25 Cdo 2185/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) P. K., a b) J. K., oba zastoupeni JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou se sídlem Coriových 822/11, Praha 6, proti žalované: CZECH NEWS CENTER a. s., IČO 02346826, se sídlem náměstí Marie Schmolkové 3493/1, Praha 10, zastoupena JUDr. Helenou Chaloupkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 339/2018, o dovolání žalobců i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 22 Co 32/2020-200, takto:

I. Dovolání žalobců a žalované se odmítají. II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. III. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobci se podanou žalobou domáhali, aby byla žalované uložena povinnost odstranit z internetových stránek www.blesk.cz, www.ahaonline.cz a celebwiki.blesk.cz články „P. K. (57) alias XY: Tulí se k nové ženě! A co jeho manželka?“, „Ženatý P. K. (57): Načapán s krásnou blondýnkou!“, „Hvězda XY P. K.: Proč se 13 let neukázal s XY manželkou“, a upustit od zveřejňování a šíření jakýchkoli informací, komentářů či jakýchkoliv jiných sdělení a výroků o soukromém a rodinném životě žalobců, pokud je to v rozporu s jejich oprávněnými zájmy.

Dále se žalobci domáhali omluvy uveřejněné v periodicích, v nichž byly zveřejněny žalobou napadané články. Na stránkách www.blesk.cz v rubrice „České celebrity“, v deníku BLESK na titulní straně, a v deníku Aha! na straně 10 žalobci žádali omluvu za to, že žalovaná „v rozporu se zákonem zveřejnila ničím nepodložené spekulace o jejich soukromém životě spolu s jejich neoprávněně pořízenými fotografiemi, čímž hrubě zasáhla do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí, zachování lidské důstojnosti, osobní cti a vážnosti ve společnosti“; a na stránkách www.ahaonline.cz v rubrice „Žhavé drby“ za to, že žalovaná „zveřejnila nepravdivé informace a ničím nepodložené spekulace o jejich soukromém životě spolu s jejich neoprávněně pořízenými fotografiemi, čímž zasáhla do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí, zachování lidské důstojnosti, osobní cti a vážnosti ve společnosti“.

Žalobci za způsobenou nemajetkovou újmu požadovali zadostiučinění v penězích ve výši 1.500.000 Kč pro každého z nich.

2. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, č. j. 10 C 339/2018-96, zastavil řízení co do povinnosti žalované odstranit články a odkazy na internetových stránkách v tomto výroku uvedené (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované upustit od zveřejňování a šíření jakýchkoliv informací, komentářů či jakýchkoliv jiných sdělení či výroků o soukromém a rodinném životě žalobců, pokud je to v rozporu s jejich oprávněnými zájmy (výrok II), uložil žalované povinnost zveřejnit omluvu v požadovaném znění v denících BLESK a Aha! a na internetových stránkách www.blesk.cz a www.ahaonline.cz (výrok III), dále uložil žalované, aby zaplatila žalobci a) a žalobkyni b) každému 150.000 Kč (výroky IV a VI), žalobu o zaplacení 1.350.000

Kč žalobci a) a 1.350.000 Kč žalobkyni b) zamítl (výroky V a VII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII). Vyšel ze zjištění, že ve výše uvedených médiích skutečně vyšly zmíněné články, ve kterých je kladena otázka, zda žalobce a) tají rozchod s XY manželkou, kterou už dlouho nikdo neviděl. Dále se uvádí, že byl zastižen s jinou ženou, žalobkyní b), přičemž se k sobě měli více než důvěrně, vodili se za ruku i kolem pasu. Dále je uvedeno, že žalobce a) je známý tím, že o svém soukromí nerad mluví.

O jeho manželství s B. G. se toho příliš neví a o krásné blondýnce se mu také mluvit nechce. V článku je rovněž citován: „Je mi úplně lhostejné, co o mně píšete, ale milenci rozhodně nejsme“ a více se vyjadřovat nechtěl. K článkům byly připojeny fotografie obou žalobců, na kterých se vedou za ruce, společně jedí, nakupují a nasedají do auta. Snímky byly pořízeny na veřejné akci (otevření obchodního centra), na kterou byl žalobce a) pozván jako populární herec. Žalobci neudělili žalované souhlas se zveřejněním zmíněných informací či pořízených fotografií.

Žalobce a) si střeží své soukromí, s bulvárními médii nekomunikuje. Byl ženatý 24 let s B. G., která však po dlouhé nemoci zemřela a v době, kdy byly články publikovány, byla již po smrti. Žalobkyně b) není veřejně známou osobou, po zveřejnění článků byla vystavena velkému tlaku, v jehož důsledku se rozhodla rezignovat na pozici ředitelky ve společnosti XY. Žalovaná zveřejnila informace čistě z komerčních důvodů. Žalobci vzali po odstranění dotčených článků z internetových stránek žalobu částečně zpět, a to v rozsahu povinnosti žalované odstranit shora uvedené články z internetu.

V tomto rozsahu soud prvního stupně řízení zastavil. Dále pak uzavřel, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců. Neexistoval totiž žádný veřejný zájem na uveřejnění informací z jejich osobní sféry, byť je žalobce a) populárním hercem a veřejně známou osobou. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3063/2009, soud uvedl, že ačkoliv známé osoby musí obecně akceptovat vyšší míru veřejné kritiky než jiní občané, neplatí tento závěr v případě, že sdělování informací nikterak nesouvisí s jejich veřejnou činností, jako je tomu v dané věci.

Žalovaná neměla o intimním životě žalobců vůbec psát, a pakliže tak učinila, měla si opatřit relevantní informace. Soud prvního stupně tak žalobě vyhověl v rozsahu požadované omluvy, ohledně peněžité satisfakce pak částečně v rozsahu, který považoval za přiměřený dané věci. Zdržovací nárok pak zamítl s odůvodněním, že obrana proti zneužívání svobody slova a práva na informace nemůže spočívat v absolutních zákazech.

3. K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 22 Co 32/2020-134, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II, V a VII (výrok I), změnil jej ve výroku III tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zveřejnit omluvu v požadovaném znění (výrok II), dále jej změnil ve výrocích IV a VI tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 150.000 Kč každému ze žalobců (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po právní stránce uzavřel, že osoba veřejně známá musí snést vyšší míru zásahů do svých osobnostních práv, neboť svým rozhodnutím veřejně vystupovat současně udělila souhlas s přiměřenými zásahy do těchto práv. Zveřejnění informace o tom, kdo je partnerem či partnerkou veřejně známé osoby, nelze bez dalšího považovat za neoprávněný zásah do soukromí ani za exces z rámce informačního sebeurčení. Partner osoby veřejně známé musí snést přiměřený zájem o svoji osobu v tom směru, že bude jako partner označen.

Informace o tom, že žalobce a) byl ženatý s B. G., byla veřejně dostupná. Žalobce a) jako osoba veřejného zájmu si musel být vědom, že za těchto okolností, kdy je považován za ženatého muže, respektive kdy je tato informace o něm všeobecně známá, vyvolá účast na veřejné akci s jinou ženou pozornost veřejnosti a sdělovacích prostředků. Pokud požádal žalobkyni b), aby se této akce zúčastnila s ním, zde se k ní pak choval důvěrně jako ke své partnerce, lze souhlasit se žalovanou v tom, že informaci o svém vztahu sami žalobci vyňali z intimní sféry a připustili tím její zveřejnění.

V dotyčných článcích žalovaná zveřejnila informace, že žalobci mají mezi sebou důvěrný vztah, což byla pravdivá informace; žalovaná tedy nezasáhla excesivně do práva žalobců na informační sebeurčení ohledně záležitostí týkajících se jejich soukromého a rodinného života. Pravdivé nebylo sdělení žalované, že žalobce a) byl v té době ženatý, a mylné tudíž byly také spekulace, že tají rozchod s manželkou B. G. kvůli vztahu s žalobkyní b). Pokud se žalobce a) rozhodl nezveřejňovat informace o úmrtí své manželky, bylo to jistě jeho právo.

Zároveň je však třeba uvést, že žalobci k zmíněným nepravdivým sdělením přispěli sami tím, že se bez jakéhokoli dalšího vysvětlení objevili na oficiální veřejné akci společně a chovali se k sobě jako partneři. Museli tak rozumně předpokládat, že celá tato situace vyvolá legitimní otázky a veřejnou diskusi. Šlo přitom o diskusi adekvátní, neexcesivní, žalobci k ní zavdali důvod, a proto šlo o diskusi oprávněnou. Zásadní také je, že žalovaná ještě před zveřejněním předmětných článků kontaktovala žalobce a), který tak měl možnost uvést otázku jeho manželského stavu na pravou míru a spekulacím předejít.

To však neučinil. Všechny fotografie žalobců, které byly spolu s články zveřejněny, pak byly pořízeny ve veřejném prostoru obchodního centra. Nejedná se tedy o fotografie pořízené sledováním v soukromých situacích a na místech, v nichž mají lidé právo předpokládat, že jsou sami.

Odvolací soud na základě uvedených skutečností dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaná zveřejněním předmětných článků a fotografií nezasáhla neoprávněně do osobnostních práv žalobců a není tak povinna poskytnout jim jakoukoli satisfakci.

4. K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2849/2020, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud s odkazem na § 81 odst. 1 a 2, § 86, § 88 odst. 2, § 89 a § 90 o. z., a dále věc týchž žalobců, o níž rozhodl rozsudkem ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020, shrnul judikatorní závěry týkající se občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka. Připomněl v tomto směru kritéria tzv. testu proporcionality a právo na naprosté informační sebeurčení ohledně soukromého života.

Osoby, které z povahy své činnosti vstupují do veřejného prostoru, musí snášet zvýšenou intenzitu zájmu o svou osobu. Tento zájem veřejnosti však má své meze, které jsou dány právě okruhem informací, které ještě spadají do umělecké činnosti. Do oblasti veřejného zájmu proto bez dalšího patří jen ty nejzákladnější informace o jejich původu, rodinných poměrech či případně dalších momentech jejich života významných pro jejich tvorbu, jsou-li podávány korektně a ve snaze o objektivní hodnocení činnosti umělce.

Bez souhlasu umělce sem již nepatří zveřejňování těch soukromých záležitostí, které bezprostředně nesouvisejí s jeho uměleckou profesí, tím spíše pak ne zprávy nepodložené či dokonce nepravdivé, jsou-li motivovány spíše snahou o ukojení nezdravé zvědavosti, nikoliv o vedení seriózní debaty nad uměleckou činností. K porušení práva na soukromí člověka (a ve shora popsaném smyslu též umělce) může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě.

S ohledem na právě uvedené dovolací soud konstatoval, že ani jeden z uveřejněných článků neměl přínos k debatě na téma, jež by bylo předmětem veřejného zájmu, protože uveřejněné informace se týkaly výhradně soukromí žalobců bez vztahu k umělecké činnosti populárního herce žalobce a). Bylo zjištěno, že předmětné články, publikované žalovanou a doplněné fotografiemi, minimálně implicitně vzbuzovaly ve čtenáři dojem, že žalobce a) má mimomanželský poměr se žalobkyní b), popřípadě že se rozvedl se svojí bývalou manželkou (tedy že měl zřejmě manželské problémy).

Články tak pro oba žalobce vyznívaly ve značně negativním světle a difamovaly je v očích veřejnosti. Dovolací soud se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že újma je z významné části přičitatelná samotným dovolatelům, protože žalobce a) mohl újmě předejít informováním médií o svých rodinných poměrech. Základní údaje o rodinných poměrech umělců sice lze považovat za předmět veřejného zájmu, na druhou stranu ovšem z ničeho nevyplývá povinnost umělce aktivně podávat informace médiím, obzvláště v případě, kdy šlo o citlivou záležitost úmrtí manželky, která nebyla v českém prostředí známá.

Informace o tom, že manželství žalobce a) již netrvá, respektive že jeho manželka zemřela, spadá výhradně do jeho soukromé sféry a uplatní se u ní právo na informační sebeurčení, přičemž je žalobcovým výhradním právem rozhodnout o tom, zda a komu uvedenou informaci sdělí či nikoliv.

Vzhledem k tomu, že ani samotné podané informace nepřispívaly k diskusi o veřejném zájmu, lze tentýž závěr učinit i o přiložených fotografiích. Žalobci se nemohou bránit zveřejnění informace, že jsou životními partnery, je-li podána korektním způsobem, což se ovšem ze strany žalované nestalo. Pokud sdělení obsažená v dotčených článcích vyznívala tak, že žalobce a) zřejmě udržuje mimomanželský vztah se žalobkyní b), případně tají rozchod se svou bývalou manželkou, šlo o informaci nepravdivou a vzhledem k vyznění i o neopodstatněně negativní hodnotící soud o obou žalobcích. Na tom nic nemění okolnost, že žalovaná údajně o smrti manželky žalobce nevěděla, neboť neoprávněnost zásahu se neodvozuje od vědomosti toho, kdo jej činí. Okolnosti, na které poukazuje odvolací soud a které jednání žalované odlišují od jednání jiných mediálních subjektů vůči žalobcům, které je předmětem jiných žalob, je třeba zohlednit při úvaze o druhu a výši zadostiučinění, jehož se žalobci domáhají.

5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 22 Co 32/2020-200, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, IV, V, VI a VII potvrdil (výrok I), dále jej potvrdil ve výroku III s tím, že vypustil některé části požadovaného znění omluv (výrok II), ve zbývajícím rozsahu výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok III), uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok V).

Odvolací soud ve svém novém rozhodnutí odkázal na závěry kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, jde-li o existenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobců, vzniku újmy na jejich osobnostních právech a odpovědnosti žalované za její vyvolání. Dále se zabýval jednotlivými nároky žalobců. Požadavek, aby žalovaná upustila od zveřejňování jakýchkoliv informací ze soukromého života žalobců, považoval odvolací soud za nedůvodný, neboť žalovaná sama předmětné články ze svých webových stránek odstranila, když se dozvěděla o úmrtí manželky žalobce a).

Neoprávněný zásah tedy již netrvá a podle názoru odvolacího soudu není důvod domnívat se, že by opakování předmětných informací žalovanou hrozilo. Omluvu považoval odvolací soud za přiměřené zadostiučinění, avšak s výjimkou některých jejích částí. Omluva za to, že žalovaná zveřejnila „ničím nepodložené spekulace o soukromém životě žalobců“, je totiž nekonkrétní a zavádějící, protože některé informace uvedené v článcích byly pravdivé a nijak difamující. Dále považoval odvolací soud za nedůvodný požadavek, aby se žalovaná omluvila za neoprávněně pořízené fotografie žalobců, neboť v článcích použité fotografie nebyly pořízeny neoprávněně, ale v souladu se zpravodajskou licencí ve smyslu § 89 o.

z. Podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu však byly neoprávněně užity vzhledem k textovému obsahu článku, a omluva tedy náleží žalobcům toliko za užití fotografií. Jde-li o výši peněžitého zadostiučinění, považoval odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za přiměřenou částku 150.000 Kč pro každého z žalobců. Odvolací soud uvedl, že k neoprávněnému zásahu došlo prostřednictvím zpravodajství s celostátním dosahem cestou tištěných médií i internetového zpravodajství. Žalobci se společně vypravili na veřejnou akci, chovali se k sobě důvěrně, byli seznámeni s tím, že na akci budou novináři, žalobce a) tajil, že zemřela jeho předešlá manželka, ač jeho manželství bylo veřejně známo, je populárním hercem a věci neuvedl na pravou míru ani poté, co byl novináři kontaktován se žádostí o vyjádření.

V daném případě se nejedná o případ zveřejnění čirých nepravd či spekulací poškozujících osobnostní práva osob veřejného zájmu. Novináři pravdivě popsali, co viděli, byť tak učinili způsobem vlastním kratochvilnému čtení, avšak bez urážek či ponižování. Učinili však nesprávný závěr, že žalobkyně b) je milenkou žalobce a), který je ženatý s jinou ženou, případně že žalobce a) a jeho bývalá žena byli rozvedeni.

Odvolací soud vyzdvihl, že novináři žalované žalobce a) před uveřejněním článků kontaktovali, a chovali se tedy v souladu s novinářskou etikou. Bylo sice právem žalobce a) tajit úmrtí jeho manželky, avšak tato jeho volba nemůže jít k tíži žalované. Vzhledem k uvedeným okolnostem odvolací soud neshledal důvodnost požadavku žalobců na stanovení peněžitého zadostiučinění ve výši akcentující jeho preventivně-sankční funkci. Odvolací soud dále zdůraznil, že ve věci týchž žalobců, vedené u Obvodního osudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 189/2018 (o níž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 149/2020), bylo každému ze žalobců pravomocně poskytnuto peněžité zadostiučinění ve výši 250.000 Kč. V dané věci šlo o obdobné informace týkající se žalobců, avšak s tím rozdílem, že jejich fotografie byly pořízeny při tajném sledování, což je podstatná okolnost, která spolu s výše uvedenými souvislostmi odůvodňuje závěr, že v nyní posuzované věci musí být přiznané částky nižší.

Obdobného zásahu se vůči žalobcům dopustil též další vydavatel (věc je vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Co 36/2020), což je rovněž třeba brát v potaz s ohledem na možné další zadostiučinění, jehož se žalobcům dostane. Dále odvolací soud zhodnotil rozsah šíření daných informací a skutečnost, že žalovaná se tématu věnovala jako první, následována dalšími subjekty.

II. Dovolání a vyjádření k nim

6. Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalobci v rozsahu výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V a VII, a v rozsahu výroků III, IV a V dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive „dovolacím soudem vyřešené právní otázky měly být posouzeny jinak“.

Dovolání je podle názoru žalobců důvodné s ohledem na nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud jim sice přiznal právo na omluvu a relutární satisfakci, avšak učinil to takovým způsobem, který vyhovuje požadavkům zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze formálně, nikoliv však materiálně. Napadeným rozsudkem, který ani neuznává, že jim byla způsobena újma, jim žádné účinné zadostiučinění poskytnuto nebylo. Konkrétně dovolatelé namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil rozhodné okolnosti pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích, když jim přičetl k tíži veškeré skutečnosti, o něž opřel své původní rozhodnutí ve věci, jež bylo následně zrušeno kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, který však předmětnou argumentaci odvolacího soudu shledal nesprávnou.

Odvolací soud nesprávně trvá na své premise, že informace o soukromém a rodinném životě žalobců jsou předmětem oprávněného veřejného zájmu a z jeho rozhodnutí je patrná zaujatost vůči žalobcům. Žalobci předestřeli své argumenty, svědčící pro závěr, že k zásahu do jejich osobnostních práv skutečně došlo, a vyjádřili své přesvědčení, že přiznaná výše zadostiučinění je zcela nedostačující, i s ohledem na to, že byla pominuta preventivně-sankční funkce zadostiučinění, a vzhledem k částce, kterou vynaložili jen na soudních poplatcích.

Dovolatelé dále brojili proti obsahu a formě přiznaného morálního zadostiučinění, neboť nesouhlasí s tím, že odvolací soud z požadovaných omluv vypustil formulaci „čímž zasáhla do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí, zachování lidské důstojnosti, osobní cti a vážnosti ve společnosti“. Žalobci též nesouhlasí se způsobem, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a odkázali mimo jiné na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 941/19. Závěrem

dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že jim přizná zadostiučinění v penězích v požadované výši a uloží žalované povinnost uveřejnit omluvu v požadovaném znění.

7. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že je považuje za nepřípustné, a to obzvláště proti výrokům napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení, ale i s ohledem na ustálenou judikaturu, podle níž nemůže pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění založit přípustnost dovolání. Žalovaná tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.

8. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I, pokud jím byly potvrzeny výroky IV a VI rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, a rovněž důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná poukázala na rozpornost zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu, jež má spočívat v tom, že na jedné straně se v něm uvádí, že údaje o rodinných poměrech umělců lze považovat za předmět veřejného zájmu, na druhé straně, že informace o úmrtí manželky žalobce a) spadá výhradně do jeho soukromé sféry a uplatní se u ní právo na informační sebeurčení. Dovolatelka je přesvědčena, že v daném případě se jedná o věc veřejného zájmu, a v tomto směru by daná otázka měla být posouzena jinak. Zdůraznila, že žalobci se k sobě na veřejné akci chovali důvěrně, čímž vyloučili svůj vztah z chráněné sféry intimního života, takže žalovaná o něm mohla informovat. Vyjádřila dále svůj názor, že je třeba posoudit soulad závěrů, jež učinil dovolací soud ve svém kasačním rozhodnutí ohledně existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobců, vzniku újmy na jejich straně a odpovědnosti žalované za tuto újmu, s judikaturou, od níž se měl dovolací soud odchýlit. Především v tomto směru nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že neoprávněnost zásahu se neodvozuje od vědomosti toho, kdo jej činí. Dovolatelka v tomto směru odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17, neboť měla rozumné důvody spoléhat na pravdivost sdělovaných informací, k ověření jejichž pravdivosti podnikla dostupné kroky, a byla též v dobré víře. Neoprávněné tak nebylo zveřejnění článků ani fotografií. Žalovaná závěrem navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek v naznačené části zrušil a věc v daném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokáty ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání nejsou přípustná.

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

11. Předně je třeba podotknout, že způsob, jakým žalobci vymezili přípustnost dovolání, není zcela přiléhavý. Uvádí-li, že „dovolacím soudem vyřešené právní otázky měly být posouzeny jinak“, nejspíše tím míní poslední z kritérií přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., avšak pozměnili jeho význam. Uvedené kritérium správně zní „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ a vztahuje se na situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že hodlá změnit svou ustálenou judikaturu (srov např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Žalobci však podle obsahu dovolání spíše brojí proti tomu, že odvolací soud podle jejich názoru nerespektoval zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu, což však není situace, na niž by uvedené kritérium § 237 o. s. ř. dopadalo.

12. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva zakládající přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný pod číslem 6/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, bod 27, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23, bod 72).

13. S dovolateli nelze souhlasit, že odvolací soud neuznává, že jim byla způsobena újma, jelikož touto otázkou se odvolací soud s ohledem na kasační rozsudek Nejvyššího soudu již vůbec nezabýval. Vlastní právní posouzení odvolacího soudu spočívalo toliko ve stanovení adekvátního zadostiučinění. Kritéria, jež je třeba zohlednit při stanovení přiměřeného peněžitého zadostiučinění, jsou uvedena například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21, bod 30, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 768/2024, bod 28. Jde o hledisko závažnosti a intenzity zásahu, je třeba brát v potaz účel a funkci institutu náhrady nemajetkové újmy v penězích, míru a intenzitu zavinění a proporčnost finanční náhrady, přičemž musí být brán zřetel na všechny okolnosti případu, ať již právní nebo skutkové, jakož i na okolnosti polehčující i přitěžující.

14. Odvolací soud v souladu s uvedenými judikatorními závěry posuzoval širší okolnosti celého případu – vyhodnotil, že k zásahu došlo prostřednictvím zpravodajství s celostátním dosahem a vysokou čteností, žalobci byli fotografování novináři žalované během společenské akce (a nikoliv tedy v rámci tajného sledování v soukromí), žalobce a) tajil, že jeho manželka zemřela, existence dřívějšího manželství žalobce a) byla veřejně známa, novináři žalované žalobce a) kontaktovali a dali mu možnost vyjádření, žalovaná se tématu věnovala jako první, následována dalšími subjekty a žalobci se za obdobný zásah domáhají zadostiučinění po dalších subjektech. K zásahu do soukromého života žalobců evidentně došlo, odvolací soud to nezpochybňuje v tomto směru je argumentace žalobců nepřiléhavá, je však třeba posoudit veškeré okolnosti daného případu, který je zjevně odlišný od situací, kdy dochází k tajnému sledování veřejně známých osob (žalobci byli zastiženi ruku v ruce na veřejné akci) a bezbřehé fabulaci o jejich soukromém životě, přičemž aktivita některých novinářů může přerůst až v pomyslný mediální hon. Žalobce a) nepochybně neměl povinnost informovat veřejnost o úmrtí své manželky, tento jeho přístup nemá vliv na existenci neoprávněného zásahu ze strany žalované (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 149/2020). Výslednou částku peněžitého zadostiučinění, jež jim bylo přiznáno, nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou, a to i s ohledem na srovnání s jinými případy, včetně věci žalobců, o níž dovolací soud rozhodoval již citovaným rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 149/2020.

15. Závěr, že pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění nemůže založit přípustnost dovolání, platí i pro námitku dovolatelů, že odvolací soud vypustil část jimi požadovaného textu omluvy. Výsledný text omluvy, jak o něm rozhodl odvolací soud, se nejeví být zcela zjevně nepřiměřený. Pokud jde navíc v tomto konkrétním případě o to, že odvolací soud zasáhl do petitu žaloby, namítají dovolatelé ve skutečnosti existenci vady řízení, jež není způsobilým dovolacím důvodem, neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatelé nevymezují. Nejde zde tedy o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).

16. Argumentují-li žalobci ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 941/19, připomíná dovolací soud, že přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům je ze zákona vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Citované usnesení je třeba vykládat nikoliv tak, že námitky proti nákladovému výroku mohou založit přípustnost dovolání, ale pouze tak, že v případě dovolání, které je shledáno přípustným z jiných důvodů, se může dovolací soud vyjádřit též ke správnosti nákladového výroku, který jakožto akcesorický rovněž ruší.

17. Žalovaná ve svém dovolání namítá, že zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu je vnitřně rozporné, protože je v něm uvedeno, že údaje o rodinných poměrech umělců lze považovat za předmět veřejného zájmu a zároveň že informace o úmrtí manželky žalobce a) spadá výhradně do jeho soukromé sféry a uplatní se u ní právo na informační sebeurčení. Dovolací soud k tomu však uvádí, že se nejedná o závěry, které si protiřečí. Za předmět veřejného zájmu může být považován údaj o tom, zda žalobce a) je coby známý herec ženatý či nikoliv a případně i to, zda je vdovcem či zda má novou partnerku, pokud jsou ovšem tyto informace podávány korektně a s respektem k oprávněným zájmům obou žalobců. To ovšem nikterak neznamená, že žalobce a) má povinnost o kterékoliv z těchto skutečností veřejnost informovat. Pakliže to však učiní někdo jiný, musí to žalobci strpět a nemohou se bránit s poukazem na zásah do svých osobnostních práv. V takovém případě však musí být naplněn požadavek, aby byla daná informace prezentována takovým způsobem, který skutečně práva žalobců nenarušuje.

18. Žalovaná se odvolává na to, že měla právo o vztahu žalobců informovat a že jejich vztah, stejně jako úmrtí dřívější manželky žalobce a), je legitimním předmětem veřejného zájmu. Ve své argumentaci však pomíjí to, co je pro danou věc zcela stěžejní, a sice že veřejnosti neposkytla prostou informaci o základních rodinných poměrech žalobce a), ale senzacechtivým a bulvárním způsobem naznačovala, že žalobce morálně zavrženíhodným způsobem podvádí svou manželku. Takovému postupu však soudní ochrana přiznána být nemůže. V dané věci není rozhodné, zda žalovaná měla či neměla vědomost o tom, že dřívější manželka žalobce a) zemřela, neboť i kdyby k jejímu úmrtí nedošlo, neměla žalovaná právo informovat o vztahu žalobců způsobem, který zvolila, protože tím již byl překročen rámec základních informací o rodinných poměrech žalobce a) a není dána ani souvislost s jeho tvorbou (v případě některých informací se navíc jednalo o nepřípustné hodnotící soudy). Na tom nic nemění ani žalovanou zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17. V citovaném nálezu se jednalo o spor dvou fyzických osob v rámci veřejné diskuse o odborné kompetentnosti jedné z nich, čili spor zcela odlišný od posuzovaného případu, v němž došlo ke zneužití svobody slova bulvárními médii spočívajícímu v uveřejnění článků a fotografií, které zasahovaly do soukromého života žalobců. Žalovaná se coby původce těchto článků nemůže zaštiťovat veřejným zájmem na poskytování informací veřejnosti, když jejím zřejmým cílem je toliko podpořit prodej a čtenost příslušného periodika uveřejňováním difamujících a indiskrétních informací o slavných osobnostech. IV. Závěr

19. Jelikož obě dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná byla v dovolacím řízení se svým dovoláním neúspěšná, žalobcům však v tomto směru žádné náklady nevznikly. Neúspěšní byli se svým dovoláním rovněž žalobci, a měli by tudíž zaplatit žalované náhradu nákladů této fáze řízení. S ohledem na okolnosti vzniku sporu, opodstatněnost žaloby co do základu, závislost výše plnění na úvaze soudu a neporovnatelnou ekonomickou sílu žalobců jako soukromých osob a žalované jako velké mediální společnosti, dovolací soud z důvodů mimořádného zřetele hodných náhradu nákladů dovolacího řízení žalované podle § 150 o. s. ř. nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2025

JUDr. Robert Waltr předseda senátu