23 Cdo 822/2024-448
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Správy státních hmotných rezerv, se sídlem v Praze 5, Šeříková 616/1, identifikační číslo osoby 48133990, proti žalované VHC Trade spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Zelený pruh č. p. 1560/99, identifikační číslo osoby 47125667, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 1023/21, o zaplacení 369 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 192/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, č. j. 22 Co 103, 104, 171/2023-423, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se v řízení na žalované původně domáhala zaplacení částky 565 125 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty. Právo na zaplacení smluvní pokuty mělo žalobkyni vzniknout na základě kupní smlouvy č. 20170069, uzavřené mezi účastnicemi dne 24. 2. 2017, v důsledku porušení povinnosti žalované dodat sjednaný předmět koupě. Po částečném zamítnutí žaloby zůstala předmětem řízení částka 369 000 Kč s příslušenstvím, jež následně byla žalobkyní exekučně vymožena.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 2. 2023, č. j. 28 C 192/2019-337, zamítl žalobu co do částky 369 900 Kč s
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). Doplňujícím usnesením ze dne 17. 4. 2023, č. j. 28 C 192/2019-348, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 9 2023, č. j. 28 C 192/2019-397, soud prvního stupně doplnil svůj rozsudek o výrok III, kterým uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu. Konečně pak doplňujícím rozsudkem ze dne 30. 8. 2023, č. j. 28 C 192/2019-395, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 9. 2023, č. j. 28 C 192/2019-397, soud prvního stupně doplnil svůj rozsudek o výrok IV, kterým určil, že žalobkyni k datu vymožení plnění ve výši 369 900 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalované svědčil hmotněprávní nárok na zaplacení částky 369 900 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení ohledně doplňujícího rozsudku (výrok II).
Rozhodoval tak poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 23 Cdo 1537/2021-163, zrušil (co do nároku na zaplacení částky 369 900 Kč s příslušenstvím a co výroku o náhradě nákladů řízení) a věc mu (v uvedeném rozsahu) vrátil k dalšímu řízení.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV (výrok I napadeného rozsudku), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II co do výše náhrady nákladů mezi účastníky řízení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II napadeného rozsudku), potvrdil výrok II doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně (výrok III napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok IV napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná výslovně v celém rozsahu včasným dovoláním. Namítala, že v projednávané věci nelze bez pochybností dovodit, že úmyslem žalobkyně byl nákup podbíjecí soupravy o sjednané maximální hmotnosti 25 kg, a nikoli dodání podbíjecí soupravy typu „62.04“. Podle žalované si totiž žalobkyně musela být od počátku vědoma, že žalovaná nemůže splnit předmět plnění dle kupní smlouvy, protože takový typ zařízení neexistuje. Přípustnost dovolání dále spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda je v daném případě možno považovat závazek k dodání neexistující věci za platný, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2262/2013). Žalovaná k tomu upozornila, že požadovaný typ podbíjecí soupravy „62.04“ o sjednané maximální hmotnosti 25 kg neexistuje, a proto požadované plnění bylo od počátku fakticky nemožné (pokud by žalovaná dodala jiný typ soupravy o hmotnosti do 25 kg, opět by porušila kupní smlouvu, neboť by dodala jinou věc, než která je předmětem kupní smlouvy). Předpoklad přípustnosti dovolání u obou námitek spatřovala žalovaná v tom, že se jedná o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Žalovaná konečně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
5. Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání zpochybňovala dovolací argumentaci žalované, zdůraznila, že se soudy nižších stupňů vypořádaly s posouzením, co bylo předmětem plnění kupní smlouvy, označila dovolání za nedůvodné a navrhla, aby je Nejvyšší soud zamítl.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Namítá-li žalovaná, že v projednávaném případě nelze bez pochybností dovodit, že úmyslem žalobkyně byl nákup podbíjecí soupravy o sjednané maximální hmotnosti 25 kg a nikoli dodání podbíjecí soupravy typu „62.04“, pak tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
11. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu úsudek soudu o subjektivním výkladu právního jednání, jenž odpovídá vůli (úmyslu) jednajícího, která byla druhé straně známa, nebo o ní musela vědět, nutně předpokládá zjištění o těch vnějších skutkových okolnostech právního jednání, z nichž lze na tuto stranám známou vůli usuzovat. Není-li v řízení takovýto (společný) úmysl jednajících, jež je odlišný od jeho jazykového vyjádření, tvrzen či prokázán, pak je namístě dle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. přisoudit právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (objektivní metoda výkladu) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1213/2023, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024, a ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1190/2024).
12. Dále Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstatoval, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, například že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1658/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3525/2021, ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1364/2022, ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021).
13. O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť soudy nižších stupňů požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud, dostály, jestliže hodnotily, co uzavření předmětné kupní smlouvy předcházelo (zejména zadávací dokumentace veřejné zakázky ze dne 19. 12. 2016 a její vysvětlení ze dne 6. 1. 2017), znění kupní smlouvy (včetně jeho přílohy č. 1 označené jako „Technické podmínky věci“), a přihlížely i k tomu, co po uzavření smlouvy následovalo (včetně uzavření dodatku kupní smlouvy ze dne 11. 4. 2017). Za této situace nelze závěr soudů nižších stupňů o tom, že reagovala-li žalovaná na veřejnou zakázku s jasně definovanými parametry zboží, kdy poptávaným předmětem koupě bylo pět podbíjecích souprav s elektrickým pohonem a hmotností do 25 kg, bylo jí známo, jaké zboží žalobkyně poptává, a žalobkyně naopak mohla důvodně předpokládat, že nabízené zboží (podbíjecí soupravy 62.04) těmto parametrům odpovídá (srov. body 52 až 58 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a body 12 a 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí), nelze považovat za rozporný se shora odkazovanou rozhodovací praxí. Nejvyšší soud proto shledal, že žalovanou formulovaná otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
14. Žalovaná v dovolání dále namítala, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění podle § 580 odst. 2 o. z.
15. Tak jako již v předchozím rozsudku ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1537/2021, vydaným v této věci, dovolací soud poukazuje na to, že ve své ustálené rozhodovací praxi vychází z názoru, že počáteční nemožnost předmětu plnění může být buď právní, nebo faktická. Počáteční právní nemožnost předmětu plnění přichází v úvahu tam, kde je předmět plnění neuskutečnitelný v důsledku určité právní překážky existující již v době, kdy byl právní úkon učiněn (nejde však o nedovolenost právního úkonu). Počáteční faktická nemožnost předmětu plnění spočívá v tom, že předmět plnění je – objektivně posuzováno – fakticky neuskutečnitelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2958, sešit 1, ročník 2005; v právní teorii např. JEHLIČKA, Oldřich, ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 129; ve vztahu k platné úpravě srov. MELZER, Filip, TÉGL, Petr. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 732).
16. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky není absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu § 580 odst. 2 o. z. a § 588 o. z., neboť ze skutkových zjištění v řízení učiněných jednoznačně vyplynulo, že dodání zboží, které by odpovídalo jasně definovaným parametrům veřejné zakázky, nebylo v době uzavření kupní smlouvy objektivně nemožné, neboť již v době podávání nabídky žalovanou existovala na trhu podbíjecí souprava s hmotností do 25 kg, kterou žalobkyně požadovala a kterou se žalovaná ve smlouvě zavázala dodat, přičemž se jednalo dokonce o výrobek stejného výrobce pouze s jiným označením (srov. bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku), učinil tak zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ani tato námitka žalované přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
17. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť v tomto směru postrádá jakoukoliv argumentaci. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
18. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 3 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a pro účely § 89a exekučního řádu. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně jakožto nezastoupený účastník za jeden učiněný úkon (vyjádření k dovolání) právo na paušální náhradu ve výši 300 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu