USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. F., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalovanému M. Č., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 232/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, č. j. 58 Co 315/2021-1304, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 246 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla Baťka.
Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání smlouvy o sdružení, na jejímž základě spolu žalobce a žalovaný v letech 2004-2012 provozovali motokáry a bar v obchodním centru XY v XY pod názvem „XY“. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně nejprve rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 28 C 232/2014-721, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 327 525,70 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 672 474,30 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o povinnostech účastníků nahradit státu náklady řízení (výroky III a IV) a o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení žalovanému (výrok V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků usnesením ze dne 5. 12. 2019, č. j. 58 Co 392/2019-816, rozsudek soudu prvního stupně na č. l. 721 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně následně (svým v pořadí druhým rozsudkem) ze dne 17. 6. 2021, č. j. 28 C 232/2014-1230, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení státu (výrok II) a žalobci (výrok III).
Odvolací soud k odvolání žalovaného napadeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím se zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, podle kterých spolu účastníci od roku 2004 v rovnocenném postavení společně provozovali motokárovou dráhu v XY. Podle dohody účastníků konečný podíl žalobce na zisku činil 45,86 %, podíl žalovaného na zisku pak činil 54,14 %. Dne 5. 3. 2012 žalovaný vyměnil zámky v provozovně, čímž znemožnil žalobci přístup do jejích prostor, a nadále začal v daném oboru podnikat samostatně prostřednictvím společnosti M.-C. T. (identifikační číslo osoby XY) s využitím materiálového vybavení, které původně sloužilo potřebám sdružení účastníků; k obnovení společného podnikání účastníků již nedošlo.
Po stránce právní odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, dle nějž mezi účastníky byla uzavřena smlouva o sdružení podle § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a ztotožnil se také s konstatováním, že následně došlo k zániku tohoto sdružení vystoupením žalovaného. Závěr soudu prvního stupně o zániku sdružení ke dni 5. 3. 2012 odvolací soud označil za nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně pominul řadu tvrzení a důkazů žalovaného, které měly popřít, že by sdružení zaniklo k označenému datu; pro samotné (odlišné) posouzení věci však podle odvolacího soudu přesný okamžik zániku sdružení nebyl podstatný.
Odvolací soud totiž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejm. na rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4665/2016, a usnesení ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2635/2019) upozornil, že zánikem sdružení nedochází k automatickému zániku podílového spoluvlastnictví účastníků sdružení; to trvá nadále a je na účastnících, zda v něm chtějí nadále setrvat či nikoliv. Nedohodou-li se účastníci sdružení při jeho zániku na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, může se kterýkoli z nich domáhat jeho zrušení a vypořádání v souladu s § 142 obč. zák. Jelikož v projednávané věci k dohodě o zrušení podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo, žalobce se nemůže úspěšně domáhat jeho vypořádání.
Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k majetku sdružení přitom bude předmětem řízení vedeného na základě návrhu žalovaného před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 53/2021. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se jako nedůvodná zamítá. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu všech jeho výroků) napadl žalobce včasným dovoláním. V něm odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěr, podle kterého došlo k zániku sdružením vystoupením žalovaného, nemá oporu v provedeném dokazování.
Žalovaný neinformoval žalobce o tom, že nemá nadále vůli pokračovat ve sdružení s žalobcem; žalobce tak byl žalovaným ze sdružení spíše „vyloučen“ ke dni 5. 3. 2012. Jelikož žalobce s žalovaným měli od počátku činnosti dohodu na způsobu vypořádání majetku sdružení v podílovém spoluvlastnictví účastníků i pro případ ukončení činnosti tohoto sdružení (v poměru 45,86 % pro žalobce a 54,14 % pro žalovaného), bylo podle žalobce na odvolacím soudu, aby v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
7. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5797/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 444/2005, majetek sdružení sjednaným způsobem vypořádal. Neučinil-li tak, odchýlil se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a
právní posouzení této otázky učiněné odvolacím soudem je nesprávné. Dovolatel tak odmítá závěry odvolacího soudu, že by mezi účastníky zmiňovaná dohoda na způsobu vypořádání majetku sdružení nebyla vůbec uzavřena, a upozorňuje, že v daném ohledu je napadený rozsudek nepřezkoumatelný; tím se odvolací soud odchýlil rovněž od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, a ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009. Žalobce v dovolání dále popírá, že by žalovaný činil kroky k vypořádání společného podnikání účastníků, jak uvedl odvolací soud, či že by snad ze sdružení vystoupil sám žalobce.
Uvedené závěry nemají podle dovolatele oporu v provedeném dokazování a odvolací soud k nim dospěl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1243/2019, či nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 564/17, a ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96. Odvolací soud tím, že řízení zatížil zmíněnými vadami, také porušil právo žalobce na spravedlivý proces (v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4.
2021, sp. zn. 24 Cdo 3822/2020, a tam citované judikatury Ústavního soudu, jakož i se závěry nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je podle žalobce i námitka vycházející z tvrzení účastníka o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV.ÚS 985/15, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15). Odvolací soud se podle žalobce navíc ve vztahu k prokázané dohodě ohledně způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků odchýlil od řady provedených důkazů, čímž řízení zatížil vadou v podobě opomenutých důkazů, jak vyplývá z judikatury soudů vyšších stupňů (dovolatel jmenovitě zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4.
1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2756/2018, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05). Pokud měl odvolací soud v úmyslu posoudit důkazy provedené před soudem prvního stupně odlišným způsobem, než jak učinil soud prvního stupně, v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1072/2011, bylo jeho povinností tyto důkazy zopakovat. Žalobce odvolacímu soudu vytýká také to, že právnímu zástupci žalobce po předvolání k jednání o odvolání, jež bylo nařízeno na den 7.
10. 2021, nedoručil písemné podání žalovaného ze dne 4. 10. 2021 a ani jej o tomto podání neinformoval. Žalobci tak byla odňata možnost vyjádřit se k tomuto podání, čímž odvolací soud řízení zatížil další vadou ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4930/2017, a porušil právo žalobce na spravedlivý proces (vykládané např. nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 563/03). V neposlední řadě žalobce v dovolání zpochybňuje rovněž způsob, kterým odvolací soud stanovil výši, v níž žalobce zavázal nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.
Jelikož v případě výkonu nákladových výroků II a IV napadeného rozhodnutí žalobci hrozí závažná újma, žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud vykonatelnost těchto výroků odložil do doby rozhodnutí o podaném dovolání. Dovolací návrh žalobce pak vyzněl tak, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, upozornil, že žalobce v dovolání nezpochybňuje právní posouzení učiněné odvolacím soudem, nýbrž toliko polemizuje s jím učiněnými skutkovými zjištěními, a odmítl dovolací argumentaci žalobce.
Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání odmítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.
s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce v dovolání v prvé řadě namítá, že odvolací soud se odchýlil od závěrů judikatury Nejvyššího soudu (zejm. od usnesení ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5797/2017, a rozsudku ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 444/2005), když nevypořádal majetek související s podnikáním sdružení účastníků podle jejich dohody, jež svou existencí předcházela spolupráci účastníků. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 33/2002, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož při skončení účasti jednoho z účastníků dvoučlenného sdružení založeného podle ustanovení § 829 obč. zák., dochází vždy k zániku sdružení a na majetkové vypořádání jeho účastníků je třeba aplikovat ustanovení § 841 obč. zák., nikoli ustanovení § 839 obč. zák. a že zánikem sdružení nezaniká podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanoveních § 833 a § 834 obč. zák., tudíž nedohodnou-li se účastníci při rozpuštění sdružení (zániku sdružení) na vypořádání podílového spoluvlastnictví (podílové spoluvlastnictví vznikne podle ustanovení § 833 obč. zák. k poskytnutým penězům nebo jiným věcem určeným podle druhu a podle ustanovení § 834 obč. zák.
i k majetku získanému při výkonu společné činnosti), může se kterýkoli z nich domáhat zrušení podílového spoluvlastnictví a provedení vypořádání u soudu podle ustanovení § 142 obč. zák. (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4665/2016, či žalovanou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5797/2017, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 444/2005). V projednávané věci ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že mezi účastníky nedošlo při zániku sdružení (ani před ním) k uzavření dohody o zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví (srov. bod 31 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Pokud odvolací soud uzavřel, že za daných okolností nelze podílové spoluvlastnictví účastníků vypořádat, jeho závěr je s uvedenou judikaturou v souladu. Související námitka žalobce, podle níž účastníci měli od počátku spolupráce sjednaný způsob, jak vypořádat majetek sdružení v podílovém spoluvlastnictví i v případě ukončení činnosti jejich sdružení (v poměru 45,86 % pro žalobce a 54,14 % pro žalovaného), se pak míjí s právním posouzením odvolacího soudu. Ten totiž napadené rozhodnutí založil na již zmiňovaném závěru, že jelikož nedošlo ke zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k majetku souvisejícího se zaniklým sdružením, nelze toto spoluvlastnictví vypořádat.
Na uvedeném tak nic nemůže změnit ani žalobcem namítaná dohoda účastníků. I v případě, že by si účastníci předem (na počátku, případně v průběhu společného podnikání) domluvili způsob vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví, jak (v kontrastu se závěrem odvolacího soudu, podle něhož se předmětná dohoda vztahovala toliko k rozdělování zisku sdružení – srov. bod 31 odůvodnění napadeného rozhodnutí) tvrdil žalobce, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, z obsahu spisu, ani z tvrzení účastníků nevyplývá, že by tato dohoda jakkoli upravovala samotné zrušení podílového spoluvlastnictví.
Vzhledem k tomu uvedená námitka nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky zpochybňující závěry odvolacího soudu, podle kterých žalovaný vystoupil ze sdružení a činil kroky k vypořádání společného podnikání účastníků, neboť těmito námitkami žalobce ve skutečnosti napadá správnost skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů.
Tu však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 2. 2019 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je přitom ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, tudíž skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo z novější judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 847/2020).
Nejvyšší soud přitom neshledal, že by uvedené skutkové závěry byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Přípustnost dovolání tak nemůže založit ani tvrzený zásah do základního práva žalobce (srov. v dovolání usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by k takovému zásahu došlo. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud odvolací soud v bodě 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí označil jako příčinu zániku sdružení vystoupení „žalobce“, jednalo o zjevnou chybu v psaní.
V kontextu celého odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. jeho body 6 a 25 odůvodnění) a skutkových zjištění soudů nižších stupňů je totiž zřejmé, že podle odvolacího soudu sdružení účastníků zaniklo vystoupením žalovaného. K namítaným vadám řízení (nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, opominuté důkazy, opožděné doručení podání žalovaného) může dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, nebo ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž nákladové výroky II, III a IV rozsudku odvolacího soudu.
Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. K návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti výroků II a IV dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.
Nejvyšší soud se proto návrhem žalobce nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu