24 Cdo 2921/2025-4144
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci péče o a)
nezletilou AAAAA (pseudonym) a b) zletilou K. W., zastoupených Městskou částí
Praha XY, se sídlem v XY, jako kolizním opatrovníkem, dětí rodičů - matky G.
W., zastoupené JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D. advokátkou, se sídlem v
Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3 a otce M. W., zastoupenému Mgr. Lucií
Diasovou Vejvodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1062, za
účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu XY, se sídlem v XY, o
zbavení matky rodičovské odpovědnosti a o změně úpravy styku, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 P 78/2021, o dovolání matky proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2025, č. j. 16 Co 346/2024-4089,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2025, č. j. 16 Co
346/2024
-4089, se ve výroku II mění t a k t o:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 19. 6. 2024, č. j. 19 P
78/2021-4019, se ve výroku II mění tak, že matka se omezuje ve výkonu
rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilé AAAAA (pseudonym) tak, že není
oprávněna rozhodovat ve věcech péče o zdraví nezletilé, včetně psychologické
péče, s tím, že matce se zachovává právo styku s nezletilou.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání matky odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně, před odvolacím soudem a před dovolacím soudem.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 19. 6. 2024, č. j. 19 P 78/2021-4019, matku zbavil rodičovské
odpovědnosti ve vztahu k nezletilé BBBBB (pseudonym) s tím, že se matce
zachovává právo styku s nezletilou (výrok I), taktéž jí za shodných podmínek
zbavil rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilé AAAAA (pseudonym) (výrok
II). Rozhodl o úpravě styku matky s oběma nezletilými dcerami za blíže
stanovených podmínek (výrok III), čímž změnil rozsudek Obvodního soud pro Prahu
4 ze dne 3. 12. 2020, č.j. 0 P 181/2020-3013, ve spojení s rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, č.j. 16 Co 106/2021-3252, v části, kterou byl
upraven styk matky s nezletilou AAAAA (pseudonym) [výrok IV]. Současně zamítl
návrh matky ze dne 12. 7. 2022 na změnu úpravy styku nezletilé BBBBB
(pseudonym) [(přesněji s nezl. BBBBB (pseudonym) – poznámka Nejvyššího soudu)
výrok V] a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního i druhého stupně (výrok VI).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě podaného
odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I tak, že matka se omezuje v rodičovské odpovědnosti ve vztahu k
nezletilé BBBBB (pseudonym) s tím, že není oprávněna rozhodovat ve věcech péče
o zdraví nezletilé, včetně psychologické péče a že se matce zachovává právo
styku s nezletilou (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil
tak, že matka se omezuje v rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilé AAAAA
(pseudonym) s tím, že není oprávněna rozhodovat ve věcech péče o zdraví
nezletilé, včetně psychologické péče a matce se zachovává právo styku s
nezletilou (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III v části, ve
které se upravuje styk matky s nezletilou AAAAA (pseudonym) odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně změnil a stanovil mírně odlišnou úpravu styku,
když ve zbývající rozsahu, pokud šlo o styk v době prázdnin byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen (výrok III rozsudku odvolacího soudu), stejně jako ve
výrocích IV (vyslovení změny předchozího pravomocného rozsudku) a V, jímž byl
zamítnut návrh matky na změny úpravy styku s nezl. BBBBB (pseudonym) [výrok IV
rozsudku odvolacího soudu] a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výrok V rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě
převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a
úplná a sám je doplnil (aktualizoval).
3. Soudy obou stupňů vycházely z toho, že rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 16. 4. 2019, č.j. 14 Nc 335/2014-1919, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019, č.j. 16 Co 237/2019-2151, jenž
nabyl právní moci dnem 3. 11. 2019, byly nezletilé svěřeny, pro dobu do i pro
dobu po rozvodu manželství rodičů, do péče otci a matce bylo uloženo přispívat
na výživu obou nezletilých. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 12. 2020, č.j. 0 P 181/2020-3013, byl zamítnut návrh matky na změnu péče o obě
nezletilé, zároveň bylo rozhodnuto, že styk matky, babičky ze strany matky,
tety ze strany matky a J. M. s nezletilou BBBBB (pseudonym) se neupravuje. Zároveň byl upraven také styk matky s nezletilou AAAAA (pseudonym), soud
současně nahradil souhlas matky s tím, aby nezletilá BBBBB (pseudonym)
pokračovala v povinné školní docházce na Základní škole v XY, a souhlas matky s
tím, aby nezletilá AAAAA (pseudonym) pokračovala v povinné školní docházce v
Základní škole v XY. Citovaný rozsudek byl rozhodnutím Městského soudu v Praze
ze dne 25. 5. 2021, č. j. 16 Co 106/2021-3252, potvrzen s výjimkou výroku III,
který byl změněn pouze tak, že otec předá nezletilou AAAAA (pseudonym) matce a
po ukončení styku ji od matky převezme v bydlišti otce. Ve zbytku byl tento
výrok potvrzen, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, č. j. 16 Co 106/2021-3252. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 52 T 68/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 2. 2. 2021, sp. zn. 9 To 447/2020, jež nabyl právní moci dne 2. 2. 2021,
byla matka odsouzena dle ustanovení § 201 odst. 3 trestního zákoníku (jde o
kvalifikovanou skutkovou podstatu tr. činu ohrožování mravní výchovy mládeže) k
trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců s podmíněným odkladem výkonu
trestu odnětí svobody na zkušební dobu v trvání tří let s tím, že v souladu s
ustanovením § 82 odst. 2 trestního zákoníku a § 48 odst. 4 trestního zákoníku
byla matce jako obžalované uložena přiměřená povinnost, aby se ve zkušební době
podrobila vhodnému programu psychologického poradenství, zaměřeného k vytvoření
náhledu a zdravého výchovného vztahu ke svým nezletilým dětem. Usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, č. j. 7 Tdo 470/2021-1947, bylo odmítnuto
dovolání matky do rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, č. j. 9
To 447/2020-1867. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že byť matka
jako obviněná vytkla soudům ve svém dovolání, že nevzaly v potaz „důkazy
prokazující její nevinu“, žádné důkazy neprokázaly nevinu obviněné, tedy matky. Zdůraznil, že nižšími soudy podrobněji popsané manipulativní chování a jednání
matky bylo v rozporu se zájmy nezletilých a jejich zdravým psychickým a
somatickým vývojem, deformovalo vývoj jejich osobností a vnímání morálních
hodnot a bylo zdrojem jejich neurotizace. Zejména u nezletilé BBBBB (pseudonym)
mohlo vést k rozvoji závažnějších duševních poruch a disharmonickému vývoji
osobnosti.
U obou nezletilých se jednání matky může promítnout nejen do jejich
zdravotního stavu a vývoje jejich osobnosti, ale i do socializace. Z nahrávek
telefonické komunikace s nezletilými znalci dovodili, že matka je osobou pro
děti nebezpečnou a její jednání, působící na vývoj dětí dlouhodobě, velmi
pravděpodobně obě děti v jejich vývoji již ovlivnilo a může dále velmi
negativně ovlivňovat způsobem, který dívky nezvratně poškodí na celý jejich
život. U nezletilé BBBBB (pseudonym) pak soud konstatoval rozvoj výrazné
separační úzkostné poruchy. Dovolací soud v trestním řízení hodnotil jednání
matky jako účelové s úmyslem manipulace, za účelem dosažení vlastních zájmů ve
sporech s otcem nezletilých. Nejvyšší soud v této věci již jen pro úplnost
doplňuje, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že ústavní stížnost matky
proti usnesení Nejvyššího soudu v trestní věci byla jako zjevně neopodstatněná
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. I.ÚS 2326/21.
4. Odvolací soud, který vycházel ze zevrubných skutkových zjištění soudu
prvního stupně, která sám nevýznamně v průběhu odvolacího řízení doplnil, měl v
rovině skutkových zjištění oproti soudu prvního stupně za to, že matka i nadále
zcela nemístně zasahuje pouze ve věcech péče o zdraví nezletilých, včetně
psychologické péče. V tomto její závadové chování neustalo. Vyšel kupř. ze
zprávy dětské lékařky obou nezletilých, která toto závadné chování matky uvádí
ještě v září 2024, stejně tak ze zprávy psycholožky nezletilé AAAAA
(pseudonym). Závadové jednání matky vyplynulo podle odvolacího soudu i z
případové konference konané dne 28. 2. 2024 v XY, kdy matka nerespektovala
přání nezletilé BBBBB (pseudonym), po konání této konference se BBBBB
(pseudonym) přestala stýkat s matkou s tím, že kontakt s matkou ji vysiluje.
Styk s matkou byl postupně obnoven až na podzim roku 2024. Odvolací soud měl
dále za to, že matka nezískala v této oblasti patřičný náhled na své jednání,
nedošlo k podstatné změně v jejích postojích. Z lékařských zpráv jde
jednoznačně posoudit, že dotazy matky na zdravotnický personál představují
nadměrné a neúměrné zatěžování a překračující obvyklý standartní zájem rodiče.
Vzhledem k nedostatečné komunikaci mezi rodiči a jejich hlubokému konfliktu,
taktéž s ohledem na závažnost onemocnění nezletilých by bylo podle odvolacího
soudu kontraproduktivní, aby matka nebyla omezena „v péči o zdraví
nezletilých“, a to i za situace, kdy matka stále obviňuje otce z nedostatečné
péče o dcery. Není tedy v zájmu nezletilých, aby docházelo k těmto neúměrným
zásahům ze strany matky. Námitka nedostatečné péče otce o nezletilé, její
zanedbávání, byla dle odvolacího soudu vyvrácena rovněž sdělením ošetřujících
lékařů, ani jeden se nevyjádřil v tom smyslu, že by péče otce o nezletilé byla
nedostatečná či takového rázu, že by je mohla ohrožovat na jejich zdraví či
životě.
5. Naproti tomu ve vztahu k oblasti školní docházky, mimoškolních
aktivit, táborů, dovolených, měl odvolací soud za to, že matka postupem času
ustoupila od svého závadového jednání, jak vyplynulo z dokazování. Není tedy na
místě omezení rodičovské zodpovědnosti v této oblasti. Stejně tak z provedeného
dokazování nevyplynula nutnost omezení „rodičovské zodpovědnosti“ v jiných
oblastech, jak má na mysli § 848 zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále
jen „o. z.“) Je tak naopak namístě přijetí pouze mírnějšího opatření v zájmu
nezletilých, a to je omezení „rodičovské zodpovědnosti“ v rozsahu rozhodování
ve věcech péče o zdraví nezletilých, včetně psychologické péče, nikoliv její
zbavení. Dále se odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí detailněji zabýval
otázkou styku matky s nezletilými dcerami a souvisejícím návrhem matky na změnu
dřívějšího rozsudku. Nakonec byly odůvodněny i nákladové výroky rozsudku
odvolacího soudu.
6. V rovině právního posouzení odvolací soud posuzoval věc (shodně jako
soud prvního stupně) z hledisek vytýčených v § 865, § 866, § 870, § 871 o. z. a
připomenul některé judikatorní závěry Nejvyššího soudu vážící se k institutu
rodičovské odpovědnosti a možnosti jejího omezení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu matka napadla v rozsahu výroků I a II o
věci samé, jimiž bylo rozhodnuto o omezení její rodičovské odpovědnosti vůči
oběma (tehdy) nezletilým dcerám dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že
napadený rozsudek dílem závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dílem na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání podává matka (dále též označována
jako „dovolatelka“) vzdor podle ní nesprávnému poučení odvolacího soudu, který
avizoval, že proti jeho rozhodnutí jako celku dovolání přípustné není, neboť
ustanovení § 30 z. ř. s. sice obecně nepřipouští pro oblast blíže
specifikovaných vztahů mezi rodiči a dětmi dovolání, to však neplatí mimo jiné
i tehdy, je-li rozhodováno o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti.
8. Nejprve dovolatelka formuluje podle ní neřešenou otázku, 1/ zda je
jednání, jež je dovolatelce soudy vytýkáno, spočívající v neadekvátním
zasahování do péče o zdraví nezletilých tím, že sama neúměrně zatěžuje lékaře a
překračuje obvyklý standardní zájem rodiče, podřaditelné pod skutkovou podstatu
nevykonávání rodičovské odpovědnosti řádně ve smyslu § 870 o. z. Dovolatelka si
je vědoma, že skutkové závěry odvolacího soudu nelze v dovolacím řízení
přezkoumávat, nicméně má za to, že i při takto – podle ní vadně zjištěném
skutkovém stavu – není důvodu k zásahu do její rodičovské odpovědnosti. Řešení
nabízející se z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2024, č. j. 24 Cdo
2098/2024, a ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1825/2023, nelze do poměrů nyní
řešené věci přenášet, neboť vycházejí z poněkud odlišného skutkového stavu, kdy
rodiči v tehdy projednávaných věcech bránila ve výkonu jeho rodičovské
odpovědnosti závažná okolnost (§ 869 odst. 1 o. z.), tj. objektivní překážka
spočívající v psychiatrické diagnose tamnější matky, která jí neumožňovala
realistický náhled na péči o zdraví jejích synů. Naproti tomu v řešené věci
soudy dospěly k tomu, že jednání dovolatelky je jednáním zaviněným, tedy
posuzovaly jej podle § 870 o. z., což věc odlišuje v tom, že výhrady
dovolatelky stran poskytované lékařské, event. psychologické péče nejsou a
priori irelevantní, ale je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda tyto
představují jednání, pro které je na místě omezit její rodičovskou odpovědnost.
V druhém judikovaném případě rodič omezený v rodičovské odpovědnosti v dané
věci lékařskou péči o své děti vědomě zanedbával. Naproti tomu ve věci
dovolatelky jí soudy vyčítají nikoli pasivitu, ale naopak jakousi přehnanou
aktivitu spočívající mj. v nadměrném zatěžování lékařů.
9. Dovolatelka akcentovala, že projevy nespokojenosti s otcem vybranými
lékaři, či jinými odborníky a jejich prací považuje nejen za své „právo a
svobodu“, ale dokonce v jistém smyslu i za povinnost vyplývající z (tehdy ještě
neomezené) rodičovské odpovědnosti, neb rodič je povinen řádně pečovat o zdraví
dítěte (§ 858 o. z.). Je zcela přirozené a může to být dokonce žádoucí, pokud,
má-li rodič pochybnosti o kvalitě lékařské péče o své dítě, prezentuje tyto
vůči druhému rodiči. Koneckonců zejména nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky
patří mezi významné záležitosti dítěte, na kterých se musí rodiče dohodnout,
event. požádat o nahrazení souhlasu soud (§ 877 o. z.). Také důrazně odmítala,
že by v minulosti BBBBB (pseudonym) jakkoli omezila v psychiatrické péči. I
pokud by uvedená skutková zjištění byla pravdivá, pamatuje právní řád na jiná
řešení takové situace, nežli je omezení rodičovské odpovědnosti. V takovém
případě by se primárně nabízel postup právě podle § 887 odst. 1 o. z., kdy mohl
být nesouhlas dovolatelky s tím kterým odborníkem nahrazen soudem, event.
nejprve postup podle § 925 odst. 1 písm. a) o. z, k tomuto odkázala na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2098/2024 (otázka 2/).
Soudy hodnocený postup dovolatelky (který je v dovolání popisován s vlastním
komentářem k tomu kterému důkazu) svědčí podle jejího názoru o pečlivém
přístupu k péči o zdraví nezletilých z její strany. Řešení omezením rodičovské
odpovědnosti je zcela neadekvátní, a především v rozporu s nejlepším zájmem
nezletilých, který soudy nebyl řádně vyhodnocen. Ani tvrzení, že se dovolatelka
měla dotazovat ošetřující lékařky na cokoli, co může použít proti otci, by
nebylo důvodem k omezení rodičovské odpovědnosti. Rovněž takové jednání je
totiž řešitelné jinými instrumenty, ať již v rámci samotného opatrovnického
řízení, event. V jiných řízeních. Řešení omezením rodičovské odpovědnosti je
podle podaného dovolání zcela neadekvátní, a především v rozporu s nejlepším
zájmem nezletilých, který soudy nebyl řádně vyhodnocen.
10. Odvolací soud (a shodně také soud prvního stupně) se podle
dovolatelky navíc řádně nevěnoval tomu, zda byly její výhrady vůči lékařům a
jiným odborníkům, jakož i k jimi poskytované péči, důvodné, konstruktivní nebo
alespoň pochopitelné. Vlivem dřívějšího trestního odsouzení dovolatelky je
jakékoli její počínání a priori hodnoceno jako špatné, což je nepřípustné
zejména s ohledem na skutečnost, že již došlo k zahlazení tohoto odsouzení.
Navíc, i pokud by tyto jednotlivé výhrady dovolatelky konstruktivní a
pochopitelné nebyly, je povinností daných odborníků obhájit si, že postupovali
lege artis. Pokud však namísto toho, aby takto učinili a vypořádali se s
námitkami dovolatelky a jejím přístupem v souladu s příslušnou právní úpravou,
odmítli o nezletilou nadále pečovat, nelze to klást k tíži dovolatelce.
Jestliže odvolací soud považoval za důvod k omezení rodičovské odpovědnosti
dovolatelky její údajné závadové jednání spočívající v neúměrném zatěžování
lékařů překračujícím standardní zájem rodiče, pak takové jednání nemůže v
žádném případě naplnit skutkovou podstatu řádného nevykonávání rodičovské
odpovědnosti ve smyslu § 870 o. z.
11. Odvolací soud se měl dále podle dovolatelky odchýlit od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu týkající se subsidiarity opatření, jimiž soud může
zasáhnout do rodičovské odpovědnosti (otázka 3/), když ani on, ani soud prvního
stupně nevyužili žádné z tzv. zvláštních opatření při výchově dítěte, jimiž
nedochází k omezení rodičovské odpovědnosti ani jejího výkonu (viz § 925 o. z.
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2098/2024, bod
19), a to přesto, že řízení o těchto opatřeních lze zahájit i z moci úřední.
12. Napadený rozsudek je proto – při absenci předcházejících zvláštních
opatřeních při výchově dítěte – pro dovolatelku překvapivý (námitka vady řízení
– 4/).
13. Odvolacímu soudu je současně vytýkáno (otázka 5/), že dostatečně
nevážil, zda není na místě sáhnout po jiném mírnějším opatření, jímž už k
zásahu do rodičovské odpovědnosti dochází, tj. „pouze“ omezení výkonu
rodičovské odpovědnosti. Opatření, jimiž soud zasahuje do rodičovské
odpovědnosti, jsou odstupňována hierarchicky a lze je rozdělit dle jejich
povahy na sankční a preventivní, přičemž je vždy nutno zvolit nejmírnější
prostředek umožňující dosažení sledovaného cíle (viz odst. 41 napadeného
rozsudku). Na straně druhé ale soud z opatření se sankční povahou jmenoval
pouze omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti, aniž by reflektoval mírnější
prostředek spočívající v pouhém omezení jejího výkonu. Odvolací soud se totiž
dle matky odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se
subsidiarity opatření, jimiž soud může zasáhnout do rodičovské odpovědnosti,
když z opatření se sankční povahou jmenoval pouze omezení či zbavení rodičovské
odpovědnosti, aniž by reflektoval mírnější prostředek spočívající v pouhém
omezení jejího výkonu. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jasně
vyplývá, že dalším možným způsobem, jak opatření ve vztahu k rodičovské
odpovědnosti dělit, spočívá právě v tom, zda dané opatření odebírá rodiči pouhý
výkon odpovědnosti, nebo i její samotné nositelství. Přitom platí, že je-li
rozhodnutím soudu dotčen pouze výkon rodičovské odpovědnosti, není tím dotčena
samotná rodičovská odpovědnost (její nositelství). V případě zaviněného jednání
rodiče odůvodňujícího zásah do rodičovské odpovědnosti je pak nejméně
intenzivní prostředek zásahu, který má jak preventivní, tak sankční povahu,
omezení výkonu rodičovské odpovědnosti soudním rozhodnutím podle ustanovení §
870 o. z, kdy rodiči zůstává alespoň pasivní složka rodičovské odpovědnosti
(potud matka citovala z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2023, sp. zn.
24 Cdo 1825/2023, bod 23).
14. Nakonec dovolatelka upozorňovala, že napadeným rozhodnutím odvolací
soud závažným způsobem porušil dovolatelčino ústavně garantované právo na
rodinný život, kdy podle čl. 32 Listiny základních práv a svobod je péče o děti
právem rodičů a práva rodičů mohou být omezena jen rozhodnutím soudu na základě
zákona. Podle čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod má každý právo na respektování soukromého a rodinného života, kdy stát
nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě zcela nezbytných případů.
15. Závěrem proto s právě uvedenou argumentací navrhovala, aby Nejvyšší
soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně zruší a rozsudek odvolacího
soudu ve výrocích I a II změní tak, že rodičovská odpovědnost matky zůstává
neomezena.
16. K podanému dovolání se ostatní účastníci (ani kolizní opatrovník)
nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání matky
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. S
ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1
odst. 1, 3 a 4 a § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních
(dále jen „z. ř. s.“).
18. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou
– účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V otázce rozhodování
o omezení rodičovské zodpovědnosti není zákonem vyloučena možnost dovolacího
přezkumu ve smyslu § 30 odst. 1 z. ř. s., v tomto směru nepřesné poučení v
závěru napadeného rozhodnutí samo sobě matce právo podat dovolání upírat nemůže.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Ve vztahu k výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo
rozhodnuto o omezení rodičovské odpovědnosti matky vůči tehdy nezl. dceři BBBBB
(pseudonym), je třeba uvést, že – aniž se Nejvyšší soud mohl zabývat vlastní
otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. – pro tuto věc je
primárně určující, že BBBBB (pseudonym) dne 30. 8. 2007 nabyla dosažením
osmnácti let zletilosti (srov. § 30 odst. 1 o. z.), pročež nastupuje důsledek
plynoucí z § 856 o. z., podle něhož povinnosti a práva rodičů spojená s
osobností dítěte a povinnosti a práva osobní povahy vznikají narozením dítěte a
zanikají nabytím jeho zletilosti. Od uvedeného data nebylo možno rozhodovat ve
vztahu ke BBBBB (pseudonym) o otázce zásahu či omezení rodičovské odpovědnosti
dovolatelky a jakékoliv rozhodnutí Nejvyššího soudu (ať už pro dovolatelku
příznivé či nikoliv) by bylo toliko rozhodnutím akademickým, jež by pro
nastalou procesní situaci pro ni nemohlo přinést do budoucna příznivější
meritorní rozhodnutí. Dovolací soud se tedy již nezabýval dovoláním v tomu
odpovídajícím rozsahu. Stalo-li se dovolání v této věci v důsledku plynutí času
a s ním spojené zletilosti původně nezl. BBBBB (pseudonym) bezpředmětným, je
tím dána ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. i jeho zjevná bezdůvodnost (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3219/2006)
ústící v potřebu odmítnutí dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu (§ 243c odst.
1 o. s. ř).
22. Nejvyšší soud se proto dále zabýval již jen dovoláním cílícím na
výrok II rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o částečné omezení rodičovské
odpovědnosti matky vůči nezletilé AAAAA (pseudonym).
23. Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo
zasaženo do základních práv dovolatelky (konkrétně mělo jít o právo na rodinný
život ve smyslu čl. 32 Listiny základních práv a svobod a práva na soukromí a
rodinný život ve smyslu čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod), trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v
této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit,
které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§
241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně
základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem
požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od
které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru
dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což
matka v projednávaném dovolání neučinila.
24. Otázka 1/ a navazující otázka 2/ nemohou založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejich posouzení se odvolací soud
neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k
soudem prvního stupně zjištěným skutkovým okolnostem [jež, jak správně uvádí i
dovolatelka, nemohou být bez dalšího předmětem dovolacího přezkumu (viz § 241a
odst. 1 o. s. ř.)], neboť i dovolací soud v plné shodě se závěry napadeného
rozsudku v jednání matky spatřuje okolnosti, jež si v zájmu obou dcer
vynucovaly přijetí adekvátního opatření v podobě zásahu do rodičovské
odpovědnosti. Dovolatelka totiž do určité míry vytrhává z kontextu jen některé
pro ni příznivě vyznívající části rozsudku odvolacího soudu, potažmo i rozsudku
soudu prvního stupně a pomíjí skutečnosti, jež k nepochybně závažnému, nicméně
potřebnému zásahu odvolacího soudu vedly. Takové zcela selektivní a izolované
hodnocení skutkových okolností však možné není a je třeba věc komplexně
postihnout ve spektru všech učiněných skutkových zjištění.
25. Je třeba připomenout, že matka byla svého času (viz rekapitulace v
odstavci 3 tohoto rozsudku a dále lze odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně) pravomocně odsouzena pro trestný čin ohrožování mravní
výchovy mládeže, byla uznána vinou kvalifikovanou skutkovou podstatou se
zjištěním zvláště závažných nepříznivých následků, neboť nejméně od roku 2013
do 18. 8. 2017, za účelem dosažení vlastních zájmů v osobních sporech vedených
s otcem nezletilých, v XY, zejména v místě svého trvalého bydliště, ale i
jinde, se vzrůstající intenzitou ve svých nezletilých dcerách, vybudovávala a
podporovala jejich nezdravou závislost na ní, přičemž dcery k sobě nadměrně a
nezdravě poutala, úmyslně s nimi manipulovala, podsouvala jim svůj nenávistný
postoj vůči otci a jeho rodičům, zatahovala nezletilé do jejich konfliktů,
nutila je lhát a vědomě vytvářet příznaky enurézy, což se následně odrazilo na
kvalitě, intenzitě a vřelosti vztahu nezletilých k otci a jeho rodičům.
Nezletilé otce a jeho rodiče odmítaly, nechtěly s nimi trávit čas, vyjadřovaly
k nim negativní postoje. Nezletilou BBBBB (pseudonym) obviněná opakovaně v noci
budila, aby se zapojila a obviněnou podpořila v jejích sporech s otcem
nezletilé, záměrně zkreslovala údaje o jejím zdravotním stavu, nutila ji, aby
vědomě předstírala či zveličovala jiné somatické obtíže, vystavovala ji
bezdůvodným návštěvám a vyšetřením v různých zdravotnických zařízeních, v
důsledku čehož BBBBB (pseudonym) řádně neplnila povinnou školní docházku (v 1.
pololetí školního roku 2015/2016 ze 403 hodin 316 zameškala). Tím došlo k
narušení vztahu s vrstevníky, neboť se nemohla s nimi účastnit žádných aktivit.
Toto chování obviněné obě nezletilé významně poškodilo a narušilo jejich zdravý
vývoj, neboť deformovalo vývoj jejich osobnosti a budovalo v nich pokřivený
systém morálních norem.
26. Odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) náležitým a
přesvědčivým způsobem odkázaly na konkrétní důkazy, z nichž bylo zjištěno, že
matka opakovaně spory s otcem i poté, co byla pravomocně odsouzena, přenášela
na ošetřující lékaře a tím ohrožovala – ve výsledku – péči o dcery, neboť
lékaři pro recidivující nepřiměřenou intervenci matky uvažovali o tom, že léčbu
dětí ukončí či ji ukončili, přitom matka dokonce i při hospitalizaci BBBBB
(pseudonym) na dětské psychiatrii úmyslně vyvolávala emočně vypjaté situace. Rovněž emocionální rozpoložení matky mělo negativně ovlivňovat nejen spolupráci
rodiny s lékařem (MUDr. Viktorová). Matka rovněž nesouhlasila s poskytováním
terapie ze strany organizacemi ProDialog, HoSt, a ani s odbornou lékařkou MUDr. Dudovou. Další odborný lékař pedopsychiatr MUDr. Jana Klimpl žádal o písemnou
omluvu matku nezletilých v souvislosti s jejím chováním v prostoru čekárny
ordinace a zároveň oba rodiče informoval o ukončení léčby nezletilé BBBBB
(pseudonym) ve své ordinaci z důvodu neposkytnutí potřebné součinnosti matky,
když ke spolupráci otce naopak neměl výhrady. Uvedený odborník tehdy
akcentoval, že bez nezbytné součinnosti obou rodičů lékař nemůže v léčbě
nezletilé BBBBB (pseudonym), jak uvedl, pokračovat, když nešťastným úkolem
rodičů je nalézt pro ni již pátého psychiatra. Z dalších lékařských zpráv
(MUDr. Móriová) ze dne 16. 1. 2024 a dne 25. 1. 2024 plyne, že matka opět
vyjádřila nesouhlas s nabízenou péčí pro dcery, když očekávala, že BBBBB
(pseudonym) bude hospitalizován(a), matka konfrontovala lékařku s nedostatečným
informováním ze strany kolizního opatrovníka o událostech, které se u otce s
dětmi dějí. Matka žádala osobní konzultaci, byly jí přečteny lékařské zprávy,
matka ale chtěla uvést věci na pravou míru jinak „bude nucena situaci řešit s
vedením a úřady“. Nezletilá BBBBB (pseudonym) uvedla při vyšetření dne 25. 1. 2024, že měl(a) naposledy úzkost po setkání s matkou, asistované kontakty
nechce, protože by se s matkou musel(a) vídat často, to neunese. Vyšetření dne
3. 1. 2024 neproběhlo, a to z důvodu nežádoucí přítomnosti matky v čekárně. Obdobně praktická dětská lékařka obou dětí MUDr. Ottová hodnotí příznivě
spolupráci s otcem, matka se sice o děti zajímá intenzivně, lékařku informuje i
o běžných infektech dětí, se kterými otec do ordinace nechodí, nicméně matka
často řeší věci z pohledu lékařky zcela nevýznamné. Dne 28. 2. 2024 se
uskutečnila u orgánů statutárního města XY případová konference, které se
nezletilá BBBBB (pseudonym) chtěla účastnit, což jí bylo umožněno, došlo
opakovaně k výměně názorů mezi matkou a BBBBB (pseudonym), matka nerespektovala
a názory BBBBB (pseudonym); úřad se domnívá, že matka není schopna vytvořit si
náhled na situaci BBBBB (pseudonym), není schopna vnímat její (jeho) potřeby a
respektovat její (jeho) hranice. Jednání matky se jeví jako ohrožující pro jeho
zdravý vývoj. V roce 2020 byla matka odsouzena z přečinu ohrožování výchovy
dítěte, ve znaleckém posudku u ní byl mj.
detekován Münchhausenův syndrom by
proxy, tato psychická porucha matku může ovlivňovat natolik, že sama není
schopna náhledu a nechápe, že péče je zajištěna. Matka nedokáže rozpoznat
potřeby dětí a adekvátně na ně reagovat, nezletilé psychicky neúměrně zatěžuje,
nezletilé (nezletilí) nejsou schopny se jejímu chování účinně bránit. Soud
prvého stupně, jehož závěry převzal i odvolací soud, vycházel rovněž z výpovědi
obou tehdy nezletilých (1. 3. 2024), kdy BBBBB (pseudonym) uvedla, že „to měly
(s mámou) to nastavené tak, že si BBBBB (pseudonym) řekne, kdy chce s matkou
být, ale matka na ni často tlačila, nikdy se nestalo, že by BBBBB (pseudonym)
sama řekla, že chce matku vidět. Po případové konferenci BBBBB (pseudonym)
„vyškrtla matku ze svého života, nebude se s ní stýkat, kontakt s matkou jí
vysiluje, má z ní stále traumata, když jede do XY“. Matka pořád jezdí za
„doktorama“, když hledali psychiatra, tak za nimi matka jezdila a 3 psychiatři
se jich vzdali. Když chtěli jet na dovolenou, tak matka vyžaduje zprávy od
všech doktorů, že jsou 100 % zdravé. Nezletilá AAAAA (pseudonym) pak uvedla, že
mají asi dobrý vztah s mamkou, vídají se 1x za 14 dní o víkendu, přijede pro ni
v pátek a v neděli s ní jede zpět do XY. O prázdninách je s mámou taky, táta se
jí zeptá, jak chce s mámou být, tedy kolik dní. Chtěla by být s mámou asi 3
noci, týden je na ní moc. S mamkou si také volá. Má lepší vztah s tátou než s
mámou, s mámou je to občas „napnutý“; se svou psycholožkou řeší to, že k mámě
nemá důvěru.
27. Nejen právě uvedená skutková zjištění zcela ospravedlňují závěry
soudu prvního stupně, podle nichž bylo v řízení prokázáno, že se matka v
minulosti soustavně dlouhodobě dopouštěla závažného a zaviněného chování vůči
oběma dětem, její chování směřovalo k bezprostřednímu psychickému poškozování
dětí, neměla odpovídající náhled na jejich potřeby, pod zástěrkou zájmu o
zdravotní stav dcer prosazovala vlastní zájmy, a to za situace, kdy vlastním
předchozím jednáním, za něž byla pravomocně odsouzena v trestním řízení, obě
děti významně v psychické rovině poškodila. Jakkoliv by bylo možno s matkou
souhlasit, že do určité míry jen její přehnaný zájem o zdravotní stav dětí a
zajištění způsobu vhodné léčby by sám o sobě nemohl ještě vést k zásahu do plné
rodičovské odpovědnosti, pak ve světle dalších skutečností, o nichž výstižně
hovoří již soud prvního stupně, a které matka v minulosti valnou měrou zavinila
svým závadovým a zčásti též kriminálním jednáním (ať už obětí jejího jednání
byl otec dětí nebo děti samotné) je třeba ji klást k tíži, že právě v kontextu
jejího dřívějšího jednání i nadále protiprávní stav protrahuje, když např. nepřiměřeně zasahuje do volby lékařů a svým úmyslným konfliktním jednáním navíc
ztěžuje i nadále poskytování plnohodnotných zdravotních služeb oběma svým dětem
(nota bene za situace notoricky známého nedostatku dětských psychologů a
psychiatrů). Nesouhlas ošetřujících lékařů či psychologů, popř. osob, jež jinak
poskytují odbornou pomoc či péči o děti stižené psychickými problémy, s
nekorektním jednáním matky nebyl v žádném případě ojedinělý, nýbrž je patrný z
postoje většiny ošetřujících lékařů či dalších osob poskytujících ony služby či
jinou formu pomoci. Dovolatelka sice podle mínění odvolacího soudu své závadové
postoje již zčásti opustila, ovšem je třeba s ním plně souhlasit, že provedené
dokazování jednoznačně svědčí o tom, že namísto, aby byla matka nápomocna otci
a oběma dcerám v tom směru, aby alespoň zčásti reparovala zvlášť závažné
následky svého vlastního protiprávního jednání z dřívější doby, i nadále zcela
nevhodně zasahuje do práce ošetřujících lékařů a psychologů a vyvolává tím
konflikty, pro něž se někteří z nich nadále nechtějí na léčbě dcer podílet. Je
zcela nerozhodné, zda reakce zdravotnického personálu je v rovině právní
adekvátní, podstatným i pro účely rozhodování Nejvyššího soudu totiž zůstává,
že právě opakovaným nesouhlasem s poskytováním péče a způsobem vynucování si
informací na ošetřujících lékařích a dehonestováním schopností otce o dcery
náležitě pečovat navozuje matka stav, kdy je další poskytování zdravotních
služeb dětem fakticky ohroženo. Ani takové jednání nepřispívá nejlepšímu zájmů
dětí [dnes již jde o zájem nezl. AAAAA (pseudonym)], jež musí mít soudy na
zřeteli coby zásadní vodítko při svém rozhodování, přičemž zmiňovaný postup
matky nelze hodnotit izolovaně, ale v sepjetí s dřívějšími skutečnostmi, které
lze z hlediska zavinění přičítat matce, a které se podepsaly (přinejmenším
valnou měrou) na nepříznivém psychickém stavu dcer [nezl. AAAAA (pseudonym)].
I
z obsahu dovolání je seznatelné, že matka před zájmy dětí i nyní zjevně
upřednostňuje zájmy své vlastní, hovoří-li „o svém právu na svobodu“, které ale
ve skutečnosti realizuje v příkrém rozporu se zněním jí odkazovaného § 858 o. z. Uvedené ustanovení sice stanoví povinnost rodiče pečovat o zdraví dítěte,
nelze však přehlížet, že tak má rodič činit „řádně“. Za řádnou péči však nelze
považovat ani hyperprotektivní postoj rodiče, ani jeho snahu stůj co stůj
zabránit v poskytnutí zdravotní péče subjekty, jež vybral druhý z rodičů. Zcela
nepřípadný je pak poukaz dovolatelky (ve vazbě k otázce 2/) na znění § 877 o. z., neboť běžné vyšetření či ošetření dětským lékařem, psychologem, psychiatrem
či jiným odborníkem nepochybně nepatří mezi „významné záležitosti dítěte“,
resp. „neběžné lékařské zákroky“ ve smyslu odstavce druhého posledně citovaného
zákonného ustanovení. Řečeno jinak: jednání, za něž byla matka v minulosti
pravomocně odsouzena představuje zvlášť závažný zásah do psychické sféry obou
dcer (který dokonce v některých případech může vyvolat ještě závažnější a
dlouhodobější následky, než je tomu v případě rovněž nepřípustného brachiálního
násilí na dětech), který lze jen velmi obtížně reparovat, a to za nezbytné
odborné psychiatrické a psychologické pomoci. Brání-li i nadále matka svým
nepřípadným jednáním v poskytování takové nezbytné odborné péče, pak v tomu
odpovídajícím rozsahu je třeba ji omezením rodičovské odpovědnosti (resp. jejího výkonu) vyloučit z možnosti dalšího umocňování jí v minulosti vyvolané
nepříznivé situace.
28. Současně je třeba souhlasit i s přiléhavou úvahou intervenujícího
státního zastupitelství, totiž, že ani skutečnost, že se po uplynutí zkušební
doby na matku hledí jako na osobu netrestanou, nemá na občanskoprávní posouzení
dané věci žádný vliv; tento účinek se váže výlučně k posuzování z hledisek
trestně-právních, kupř. při hodnocení následků pozdější trestné činnosti. Z
pohledu otázek, které jsou řešeny v tomto řízení, jde o skutečnost v právu
nevýznamnou.
29. Odvolací soud se ovšem neodchýlil od ustálené judikatury ani v
řešení, jež je zpochybňováno ve formě otázky č. 3/, a to v rozsahu, je-li namítáno, že před omezením rodičovské odpovědnosti měl
odvolací soud a před ním soud prvního stupně přikročit k využití některého ze
zvláštních opatření při výchově dítěte. Dovolatelka zde poukazovala na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2098/2024, v němž je –
mimo jiné – uvedeno, že je zákonem předurčena zřejmá hierarchie prostředků
soudní ochrany blaha dítěte odstupňovaná podle intenzity ohrožení chráněného
zájmu od nejmírnějšího opatření v podobě zvláštních opatření při výchově dítěte
podle ustanovení § 924 až 926 o. z. (kdy ještě nedochází k zásahu do rodičovské
odpovědnosti) přes pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení výkonu
rodičovské odpovědnosti, omezení samotné rodičovské odpovědnosti až po
nejpřísnější opatření v podobě zbavení rodičovské odpovědnosti (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3883/2022,
uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2024, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. 24 Cdo 3460/2018). Použití
odpovídajícího opatření závisí na okolnostech konkrétního případu. Při výběru
nejvhodnějšího opatření je soud povinen přihlížet jednak k nejlepšímu zájmu
dítěte (srov. § 866 o. z.), který musí být předním hlediskem při rozhodování (k
nejlepšímu zájmu dítěte srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod č. 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2012), a jednak je povinen vzít v úvahu princip minimalizace
zásahu do práva na rodinný život tak, aby rodinné poměry dítěte byly přijatým
opatřením narušeny co nejméně (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, nebo též rozsudek ESLP ve věci K. a
T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001, stížnost č. 25702/94, bod 178).
30. V dané věci s ohledem na rozsah omezení dovolatelky rozhodnutím
odvolacího soudu zde přicházelo v úvahu napomenutí matky (§ 925 odst. 1 písm.
a/ o. z., popř. uložení omezení bránící škodlivým vlivům na výchovu dětí, resp.
dnes již jen nezl. AAAAA (pseudonym) dle písm. c/ téhož ustanovení). Výtka
matky by byla ovšem namístě jen tehdy, šlo-li by z její strany o ojedinělé nebo
ve svých důsledcích o méně závažné vybočení z role pečujícího rodiče. Pro daná
méně invazivní opatření je totiž typické, že směřují k určitému upozornění
rodiče či jiné pečující osoby. Nejvyšší soud tu je v plné shodě se závěry
doktríny, podle níž jde v těchto případech „o opatření, která si kladou za cíl
zejména preventivní působení na řešení situace nezletilého dítěte“, viz dikce:
„vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte“. Může se jednat o situaci, kdy
ještě nedostatky ve výchově nedosáhly takové intenzity, že by bylo nutno použít
jiné právní nástroje (nařízení ústavní, popřípadě ochranné výchovy), ale přitom
je předpoklad, že budou účelné a efektivní, že nezletilý si uvědomí jejich
dopad a že tato opatření budou mít vliv na další pozitivní vývoj nezletilého.
Dále může jít o nevhodné chování rodiče či jiné osoby, které je dítě svěřeno do
péče, či naopak osoby, která narušuje řádnou výchovu dítěte. K povaze
výchovných opatření a jejich účelu se vyjádřil Ústavní soud (ve svém nálezu ze
dne 10.10. 2007, sp. zn. II. ÚS 838/07) slovy: „Podstatou výchovných opatření
je zajištění řádných podmínek pro péči a výchovu nezletilého do budoucna,
především s ohledem na stávající podmínky a jejich prognózu“ (srov.
WESTPHALOVÁ, Lenka. § 925 [Výchovná opatření]. In: KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka,
HRUŠÁKOVÁ, Milana, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo
(§ 655?975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1055, marg. č. 2.).
31. Ve světle uvedených závěrů Ústavního soudu i odborné literatury se
jeví námitky dovolatelky jako poněkud licoměrné, jestliže její závadové jednání
v podobě nevhodných zásahů do lékařské, psychologické a psychiatrické péče
přetrvává nejméně od roku 2013, tedy téměř 12 let, přitom v témže rozsahu na ni
nemělo vliv dokonce ani pravomocné odsouzení v rámci trestního řízení. V tomto
kontextu se jeví požadavek na využití méně invazivních právních prostředků
(např. v podobě napomenutí matky) jako zcela zjevně neúčelný, který by matku
evidentně nepřiměl k nápravě a nevedl by k eliminování zjištěného závadového
stavu. Nejvyšší soud proto k dané otázce uzavírá, že (implicitní) závěr
odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), že mírnější prostředky, než je
zásah do rodičovské odpovědnosti matky, by nebyly s to adekvátně postihnout
matkou zaviněnou situaci a zajistit nerušenou lékařskou a psychologickou péči o
obě děti. Za tohoto stavu neobstojí ani podpůrná námitka matky, že je
rozhodnutí odvolacího soudu pro ni překvapivé (otázka pod bodem 4/).
32. Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá již proto, že se odvolací soud při
vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu
týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc právně
posoudil v zásadě shodně se soudem prvního stupně na základě vyjádření
(námitek), které bylo uplatněno otcem v podaném návrhu a matkou v oponentuře
vůči němu, otázka omezení matky v rodičovské odpovědnosti přitom byla vlastním
a pro účastníky nepochybně nepřehlédnutelným předmětem daného řízení (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014,
uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nepředvídatelným, resp. překvapivým je jen takové rozhodnutí, které nebylo
možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a
dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy
odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný
z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem
posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10.
2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15.
9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp.
zn. I. ÚS 271/12). Zákon (resp. žádné ustanovení zákona) navíc soudu neukládá,
aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj
zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného
pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně
úspěšnému výsledku sporu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp.
zn. 21 Cdo 2425/2017, taktéž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.
1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). Lze tak shrnout, že výše předestřené otázky
(námitky) pod body 1) až 4) nebyly s to přivodit závěr o přípustnosti dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř.
33. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel
(jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov.
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že u matky došlo k částečné změně
v jejím přístupu k dětem, pro níž ji odvolací soud omezil v rodičovské
odpovědnosti podstatně méně, než tak učinil soud prvního stupně. V projednávané
věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení
právní otázky (v dovolání artikulované pod bodem 5/), v jakém rozsahu mělo
dojít k zásahu do rodičovské odpovědnosti matky. Dovolání matky shledal
Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu
přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
34. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první
o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k otázce č. 5) nejen
přípustné, ale též opodstatněné.
35. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil,
případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
36. Rodičovská odpovědnost je ze své podstaty ochranný institut, neboť
dítě po dlouhou dobu není schopno samo obstarávat své záležitosti a realizovat
své zájmy. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče způsobem a v míře
odpovídající stupni vývoje dítěte (srov. § 880 o. z.)
37. Povinnosti a práva vyplývající z rodičovské odpovědnosti jsou rodiče
povinni vykonávat v zájmu dítěte (§ 875 odst. 1 o. z.).
38. Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý
rodič, ledaže jí byl zbaven (§ 865 odst. 1 o. z.).
39. Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která
spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný,
citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s
dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v
jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká,
jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti
může změnit jen soud (§ 858 o. z.).
40. Pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti
nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy
dítěte (§ 866 o. z.).
41. Podle ustanovení § 869 odst. 1 o. z. brání-li rodiči ve výkonu jeho
rodičovské odpovědnosti závažná okolnost a lze-li se domnívat, že je toho v
souladu se zájmy dítěte třeba, může soud rozhodnout, že se výkon rodičovské
odpovědnosti tohoto rodiče pozastavuje.
42. Podle ustanovení § 870 o. z. nevykonává-li rodič svoji rodičovskou
odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou
odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto
omezení.
43. Podle ustanovení § 871 odst. 1 o. z. zneužívá-li rodič svoji
rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost
nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské
odpovědnosti zbaví.
44. V již zmiňovaném rozsudku ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 24 Cdo
2098/2024 Nejvyšší soud zaujal a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož z
citovaných ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje několik druhů opatření, v
nichž soud může (případně musí) zasáhnout do rodičovské odpovědnosti rodiče,
jestliže to vyžaduje zájem nezletilého dítěte. Jednotlivá opatření se liší
svojí povahou a intenzitou v závislosti na tom, z jakých důvodů na straně
rodiče je zásah soudu do rodičovské odpovědnosti realizován. Podle toho, zda
tyto důvody mají objektivní nebo subjektivní charakter (uvažováno z hlediska
zavinění rodiče), rozlišujeme opatření nesankční (preventivní) povahy a
opatření, která mají jak preventivní, tak sankční povahu. Z logiky věci plyne,
že objektivní důvody, které nespočívají na zavinění rodiče, zpravidla budou
znamenat možnost přijetí (mírnějších) nesankčních opatření, zatímco subjektivní
důvody budou naopak směřovat k nutnosti přijetí přísnějších opatření, která
mají povahu preventivní i sankční. Z hlediska závažnosti důsledků zásahu je
rozlišováno, zda soudem přijaté opatření odebírá rodiči (zcela nebo částečně)
nositelství rodičovské odpovědnosti, anebo (zcela nebo zčásti) pouze její
výkon. Přitom platí, že je-li rozhodnutím soudu dotčen pouze výkon rodičovské
odpovědnosti, není tím dotčena samotná rodičovská odpovědnost (její
nositelství). Opačně však, je-li dotčena samotná rodičovská odpovědnost, je tím
dotčen i její výkon. Jako prostředek zásahu nižší intenzity do právního vztahu
mezi rodičem a dítětem tedy budou logicky vnímána opatření, jimiž je dotčen
pouze výkon rodičovské odpovědnosti, oproti opatřením, jimiž je dotčena
rodičovská odpovědnost samotná.
45. S ohledem na uvedená kritéria je pak zřejmá hierarchie prostředků
soudní ochrany blaha dítěte odstupňovaná podle intenzity ohrožení chráněného
zájmu od nejmírnějšího opatření v podobě zvláštních opatření při výchově dítěte
podle ustanovení § 924 až 926 o. z. (kdy ještě nedochází k zásahu do rodičovské
odpovědnosti, avšak uvedená opatření by se v projednávané věci zcela jistě
minula účinkem) přes pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení výkonu
rodičovské odpovědnosti, omezení samotné rodičovské odpovědnosti až po
nejpřísnější opatření v podobě zbavení rodičovské odpovědnosti (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3883/2022,
uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2024, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3460/2018).
Použití odpovídajícího opatření závisí na okolnostech konkrétního případu. Při
výběru nejvhodnějšího opatření je soud povinen přihlížet jednak k nejlepšímu
zájmu dítěte (srov. § 866 o. z.), který musí být předním hlediskem při
rozhodování a jednak je povinen vzít v úvahu princip minimalizace zásahu do
práva na rodinný život tak, aby rodinné poměry dítěte byly přijatým opatřením
narušeny co nejméně (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3.
2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, nebo též rozsudek ESLP ve věci K. a T. proti
Finsku ze dne 12. 7. 2001, stížnost č. 25702/94, bod 178).
46. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že řízení, jejichž předmětem
je – tak jako v projednávané věci – výchovné opatření (včetně zásahu do
rodičovské odpovědnosti), lze zahájit i bez návrhu. Soud v těchto řízeních
proto může přisoudit více, než čeho se účastníci domáhali, popřípadě může v
rozsahu daném předmětem řízení účastníkům uložit jiné než navrhované
povinnosti. Přijme-li soud jiné než navrhované řešení, nemusí jeho rozhodnutí
ani obsahovat zamítavý výrok (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1035, a
také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011). Z
uvedeného vyplývá, že soud není nijak vázán případným návrhem některého z
rodičů, jakým způsobem má rozhodnout (jakou formu zásahu do rodičovské
odpovědnosti druhého rodiče má zvolit). Proto, rozhodne-li soud jinak (zvolí
jinou – ať už mírnější nebo naopak přísnější – formu zásahu do rodičovské
odpovědnosti), než zní návrh některého z rodičů, je již nadbytečné, aby o tomto
návrhu rodiče rozhodoval samostatným výrokem v konečném rozsudku tak, že se
tento návrh zamítá. Zamítavý výrok je namístě pouze za situace, kdy soud k
žádnému výchovnému opatření nepřistoupí (což ovšem nebyl případ přítomné věci).
47. Jak vyplývá se shora podaného výkladu, jako nejméně intenzivní
prostředek zásahu do rodičovské odpovědnosti v zájmu dítěte, který má jak
preventivní, tak sankční povahu, je pojímáno omezení výkonu rodičovské
odpovědnosti soudním rozhodnutím podle ustanovení § 870 o. z., ke kterému soudy
nepřistoupily a namísto toho rozhodly o omezení rodičovské odpovědnosti. Na
rozdíl od pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti podle ustanovení § 869
odst. 1 o. z., které má výlučně preventivní a nesankční charakter, u omezení
výkonu rodičovské odpovědnosti jde o důsledek zaviněného jednání rodiče (či
pečující osoby), které je vůlí rodiče ovlivnitelné. Přichází v úvahu v případě,
že rodič (svým zaviněním, ať již ve formě úmyslu či nedbalosti) nevykonává svou
rodičovskou odpovědnost řádně, tedy tak, jak je povinen ji vykonávat, tj.
především v zájmu dítěte a jeho potřeb a způsobem a v míře odpovídající stupni
vývoje dítěte (srov. § 875 a § 880 o. z.). Co bude shledáno nikoli řádným
výkonem rodičovské odpovědnosti, bude vždy záležet na okolnostech konkrétního
případu. Dospěje-li soud k závěru, že rodič vykonává svou rodičovskou
odpovědnost jinak než řádně – a vyžaduje-li to současně zájem dítěte – musí (je
povinen) přistoupit k omezení výkonu rodičovské odpovědnosti rodiče, a to buď v
celém rozsahu nebo, jak se stalo i v této věci, jen v rozsahu některých jejích
složek, v závislosti na tom, v jaké míře (resp. nakolik) a v jakých oblastech
rodič plní své povinnosti a vykonává svá práva z rodičovské odpovědnosti, anebo
neplní, resp. nevykonává, a nakolik porušuje to, k čemu je jinak povinen každý
rodič. Omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, jako prostředek zásahu nižší
intenzity (v porovnání s omezením rodičovské odpovědnosti, k němuž přistoupily
v této věci soudy nižších stupňů) do právního vztahu mezi rodičem a jeho
dítětem, by mělo být použito v těch případech, kdy je omezována povinnost nebo
právo, které je třeba opakovaně vykonávat (k tomu rovněž srov. již zmíněný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3883/2022,
uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2024).
Omezení výkonu rodičovské odpovědnosti (jeho rozsah) se tak může podle
okolností konkrétního případu týkat jak péče o dítě, tak zastupování dítěte,
správy jmění dítěte, nebo např. rozhodování v otázkách jeho zdraví.
48. Kromě toho je zde třeba zmínit, že v případě omezení výkonu
rodičovské odpovědnosti je rodiči zachováno nositelství rodičovské odpovědnosti
(pasivní složka rodičovské odpovědnosti), pozastaven je mu (v odpovídajícím
rozsahu) pouze její výkon, tedy aktivní složka rodičovské odpovědnosti (zejména
rozhodování o tom, jaké zdravotní služby budou nezletilému dítěti poskytnuty,
výběr ošetřujícího lékaře či psychologa, jednání s těmito lékaři apod.);
zachování pasivní složky rodičovské odpovědnosti dotčeného rodiče se přitom
projevuje zejména tou skutečností, že rodiči zůstává zachováno toliko právo na
informace o dítěti. Jestliže tedy soud omezí výkon rodičovské odpovědnosti u
jednoho rodiče, znamená to, že tento rodič je i nadále formálně nositelem
(celé) rodičovské odpovědnosti, ale povinnosti a práva z ní vyplývající nemůže
(ve vymezeném rozsahu) vykonávat. Výkon těchto povinností a práv se pak
koncentruje v osobě druhého rodiče, zde otce (který je samozřejmě povinen v
přiměřeném rozsahu druhého rodiče s omezeným výkonem rodičovské odpovědnosti informovat). Ve
zbývajícím rozsahu, v němž rodič nebyl ve výkonu své rodičovské odpovědnosti
omezen, zůstává zachována jeho aktivní i pasivní složka rodičovské
odpovědnosti, a v tomto zbývajícím rozsahu náleží výkon rodičovské odpovědnosti
nadále oběma rodičům (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9.
2018, sp. zn. 30 Cdo 412/2018 a již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 2. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3460/2018).
49. Přestože tak odvolací soud věnoval projednání věci odpovídající
pozornost, z jeho jinak výstižných právních úvah neplyne, že by bylo namístě
matku omezit i v pasivní složce její rodičovské zodpovědnosti v rozsahu péče o
zdraví nezletilé AAAAA (pseudonym), včetně psychologické péče. Nebylo tak
namístě rozhodnout o částečném omezení rodičovské zodpovědnosti, ale jen o
omezení jejího výkonu, jak vyloženo shora. Jen v tomto dílčím směru tedy
shledal Nejvyšší soud dovolací výhrady matky opodstatněnými.
50. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu §
237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti
přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci
zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou
správnost napadeného rozsudku neshledal.
51. Nejvyšší soud s odvoláním na zásadu rychlosti a hospodárnosti
řízení, a rovněž s plným respektem k již dříve učiněným skutkovým zjištěním,
postupoval ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že sám změnil ve
vztahu k nezletilé AAAAA (pseudonym) v potřebném rozsahu rozsudek odvolacího
soudu a změnou rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodl, že matka se
napříště částečně omezuje ve výkonu rodičovské odpovědnosti; ve vztahu k již
zletilé BBBBB (pseudonym) podané dovolání pro bezpředmětnost odmítl.
52. Jelikož tento rozsudek Nejvyššího soudu v dotčeném rozsahu zčásti
mění rozsudky soudů nižších stupňů (čímž bez dalšího vzaly zcela za své i
nákladové výroky v nich obsažené, k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4504/2018), byl povinen tzv.
originárně rozhodnout o všech dosavadních nákladech řízení účastníků.
53. Výrok o nákladech řízení před soudy všech tří stupňů řízení je
odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití
ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 23 z. ř. s., neboť dané řízení mohlo být
zahájeno i bez návrhu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu