23 Cdo 561/2025-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně C H Complex System s.r.o., se sídlem v Lutíně, Slatinická 191,
identifikační číslo osoby 06214011, zastoupené JUDr. Michalem Filoušem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Ostravská 501/16, proti žalovanému Petru
Maršíčkovi, se sídlem v Kostelci nad Černými Lesy, Ke Smíchovu 420,
identifikační číslo osoby 71364684, zastoupenému JUDr. Miroslavem Nyplem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, o zaplacení částky
177 260 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C
236/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.
9. 2024, č. j. 23 Co 156/2024-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 10 491 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jeho zástupce.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 23. 4. 2024, č. j. 12 C 236/2023-106, ve znění opravného usnesení ze dne
13. 5. 2024, č. j. 12 C 236/2023-112, zamítl žalobu o uložení povinnosti
žalovanému zaplatit žalobkyni částku 177 260 Kč s příslušenstvím (výrok I) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení
právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. Má za to, že závěry odvolacího soudu o nedůvodnosti
jejího nároku nejsou správné. Namítala, že odvolací soud dospěl k odlišným
skutkovým závěrům oproti soudu prvního stupně, aniž by však zopakoval
dokazování. Tím podle dovolatelky zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odkázala na judikaturu, od níž se
odvolací soud dle jejího názoru odchýlil, a pro případ, že by se dovolatelkou
citovaná judikatura na projednávanou věc neaplikovala, uvedla, že otázka nebyla
v rozhodovací praxi dosud řešena. I kdyby uvedená argumentace o rozdílně
zjištěném skutkovém stavu soudu prvního stupně a odvolacího soudu byla mylná,
argumentovala dovolatelka tím, že i tak měl odvolací soud zopakovat dokazování,
neboť skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně byl nesprávný, a to z toho
důvodu, že soud prvního stupně sice provedl důkazy navržené žalobkyní, ale
neučinil z nich žádná skutková zjištění.
4. Dovolatelka dále namítala, že se odvolací soud nevypořádal s jejími
odvolacími námitkami, čímž se také odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, na
jejíž konkrétní rozhodnutí poukázala. V tomto směru namítala porušení práva na
spravedlivý proces, jehož součástí je požadavek na řádné odůvodnění soudního
rozhodnutí, a odkázala na judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud
odchýlil. Dále namítala, že konkrétní skutková zjištění, která v dovolání
vyjmenovala, jsou v extrémním rozporu k provedeným důkazům a odkázala na
judikaturu, podle které je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy dovolacím důvodem. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné,
neboť z jeho obsahu není zřejmé, jaká právní otázka byla odvolacím soudem
vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, resp. jaká právní otázka
nebyla dosud v rozhodovací praxi vyřešena. Veškeré námitky dovolatelky směřují
dle žalovaného ke zpochybnění skutkového stavu věci, který dovolací soud
nepřezkoumává. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako
nepřípustné odmítl, příp. zamítl, pokud shledá, že je přípustné.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§
240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem
stanovené náležitosti a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být
vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému
rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným
vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3
o. s. ř.).
11. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle §
241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost
dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé,
kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud
vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která
nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž dovozuje, že má-li být
dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno,
o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené
rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne
12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022).
13. Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání
bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí,
má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo
1755/2017).
14. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly řádně vymezeny předpoklady
přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v
němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5.
2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění
zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění
těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015,
sp. zn. I. ÚS 1092/15).
15. Nejvyšší soud dospěl v projednávané věci k závěru, že v souvislosti
s (celkovým) nesouhlasem dovolatelky se samotným právním posouzením předmětu
sporu mezi účastníky odvolacím soudem (tedy zda žalobkyně má za žalovaným
pohledávku z titulu náhrady vynaložených nákladů na odstranění vady díla
provedeného žalovaným) dovolání trpí vadami, neboť nesplňuje náležitosti, které
zákon a citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání. Ačkoli dovolatelka k přípustnosti dovolání uvedla, že
napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, příp. že otázka nebyla
dosud v rozhodovací praxi vyřešena, neformulovala současně v dovolání žádnou
konkrétní otázku hmotného ani procesního práva, u níž by naplnění některého z
výše uvedených kritérií přípustnosti spatřovala. Její dovolání tak představuje
pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, nadto jde o polemiku s toliko
skutkovými závěry soudů.
16. K té části dovolání, ve které žalobkyně zpochybňuje správnost
skutkových zjištění odvolacího soudu o funkčnosti předmětu díla po jeho opravě,
dovolací soud připomíná, že ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že
skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné
hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu (opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.)
nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Namítá-li žalobkyně správnost samotného průběhu dokazování v řízení
(resp. nedodržení procesních pravidel o provádění důkazů), nepředkládá tím ve
skutečnosti dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (tj. otázku, kterou by
odvolací soud z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí
řešil a jejíž vyřešení by tak mělo za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí z
důvodu nesprávného právního posouzení věci), nýbrž předkládá dovolacímu soudu
námitku vad řízení, tedy vad v činnostech nebo opomenutích odvolacího soudu při
provádění jednotlivých úkonů. Námitky týkající se vad řízení však přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o
vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i
kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu, jak
dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání
formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty
tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo
3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze
dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23
Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se však dovolací soud zabývá až za
předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v
projednávané věci není. Navíc má-li dovolatelka za to, že odvolací soud měl pro
svá skutková zjištění opakovat dokazování, pak z odůvodnění napadeného
rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se nikterak neodchýlil od skutkových
závěrů soudu prvního stupně, naopak z nich vycházel, a nebylo tak na místě, aby
opakoval dokazování (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.).
18. K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry soudů v projednávané věci
v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům,
resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými
zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu
odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a
soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či
excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno
právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a
svobod. Dovolatelka sice formulovala námitku týkající se extrémního rozporu
skutkových zjištění, ovšem tvrdila rozpor skutkových zjištění se svými
tvrzeními, nikoli s důkazy provedenými soudem prvního stupně.
19. Ani námitky dovolatelky týkající se nedostatku odůvodnění napadeného
rozhodnutí nezaloží přípustnost dovolání, neboť se opět jedná o námitky vad
řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21
Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015,
ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn.
23 Cdo 2664/2015). Jak uvedeno již shora, takovými námitkami se dovolací soud
zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné, což v projednávané věci
není.
20. Nad rámec výše uvedeného lze doplnit, že z ustálené judikatury
Nejvyššího soudu plyne, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu z
týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně o věci
samé, pak se nijak požadavkům kladeným na odůvodnění takového rozhodnutí
odvolacího soudu § 157 odst. 2 o. s. ř. neprotiví, jestliže odvolací soud (byť
i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na přitakání správnosti
skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo
2960/2011, nebo ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2978/2017). V nyní
projednávané věci rovněž nelze přehlédnout, že odvolací soud neučinil bez
dalšího paušální odkaz na závěry soudu prvního stupně, ale předestřel své
vlastní právní posouzení věci, při němž dospěl k závěru, že vady díla
spočívající v poruše funkčnosti vjezdové brány žalovaný bez zbytečného odkladu
odstranil. Současně dospěl k závěru, že žalobkyní nadále uplatňovanou vadu
spočívající v nevhodném konstrukčním řešení brán nelze považovat za vadu díla,
neboť žalobkyně si ve smlouvě o dílo nevymínila konkrétní konstrukční řešení.
21. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelka ve svém dovolání jednak
nedostála výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání, neboť neformulovala konkrétní právní otázku, která by splňovala
kritéria přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a dovolání je tak v tomto
směru stiženo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, jednak její
námitky směřovaly proti zjištěnému skutkovému stavu věci na základě provedeného
dokazování či se jednalo o námitky vad řízení.
22. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s.
ř.).
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f
odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu