25 Cdo 1838/2024-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobkyně: J. J., zastoupená JUDr. Jindřichem Rajchlem, advokátem se sídlem Povltavská 829/36a, Praha 7, proti žalovanému: T. E., zastoupený JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 212/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 22 Co 157/2023-298,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Artura Ostrého.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 4. 8. 2023, č. j. 15 C 212/2022-134, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému, aby se zdržel lživých tvrzení označujících ji za „prokremelskou svoloč“, „kolaborantku“ či jakýchkoliv obdobných tvrzení obviňujících ji z podpory Ruské federace či spolupráce s cizími nepřátelskými silami vůči České republice (výrok I), uložil žalovanému povinnost uveřejnit omluvu tam specifikovaného znění na sociální síti Twitter a ponechat ji na zdi jeho twitterového profilu po dobu tří měsíců s tím, že ohledně povinnosti ponechat ji zde po dobu šesti měsíců žalobu zamítl (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 20.000 Kč (výrok III), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Žalobkyně podala žalobu na ochranu osobnosti v reakci na výrok žalovaného uveřejněný na síti Twitter ve znění: „Je výmluvné, jak kolaboranti typu @XY, @XY, a jiná prokremelská svoloč, oplakávají most poškozený státem bránícím se agresi, ale vždy drží huby, když ruské vraždící, znásilňující a rabující hordy páchají zvěrstva, válečné zločiny na ukrajinských civilistech.“ Soud prvního stupně provedl dokazování mimo jiné příspěvky účastníků na sociálních sítích a jejich výslechy.
Dospěl k závěru, že žalovaný neoprávněně zasáhl do osobnostních práv žalobkyně tím, že zveřejnil nepravdivé a dehonestující informace poškozující jméno, důstojnost a dobrou pověst žalobkyně. Předmětný výrok žalovaného označil za hybridní, tedy kombinující skutkový základ i prvek hodnocení, neboť tvrzení žalovaného, že žalobkyně je „kolaborantkou“, je skutkovým základem, zatímco prvkem hodnocení je tvrzení žalovaného, že žalobkyně je „prokremelská svoloč“. Soud prvního stupně podal výklad slov kolaborace a svoloč a dospěl k závěru, že jednání žalobkyně nenaplňuje definici kolaborace a žalovaný neměl právo užít vůči ní hanlivého slova svoloč. Za dostatečně účinné odčinění způsobené újmy ve smyslu § 2951 odst. 2 o.
z. soud považoval omluvu. Použité výrazy byly za hranou přípustné kritiky. V daném případě se však nejednalo o zásah takové intenzity, že by omluva nepostačovala k jeho odčinění, a to i proto, že s ohledem na některé výroky žalobkyně použitý výraz „prokremelská“ své opodstatnění má (zatímco výraz „svoloč“ již nikoliv). Pokud by soud vyhověl požadavku žalobkyně, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se opakování předmětných výroků a dalších obdobných výroků, byl by takový výrok soudu nevykonatelný.
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, č. j. 22 Co 157/2023-298, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v části, kterou bylo uloženo žalovanému omluvit se žalobkyni, změnil tak, že se žaloba v daném rozsahu zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud zopakoval některé důkazy provedené před soudem prvního stupně, dokazování též doplnil a následně konstatoval, že dospěl k jinému závěru o skutkovém stavu než soud prvního stupně a po právní stránce věc posoudil rovněž odlišně.
Uvedl, že 24. 2. 2022 byla Ukrajina napadena ze strany ruské armády a mezi oběma zeměmi vypukl válečný konflikt. Podle shody mezinárodního společenství je Rusko agresorem, který konflikt vyvolal, a Ukrajina státem, který se agresi brání. Odvolací soud rovněž připomněl, že 8. 10. 2022 došlo k výbuchu na Kerčském mostě vybudovaném Ruskem v průběhu okupace Krymu. Původcem výbuchu, jenž byl součástí vojenských kroků směřujících k obraně napadené země, byla ukrajinská armáda. Žalovaný uveřejnil svůj příspěvek, jímž se měl dopustit zásahu do osobnostních práv žalobkyně, v kontextu příspěvku žalobkyně, jímž označila výbuch na Kerčském mostě za teroristický útok.
Bylo zjištěno, že oba účastníci řízení jsou veřejně známé osoby, žalobkyně působí jako influencerka a aktivně komentuje veřejné dění, rovněž žalovaný se jako novinář pohybuje ve veřejném prostoru a angažuje se na sociálních sítích. Oba účastníci mají tisíce sledujících. Jak komentář žalobkyně o útoku na Kerčský most, tak následný výrok žalovaného byly proneseny v rámci veřejné diskuse týkající se aktuálního dění ve světě a vyjadřovaly postoje obou účastníků k popsané události. Odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20.
5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, podle nějž musejí veřejně činné osoby počítat s tím, že jejich aktivity či projevy budou hodnoceny i nelichotivě; takovému kritickému projevu, i expresivnímu, je v zásadě poskytována ochrana ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svoboda zpravidla nezasahuje do osobnostních práv kritizované veřejně činné osoby. Tato ochrana však nesvědčí například osobním samoúčelným urážkám, jejichž intenzita není adekvátní ve vztahu ke kritizované skutečnosti.
3. Odvolací soud oba žalované výroky považoval za hodnotící soudy a zabýval se otázkou, zda pro ně byl dán dostatečný pravdivostní základ. Shledal, že reálný základ pro použití výrazu „kolaborantka“ ze strany žalovaného byl dán. Byl použit v kontextu útoku na Kerčský most, který žalobkyně označila za teroristický, a bylo prokázáno, že takové slovní spojení doslovně odpovídá rétorice ruských médií a nejvyšších představitelů Ruské federace. Za teroristický čin označila úder napadeného státu na most, který byl vybudován okupantem zčásti na okupovaném území Krymu a sloužil k zásobování okupačních vojsk.
Postoj žalobkyně je patrný i z jejího příspěvku ze dne 28. 9. 2022, jímž se přihlásila k protestu, na němž výrazně zaznívaly proruské argumenty. Odvolací soud se rovněž zabýval dalšími aktivitami žalobkyně na sociálních sítích, z nichž vyplývaly její sympatie k Rusku a k Vladimiru Putinovi, a zmínil též její článek, v němž nabádala k tomu, aby Ukrajině nebyly posílány zbraně, či že je to právě Ukrajina, kdo prodlužuje jednání o míru. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že výraz „kolaborantka“ v daném případě představoval přípustnou kritiku založenou na pravdivostním základě.
Zjištěné skutečnosti ve svém souhrnu totiž dostatečně odůvodňují, aby jiná osoba v rámci veřejné diskuse a v uvedeném kontextu v souladu se svobodou slova vynesla na adresu žalobkyně jakožto veřejně známé osoby kritický hodnotící soud, podle nějž považuje žalobkyni za „kolaborantku“, tedy osobu, z jejíhož vystupování lze usuzovat na jistý příklon k ruské straně války na Ukrajině. To podle názoru odvolacího soudu platí i navzdory tomu, že žalobkyně se v jiných svých příspěvcích vyjádřila k Ruské federaci kriticky či projevila soucit s ukrajinským obyvatelstvem.
Specifikem žalobkyně totiž je, že se v některých svých vyjádřeních staví za Rusko, zatímco v jiných odsuzuje jeho agresi. Tato široká mediální aktivita žalobkyně však neznamená, že nemůže být kritizována za tu část svých výroků, v nichž fakticky podporuje útočící ruskou stranu nebo se k ní vyjadřuje s pochopením či chválou. Předmětná kritika žalobkyně pak nezasahovala do jejího soukromí, ale týkala se jejího veřejného vystupování a postoje k mezinárodní situaci. Takovou kritiku musí žalobkyně jako veřejně činná osoba snést a vnímat ji jako součást své veřejné činnosti.
4. Kontext pronesení hodnotícího soudu „prokremelská svoloč“ byl stejný jako u výroku „kolaborantka“, použití termínu „prokremelská“ bylo odůvodněno stejným reálným základem a stejně tak byl odůvodněný ve vazbě na projevy žalobkyně na sociálních sítích. V souvislosti s pojmem „svoloč“, který lze považovat za hanlivý, odvolací soud odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 7. 1997, Oberschlick proti Maďarsku (č. 2), č. 20834/92, v němž bylo ve vztahu k veřejně činné osobě připuštěno použití i ostřejšího výrazu, a to zejména tehdy, je-li jeho vyřčení odůvodněno kontextem, v jakém byl výraz použit.
V daném případě žalovaný reagoval na příspěvek žalobkyně, který lze považovat za kontroverzní, neboť z něj bylo možné dovodit příklon žalobkyně ke státu, který vyvolal nelegální mezinárodní válečný konflikt, v němž kromě vojáků napadené země denně umírají také civilisté včetně dětí. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že sama žalobkyně na sociálních sítích v rámci kritiky používá ostrý slovník, který zahrnuje vulgarismy často mnohem vyšší intenzity, než je slovo „svoloč“. Za takových okolností musí být schopna unést kritiku své osoby zahrnující expresivní výrazy nižší intenzity.
S ohledem na provokativnost a kontroverznost veřejných vyjádření žalobkyně tedy odvolací soud dospěl k závěru, že ani pronesením hodnotícího soudu „prokremelská svoloč“ nedošlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv.
5. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné, neboť „dovolací soud i soud Ústavní vyřešenou právní otázku posuzuje jinak“ (odkázala v tomto směru na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/2004, a ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007, a nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, či ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96), a vyjádřila přesvědčení, že „hmotněprávní otázka týkající se ochrany její osobnosti má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak byla zhodnocena soudem odvolacím“.
Odvolacímu soudu vytkla též procesní pochybení spočívající v provedení důkazů, jež mohly být žalovaným použity již v řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyně citovala bod 58 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jež obsahuje právní hodnocení výrazu „kolaborantka“, s nímž se ztotožnila. Z výslechu žalobce vyvodila, že si byl dobře vědom toho, o jak závažné obvinění se jedná a jaké ohrožení může pro žalobkyni znamenat. Vyjádřila své přesvědčení, že odvolací soud posoudil „otázku výkladu intenzity zásahu do jejího práva na ochranu osobnosti … v rozporu s obecně ustáleným výkladem zásahu do tohoto jejího práva“.
Zabývala se tím, jakým způsobem hodnotil odvolací soud její projevy na sociálních sítích, a zdůraznila, že má právo na kritiku postojů aktuální politické reprezentace, z níž nelze vyvodit závěr o jejím příklonu k politice Ruské federace nebo vědomé či dokonce placené spolupráci s nepřátelskou cizí mocí. Měla rovněž právo zhodnotit útok na Kerčský most jako útok teroristický, neboť se jednalo o civilní objekt. Pakliže stejným způsobem hodnotily uvedený útok orgány Ruské federace, nemůže tato skutečnost sama o sobě založit závěr o kolaboraci žalobkyně s nepřátelskou mocí, neboť by to znamenalo, že kdokoliv by se byť i náhodně v hodnocení určité události shodnul s hodnocením nepřátelské moci, mohl by být označen za kolaboranta.
Dovolatelka dále zpochybnila závěr odvolacího soudu, že sama její účast na protivládní demonstraci 28. 12. 2022 svědčí o jejím příklonu nebo vědomé spolupráci s Ruskou federací. Vytkla v tomto směru odvolacímu soudu, že svou argumentaci opřel pouze o hodnocení obsažené v některých médiích, zatímco jiná média referovala o protestech zcela odlišně. Právní závěr o tom, že se jednalo o protest proruský, by musel odvolací soud učinit například z videozáznamu z příslušné akce. Dovolatelka upozornila, že v řízení předložila důkazy, že hodnotí Ruskou federaci jako válečného agresora, lituje obětí na ukrajinské straně a aktivně pomáhala ukrajinským uprchlíkům, což však odvolací soud téměř nevzal v potaz.
Žalobkyně dále citovala body 65-69 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jimiž bylo odůvodněno částečné vyhovění žalobě, a vyjádřila s nimi souhlas. Žalované výroky nespadají do kategorie věcné kritiky, ale jde o hrubé a vulgární urážky představující extrémně intenzivní zásah do práva dovolatelky na ochranu osobnosti a podněcující nenávist vůči její osobě.
Žalobkyně se domnívá, že nelze vyloučit, že z podnětu předmětných výroků by na ni někdo mohl zaútočit. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné už vzhledem k absenci vymezení otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, stejně jako k neoznačení této rozhodovací praxe. Uvedl, že ve vztahu k hodnotícím soudům nelze požadavek dokázat jejich pravdivost naplnit a takový požadavek porušuje samotnou svobodu názoru. Zdůraznil, že žalobkyně neprokázala, že by jí kvůli výrokům žalovaného hrozilo jakékoliv nebezpečí. Žalobkyně coby influencerka zveřejňuje provokativní a kontroverzní obsah a ve snaze o zvýšení sledovanosti se záměrně vystavuje negativním hodnocením ze strany jiných uživatelů sociálních sítí, aby se následně prezentovala jako oběť útoků na svou osobu, když dostane negativní zpětnou vazbu. Žalovaný se s dovolatelkou shodl v tom, že jí svědčí nezadatelné právo na kritiku postojů aktuální politické reprezentace a právo na vlastní hodnocení objektivně nastalé události, a zdůraznil, že ji v její svobodě projevu nijak neomezuje on sám ani odvolací soud. Odvolací soud pouze konstatoval, že obsah projevu žalobkyně dává legitimní podklad k tomu, aby ho jiná osoba hodnotila způsobem, jakým to ve svých hodnotících soudech učinil žalovaný. Svobodě projevu jiného se naopak snaží bránit žalobkyně, která se svou žalobou domáhala toho, aby se žalovaný zdržel projevů svých politických názorů v souvislosti s její osobou. Žalovaný tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, jsa vázán rozsahem i důvody podaného dovolání (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), že dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Ačkoli dovolatelkou vymezený předpoklad přípustnosti dovolání („dovolací soud i soud Ústavní vyřešenou právní otázku posuzuje jinak“) skutečně, jak namítá žalovaný, vyvolává pochybnost o tom, o kterou z variant uvedených v § 237 o. s. ř. jde, z kontextu (celého obsahu dovolání) vyplývá (což žalovaný připouští), že dovolatelka měla na mysli, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu. Právní otázku, která má přípustnost dovolání založit, formulovala dovolatelka velmi obecně (jako hmotněprávní otázku „týkající se ochrany její osobnosti“, popřípadě otázku „výkladu intenzity zásahu do jejího práva na ochranu osobnosti“), nicméně opět z kontextu lze dovodit, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že závěr odvolacího soudu, že žalovaným použité výrazy „kolaborantka“ a „prokremelská svoloč“ nebyly nepřípustným zásahem do jejích osobnostních práv, nýbrž projevem svobody slova, odporuje jí označené judikatuře dovolacího a Ústavního soudu.
10. Uvádí-li však dovolatelka, že „hmotněprávní otázka týkající se ochrany její osobnosti má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak byla zhodnocena soudem odvolacím“, zcela se míjí s dikcí § 237 o. s. ř., neboť poslední ze zde uvedených kritérií, tedy že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, přichází do úvahy pouze tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že je namístě změnit svou dosavadní judikaturu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 412/2015, nebo ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 951/2023).
11. Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany osobnosti v čl. 10 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., (dále též jen „Listina“), bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným čl. 17 Listiny (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na svobodu projevu a práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1786/2021, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3108/2021, nebo ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3510/2022).
12. Ustanovení čl. 10 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod i § 81 a § 82 o. z. jsou právními normami s relativně neurčitou hypotézou, tj. normami, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně toho, zda v konkrétním případě převáží zájem na ochraně svobody slova, nebo zájem na ochraně osobnosti, by bylo možno v dovolacím řízení revidovat, jen pokud by byla zcela zjevně nepřiměřená (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
13. Je třeba zdůraznit, že úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není z moci úřední přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele a v celé šíři. Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými nebo soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
14. Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní judikaturu, činí tak bez bližšího vymezení, v jakém ohledu se od ní odvolací soud podle jejího názoru odchýlil. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2573/2004 dovolací soud dospěl k závěru, že oprávněná kritika předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu, formy i místa, tedy že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1941/2007 Nejvyšší soud uzavřel, že jde o kritiku nepřiměřenou, jsou-li v kritice k charakterizaci určitých jevů a osob použity výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k cíli kritiky, resp. je-li obsah kritiky zcela neadekvátní posuzovanému jednání kritizovaného, přičemž z ní vyplývá úmysl kritizovanou osobu znevážit či urazit (tzv. intenzivní exces). V nálezu sp. zn. II. ÚS 357/96 Ústavní soud vyložil, že každý názor, stanovisko, kritika, a to dokonce nejen polemicky uvozená, je zásadně přípustná, neboť svoboda projevu podle čl. 17 Listiny je jednou z nejdůležitějších zásad demokratické společnosti. Napadený rozsudek není s uvedenou judikaturou v rozporu, protože odvolací soud měl v ní obsažené závěry respektoval. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 577/13 se zabývá odlišnou právní otázkou informování o průběhu trestního řízení z hlediska presumpce neviny.
15. Pokud žalobkyně citovala celé odstavce z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž vyjádřila svůj souhlas, těžko takovým způsobem mohla založit přípustnost dovolání, neboť tím nenaplnila kritéria § 237 o. s. ř. Vyložil-li soud prvního stupně obsah pojmu kolaborace tak, jak vyplývá ze sociologické publikace, nejedná se o jeho právní hodnocení. Odvolací soud užití pojmu „kolaborantka“ žalovaným vůči žalobkyni posuzoval coby hodnotící soud s dostatečným faktickým podkladem, žalobkyni považoval za veřejně činnou osobu, která musí akceptovat větší míru veřejné kritiky. Vzal v úvahu mezinárodní situaci a celkový kontext daný též jinými projevy žalobkyně na sociálních sítích. V takovém postupu nelze spatřovat zjevné pochybení.
16. Vyvozuje-li dovolatelka vlastní závěry vyplývající z výslechu žalovaného ohledně toho, čeho si byl žalovaný vědom či nikoliv, předkládá tím vlastní verzi skutkového stavu. Platí však, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového závěru, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Odvolací soud neučinil závěr o tom, že bylo zasaženo do práva dovolatelky na ochranu osobnosti, takže se stěží mohl zabývat intenzitou tohoto zásahu. Pokud žalobkyně uvádí, že tak odvolací soud učinil v rozporu „s obecně ustáleným výkladem zásahu do tohoto jejího práva“, neuvádí na podporu svého závěru žádnou konkrétní judikaturu.
17. Právo na kritiku postojů aktuální politické reprezentace není žalobkyni rozsudkem odvolacího soudu žádným způsobem upíráno a nebyl v něm ,ani učiněn závěr o její spolupráci s nepřátelskou cizí mocí. Závěr o oprávněnosti užití výrazu „kolaborantka“ žalovaným na adresu žalobkyně odvolací soud učinil po zhodnocení situace, v níž byl použit, a veřejného vystupování žalobkyně, přičemž výslovně uvedl, že pojem kolaborace má v obecné mluvě význam široký a spadá pod něj také ideová podpora včetně chvály, omlouvání či jakéhokoli jiného chování stranícího agresorovi. Obdobné platí i pro konstatování žalobkyně, že má právo označit útok na Kerčský most za útok teroristický. Takové právo dovolatelky nebylo odvolacím soudem nikterak zpochybněno. Jestliže se však její hodnocení situace nápadně shoduje s hodnocením prezentovaným orgány Ruské federace, mohl z toho žalovaný oprávněně vyvodit, že žalobkyně se s tímto státem, který v rámci své činnosti na okupovaném území postavil most, jehož primárním účelem je zásobování okupačních sil (ponechme stranou, zda tak učinil v souladu s právem), minimálně v této otázce názorově shoduje a je nerozhodné, zda žalobkyně o této shodě předem věděla či nikoliv, respektive zda jde o shodu záměrnou či náhodnou.
18. Odvolací soud neučinil ani závěr o účasti dovolatelky na protivládní demonstraci 28. 12. 2022. Pokud odvolací soud hovořil o podpoře, kterou dovolatelka projevila demonstraci konané 28. 9. 2022, jedná se o skutkové zjištění (a nikoliv právní závěr, jak se domnívá dovolatelka), které ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu. Totéž pak platí, zdůrazňuje-li dovolatelka, že v řízení předložila důkazy svědčící pro závěr, že její postoje nejsou výhradně proruské. Nadto dovolací soud podotýká, že odvolací soud přiléhavě dovodil, že ani tyto veřejné projevy žalobkyně nemohou vést k závěru, že nemůže být kritizována za tu část svých výroků, v nichž naopak vyjadřuje útočící ruské straně podporu.
19. Je nepopiratelná jistá expresivnost žalovaným použitých výrazů, nicméně je-li žalobkyně považována za osobu veřejně činnou, musí ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, i rozhodnutí ESLP citovaného odvolacím soudem snést i případné expresivní kritické projevy na svou adresu. Je rovněž významné, že žalobkyně sama mnohdy používá výrazy mnohem hrubšího charakteru, než na její adresu uvedl žalovaný (viz bod 87 odůvodnění napadeného rozsudku), a to vůči ústavním činitelům či představitelům jiných států, avšak vůči sobě žalované výroky považuje za „hrubé a vulgární urážky“, jimž je oprávněna čelit žalobou. Obava dovolatelky z případného fyzického útoku z podnětu předmětných výroků je pak čistě spekulativní.
20. Způsobilým dovolacím důvodem není poukaz na vadu řízení spočívající v provedení nepřípustných důkazů odvolacím soudem, neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatel nevymezuje. Nejde zde tedy o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nadto pak dovolací soud podotýká, že žalobkyně žádným způsobem nespecifikovala, které důkazy měly být podle jejího názoru provedeny procesně nesprávným postupem, a oprávněnost její námitky tak nelze posoudit už z tohoto důvodu.
21. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
22. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má proti žalobkyni právo na náhradu nákladů právního zastoupení, sestávajících z odměny advokáta podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření k dovolání ve výši 2.500 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% náhrady daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 3.388 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu