23 Cdo 55/2018

23 Cdo 55/2018-188

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.

ve věci žalobkyně IMOBILIEN AG, s.r.o., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 392/9 a

393/11, PSČ 11000, IČO 25438557, zastoupené Mgr. Davidem Satke, advokátem se

sídlem Praha 1, Na Příkopě 17, proti žalované Metrostav a.s., se sídlem Praha

8, Koželužská 2450/4, PSČ 18000, IČO 00014915, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem,

advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, o zrušení rozhodčího nálezu,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 22/2016, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, č. j. 35

Co 195/2017-153, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího

právního zástupce Mgr. Marka Vojáčka, advokáta se sídlem Praha 1, Na Florenci

2116/15.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2017,

č. j. 35 Co 195/2017-153, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále

jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 11. 2016, č. j. 65 C 22/2016-102, jímž

byl zamítnut návrh na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při

Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 19.

10. 2015, sp. zn. Rsp 2478/12, o zaplacení částky 181 229 673 Kč s

Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně

správné. Odvolací námitku žalované ohledně nesprávného obsazení soudu neshledal

odvolací soud za opodstatněnou. Nepovažoval též za důvodnou námitku k

nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť z rozhodnutí je zřejmé, na

jakých skutkových základech a právních závěrech soud své rozhodnutí založil. Odvolací soud neshledal rovněž za důvodnou námitku žalované k provádění

dokazování soudem prvního stupně spojené s námitkou neúplného zjištění

skutkového stavu věci. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně při

provádění dokazování řídil zásadami ustanovení § 132 občanského soudního řádu

(dál jen „o. s. ř.“). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního

stupně, že na základě § 31 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení

a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), se nelze

dovolávat podjatosti rozhodců, coby důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu. Uvedený závěr soudu prvního stupně je podle odvolacího soudu i v souladu s

ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navíc ze skutkových zjištění

vyplývá, že pokud žalobkyně v průběhu rozhodčího řízení vznesla námitku

podjatosti ve vztahu k rozhodci JUDr. Marku Görgesovi, tak následně na této

námitce netrvala. Odvolací soud dále konstatoval, že tvrzené námitky podjatosti

neobstojí ani jako žalobkyní uplatněný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu

podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, když žalobkyně netvrdila

konkrétní skutečnosti svědčící o podjatém postupu v dané věci, resp. že jí

nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Soud prvního stupně tak

nepochybil, jestliže neprováděl další dokazování o účasti rozhodce v jiném

sporu, neboť jen tato okolnost není důvodem podjatosti a naplnění uplatněného

důvodu zrušení rozhodčího nálezu. Rovněž změna právního názoru rozhodce v

průběhu řízení a délka posuzování jednotlivých právních otázek, není skutečnost

svědčící o podjatém postupu rozhodčího soudu. Podle odvolacího soudu se soud

prvního stupně řádně věnoval i dalším tvrzeným důvodům zrušení rozhodčího

nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení a žalobkyní zdůrazněné

nepředvídavosti a překvapivosti rozhodčího nálezu. Odvolací soud konstatoval,

že soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem a odpovídající

judikaturou, jestliže byla žalobkyně řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3

o. s. ř. o nutnosti doplnění zásadního tvrzení a důkazů ohledně sporné

skutečnosti o existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinnosti

a vznikem škody. Pro žalobkyni proto nemohl být překvapivý závěr soudu prvního

stupně týkající se příčinné souvislosti. Odvolací soud dodal, že nemůže

přezkoumávat, zda se jedná o závěr správný či nikoliv, protože přezkoumávání

věcných závěrů ohledně návrhu na zrušení rozhodčích nálezů mu nepřísluší.

Odvolací soud neshledal ani pochybení v postupu soudu prvního stupně, jestliže

se soud dostatečně vypořádal s otázkou neuvedení určitých důkazů v rozhodčím

nálezu, vzal-li v úvahu skutečnost, že v rozhodčím nálezu bylo konstatováno, že

důkazy vztahující se k prokazované škodě a její výši není třeba se nezabývat, a

to s ohledem na závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi porušením

povinnosti a škodou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť jej považuje

ze přípustné podle § 237 o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle dovolatelky spočívá v tom, že napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda je přípustné, aby opatření,

týkající se rozvrhu práce soudu, měla retroaktivní účinnost, a pokud taková

účinnost není přípustná, zda rozpor s takovým požadavkem má za důsledek

neplatnost takového opatření. Namítá, že ve věci rozhodovala JUDr. Martina

Tvrdková, a to základě opatření, o jehož platnosti lze mít vážné pochybnosti,

přičemž odvolací soud se s těmito námitkami žalobkyně dostatečně nevypořádal.

Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje i v tom, že napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud

odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která dovolacím

soudem dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda jsou dokumenty pocházející z

internetu a dokumenty nepodepsané a nedatované bez dalšího nepřípustným důkazem

v občanském soudním řízení, a pokud tomu tak není, a tyto důkazy jsou zásadně

přípustné, za jakých podmínek lze jejich nepřípustnost stanovit soudem, a

konečně, zda jednou provedený důkaz může soud v rozhodnutí označit jako

nepřípustný. Dovolatelka je názoru, že na internetu je přístupná naprostá

většina aktuálních dokumentů a není možné přistoupit k paušálnímu odmítnutí

tohoto média jako něčeho nedůvěryhodného. Namítá, že odmítnutí důkazů musí být

řádně zdůvodněno a musí být přezkoumatelné, což se podle dovolatelky v daném

případě nestalo. Právní názor na hodnocení důkazů soudem prvního stupně

nepovažuje tedy dovolatelka za správný. Při své argumentaci o správném

hodnocení důkazů poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále

jen „Nejvyšší soud“) ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004 a usnesení ze

dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2599/2014, týkající se přípustnosti důkazů v

občanském soudním řízení, zachycující projevy osobní povahy a projevy v rámci

veřejné činnosti. Nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem,

který dovodil, že důkazy z internetu a důkaz nepodepsanou a nedatovanou

listinou jsou bez dalšího nepřípustné.

Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka dále v tom, že napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud

odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která dovolacím

soudem dosud nebyla vyřešena, a to otázky, za jakých podmínek je soudní řízení

předvídatelné a nepřekvapivé, a to ve vztahu k poučovací povinnosti soudu, ale

také k samotné možnosti účastníka skutkově a právně argumentovat ve vztahu ke

zjištěnému stavu věci a právnímu posouzení věci, a zda překvapivost rozhodnutí

spočívá v tom, že postupem soudu je účastník zbaven možnosti skutkově a právně

argumentovat v situaci, kdy soud vede vlastní vyšetřování věci, vyhledávání

možných důkazů a ověřování vlastní hypotézy skutkového stavu věci až v rámci

přijetí rozhodnutí ve věci. Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího

soudu, který přijal právní názor soudu prvního stupně, že pro předvídatelnost

rozhodování postačí poučení účastníků o tom, že otázka příčinné souvislosti

mezi porušením povinnosti a vznikem škody bude klíčová pro rozhodování soudu.

Dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn.

32 Cdo 4706/2010 a ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, řešící otázky,

kdy je rozhodnutí považováno za překvapivé, a jaké jsou zásady předvídatelnosti

rozhodnutí. Poukazuje na závěr Nejvyššího soudu, že za překvapivé

(nepředvídatelné) je rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení

originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc, a jehož přijetím je účastník

řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Podle dovolatelky nelze

nespravedlivost a nezákonnost rozhodnutí rozhodčího soudu, který hrubě porušil

procesní pravidla ve prospěch žalované, vyargumentovat jen závěrem, který

přijal odvolací soud, a to že věcnou správnost rozhodčího nálezu nelze v řízení

o jeho zrušení přezkoumávat. Podle dovolatelky měl tuto okolnost porušení

procesních pravidel ve prospěch žalované soud prvního stupně i odvolací soud

posuzovat, a pokud tak neučinil, je jeho rozhodnutí v rozporu s judikaturou

dovolacího soudu.

Podle dovolatelky napadené rozhodnutí závisí rovněž na vyřešení otázky

procesního práva, tj. otázky, zda podjatost rozhodce představuje důvod pro

zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, kdy

tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být podle dovolatelky posouzena

jinak. Dovolatelka má za to, že Nejvyšší soud by se měl při právním posouzení

této otázky odchýlit od své judikatury, vyjádřené např. v rozhodnutích sp. zn.

23 Cdo 3022/2016 a sp. zn. 23 Cdo 2317/2015. Podle dovolatelky by měl být

přijat závěr, že podjatost rozhodce znamená důvod pro zrušení rozhodčího nálezu

podle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení.

Dovolatelka má rovněž za to, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. též

proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při

jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu, a to, zda lze důkaz provedený v řízení opomenout v rozhodnutí

jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co soud – s ohledem na své závěry

plynoucí z jiných důkazů – pokládá za prokázané. Má za to, že tuto otázku

odvolací soud řešil v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.

2011, sp. zn. 30 Cdo 438/2010, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003 a ze

dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004. Namítá, že rozhodčí soud zcela

svévolně a protiprávně opomenul důkazy navržené žalobkyní, týkající se příčinné

souvislosti mezi porušením povinnosti a způsobenou škodou. Rozporuje právní

zhodnocení opomenutí důkazů předložených žalobkyní a provedených rozhodčím

soudem. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, který pouze převzal

závěry učiněné soudem prvního stupně, že rozhodčí soud se důkazy žalobkyně

ohledně škody nezabýval, resp. nepochybil, neuvedl-li je ani v rozhodčím

nálezu, protože se týkaly škody, ale žaloba byla zamítnuta z důvodu absence

příčinné souvislosti. Podle dovolatelky nelze považovat za správný závěr, že

některé provedené důkazy lze v rozhodnutí zcela ignorovat.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že

předmětný nález Rozhodčího soudu se zrušuje, a pokud Nejvyšší soud neshledá

podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil

rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí

dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť se domnívá, že odvolací soud se při

řešení nastíněných otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího

soudu nebo by řešil otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena anebo

by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pokud by

Nejvyšší soud dovolání shledal přípustným, navrhla zamítnutí dovolání jako

nedůvodné.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání

rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),

ve znění účinném do 29. 9. 2017 (článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.,

kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky, že soud, který ve věci

rozhodoval, byl nesprávně obsazen, rozhodovala-li JUDr. Martina Tvrdková, a to

na základě opatření týkajícího se rozvrhu práce soudu, o jehož platnosti lze

mít vážné pochybnosti. Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že tuto námitku

nelze uplatnit v dovolání. Tuto námitku lze uplatnit jen v žalobě pro

zmatečnost (srov. § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.). Pro řešení této otázky,

kterou dovolatelka formulovala jako otázku, která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla vyřešena, nemůže být tedy dovolání přípustné podle § 237 o.

s. ř.

Spatřuje-li žalobkyně přípustnost dovolání dále v tom, že odvolací soud

nenapravil pochybení soudu prvního stupně při hodnocení důkazů, jestliže soud

prvního stupně přistoupil k paušálnímu odmítnutí důkazů v podobě dokumentů

pocházející z internetu, dokumentů nepodepsaných a nedatovaných, které

považoval za nedůvěryhodné, je namístě konstatovat, že těmito námitkami

dovolatelka podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem a potažmo jeho

skutkové závěry v dané věci. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem

(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132

o. s. ř.) však nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního

řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím

důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo

2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením

4/2014). Tyto námitky dovolatelky tedy nejsou způsobilé založit přípustnost

dovolání podle § 237 o. s. ř., stejně jako námitky ke skutkovým závěrům

odvolacího soudu, které nelze s úspěchem v dovolacím řízení zpochybňovat, neboť

skutkové okolnosti dovolacímu přezkumu podle občanského soudního řádu

nepodléhají.

Stejný závěr je nucen dovolací soud přijmout i k námitce dovolatelky, že

odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nesprávně hodnotil skutečnost,

že rozhodčí soud některé důkazy ve věci neprováděl a vyhledával možné důkazy k

ověření vlastní hypotézy skutkového stavu věci a že nesprávně hodnotil důkazy

předložené dovolatelkou k doložení vzniku škody a příčinné souvislosti mezi

porušením povinnosti a vznikem škody. Namítá-li dovolatelka v této souvislosti,

že odvolací soud se určitými zjištěními ani nezabýval a její námitky směřují k

nedostatečně provedenému dokazování a též k neúplnosti poučení účastníka k

tvrzení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody, směřují

její námitky ve skutečnosti do vad řízení. Nutno však konstatovat, že

přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky ke

konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení,

které dovolatelka spatřuje ve vadném postupu odvolacího soudu. Těmito námitkami

navíc nebyl uplatněn možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.,

tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci

(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo

497/2015 či usnesení ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015 nebo ze dne 3.

12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).

Nejvyšší soud se dále zabýval dovolatelkou předestřenou otázkou, zda podjatost

rozhodce představuje důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c)

zákona o rozhodčím řízení, kdy tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka

(např. v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 3022/2016 a sp. zn. 23 Cdo 2317/2015) má

být podle dovolatelky posouzena jinak. Podle dovolatelky by se měl Nejvyšší

soud při právním posouzení této otázky odchýlit od své judikatury a měl by být

přijat závěr, že podjatost rozhodce znamená důvod pro zrušení rozhodčího nálezu

podle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru,

že nemá důvod se odchýlit od své ustálené judikatury v závěru, že na základě

ustanovení § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení se podjatosti rozhodců, coby

důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu, dovolávat nelze. Nejvyšší soud řeší tuto

otázku konstantně nejméně od roku 2009, kdy takto rozhodl již usnesením ze dne

3. 6. 2009, pod sp. zn. 32 Cdo 1779/2008, přičemž i Ústavní soud se s tímto

právním názorem Nejvyššího soudu ztotožnil, když usnesením ze dne 22. 10. 2009,

sp. zn. III. ÚS 2266/09, ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího

soudu odmítl, neboť neshledal protiústavnost stížností napadeného usnesení

Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud dovodil, že podjatost rozhodce není

důvodem zrušení rozhodčího nálezu soudem podle ustanovení § 31 písm. c) zákona

o rozhodčím řízení, neboť toto ustanovení § 31 písm. c) zákona o rozhodčím

řízení míří výslovně jen na případy nezpůsobilosti rozhodce k výkonu funkce a

na případy, kdy rozhodující rozhodce nebyl k rozhodování povolán ani podle

rozhodčí smlouvy, ani jinak.

Má-li dovolatelka za to, že její dovolání je přípustné též proto, že odvolací

soud se odchýlil od poukazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící otázku

opomenutých důkazů, nelze dovodit, že by její námitka, kterou rozporuje právní

zhodnocení opomenutí důkazů předložených žalobkyní a provedených rozhodčím

soudem, zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolatelka svými

námitkami jednak podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem (tyto

námitky k nesprávnému hodnocení důkazů odvolacím soudem, jak již shora uvedeno,

nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.) a zároveň

podrobuje kritice skutkové závěry soudu, které však dovolacímu přezkumu

nepodléhají. Odkazuje-li dovolatelka na závěry učiněné v jí citovaných

rozhodnutích Nejvyššího soudu, že opomenutí provedeného důkazu je vadou řízení,

je v této souvislosti nutno opakovat, že námitky dovolatele, jimiž namítá vady

řízení, samy osobě nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.,

jak již výše zdůvodněno.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné,

Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. dubna 2018

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu