustanovení § 96 odst. 6 o.

s. ř., které bylo do občanského soudního řádu vloženo zákonem č. 296/2017 Sb. s účinností od 30. 9. 2017, neumožňuje žalobci vzít z tohoto důvodu žalobu účinně zpět (k povinnosti soudu rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí žaloby srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3958/2018, ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1063/2019, či ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1104/2019). Soud je tak povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.

1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, dostupné na www.nsoud.cz). Nelze tedy dospět k závěru, že by se odvolací soud odchýlil od aktuální ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení dovolatelkou předestřené procesní otázky ohledně přerušení řízení. Dovolání není tedy pro řešení této procesní otázky podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud se dále zabýval posouzením, zda je dovolání žalované přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, o níž se dovolatelka domnívá, že se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, a to otázky, zda je možné v soudním řízení nepřihlížet k již jednou vznesené námitce započtení a zda má soud, pokračující v řízení, v němž žalovaný poskytl žalobci požadované plnění na základě pravomocného rozsudku, který byl později zrušen, posuzovat, zda podle hmotného práva splněná povinnost skutečně existovala, aby bylo možné rozlišit, jde-li o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení, a to i v případě, kdy to znamená posoudit pohledávky uplatněné v rámci námitky započtení, které jsou současně předmětem jiného řízení.

Podle ustálené rozhodovací praxe (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, a ze dne 13. 7. 2021, sp. zn.

28 Cdo

1540/2021, dostupná na www.nsoud.cz), za situace, kdy žalovaný poskytne žalobci požadované plnění na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen dovolacím soudem, jako tomu je i v nyní posuzovaném případě, je soud povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout, přičemž zjistí- li, že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou povinnost a nárok žalobce již uspokojil; žaloba je v takovém případě podána důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil.

Zjistí-li soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil. Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v nyní posuzované věci správně rozhodl ve smyslu uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu potud, že změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, ale nepostupoval v souladu s uvedenou judikaturou při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení, v závislosti na posouzení procesního úkonu žalované týkající se její kompenzační námitky, tvrdila-li žalovaná, že námitku započtení, vznesenou v průběhu řízení proti žalobou uplatněnému návrhu nikdy nevzala zpět, ale ve svých vyjádřeních zároveň dala najevo, že na projednání této kompenzační námitky netrvá s ohledem na skutečnost, že o těchto pohledávkách bude rozhodováno v samostatných řízeních, která již byla zahájena.

Za této procesní situace bylo namístě, aby soud žalovanou v rámci své poučovací povinnosti (§ 5 a § 43 o. s. ř.) vyzval k jednoznačnému upřesnění jejího procesního stanoviska, tedy aby se jednoznačně výslovně vyjádřila, zda bere zpět procesní úkon, jímž uplatnila svoji kompenzační námitku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5084/2008, a ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 387/2022, dostupných na www.nsoud.cz, řešící postup soudu, kdy účastník učiní neurčitý procesní úkon).

Pokud odvolací soud v souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí takto nepostupoval, je rozhodnutí soudu z tohoto hlediska předčasné, měl-li soud podle § 43 odst. 1, věty první o. s. ř. usnesením vyzvat žalovanou, aby se výslovně vyjádřila, zda bere zpět procesní úkon, jímž uplatnila svoji kompenzační námitku, či ne. Závěr soudu, že se nemusí na základě vyjádření žalované zabývat její dříve uplatněnou kompenzační námitkou, kterou žalovaná však výslovně zpět nevzala, je nutno považovat v tomto směru za nesprávný, odporující právnímu názoru vyjádřenému ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalované je pro řešení procesní otázky, týkající se postupu soudu v dané věci při projednání uplatněné kompenzační námitky, kterou žalovaná nevzala výslovně zpět, a dopadající na rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 237 o. s. ř. přípustné a ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. i důvodné, jestliže se odvolací soud při řešení této procesní otázky odchýlil od výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Skutečnost, že dovolatelka uvedenou právní otázku označila za procesní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, byť na řešení této otázky lze aplikovat dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, nemůže mít vliv na závěr Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, neboť Nejvyšší soudu není vázán dovolatelem vymezenou přípustností dovolání, nýbrž hodnotí, zda je z dovolání vůbec patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Namítá-li dovolatelka s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 667/2002, a ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, že odvolací soud se od této judikatury Nejvyššího soudu odchýlil, a zatížil tak řízení procesní vadou, jestliže nepřistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, který je podle dovolatelky nepřezkoumatelný, Nejvyšší soud považuje za neefektivní se touto námitkou zabývat, směřuje-li do vady odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně tímto svým rozsudkem ruší, a kdy v řízení bude s ohledem na vyslovený závazný právní závěr Nejvyšším soudem u soudu prvního stupně dále pokračováno.

Nejvyšší soud s ohledem na vyslovený právní názor, týkající se procesní otázky o nutnosti se dále procesně zabývat uplatněnou kompenzační námitkou žalované, napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.

s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud k návrhu žalované, aby Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř.

a s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu nařídil, aby věc v dalším řízení projednal u soudu prvního stupně jiný samosoudce, nejprve uvádí, že žalovaná má zřejmě na mysli ustanovení § 243e odst. 3 o. s. ř., podle něhož, zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 243g odst. 1 o. s. ř.) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu.

V případě, že dovolací soud zruší rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně, může také nařídit, aby věc v dalším řízení projednal u soudu prvního stupně jiný senát (samosoudce) nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně. Nejvyšší soud při posouzení tohoto návrhu vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4543/2009, na který ostatně i dovolatelka poukázala, podle něhož je institut odnětí věci soudci krajním řešením, neboť se pro výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v ustanovení § 221 odst. 2 o.

s. ř., účastníkům odnímá jejich zákonný soudce. Ústavně právnímu výkladu citované procesní normy, který je zapotřebí již s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky v soudní praxi reflektovat, se dostalo prostřednictvím nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), v němž orgán ochrany ústavnosti zaujal následující právní názor: „Smyslem ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu je "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem.

Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat.

V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko.“

Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal, že by v řízení před soudem prvního stupně a i soudem odvolacím došlo k tak závažným pochybením, která by již nevznášela žádné pochybnosti o nezbytnosti řešení změny samosoudce u soudu prvního stupně, jak dovolatelka navrhuje, a to způsobem předvídaným v ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud v dané věci přistoupil ke zrušení rozsudků obou soudů vydaných v dané věci, kdy soudy zavázal právním názorem, ten je tak i pro soud prvního stupně závazný, a pro futuro již nemůže vnášet dalších pochybnosti o směru, k němuž se rozhodování soudů bude upínat. Nejvyšší soud proto neshledal ve smyslu § 221 odst. 2 o.

s. ř. důvod k odnětí věci samosoudci soudu prvního stupně, který o věci rozsudkem zrušeným Nejvyšším soudem již rozhodoval. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.