24 Cdo 2921/2025-4144
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci péče o a) nezletilou AAAAA (pseudonym) a b) zletilou K. W., zastoupených Městskou částí Praha XY, se sídlem v XY, jako kolizním opatrovníkem, dětí rodičů - matky G. W., zastoupené JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D. advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3 a otce M. W., zastoupenému Mgr. Lucií Diasovou Vejvodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1062, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu XY, se sídlem v XY, o zbavení matky rodičovské odpovědnosti a o změně úpravy styku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 P 78/2021, o dovolání matky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2025, č. j. 16 Co 346/2024-4089,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2025, č. j. 16 Co 346/2024
-4089, se ve výroku II mění t a k t o:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 19. 6. 2024, č. j. 19 P 78/2021-4019, se ve výroku II mění tak, že matka se omezuje ve výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilé AAAAA (pseudonym) tak, že není oprávněna rozhodovat ve věcech péče o zdraví nezletilé, včetně psychologické péče, s tím, že matce se zachovává právo styku s nezletilou.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání matky odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem a před dovolacím soudem.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 19 P 78/2021-4019, matku zbavil rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilé BBBBB (pseudonym) s tím, že se matce zachovává právo styku s nezletilou (výrok I), taktéž jí za shodných podmínek zbavil rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilé AAAAA (pseudonym) (výrok II). Rozhodl o úpravě styku matky s oběma nezletilými dcerami za blíže stanovených podmínek (výrok III), čímž změnil rozsudek Obvodního soud pro Prahu 4 ze dne 3.
12. 2020, č.j. 0 P 181/2020-3013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, č.j. 16 Co 106/2021-3252, v části, kterou byl upraven styk matky s nezletilou AAAAA (pseudonym) [výrok IV]. Současně zamítl návrh matky ze dne 12. 7. 2022 na změnu úpravy styku nezletilé BBBBB (pseudonym) [(přesněji s nezl. BBBBB (pseudonym) – poznámka Nejvyššího soudu) výrok V] a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně (výrok VI).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že matka se omezuje v rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilé BBBBB (pseudonym) s tím, že není oprávněna rozhodovat ve věcech péče o zdraví nezletilé, včetně psychologické péče a že se matce zachovává právo styku s nezletilou (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že matka se omezuje v rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilé AAAAA (pseudonym) s tím, že není oprávněna rozhodovat ve věcech péče o zdraví nezletilé, včetně psychologické péče a matce se zachovává právo styku s nezletilou (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Ve výroku III v části, ve které se upravuje styk matky s nezletilou AAAAA (pseudonym) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a stanovil mírně odlišnou úpravu styku, když ve zbývající rozsahu, pokud šlo o styk v době prázdnin byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok III rozsudku odvolacího soudu), stejně jako ve výrocích IV (vyslovení změny předchozího pravomocného rozsudku) a V, jímž byl zamítnut návrh matky na změny úpravy styku s nezl. BBBBB (pseudonym) [výrok IV
rozsudku odvolacího soudu] a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná a sám je doplnil (aktualizoval).
3. Soudy obou stupňů vycházely z toho, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2019, č.j. 14 Nc 335/2014-1919, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019, č.j. 16 Co 237/2019-2151, jenž nabyl právní moci dnem 3. 11. 2019, byly nezletilé svěřeny, pro dobu do i pro dobu po rozvodu manželství rodičů, do péče otci a matce bylo uloženo přispívat na výživu obou nezletilých. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 12. 2020, č.j. 0 P 181/2020-3013, byl zamítnut návrh matky na změnu péče o obě nezletilé, zároveň bylo rozhodnuto, že styk matky, babičky ze strany matky, tety ze strany matky a J.
M. s nezletilou BBBBB (pseudonym) se neupravuje. Zároveň byl upraven také styk matky s nezletilou AAAAA (pseudonym), soud současně nahradil souhlas matky s tím, aby nezletilá BBBBB (pseudonym) pokračovala v povinné školní docházce na Základní škole v XY, a souhlas matky s tím, aby nezletilá AAAAA (pseudonym) pokračovala v povinné školní docházce v Základní škole v XY. Citovaný rozsudek byl rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, č. j. 16 Co 106/2021-3252, potvrzen s výjimkou výroku III, který byl změněn pouze tak, že otec předá nezletilou AAAAA (pseudonym) matce a po ukončení styku ji od matky převezme v bydlišti otce.
Ve zbytku byl tento výrok potvrzen, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, č. j. 16 Co 106/2021-3252. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 52 T 68/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 9 To 447/2020, jež nabyl právní moci dne 2. 2. 2021, byla matka odsouzena dle ustanovení § 201 odst. 3 trestního zákoníku (jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu tr. činu ohrožování mravní výchovy mládeže) k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody na zkušební dobu v trvání tří let s tím, že v souladu s ustanovením § 82 odst. 2 trestního zákoníku a § 48 odst. 4 trestního zákoníku byla matce jako obžalované uložena přiměřená povinnost, aby se ve zkušební době podrobila vhodnému programu psychologického poradenství, zaměřeného k vytvoření náhledu a zdravého výchovného vztahu ke svým nezletilým dětem.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, č. j. 7 Tdo 470/2021-1947, bylo odmítnuto dovolání matky do rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, č. j. 9 To 447/2020-1867. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že byť matka jako obviněná vytkla soudům ve svém dovolání, že nevzaly v potaz „důkazy prokazující její nevinu“, žádné důkazy neprokázaly nevinu obviněné, tedy matky. Zdůraznil, že nižšími soudy podrobněji popsané manipulativní chování a jednání matky bylo v rozporu se zájmy nezletilých a jejich zdravým psychickým a somatickým vývojem, deformovalo vývoj jejich osobností a vnímání morálních hodnot a bylo zdrojem jejich neurotizace.
Zejména u nezletilé BBBBB (pseudonym) mohlo vést k rozvoji závažnějších duševních poruch a disharmonickému vývoji osobnosti.
U obou nezletilých se jednání matky může promítnout nejen do jejich zdravotního stavu a vývoje jejich osobnosti, ale i do socializace. Z nahrávek telefonické komunikace s nezletilými znalci dovodili, že matka je osobou pro děti nebezpečnou a její jednání, působící na vývoj dětí dlouhodobě, velmi pravděpodobně obě děti v jejich vývoji již ovlivnilo a může dále velmi negativně ovlivňovat způsobem, který dívky nezvratně poškodí na celý jejich život. U nezletilé BBBBB (pseudonym) pak soud konstatoval rozvoj výrazné separační úzkostné poruchy. Dovolací soud v trestním řízení hodnotil jednání matky jako účelové s úmyslem manipulace, za účelem dosažení vlastních zájmů ve sporech s otcem nezletilých. Nejvyšší soud v této věci již jen pro úplnost doplňuje, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že ústavní stížnost matky proti usnesení Nejvyššího soudu v trestní věci byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. I.ÚS 2326/21.
4. Odvolací soud, který vycházel ze zevrubných skutkových zjištění soudu prvního stupně, která sám nevýznamně v průběhu odvolacího řízení doplnil, měl v rovině skutkových zjištění oproti soudu prvního stupně za to, že matka i nadále zcela nemístně zasahuje pouze ve věcech péče o zdraví nezletilých, včetně psychologické péče. V tomto její závadové chování neustalo. Vyšel kupř. ze zprávy dětské lékařky obou nezletilých, která toto závadné chování matky uvádí ještě v září 2024, stejně tak ze zprávy psycholožky nezletilé AAAAA (pseudonym). Závadové jednání matky vyplynulo podle odvolacího soudu i z případové konference konané dne 28. 2. 2024 v XY, kdy matka nerespektovala přání nezletilé BBBBB (pseudonym), po konání této konference se BBBBB (pseudonym) přestala stýkat s matkou s tím, že kontakt s matkou ji vysiluje. Styk s matkou byl postupně obnoven až na podzim roku 2024. Odvolací soud měl dále za to, že matka nezískala v této oblasti patřičný náhled na své jednání, nedošlo k podstatné změně v jejích postojích. Z lékařských zpráv jde jednoznačně posoudit, že dotazy matky na zdravotnický personál představují nadměrné a neúměrné zatěžování a překračující obvyklý standartní zájem rodiče. Vzhledem k nedostatečné komunikaci mezi rodiči a jejich hlubokému konfliktu, taktéž s ohledem na závažnost onemocnění nezletilých by bylo podle odvolacího soudu kontraproduktivní, aby matka nebyla omezena „v péči o zdraví nezletilých“, a to i za situace, kdy matka stále obviňuje otce z nedostatečné péče o dcery. Není tedy v zájmu nezletilých, aby docházelo k těmto neúměrným zásahům ze strany matky. Námitka nedostatečné péče otce o nezletilé, její zanedbávání, byla dle odvolacího soudu vyvrácena rovněž sdělením ošetřujících lékařů, ani jeden se nevyjádřil v tom smyslu, že by péče otce o nezletilé byla nedostatečná či takového rázu, že by je mohla ohrožovat na jejich zdraví či životě.
5. Naproti tomu ve vztahu k oblasti školní docházky, mimoškolních aktivit, táborů, dovolených, měl odvolací soud za to, že matka postupem času ustoupila od svého závadového jednání, jak vyplynulo z dokazování. Není tedy na místě omezení rodičovské zodpovědnosti v této oblasti. Stejně tak z provedeného dokazování nevyplynula nutnost omezení „rodičovské zodpovědnosti“ v jiných oblastech, jak má na mysli § 848 zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) Je tak naopak namístě přijetí pouze mírnějšího opatření v zájmu nezletilých, a to je omezení „rodičovské zodpovědnosti“ v rozsahu rozhodování ve věcech péče o zdraví nezletilých, včetně psychologické péče, nikoliv její zbavení. Dále se odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí detailněji zabýval otázkou styku matky s nezletilými dcerami a souvisejícím návrhem matky na změnu dřívějšího rozsudku. Nakonec byly odůvodněny i nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu.
6. V rovině právního posouzení odvolací soud posuzoval věc (shodně jako soud prvního stupně) z hledisek vytýčených v § 865, § 866, § 870, § 871 o. z. a připomenul některé judikatorní závěry Nejvyššího soudu vážící se k institutu rodičovské odpovědnosti a možnosti jejího omezení. II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu matka napadla v rozsahu výroků I a II o věci samé, jimiž bylo rozhodnuto o omezení její rodičovské odpovědnosti vůči oběma (tehdy) nezletilým dcerám dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že napadený rozsudek dílem závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dílem na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání podává matka (dále též označována jako „dovolatelka“) vzdor podle ní nesprávnému poučení odvolacího soudu, který avizoval, že proti jeho rozhodnutí jako celku dovolání přípustné není, neboť ustanovení § 30 z. ř. s. sice obecně nepřipouští pro oblast blíže specifikovaných vztahů mezi rodiči a dětmi dovolání, to však neplatí mimo jiné i tehdy, je-li rozhodováno o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti.
8. Nejprve dovolatelka formuluje podle ní neřešenou otázku, 1/ zda je jednání, jež je dovolatelce soudy vytýkáno, spočívající v neadekvátním zasahování do péče o zdraví nezletilých tím, že sama neúměrně zatěžuje lékaře a překračuje obvyklý standardní zájem rodiče, podřaditelné pod skutkovou podstatu nevykonávání rodičovské odpovědnosti řádně ve smyslu § 870 o. z. Dovolatelka si je vědoma, že skutkové závěry odvolacího soudu nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, nicméně má za to, že i při takto – podle ní vadně zjištěném skutkovém stavu – není důvodu k zásahu do její rodičovské odpovědnosti. Řešení nabízející se z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2024, č. j. 24 Cdo 2098/2024, a ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1825/2023, nelze do poměrů nyní řešené věci přenášet, neboť vycházejí z poněkud odlišného skutkového stavu, kdy rodiči v tehdy projednávaných věcech bránila ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti závažná okolnost (§ 869 odst. 1 o. z.), tj. objektivní překážka spočívající v psychiatrické diagnose tamnější matky, která jí neumožňovala realistický náhled na péči o zdraví jejích synů. Naproti tomu v řešené věci soudy dospěly k tomu, že jednání dovolatelky je jednáním zaviněným, tedy posuzovaly jej podle § 870 o. z., což věc odlišuje v tom, že výhrady dovolatelky stran poskytované lékařské, event. psychologické péče nejsou a priori irelevantní, ale je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda tyto představují jednání, pro které je na místě omezit její rodičovskou odpovědnost. V druhém judikovaném případě rodič omezený v rodičovské odpovědnosti v dané věci lékařskou péči o své děti vědomě zanedbával. Naproti tomu ve věci dovolatelky jí soudy vyčítají nikoli pasivitu, ale naopak jakousi přehnanou aktivitu spočívající mj. v nadměrném zatěžování lékařů.
9. Dovolatelka akcentovala, že projevy nespokojenosti s otcem vybranými lékaři, či jinými odborníky a jejich prací považuje nejen za své „právo a svobodu“, ale dokonce v jistém smyslu i za povinnost vyplývající z (tehdy ještě neomezené) rodičovské odpovědnosti, neb rodič je povinen řádně pečovat o zdraví dítěte (§ 858 o. z.). Je zcela přirozené a může to být dokonce žádoucí, pokud, má-li rodič pochybnosti o kvalitě lékařské péče o své dítě, prezentuje tyto vůči druhému rodiči. Koneckonců zejména nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky patří mezi významné záležitosti dítěte, na kterých se musí rodiče dohodnout, event. požádat o nahrazení souhlasu soud (§ 877 o.
z.). Také důrazně odmítala, že by v minulosti BBBBB (pseudonym) jakkoli omezila v psychiatrické péči. I pokud by uvedená skutková zjištění byla pravdivá, pamatuje právní řád na jiná řešení takové situace, nežli je omezení rodičovské odpovědnosti. V takovém případě by se primárně nabízel postup právě podle § 887 odst. 1 o. z., kdy mohl být nesouhlas dovolatelky s tím kterým odborníkem nahrazen soudem, event. nejprve postup podle § 925 odst. 1 písm. a) o. z, k tomuto odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
11. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2098/2024 (otázka 2/). Soudy hodnocený postup dovolatelky (který je v dovolání popisován s vlastním komentářem k tomu kterému důkazu) svědčí podle jejího názoru o pečlivém přístupu k péči o zdraví nezletilých z její strany. Řešení omezením rodičovské odpovědnosti je zcela neadekvátní, a především v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých, který soudy nebyl řádně vyhodnocen. Ani tvrzení, že se dovolatelka měla dotazovat ošetřující lékařky na cokoli, co může použít proti otci, by nebylo důvodem k omezení rodičovské odpovědnosti.
Rovněž takové jednání je totiž řešitelné jinými instrumenty, ať již v rámci samotného opatrovnického řízení, event. V jiných řízeních. Řešení omezením rodičovské odpovědnosti je podle podaného dovolání zcela neadekvátní, a především v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých, který soudy nebyl řádně vyhodnocen.
10. Odvolací soud (a shodně také soud prvního stupně) se podle dovolatelky navíc řádně nevěnoval tomu, zda byly její výhrady vůči lékařům a jiným odborníkům, jakož i k jimi poskytované péči, důvodné, konstruktivní nebo alespoň pochopitelné. Vlivem dřívějšího trestního odsouzení dovolatelky je jakékoli její počínání a priori hodnoceno jako špatné, což je nepřípustné zejména s ohledem na skutečnost, že již došlo k zahlazení tohoto odsouzení. Navíc, i pokud by tyto jednotlivé výhrady dovolatelky konstruktivní a pochopitelné nebyly, je povinností daných odborníků obhájit si, že postupovali lege artis. Pokud však namísto toho, aby takto učinili a vypořádali se s námitkami dovolatelky a jejím přístupem v souladu s příslušnou právní úpravou, odmítli o nezletilou nadále pečovat, nelze to klást k tíži dovolatelce. Jestliže odvolací soud považoval za důvod k omezení rodičovské odpovědnosti dovolatelky její údajné závadové jednání spočívající v neúměrném zatěžování lékařů překračujícím standardní zájem rodiče, pak takové jednání nemůže v žádném případě naplnit skutkovou podstatu řádného nevykonávání rodičovské odpovědnosti ve smyslu § 870 o. z.
11. Odvolací soud se měl dále podle dovolatelky odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se subsidiarity opatření, jimiž soud může zasáhnout do rodičovské odpovědnosti (otázka 3/), když ani on, ani soud prvního stupně nevyužili žádné z tzv. zvláštních opatření při výchově dítěte, jimiž nedochází k omezení rodičovské odpovědnosti ani jejího výkonu (viz § 925 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2098/2024, bod 19), a to přesto, že řízení o těchto opatřeních lze zahájit i z moci úřední.
12. Napadený rozsudek je proto – při absenci předcházejících zvláštních opatřeních při výchově dítěte – pro dovolatelku překvapivý (námitka vady řízení – 4/).
13. Odvolacímu soudu je současně vytýkáno (otázka 5/), že dostatečně nevážil, zda není na místě sáhnout po jiném mírnějším opatření, jímž už k zásahu do rodičovské odpovědnosti dochází, tj. „pouze“ omezení výkonu rodičovské odpovědnosti. Opatření, jimiž soud zasahuje do rodičovské odpovědnosti, jsou odstupňována hierarchicky a lze je rozdělit dle jejich povahy na sankční a preventivní, přičemž je vždy nutno zvolit nejmírnější prostředek umožňující dosažení sledovaného cíle (viz odst. 41 napadeného rozsudku).
Na straně druhé ale soud z opatření se sankční povahou jmenoval pouze omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti, aniž by reflektoval mírnější prostředek spočívající v pouhém omezení jejího výkonu. Odvolací soud se totiž dle matky odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se subsidiarity opatření, jimiž soud může zasáhnout do rodičovské odpovědnosti, když z opatření se sankční povahou jmenoval pouze omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti, aniž by reflektoval mírnější prostředek spočívající v pouhém omezení jejího výkonu.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jasně vyplývá, že dalším možným způsobem, jak opatření ve vztahu k rodičovské odpovědnosti dělit, spočívá právě v tom, zda dané opatření odebírá rodiči pouhý výkon odpovědnosti, nebo i její samotné nositelství. Přitom platí, že je-li rozhodnutím soudu dotčen pouze výkon rodičovské odpovědnosti, není tím dotčena samotná rodičovská odpovědnost (její nositelství). V případě zaviněného jednání rodiče odůvodňujícího zásah do rodičovské odpovědnosti je pak nejméně intenzivní prostředek zásahu, který má jak preventivní, tak sankční povahu, omezení výkonu rodičovské odpovědnosti soudním rozhodnutím podle ustanovení § 870 o.
z, kdy rodiči zůstává alespoň pasivní složka rodičovské odpovědnosti (potud matka citovala z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1825/2023, bod 23).
14. Nakonec dovolatelka upozorňovala, že napadeným rozhodnutím odvolací soud závažným způsobem porušil dovolatelčino ústavně garantované právo na rodinný život, kdy podle čl. 32 Listiny základních práv a svobod je péče o děti právem rodičů a práva rodičů mohou být omezena jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Podle čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na respektování soukromého a rodinného života, kdy stát nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě zcela nezbytných případů.
15. Závěrem proto s právě uvedenou argumentací navrhovala, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně zruší a rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a II změní tak, že rodičovská odpovědnost matky zůstává neomezena.
16. K podanému dovolání se ostatní účastníci (ani kolizní opatrovník) nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání matky rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. S ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1, 3 a 4 a § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
18. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V otázce rozhodování o omezení rodičovské zodpovědnosti není zákonem vyloučena možnost dovolacího přezkumu ve smyslu § 30 odst. 1 z. ř. s., v tomto směru nepřesné poučení v závěru napadeného rozhodnutí samo sobě matce právo podat dovolání upírat nemůže.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Ve vztahu k výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o omezení rodičovské odpovědnosti matky vůči tehdy nezl. dceři BBBBB (pseudonym), je třeba uvést, že – aniž se Nejvyšší soud mohl zabývat vlastní otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. – pro tuto věc je primárně určující, že BBBBB (pseudonym) dne 30. 8. 2007 nabyla dosažením osmnácti let zletilosti (srov. § 30 odst. 1 o. z.), pročež nastupuje důsledek plynoucí z § 856 o. z., podle něhož povinnosti a práva rodičů spojená s osobností dítěte a povinnosti a práva osobní povahy vznikají narozením dítěte a zanikají nabytím jeho zletilosti.
Od uvedeného data nebylo možno rozhodovat ve vztahu ke BBBBB (pseudonym) o otázce zásahu či omezení rodičovské odpovědnosti dovolatelky a jakékoliv rozhodnutí Nejvyššího soudu (ať už pro dovolatelku příznivé či nikoliv) by bylo toliko rozhodnutím akademickým, jež by pro nastalou procesní situaci pro ni nemohlo přinést do budoucna příznivější meritorní rozhodnutí. Dovolací soud se tedy již nezabýval dovoláním v tomu odpovídajícím rozsahu. Stalo-li se dovolání v této věci v důsledku plynutí času a s ním spojené zletilosti původně nezl.
BBBBB (pseudonym) bezpředmětným, je tím dána ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. i jeho zjevná bezdůvodnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3219/2006) ústící v potřebu odmítnutí dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu (§ 243c odst. 1 o. s. ř).
22. Nejvyšší soud se proto dále zabýval již jen dovoláním cílícím na výrok II rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o částečné omezení rodičovské odpovědnosti matky vůči nezletilé AAAAA (pseudonym).
23. Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv dovolatelky (konkrétně mělo jít o právo na rodinný život ve smyslu čl. 32 Listiny základních práv a svobod a práva na soukromí a rodinný život ve smyslu čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což matka v projednávaném dovolání neučinila.
24. Otázka 1/ a navazující otázka 2/ nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejich posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k soudem prvního stupně zjištěným skutkovým okolnostem [jež, jak správně uvádí i dovolatelka, nemohou být bez dalšího předmětem dovolacího přezkumu (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.)], neboť i dovolací soud v plné shodě se závěry napadeného rozsudku v jednání matky spatřuje okolnosti, jež si v zájmu obou dcer vynucovaly přijetí adekvátního opatření v podobě zásahu do rodičovské odpovědnosti. Dovolatelka totiž do určité míry vytrhává z kontextu jen některé pro ni příznivě vyznívající části rozsudku odvolacího soudu, potažmo i rozsudku soudu prvního stupně a pomíjí skutečnosti, jež k nepochybně závažnému, nicméně potřebnému zásahu odvolacího soudu vedly. Takové zcela selektivní a izolované hodnocení skutkových okolností však možné není a je třeba věc komplexně postihnout ve spektru všech učiněných skutkových zjištění.
25. Je třeba připomenout, že matka byla svého času (viz rekapitulace v odstavci 3 tohoto rozsudku a dále lze odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) pravomocně odsouzena pro trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže, byla uznána vinou kvalifikovanou skutkovou podstatou se zjištěním zvláště závažných nepříznivých následků, neboť nejméně od roku 2013 do 18. 8. 2017, za účelem dosažení vlastních zájmů v osobních sporech vedených s otcem nezletilých, v XY, zejména v místě svého trvalého bydliště, ale i jinde, se vzrůstající intenzitou ve svých nezletilých dcerách, vybudovávala a podporovala jejich nezdravou závislost na ní, přičemž dcery k sobě nadměrně a nezdravě poutala, úmyslně s nimi manipulovala, podsouvala jim svůj nenávistný postoj vůči otci a jeho rodičům, zatahovala nezletilé do jejich konfliktů, nutila je lhát a vědomě vytvářet příznaky enurézy, což se následně odrazilo na kvalitě, intenzitě a vřelosti vztahu nezletilých k otci a jeho rodičům.
Nezletilé otce a jeho rodiče odmítaly, nechtěly s nimi trávit čas, vyjadřovaly k nim negativní postoje. Nezletilou BBBBB (pseudonym) obviněná opakovaně v noci budila, aby se zapojila a obviněnou podpořila v jejích sporech s otcem nezletilé, záměrně zkreslovala údaje o jejím zdravotním stavu, nutila ji, aby vědomě předstírala či zveličovala jiné somatické obtíže, vystavovala ji bezdůvodným návštěvám a vyšetřením v různých zdravotnických zařízeních, v důsledku čehož BBBBB (pseudonym) řádně neplnila povinnou školní docházku (v 1.
pololetí školního roku 2015/2016 ze 403 hodin 316 zameškala). Tím došlo k narušení vztahu s vrstevníky, neboť se nemohla s nimi účastnit žádných aktivit. Toto chování obviněné obě nezletilé významně poškodilo a narušilo jejich zdravý vývoj, neboť deformovalo vývoj jejich osobnosti a budovalo v nich pokřivený systém morálních norem.
26. Odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) náležitým a přesvědčivým způsobem odkázaly na konkrétní důkazy, z nichž bylo zjištěno, že matka opakovaně spory s otcem i poté, co byla pravomocně odsouzena, přenášela na ošetřující lékaře a tím ohrožovala – ve výsledku – péči o dcery, neboť lékaři pro recidivující nepřiměřenou intervenci matky uvažovali o tom, že léčbu dětí ukončí či ji ukončili, přitom matka dokonce i při hospitalizaci BBBBB (pseudonym) na dětské psychiatrii úmyslně vyvolávala emočně vypjaté situace.
Rovněž emocionální rozpoložení matky mělo negativně ovlivňovat nejen spolupráci rodiny s lékařem (MUDr. Viktorová). Matka rovněž nesouhlasila s poskytováním terapie ze strany organizacemi ProDialog, HoSt, a ani s odbornou lékařkou MUDr. Dudovou. Další odborný lékař pedopsychiatr MUDr. Jana Klimpl žádal o písemnou omluvu matku nezletilých v souvislosti s jejím chováním v prostoru čekárny ordinace a zároveň oba rodiče informoval o ukončení léčby nezletilé BBBBB (pseudonym) ve své ordinaci z důvodu neposkytnutí potřebné součinnosti matky, když ke spolupráci otce naopak neměl výhrady.
Uvedený odborník tehdy akcentoval, že bez nezbytné součinnosti obou rodičů lékař nemůže v léčbě nezletilé BBBBB (pseudonym), jak uvedl, pokračovat, když nešťastným úkolem rodičů je nalézt pro ni již pátého psychiatra. Z dalších lékařských zpráv (MUDr. Móriová) ze dne 16. 1. 2024 a dne 25. 1. 2024 plyne, že matka opět vyjádřila nesouhlas s nabízenou péčí pro dcery, když očekávala, že BBBBB (pseudonym) bude hospitalizován(a), matka konfrontovala lékařku s nedostatečným informováním ze strany kolizního opatrovníka o událostech, které se u otce s dětmi dějí.
Matka žádala osobní konzultaci, byly jí přečteny lékařské zprávy, matka ale chtěla uvést věci na pravou míru jinak „bude nucena situaci řešit s vedením a úřady“. Nezletilá BBBBB (pseudonym) uvedla při vyšetření dne 25. 1. 2024, že měl(a) naposledy úzkost po setkání s matkou, asistované kontakty nechce, protože by se s matkou musel(a) vídat často, to neunese. Vyšetření dne 3. 1. 2024 neproběhlo, a to z důvodu nežádoucí přítomnosti matky v čekárně. Obdobně praktická dětská lékařka obou dětí MUDr. Ottová hodnotí příznivě spolupráci s otcem, matka se sice o děti zajímá intenzivně, lékařku informuje i o běžných infektech dětí, se kterými otec do ordinace nechodí, nicméně matka často řeší věci z pohledu lékařky zcela nevýznamné.
Dne 28. 2. 2024 se uskutečnila u orgánů statutárního města XY případová konference, které se nezletilá BBBBB (pseudonym) chtěla účastnit, což jí bylo umožněno, došlo opakovaně k výměně názorů mezi matkou a BBBBB (pseudonym), matka nerespektovala a názory BBBBB (pseudonym); úřad se domnívá, že matka není schopna vytvořit si náhled na situaci BBBBB (pseudonym), není schopna vnímat její (jeho) potřeby a respektovat její (jeho) hranice. Jednání matky se jeví jako ohrožující pro jeho zdravý vývoj. V roce 2020 byla matka odsouzena z přečinu ohrožování výchovy dítěte, ve znaleckém posudku u ní byl mj.
detekován Münchhausenův syndrom by proxy, tato psychická porucha matku může ovlivňovat natolik, že sama není schopna náhledu a nechápe, že péče je zajištěna. Matka nedokáže rozpoznat potřeby dětí a adekvátně na ně reagovat, nezletilé psychicky neúměrně zatěžuje, nezletilé (nezletilí) nejsou schopny se jejímu chování účinně bránit. Soud prvého stupně, jehož závěry převzal i odvolací soud, vycházel rovněž z výpovědi obou tehdy nezletilých (1. 3. 2024), kdy BBBBB (pseudonym) uvedla, že „to měly (s mámou) to nastavené tak, že si BBBBB (pseudonym) řekne, kdy chce s matkou být, ale matka na ni často tlačila, nikdy se nestalo, že by BBBBB (pseudonym) sama řekla, že chce matku vidět.
Po případové konferenci BBBBB (pseudonym) „vyškrtla matku ze svého života, nebude se s ní stýkat, kontakt s matkou jí vysiluje, má z ní stále traumata, když jede do XY“. Matka pořád jezdí za „doktorama“, když hledali psychiatra, tak za nimi matka jezdila a 3 psychiatři se jich vzdali. Když chtěli jet na dovolenou, tak matka vyžaduje zprávy od všech doktorů, že jsou 100 % zdravé. Nezletilá AAAAA (pseudonym) pak uvedla, že mají asi dobrý vztah s mamkou, vídají se 1x za 14 dní o víkendu, přijede pro ni v pátek a v neděli s ní jede zpět do XY.
O prázdninách je s mámou taky, táta se jí zeptá, jak chce s mámou být, tedy kolik dní. Chtěla by být s mámou asi 3 noci, týden je na ní moc. S mamkou si také volá. Má lepší vztah s tátou než s mámou, s mámou je to občas „napnutý“; se svou psycholožkou řeší to, že k mámě nemá důvěru.
27. Nejen právě uvedená skutková zjištění zcela ospravedlňují závěry soudu prvního stupně, podle nichž bylo v řízení prokázáno, že se matka v minulosti soustavně dlouhodobě dopouštěla závažného a zaviněného chování vůči oběma dětem, její chování směřovalo k bezprostřednímu psychickému poškozování dětí, neměla odpovídající náhled na jejich potřeby, pod zástěrkou zájmu o zdravotní stav dcer prosazovala vlastní zájmy, a to za situace, kdy vlastním předchozím jednáním, za něž byla pravomocně odsouzena v trestním řízení, obě děti významně v psychické rovině poškodila.
Jakkoliv by bylo možno s matkou souhlasit, že do určité míry jen její přehnaný zájem o zdravotní stav dětí a zajištění způsobu vhodné léčby by sám o sobě nemohl ještě vést k zásahu do plné rodičovské odpovědnosti, pak ve světle dalších skutečností, o nichž výstižně hovoří již soud prvního stupně, a které matka v minulosti valnou měrou zavinila svým závadovým a zčásti též kriminálním jednáním (ať už obětí jejího jednání byl otec dětí nebo děti samotné) je třeba ji klást k tíži, že právě v kontextu jejího dřívějšího jednání i nadále protiprávní stav protrahuje, když např. nepřiměřeně zasahuje do volby lékařů a svým úmyslným konfliktním jednáním navíc ztěžuje i nadále poskytování plnohodnotných zdravotních služeb oběma svým dětem (nota bene za situace notoricky známého nedostatku dětských psychologů a psychiatrů).
Nesouhlas ošetřujících lékařů či psychologů, popř. osob, jež jinak poskytují odbornou pomoc či péči o děti stižené psychickými problémy, s nekorektním jednáním matky nebyl v žádném případě ojedinělý, nýbrž je patrný z postoje většiny ošetřujících lékařů či dalších osob poskytujících ony služby či jinou formu pomoci. Dovolatelka sice podle mínění odvolacího soudu své závadové postoje již zčásti opustila, ovšem je třeba s ním plně souhlasit, že provedené dokazování jednoznačně svědčí o tom, že namísto, aby byla matka nápomocna otci a oběma dcerám v tom směru, aby alespoň zčásti reparovala zvlášť závažné následky svého vlastního protiprávního jednání z dřívější doby, i nadále zcela nevhodně zasahuje do práce ošetřujících lékařů a psychologů a vyvolává tím konflikty, pro něž se někteří z nich nadále nechtějí na léčbě dcer podílet.
Je zcela nerozhodné, zda reakce zdravotnického personálu je v rovině právní adekvátní, podstatným i pro účely rozhodování Nejvyššího soudu totiž zůstává, že právě opakovaným nesouhlasem s poskytováním péče a způsobem vynucování si informací na ošetřujících lékařích a dehonestováním schopností otce o dcery náležitě pečovat navozuje matka stav, kdy je další poskytování zdravotních služeb dětem fakticky ohroženo. Ani takové jednání nepřispívá nejlepšímu zájmů dětí [dnes již jde o zájem nezl. AAAAA (pseudonym)], jež musí mít soudy na zřeteli coby zásadní vodítko při svém rozhodování, přičemž zmiňovaný postup matky nelze hodnotit izolovaně, ale v sepjetí s dřívějšími skutečnostmi, které lze z hlediska zavinění přičítat matce, a které se podepsaly (přinejmenším valnou měrou) na nepříznivém psychickém stavu dcer [nezl.
AAAAA (pseudonym)].
I z obsahu dovolání je seznatelné, že matka před zájmy dětí i nyní zjevně upřednostňuje zájmy své vlastní, hovoří-li „o svém právu na svobodu“, které ale ve skutečnosti realizuje v příkrém rozporu se zněním jí odkazovaného § 858 o. z. Uvedené ustanovení sice stanoví povinnost rodiče pečovat o zdraví dítěte, nelze však přehlížet, že tak má rodič činit „řádně“. Za řádnou péči však nelze považovat ani hyperprotektivní postoj rodiče, ani jeho snahu stůj co stůj zabránit v poskytnutí zdravotní péče subjekty, jež vybral druhý z rodičů.
Zcela nepřípadný je pak poukaz dovolatelky (ve vazbě k otázce 2/) na znění § 877 o. z., neboť běžné vyšetření či ošetření dětským lékařem, psychologem, psychiatrem či jiným odborníkem nepochybně nepatří mezi „významné záležitosti dítěte“, resp. „neběžné lékařské zákroky“ ve smyslu odstavce druhého posledně citovaného zákonného ustanovení. Řečeno jinak: jednání, za něž byla matka v minulosti pravomocně odsouzena představuje zvlášť závažný zásah do psychické sféry obou dcer (který dokonce v některých případech může vyvolat ještě závažnější a dlouhodobější následky, než je tomu v případě rovněž nepřípustného brachiálního násilí na dětech), který lze jen velmi obtížně reparovat, a to za nezbytné odborné psychiatrické a psychologické pomoci.
Brání-li i nadále matka svým nepřípadným jednáním v poskytování takové nezbytné odborné péče, pak v tomu odpovídajícím rozsahu je třeba ji omezením rodičovské odpovědnosti (resp. jejího výkonu) vyloučit z možnosti dalšího umocňování jí v minulosti vyvolané nepříznivé situace.
28. Současně je třeba souhlasit i s přiléhavou úvahou intervenujícího státního zastupitelství, totiž, že ani skutečnost, že se po uplynutí zkušební doby na matku hledí jako na osobu netrestanou, nemá na občanskoprávní posouzení dané věci žádný vliv; tento účinek se váže výlučně k posuzování z hledisek trestně-právních, kupř. při hodnocení následků pozdější trestné činnosti. Z pohledu otázek, které jsou řešeny v tomto řízení, jde o skutečnost v právu nevýznamnou.
29. Odvolací soud se ovšem neodchýlil od ustálené judikatury ani v řešení, jež je zpochybňováno ve formě otázky č. 3/, a to v rozsahu, je-li namítáno, že před omezením rodičovské odpovědnosti měl odvolací soud a před ním soud prvního stupně přikročit k využití některého ze zvláštních opatření při výchově dítěte. Dovolatelka zde poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2098/2024, v němž je – mimo jiné – uvedeno, že je zákonem předurčena zřejmá hierarchie prostředků soudní ochrany blaha dítěte odstupňovaná podle intenzity ohrožení chráněného zájmu od nejmírnějšího opatření v podobě zvláštních opatření při výchově dítěte podle ustanovení § 924 až 926 o. z. (kdy ještě nedochází k zásahu do rodičovské odpovědnosti) přes pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení samotné rodičovské odpovědnosti až po nejpřísnější opatření v podobě zbavení rodičovské odpovědnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3883/2022, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2024, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. 24 Cdo 3460/2018). Použití odpovídajícího opatření závisí na okolnostech konkrétního případu. Při výběru nejvhodnějšího opatření je soud povinen přihlížet jednak k nejlepšímu zájmu dítěte (srov. § 866 o. z.), který musí být předním hlediskem při rozhodování (k nejlepšímu zájmu dítěte srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod č. 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012), a jednak je povinen vzít v úvahu princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život tak, aby rodinné poměry dítěte byly přijatým opatřením narušeny co nejméně (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, nebo též rozsudek ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001, stížnost č. 25702/94, bod 178).
30. V dané věci s ohledem na rozsah omezení dovolatelky rozhodnutím odvolacího soudu zde přicházelo v úvahu napomenutí matky (§ 925 odst. 1 písm. a/ o. z., popř. uložení omezení bránící škodlivým vlivům na výchovu dětí, resp. dnes již jen nezl. AAAAA (pseudonym) dle písm. c/ téhož ustanovení). Výtka matky by byla ovšem namístě jen tehdy, šlo-li by z její strany o ojedinělé nebo ve svých důsledcích o méně závažné vybočení z role pečujícího rodiče. Pro daná méně invazivní opatření je totiž typické, že směřují k určitému upozornění rodiče či jiné pečující osoby. Nejvyšší soud tu je v plné shodě se závěry doktríny, podle níž jde v těchto případech „o opatření, která si kladou za cíl zejména preventivní působení na řešení situace nezletilého dítěte“, viz dikce: „vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte“. Může se jednat o situaci, kdy ještě nedostatky ve výchově nedosáhly takové intenzity, že by bylo nutno použít jiné právní nástroje (nařízení ústavní, popřípadě ochranné výchovy), ale přitom je předpoklad, že budou účelné a efektivní, že nezletilý si uvědomí jejich dopad a že tato opatření budou mít vliv na další pozitivní vývoj nezletilého. Dále může jít o nevhodné chování rodiče či jiné osoby, které je dítě svěřeno do péče, či naopak osoby, která narušuje řádnou výchovu dítěte. K povaze výchovných opatření a jejich účelu se vyjádřil Ústavní soud (ve svém nálezu ze dne 10.10. 2007, sp. zn. II. ÚS 838/07) slovy: „Podstatou výchovných opatření je zajištění řádných podmínek pro péči a výchovu nezletilého do budoucna, především s ohledem na stávající podmínky a jejich prognózu“ (srov. WESTPHALOVÁ, Lenka. § 925 [Výchovná opatření]. In: KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, HRUŠÁKOVÁ, Milana, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655?975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1055, marg. č. 2.).
31. Ve světle uvedených závěrů Ústavního soudu i odborné literatury se jeví námitky dovolatelky jako poněkud licoměrné, jestliže její závadové jednání v podobě nevhodných zásahů do lékařské, psychologické a psychiatrické péče přetrvává nejméně od roku 2013, tedy téměř 12 let, přitom v témže rozsahu na ni nemělo vliv dokonce ani pravomocné odsouzení v rámci trestního řízení. V tomto kontextu se jeví požadavek na využití méně invazivních právních prostředků (např. v podobě napomenutí matky) jako zcela zjevně neúčelný, který by matku evidentně nepřiměl k nápravě a nevedl by k eliminování zjištěného závadového stavu. Nejvyšší soud proto k dané otázce uzavírá, že (implicitní) závěr odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), že mírnější prostředky, než je zásah do rodičovské odpovědnosti matky, by nebyly s to adekvátně postihnout matkou zaviněnou situaci a zajistit nerušenou lékařskou a psychologickou péči o obě děti. Za tohoto stavu neobstojí ani podpůrná námitka matky, že je rozhodnutí odvolacího soudu pro ni překvapivé (otázka pod bodem 4/).
32. Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá již proto, že se odvolací soud při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc právně posoudil v zásadě shodně se soudem prvního stupně na základě vyjádření (námitek), které bylo uplatněno otcem v podaném návrhu a matkou v oponentuře vůči němu, otázka omezení matky v rodičovské odpovědnosti přitom byla vlastním a pro účastníky nepochybně nepřehlédnutelným předmětem daného řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepředvídatelným, resp. překvapivým je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 271/12). Zákon (resp. žádné ustanovení zákona) navíc soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, taktéž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). Lze tak shrnout, že výše předestřené otázky (námitky) pod body 1) až 4) nebyly s to přivodit závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
33. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že u matky došlo k částečné změně v jejím přístupu k dětem, pro níž ji odvolací soud omezil v rodičovské odpovědnosti podstatně méně, než tak učinil soud prvního stupně. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky (v dovolání artikulované pod bodem 5/), v jakém rozsahu mělo dojít k zásahu do rodičovské odpovědnosti matky. Dovolání matky shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
34. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k otázce č. 5) nejen přípustné, ale též opodstatněné.
35. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
36. Rodičovská odpovědnost je ze své podstaty ochranný institut, neboť dítě po dlouhou dobu není schopno samo obstarávat své záležitosti a realizovat své zájmy. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte (srov. § 880 o. z.)
37. Povinnosti a práva vyplývající z rodičovské odpovědnosti jsou rodiče povinni vykonávat v zájmu dítěte (§ 875 odst. 1 o. z.).
38. Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven (§ 865 odst. 1 o. z.).
39. Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud (§ 858 o. z.).
40. Pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte (§ 866 o. z.).
41. Podle ustanovení § 869 odst. 1 o. z. brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti závažná okolnost a lze-li se domnívat, že je toho v souladu se zájmy dítěte třeba, může soud rozhodnout, že se výkon rodičovské odpovědnosti tohoto rodiče pozastavuje.
42. Podle ustanovení § 870 o. z. nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.
43. Podle ustanovení § 871 odst. 1 o. z. zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
44. V již zmiňovaném rozsudku ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2098/2024 Nejvyšší soud zaujal a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož z citovaných ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje několik druhů opatření, v nichž soud může (případně musí) zasáhnout do rodičovské odpovědnosti rodiče, jestliže to vyžaduje zájem nezletilého dítěte. Jednotlivá opatření se liší svojí povahou a intenzitou v závislosti na tom, z jakých důvodů na straně rodiče je zásah soudu do rodičovské odpovědnosti realizován.
Podle toho, zda tyto důvody mají objektivní nebo subjektivní charakter (uvažováno z hlediska zavinění rodiče), rozlišujeme opatření nesankční (preventivní) povahy a opatření, která mají jak preventivní, tak sankční povahu. Z logiky věci plyne, že objektivní důvody, které nespočívají na zavinění rodiče, zpravidla budou znamenat možnost přijetí (mírnějších) nesankčních opatření, zatímco subjektivní důvody budou naopak směřovat k nutnosti přijetí přísnějších opatření, která mají povahu preventivní i sankční.
Z hlediska závažnosti důsledků zásahu je rozlišováno, zda soudem přijaté opatření odebírá rodiči (zcela nebo částečně) nositelství rodičovské odpovědnosti, anebo (zcela nebo zčásti) pouze její výkon. Přitom platí, že je-li rozhodnutím soudu dotčen pouze výkon rodičovské odpovědnosti, není tím dotčena samotná rodičovská odpovědnost (její nositelství). Opačně však, je-li dotčena samotná rodičovská odpovědnost, je tím dotčen i její výkon. Jako prostředek zásahu nižší intenzity do právního vztahu mezi rodičem a dítětem tedy budou logicky vnímána opatření, jimiž je dotčen pouze výkon rodičovské odpovědnosti, oproti opatřením, jimiž je dotčena rodičovská odpovědnost samotná.
45. S ohledem na uvedená kritéria je pak zřejmá hierarchie prostředků soudní ochrany blaha dítěte odstupňovaná podle intenzity ohrožení chráněného zájmu od nejmírnějšího opatření v podobě zvláštních opatření při výchově dítěte podle ustanovení § 924 až 926 o. z. (kdy ještě nedochází k zásahu do rodičovské odpovědnosti, avšak uvedená opatření by se v projednávané věci zcela jistě minula účinkem) přes pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení samotné rodičovské odpovědnosti až po nejpřísnější opatření v podobě zbavení rodičovské odpovědnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3883/2022, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2024, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3460/2018). Použití odpovídajícího opatření závisí na okolnostech konkrétního případu. Při výběru nejvhodnějšího opatření je soud povinen přihlížet jednak k nejlepšímu zájmu dítěte (srov. § 866 o. z.), který musí být předním hlediskem při rozhodování a jednak je povinen vzít v úvahu princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život tak, aby rodinné poměry dítěte byly přijatým opatřením narušeny co nejméně (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, nebo též rozsudek ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001, stížnost č. 25702/94, bod 178).
46. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že řízení, jejichž předmětem je – tak jako v projednávané věci – výchovné opatření (včetně zásahu do rodičovské odpovědnosti), lze zahájit i bez návrhu. Soud v těchto řízeních proto může přisoudit více, než čeho se účastníci domáhali, popřípadě může v rozsahu daném předmětem řízení účastníkům uložit jiné než navrhované povinnosti. Přijme-li soud jiné než navrhované řešení, nemusí jeho rozhodnutí ani obsahovat zamítavý výrok (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1035, a také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011). Z uvedeného vyplývá, že soud není nijak vázán případným návrhem některého z rodičů, jakým způsobem má rozhodnout (jakou formu zásahu do rodičovské odpovědnosti druhého rodiče má zvolit). Proto, rozhodne-li soud jinak (zvolí jinou – ať už mírnější nebo naopak přísnější – formu zásahu do rodičovské odpovědnosti), než zní návrh některého z rodičů, je již nadbytečné, aby o tomto návrhu rodiče rozhodoval samostatným výrokem v konečném rozsudku tak, že se tento návrh zamítá. Zamítavý výrok je namístě pouze za situace, kdy soud k žádnému výchovnému opatření nepřistoupí (což ovšem nebyl případ přítomné věci).
47. Jak vyplývá se shora podaného výkladu, jako nejméně intenzivní prostředek zásahu do rodičovské odpovědnosti v zájmu dítěte, který má jak preventivní, tak sankční povahu, je pojímáno omezení výkonu rodičovské odpovědnosti soudním rozhodnutím podle ustanovení § 870 o. z., ke kterému soudy nepřistoupily a namísto toho rozhodly o omezení rodičovské odpovědnosti. Na rozdíl od pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti podle ustanovení § 869 odst. 1 o. z., které má výlučně preventivní a nesankční charakter, u omezení výkonu rodičovské odpovědnosti jde o důsledek zaviněného jednání rodiče (či pečující osoby), které je vůlí rodiče ovlivnitelné.
Přichází v úvahu v případě, že rodič (svým zaviněním, ať již ve formě úmyslu či nedbalosti) nevykonává svou rodičovskou odpovědnost řádně, tedy tak, jak je povinen ji vykonávat, tj. především v zájmu dítěte a jeho potřeb a způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte (srov. § 875 a § 880 o. z.). Co bude shledáno nikoli řádným výkonem rodičovské odpovědnosti, bude vždy záležet na okolnostech konkrétního případu. Dospěje-li soud k závěru, že rodič vykonává svou rodičovskou odpovědnost jinak než řádně – a vyžaduje-li to současně zájem dítěte – musí (je povinen) přistoupit k omezení výkonu rodičovské odpovědnosti rodiče, a to buď v celém rozsahu nebo, jak se stalo i v této věci, jen v rozsahu některých jejích složek, v závislosti na tom, v jaké míře (resp. nakolik) a v jakých oblastech rodič plní své povinnosti a vykonává svá práva z rodičovské odpovědnosti, anebo neplní, resp. nevykonává, a nakolik porušuje to, k čemu je jinak povinen každý rodič. Omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, jako prostředek zásahu nižší intenzity (v porovnání s omezením rodičovské odpovědnosti, k němuž přistoupily v této věci soudy nižších stupňů) do právního vztahu mezi rodičem a jeho dítětem, by mělo být použito v těch případech, kdy je omezována povinnost nebo právo, které je třeba opakovaně vykonávat (k tomu rovněž srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3883/2022, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2024). Omezení výkonu rodičovské odpovědnosti (jeho rozsah) se tak může podle okolností konkrétního případu týkat jak péče o dítě, tak zastupování dítěte, správy jmění dítěte, nebo např. rozhodování v otázkách jeho zdraví.
48. Kromě toho je zde třeba zmínit, že v případě omezení výkonu rodičovské odpovědnosti je rodiči zachováno nositelství rodičovské odpovědnosti (pasivní složka rodičovské odpovědnosti), pozastaven je mu (v odpovídajícím rozsahu) pouze její výkon, tedy aktivní složka rodičovské odpovědnosti (zejména rozhodování o tom, jaké zdravotní služby budou nezletilému dítěti poskytnuty, výběr ošetřujícího lékaře či psychologa, jednání s těmito lékaři apod.); zachování pasivní složky rodičovské odpovědnosti dotčeného rodiče se přitom projevuje zejména tou skutečností, že rodiči zůstává zachováno toliko právo na informace o dítěti. Jestliže tedy soud omezí výkon rodičovské odpovědnosti u jednoho rodiče, znamená to, že tento rodič je i nadále formálně nositelem (celé) rodičovské odpovědnosti, ale povinnosti a práva z ní vyplývající nemůže (ve vymezeném rozsahu) vykonávat. Výkon těchto povinností a práv se pak koncentruje v osobě druhého rodiče, zde otce (který je samozřejmě povinen v přiměřeném rozsahu druhého rodiče s omezeným výkonem rodičovské odpovědnosti informovat). Ve zbývajícím rozsahu, v němž rodič nebyl ve výkonu své rodičovské odpovědnosti omezen, zůstává zachována jeho aktivní i pasivní složka rodičovské odpovědnosti, a v tomto zbývajícím rozsahu náleží výkon rodičovské odpovědnosti nadále oběma rodičům (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 412/2018 a již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3460/2018).
49. Přestože tak odvolací soud věnoval projednání věci odpovídající pozornost, z jeho jinak výstižných právních úvah neplyne, že by bylo namístě matku omezit i v pasivní složce její rodičovské zodpovědnosti v rozsahu péče o zdraví nezletilé AAAAA (pseudonym), včetně psychologické péče. Nebylo tak namístě rozhodnout o částečném omezení rodičovské zodpovědnosti, ale jen o omezení jejího výkonu, jak vyloženo shora. Jen v tomto dílčím směru tedy shledal Nejvyšší soud dovolací výhrady matky opodstatněnými.
50. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku neshledal.
51. Nejvyšší soud s odvoláním na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení, a rovněž s plným respektem k již dříve učiněným skutkovým zjištěním, postupoval ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že sám změnil ve vztahu k nezletilé AAAAA (pseudonym) v potřebném rozsahu rozsudek odvolacího soudu a změnou rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodl, že matka se napříště částečně omezuje ve výkonu rodičovské odpovědnosti; ve vztahu k již zletilé BBBBB (pseudonym) podané dovolání pro bezpředmětnost odmítl.
52. Jelikož tento rozsudek Nejvyššího soudu v dotčeném rozsahu zčásti mění rozsudky soudů nižších stupňů (čímž bez dalšího vzaly zcela za své i nákladové výroky v nich obsažené, k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4504/2018), byl povinen tzv. originárně rozhodnout o všech dosavadních nákladech řízení účastníků.
53. Výrok o nákladech řízení před soudy všech tří stupňů řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 23 z. ř. s., neboť dané řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu