25 Cdo 2928/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: Vladimír Vácha, IČO 12324019, se sídlem Roháčova 289/33, Písek, zastoupený Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Čimelice 112, proti žalovaným: 1. KASHI s. r. o., IČO 26054396, se sídlem Mánesova 917/28, Praha 2, a 2. Zdeněk Kašpar, IČO 60622679, se sídlem Heydukova 101/2, Písek, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných: P. K., všichni zastoupeni JUDr. et Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, o zaplacení 1.389.698,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 4/2018, o dovolání žalovaných a vedlejší účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2024, č. j. 7 Co 972/2023-1671, 7 Co 973/2023, takto:

I. Dovolání se odmítají. II. Žalovaní a vedlejší účastnice jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 4.720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Václava Strouhala.

1. Žalobce se po žalovaných a vedlejší účastnici (původně jako třetí žalované) domáhal zaplacení 1.529.452,91 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 22. 8. 2018, č. j. 6 C 4/2018-257, bylo k samostatnému projednání vyloučeno řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal proti druhému žalovanému a vedlejší účastnici zaplacení náhrady škody ve výši 1.529.452,91 Kč vzniklé porušením povinnosti při výkonu funkce členů statutárního orgánu první žalované. Žalobu proti první žalované a druhému žalovanému, jež je projednávána v tomto řízení, žalobce odůvodnil tím, že je podnikatelem v oboru nákladní dopravy, první žalovaná byla daňovým poradcem a je podnikatelem v daňovém poradenství, druhý žalovaný je daňovým poradcem a podnikatelem mimo jiné v daňovém poradenství a vedení účetnictví.

Mezi žalobcem a druhým žalovaným byla uzavřena smlouva o poskytování daňového poradenství, na jejímž základě bylo za žalobce podáváno daňové přiznání. Následně byla uzavřena obdobná smlouva mezi žalobcem a první žalovanou. Žalobce vedl do 31. 12. 2004 daňovou evidenci, poté mu bylo druhým žalovaným doporučeno přejít na vedení účetnictví a žalobce se touto radou řídil. V důsledku doporučení a rozhodnutí druhého žalovaného mohl žalobce podle § 23 odst. 14 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, zahrnovat hodnotu evidovaných zásob a pohledávek do základu daně postupně ve zdaňovacích obdobích 2005 až 2013.

V průběhu těchto zdaňovacích období žalobce změnil poskytovatele služeb daňového poradenství na základě dohody s druhým žalovaným, novým daňovým poradcem žalobce se stala první žalovaná. Z hlediska žalobce to byla formální změna, neboť až do 12. 3. 2007 byl druhý žalovaný jediným společníkem a jediným jednatelem první žalované. Poslední daňové přiznání za žalobce bylo podáno za rok 2012 tak, že první žalovaná je podala a druhý žalovaný je podepsal. Pak byla mezi žalobcem a oběma žalovanými vypovězena smlouva a žalobce si zajistil služby jiného daňového poradce.

Dne 21. 1. 2016 byla u žalobce zahájena daňová kontrola na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2012 a 2013. Podle zprávy o daňové kontrole v souvislosti s přechodem na vedení účetnictví došlo k úpravě základu daně v letech 2005 až 2007, následně žádné další úpravy provedeny nebyly, výsledek hospodaření žalobce vykázaný za rok 2013 byl zvýšen o 8.868.355 Kč. Žalobci byla doměřena daň ve výši 1.863.379 Kč. Musel zaplatit penále ve výši 372.675 Kč a úrok z prodlení ve výši 614.704 Kč. Dále mu byla vyměřena solidární daň ve výši 542.073,91 Kč. Tyto částky by žalobce nemusel zaplatit, pokud by žalovaní postupovali s náležitou péčí.

Žalovaní však porušili povinnost stanovenou smlouvou a zákonem o daňovém poradenství, když neprováděli dodaňování a nepředali veškeré informace novému daňovému poradci.

2. S ohledem na zpětvzetí části žaloby bylo řízení zastaveno usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 30. 5. 2019, č. j. 6 C 4/2018-341, jde-li o částku 139.754 Kč představující částečně prominuté penále, a rozsudkem téhož soudu ze dne 11. 2. 2020, č. j. 6 C 4/2018-679, jde-li o příslušenství této částky (výrok II citovaného rozsudku).

3. Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 24. 3. 2023, č. j. 6 C 4/2018-1505, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 5. 2023, č. j. 6 C 4/2018-1519, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení 1.389.698,91 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaným (výrok II), vedlejší účastnici (výrok III) a státu (výrok IV). Soud prvního stupně zjistil, že druhý žalovaný a žalobce se v roce 1996 dohodli na tom, že druhý žalovaný bude žalobci poskytovat služby vedení účetnictví a daňového poradenství. Druhý žalovaný byl jednatelem první žalované od 3. 12. 2002 do 20. 9. 2017 a dále od 13. 9. 2018, předmětem podnikání první žalované bylo od 12. 3. 2007 mimo jiné vedení účetnictví a daňové evidence. K 30. 4. 2017 byla první žalovaná vyškrtnuta z rejstříku daňových poradců. Druhý žalovaný podal za žalobce daňové přiznání za roky 2005 až 2009 a 2011 a první žalovaná za roky 2010 a 2012. V letech 2006 až 2008 se žalobci dařilo, ale v důsledku světové hospodářské krize se snížilo množství obchodních kontraktů a dodaňování bylo přerušeno. Dne 8. 2. 2012 byla vypovězena plná moc pro druhého žalovaného a k ukončení spolupráce mezi účastníky v oblasti účetnictví s tím, že bude pokračováno v oblasti daňového poradenství, proto na základě plné moci od žalobce druhý žalovaný zpracoval daňové přiznání za rok 2011 a první žalovaná za rok 2012. Každý rok byla žalobcem podepisována plná moc k podání daňového přiznání, a je proto vyloučeno, že by žalobce opomněl povinnost podat daňové přiznání. Dne 21. 1. 2016 byla u žalobce zahájena daňová kontrola. Žalobce v únoru 2016 kontaktoval druhého žalovaného, který se následně účastnil jednání s finančním úřadem, při němž mimo jiné řekl, že došlo k nepředání informace, což měl učinit proto, aby dal najevo, že se nejednalo o úmysl krátit daň, a uchránil tak žalobce od zajišťovacího příkazu. Podle závěru okresního soudu za důvod nedodanění zásob a pohledávek v letech 2008 až 2012 žalovanými zřejmě nelze považovat špatnou finanční situaci žalobce, jak tvrdil druhý žalovaný. Žalobci byla orgánem správy daně doměřena daň 1.863.379 Kč, vyměřeno penále 372.675 Kč a úrok z prodlení 614.704 Kč, které žalobce zaplatil.

4. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval již počtvrté, když jeho předchozí rozhodnutí byla odvolacím soudem zrušena. Doplnil dokazování především svědeckými výpověďmi a odkázal na § 6 odst. 1 a 9 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, § 23 odst. 14 zákona o daních z příjmů, § 420 odst. 1 a 2 obč. zák. a § 373 obch. zák. Konstatoval, že právo na náhradu škody není promlčené. Z § 6 zákona o daňovém poradenství vyplývá, že úkolem daňového poradce je zejména poskytovat daňovému subjektu odborné rady k tomu, aby jeho daňová povinnost byla v rámci platných zákonů optimalizována, nikoli však samostatně provádět úpravy základu daně.

Povinnost provádět řádně dodaňování tedy v zásadě nemohl porušit daňový poradce. Teoreticky mohl porušit povinnost poskytnout žalobci radu, jakým způsobem dodanění provést, aby daňová povinnost byla pro daňový subjekt optimalizována v souladu se zákonem, ovšem žalobce nic takového netvrdil. Soud prvního stupně přitom neshledal porušení povinnosti žalovaných v tom, že se každý rok nedodanily zásoby a pohledávky, neboť k dodanění mělo dojít do 9 let, tj. do roku 2013 včetně, kdy však již žalovaní daňové přiznání za žalobce nepodávali.

Způsob dodaňování byl odvozen jednak od momentální ekonomické situace žalobce, ale především z rozhodnutí žalobce, pro nějž bylo podstatné především to, jaký je celkový hospodářský výsledek a výše daňové povinnosti. Žalobce zcela důvěřoval radám žalovaných, kteří je s ním konzultovali a měli s ním přátelské vztahy. Povinnost dodaňování ovšem nemohl v zásadě porušit daňový poradce, neboť dodaňování může provést jen daňový subjekt. Žalobce o dodaňování po dobu 9 let vědět měl a mohl, přestože nemá hlubší znalosti o účetnictví, neboť připustil, že věděl, že přechod na podvojné účetnictví nějaké důsledky má.

Pokud jde o předání informace novému daňovému poradci, žalobce žádného nového daňového poradce neměl. Účetnictví bylo žalovanými předáno žalobci a ten je předal novému účetnímu. Se žalobcem již žalovaní neměli žádný závazkový vztah, a nemohli tedy ničeho porušit. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.

5. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 2. 2024, č. j. 7 Co 972/2023-1671, 7 Co 973/2023, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 1.389.698,91 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalovaným a vedlejší účastnici povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o povinnosti účastníků zaplatit státu náhradu svědečného (výrok III) a znalečného (výrok IV).

Odvolací soud ustanovil PhDr. Vítězslava Javůrka, znalce v oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a ekonomika, odvětví daně, k podání ústního znaleckého posudku (soud prvního stupně písemný znalecký posudek tohoto znalce citoval, avšak neprovedl jej jako důkaz). Znalec uvedl, že v souvislosti s přechodem na podvojné účetnictví bylo třeba základ daně upravit o pohledávky v celkové výši 8.101.398 Kč a o zásoby v celkové výši 2.756.000 Kč, když naopak povinnost úpravy základu daně se snižuje o závazky v celkové výši 1.000.151 Kč. Podle znalce bylo pro žalobce jednoznačně výhodné upravit základ daně (o pohledávky a zásoby) v letech vykázaných daňových ztrát (2009 až 2011).

Pokud by základ daně zůstal nulový, daňová povinnost by daňovému subjektu nevznikla. Odečet daňové ztráty nesnižuje základ pro výši sociálního a zdravotního pojištění, nepředstavuje z tohoto hlediska výhodu ani nevýhodu. Otázku obvyklé praxe při předávání klientů znalec zodpověděl tak, že je třeba předat spis a informace pro správné vyměření daně. Není obvyklé procházet spis deset let zpětně. Fakt, že nebylo dodaněno, lze zjistit z posledního daňového přiznání, v daňovém přiznání podnikajících fyzických osob však příslušná kolonka chybí.

V případě absence nového daňového poradce se informace předávají klientovi. Dojde-li ke vzniku škody, hájí zájmy klienta ten, kdo zpracovával daňové přiznání.

6. Odvolací soud zdůraznil, že podle tvrzení žalobce (jež doplnil a opravil dne 16. 8. 2019) žalovaní od roku 2008 neupravovali základ daně o hodnotu závazků, pohledávek a zásob a dále neposkytli informace a doklady o úpravě základu daně o hodnotu závazků, pohledávek a zásob v minulých letech žalobci a K. Ř., jenž od roku 2012 vedl žalobci účetnictví. Tím porušili povinnost stanovenou § 6 odst. 1 zákona o daňovém poradenství a žalobci vznikla škoda v rozsahu zaplacených úroků z prodlení, penále a povinnosti zaplatit solidární daň. Odvolací soud uvedl, že v souvislosti s výší obratu doporučil druhý žalovaný žalobci přechod z daňové evidence na podvojné účetnictví, k čemuž došlo počínaje 1.

1. 2005. Zdůraznil, že je třeba důsledně odlišovat povinnosti a odpovědnost daňového subjektu vůči státu (tj. povinnost zahrnout do základu daně buď jednorázově nebo postupně po 9 následujících zdaňovacích období hodnotu zásob a pohledávek ve smyslu § 23 odst. 14 zákona o daních z příjmů) oproti povinnostem a odpovědnosti daňového poradce vůči klientovi (ve smyslu § 6 odst. 1 a 8 zákona o daňovém poradenství). Zatímco odpovědnost žalobce jako daňového subjektu vůči státu byla řešena finančním úřadem, předmětem stávajícího řízení je odpovědnost daňového poradce, ať daňové poradenství bylo vykonáváno druhým žalovaným jako fyzickou osobou, nebo první žalovanou jako právnickou osobou.

Ačkoliv se v případě žalovaných nejedná o totožné subjekty, jejich činnost se prolínala (v případě daňového přiznání za rok 2010 není z uvedených údajů ani zřejmé, zda je podala první žalovaná či druhý žalovaný) a ve sledovaném období daňové přiznání za žalobce podávali střídavě oba účastníci s tím, že dodanění opomněli oba. Podle § 383 obch. zák. je tedy namístě solidární odpovědnost. Odvolací soud s odkazem na judikaturu konstatoval, že postavení daňového poradce při výkonu daňového poradenství je srovnatelné s postavením advokáta při poskytování právní pomoci.

Za dodržení lhůty je vůči klientovi odpovědný advokát, a obdobně je tomu i v posuzovaném případě. Odvolací soud se tedy neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že povinnost provádět řádně dodanění nemohl v zásadě porušit daňový poradce. Obrana žalovaných je založena na finanční situaci žalobce související se světovou hospodářskou krizí, když zpočátku dodaňováno bylo, a není naopak založena na příkazech klienta. Druhý žalovaný vysvětlil, proč se začalo dodaňovat a proč bylo dodaňování přerušeno; k následujícímu období však nepředložil žádnou významnou argumentaci ohledně zvolené strategie na pokyn klienta.

Žalobce k dodaňování uvedl, že k němu dal pokyn na začátku, a ten neodvolal.

7. Podle názoru odvolacího soudu došlo ze strany žalovaných k porušení povinností daňového poradce neprovedením dodanění v letech, kdy byla vykazována daňová ztráta, tj. v letech 2009 až 2011. Pokud by totiž v těchto letech bylo dodaněno v rozsahu daňových ztrát tak, aby výsledek hospodaření byl nula, mělo by to pro žalobce výhody bez dopadu na daňovou povinnost a povinnost k dodanění pohledávek a zásob v součtu o 3.826.120 Kč (součet ztrát za léta 2009 až 2011.) Pokud jde o důsledky pro sociální a zdravotní pojištění, není rozdíl v povinnosti k jejich placení při vykázání daňové ztráty oproti povinnosti vykázání daňového základu nulového.

Pokud druhý žalovaný bez pokynu klienta přerušil dodaňování v souvislosti se světovou hospodářskou krizí a jejími dopady na žalobce, nebyl důvod nepokračovat v dodaňování po odeznění této krize. Argument spočívající v tom, že povinnost dodaňovat daňový poradce neměl, odvolací soud odmítl, neboť povinností daňového poradce je chránit práva a oprávněné zájmy klienta ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o daňovém poradenství a této své povinnosti daňový poradce nedostál. Stejně tak nelze říci, že daňový poradce neměl povinnost předat informaci o povinnosti provést dodanění nejpozději v daňovém přiznání za rok 2013.

Rovněž podle znalce PhDr. Javůrka je při předávání klientů třeba předat spis a informace pro správné vyměření daně. Potřebné informace (že nebyly dosud dodaněny veškeré pohledávky a zásoby) žalovaní nepředali ani žalobci, čímž rovněž porušili § 6 odst. 1 zákona o daňovém poradenství. Žalobci vznikla škoda v rozsahu úroků z prodlení ve výši 614.704 Kč a penále ve výši 232.921 Kč (vyměřené penále 372.675 Kč minus prominuté penále 139.754 Kč). Škoda by nevznikla, pokud by informaci žalovaní předali alespoň žalobci.

Pokud jde o solidární daň ve výši 542.073,91 Kč, žalovaní nemohli předpokládat, že bude rozhodnuto o jejím zavedení (zákonem č. 500/2012 Sb. účinným od 1. 1. 2013), nicméně fakt, že žalovaní, resp. druhý žalovaný prováděl dodaňování od samého počátku, svědčí o tom, že daňový poradce byl na počátku v souvislosti s přechodem na podvojné účetnictví s klientem domluven na postupném dodaňování a nikoliv na dodanění až v devátém následujícím zdaňovacím období. Jestliže by došlo k úpravě pohledávek a zásob nejen v letech 2004 až 2007, ale i v letech 2009 a následujících (kdy dodanění do výše ztráty bylo pro klienta výhodné), povinnost zaplatit solidární daň za zdaňovací období roku 2013 by žalobci nevznikla (žalovanými ani není tvrzena překážka dodaňování po odeznění hospodářské krize).

První žalovaná o zavedení solidární daně v okamžiku, kdy podávala daňové přiznání za rok 2012 (1. 7. 2013), již věděla a měla s touto informací pracovat. Žalovaní tak nevyužili možnosti rozložit dodaňování pohledávek, zásob a závazků v čase devíti let ve prospěch klienta, nepočínali si dostatečně svědomitě, jak jim ukládá § 6 odst. 1 zákona o daňovém poradenství, a odpovídají žalobci za vzniklou škodu, neboť jejímu vzniku mohli při náležité odborné péči zabránit.

8. K argumentaci žalovaných, že žalobci byla v důsledku jeho jednání prominuta jen část vyměřeného penále, odvolací soud konstatoval, že to nijak nesouvisí s odpovědností žalovaných, nejde o vztah příčiny a následku ve smyslu ust. § 376 obch. zák. Jedinou podmínkou k vyloučení nároku poškozeného na náhradu škody ve smyslu citovaného ustanovení je, aby jednání poškozené strany nebo nedostatek její součinnosti, k níž byla povinna, bylo příčinou nesplnění povinností povinné strany (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.

7. 2019 sp. zn. 32 Cdo 1927/2019), avšak taková situace v řízení nenastala. Jde-li o odpovědnost Ř. nebo jeho zaměstnankyně I. S., jež podle tvrzení žalovaných neměla potřebnou kvalifikaci, nemohli podle odborného vyjádření daňového poradce a znalce PhDr. Javůrka potřebu dodanění zjistit, neboť nevyplývala z daňového přiznání za rok 2012, jež podala první žalovaná, ani z posledních tří daňových přiznání, jež se podle obvyklé praxe procházejí. Pokud žalovaní uváděli, že přechod na podvojné účetnictví byl v případě žalobce coby fyzické osoby mimořádně neobvyklý, tím spíše bylo třeba informaci o potřebě dodanění předat.

Odvolací soud neshledal porušení prevenční povinnosti žalobce ve smyslu § 384 obch. zák., jenž je měl podle názoru žalovaných s klesající důvěrou v jejich činnost více kontrolovat. Uplatnil-li žalobce žalobou více (v rozsahu vrácené části penále), bylo to promítnuto do náhrady nákladů řízení, jež byly v daném rozsahu kráceny. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem odvolací soud přikročil ke změně rozsudku soudu prvního stupně a žalobě v rozsahu žalované částky (při zohlednění částečného zpětvzetí žaloby) vyhověl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní a vedlejší účastnice na straně žalovaných dovolání a následně samostatným podáním navrhli odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. Důvodnost dovolání spatřují v nesprávném právním posouzení věci, přípustnost v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Tyto otázky specifikovali dovolatelé následovně (zkráceno dovolacím soudem):

[1] Odvolací soud namísto vydání kasačního usnesení přistoupil ke změně odvoláním napadeného rozsudku, a to v procesní situaci, kdy žádný z důkazů, z nichž čerpal zásadní skutková zjištění, způsobem předvídaným v občanském soudním řádu nezopakoval, a to přesto, že účastníky výslovně opakovaně vyrozuměl o tom, že dospěje-li k závěru o odpovědnosti žalovaných, potom bude věc vrácena soudu prvního stupně za účelem zjištění výše škody (uvedená otázka je v dovolání v prakticky totožném znění uvedena dvakrát, viz body 3.3 a 4.3 dovolání; poznámka dovolacího soudu).

[2] Odvolací soud při posuzování porušení smluvních povinností žalovanými nezohlednil zásady výkladu projevu vůle (§ 266 obch. zák.), neboť žalobce měl prospěch z přerušení dodaňování v době vykázané daňové ztráty a byl to on, kdo žalovaným ukládal pokyny, zda dodaňování provádět či nikoliv, přičemž průběžné nedodaňování nepředstavuje vadný výkon daňového poradenství.

[3] Zda je daňový poradce oprávněn bez pokynu klienta (případně proti jeho pokynu) činit jednání, v tomto případě pokračovat v dodaňování.

[4] Odvolací soud rozhodl o solidární odpovědnosti žalovaných, ačkoliv ti poskytovali žalobci daňové poradenství v různých obdobích.

[5] Odvolací soud se nevypořádal s rozpornými skutkovými zjištěními (že žalobce věděl o nutnosti provést dodaňování, neinformoval žalované o novém poradci atd.).

[6] Zda mohou žalovaní odpovídat žalobci za škodu, jež vznikla v důsledku pasivity klienta, jenž neinformoval žalované o tom, kdo je jeho novým daňovým poradcem nebo zpracovatelem daňových věcí, žádného z žalovaných nezprostil mlčenlivosti, sám podstatné informace novému daňovému poradci nepředal a neučinil opatření potřebná k odvrácení vzniku škody nebo jejímu zmírnění.

[7] Zda daňový poradce odpovídá za škodu vzniklou v důsledku změny daňové zátěže (sazba daně, zdravotní či sociální pojištění, speciální daň), obzvláště v situaci, kdy daňová zátěž od roku 1996 klesala.

[8] Z jakého důvodu by měli žalovaní odpovídat za škodu (za správnost daňového přiznání) po skončení poskytování daňového poradenství, když žalobce o povinnosti provést dodaňování věděl.

[9] Odvolací soud z důvodu vad písemného znaleckého posudku přistoupil k ústnímu znaleckému posudku, přičemž znalec hodnotil i otázky právní a vycházel z fungování vlastní daňové kanceláře, a odvolací soud následně vycházel z písemného znaleckého posudku.

[10] Odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku, ačkoliv nebyl v řízení proveden k důkazu.

10. Dovolatelé považují napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů pro právní závěr o porušení povinnosti žalovaných spočívající v tom, že po odeznění daňové krize měl druhý žalovaný povinnost pokračovat v dodaňování v souvislosti s přechodem z daňové evidence na podvojné účetnictví, ačkoliv k tomu neměl (výslovný) pokyn klienta. Měl-li odvolací soud za prokázané, že žalovaní se žalobcem konzultovali daňová přiznání a že si žalobce byl vědom toho, že dodanění je možné provádět během devíti let, tedy nejpozději do roku 2013, nemůže být pochyb o tom, že žalovaní jednali v návaznosti na dohodu účastníků, zda má být v konkrétním roce dodaňováno a zda v důsledku toho vznikne žalobci povinnost hradit daň z příjmů a zdravotní a sociální pojištění či nikoliv.

V souvislosti s první otázkou dovolatelé odkázali na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1045/99 (správně 31. 8. 2000; poznámka dovolacího soudu), ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, či ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 732/2023-II. V kontextu druhé otázky dovolatel odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017 (správně usnesení ze dne 26. 9. 2019; poznámka dovolacího soudu), či ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, a další.

Upozornili též, že žalobce věděl, že musí pohledávky a zásoby nejpozději v roce 2013 dodanit, a v tomto směru odkázali na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 838/2020, či ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1475/2018. Třetí otázka podle názoru dovolatelů dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelé odkázali na § 16 odst. 1 větu první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2295/2021 (správně rozsudek; poznámka dovolacího soudu).

Rozhodnutí odvolacího soudu považují dovolatelé za nepřezkoumatelné rovněž s ohledem na závěr o porušení jejich povinností vyplývajících z § 6 odst. 1 zákona o daňovém poradenství s ohledem na nepředání potřebných informací žalobci. Upozorňují, že žalobce si byl vědom okolností souvisejících s dodaněním, daňovou agendu předal nekvalifikované osobě, neinformoval ji o svých daňových povinnostech a ani neučinil opatření k tomu, aby nový poskytovatel daňového poradenství mohl být žalovanými řádně informován.

Za situace, kdy žalobce žalované nezprostil povinnosti mlčenlivosti a neinformoval je o osobě nového poskytovatele, nebyli povinni po této osobě pátrat. Žalobce o povinnosti provést dodanění věděl, a pověřil-li daňovým poradenstvím osoby, které k jeho poskytování nebyly oprávněny, nemohou za případnou škodu odpovídat žalovaní. Je rovněž třeba případně rozlišovat, za jakou škodu odpovídá první žalovaná a za jakou druhý žalovaný. Nesprávně byla odvolacím soudem posouzena rovněž otázka solidární daně, neboť jde o projev vyšší moci, kterou žalovaní nemohli předvídat.

Jestliže žalobce nedal pokyn k provedení dodaňování, vznikla mu škoda výlučně nesplněním jeho povinnosti s ohledem na nedostatečnou součinnost podle § 376 obch. zák.

Odvolací soud pominul prevenční povinnost žalobce, k výši škody nebylo provedeno žádné dokazování. V souvislosti se čtvrtou otázkou dovolatelé uvedli, že by v daném případě přicházela do úvahy pouze odpovědnost druhého žalovaného za výkon funkce jednatele první žalované, která je předmětem samostatného řízení. V kontextu páté otázky dovolatelé poukázali na to, že v rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 17. 3. 2022, č. j. 6 C 4/2018-1028, byl žalobce označen za nevěrohodného, a odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.

3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010. Ohledně deváté otázky dovolatelé odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 (správně rozsudek; poznámka dovolacího soudu). K desáté otázce dovolatelé citovali rozsudky Nejvyšší soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, či ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009. Ohledně jedenácté otázky dovolatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.

3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a napadené rozhodnutí označili za překvapivé a porušující zásadu dvojinstančnosti, protože odvolací soud rozhodoval o nároku, o němž nebylo prováděno dokazování, neboť v řízení nebyla zjišťována výše škody. Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že je zruší, a věc přikázal k rozhodnutí Krajskému soudu v Praze.

11. Žalobce ve svém vyjádření označil dovolání za nepřípustné a nedůvodné. Zdůraznil, že žalovaní nevysvětlili, z jakého důvodu nepokračovali v dodaňování po skončení světové hospodářské krize či v následujících letech, kdy žalobce vykázal ztrátu, což by pro něj bylo výhodné. Žalobce neudělil pokyn k tomu, aby bylo dodaňování přerušeno, žalovaní v tomto postupovali zcela autonomně, žalobce se s nimi na přerušení dodaňování nedohodnul a takové tvrzení představuje novotu. Odkázal na § 1 písm. a) zákona o daňovém poradenství, z nějž vyplývá, že daňový poradce poskytuje v daňových věcech právní poradenství, či skutečnost, že podle daňového řádu může daňové přiznání podávat přímo daňový poradce. Zdůraznil, že on sám je laikem, kdežto žalovaní jsou profesionálové, kteří mu měli poskytovat odbornou pomoc. Argumentaci hospodářskou krizí považuje žalobce za účelovou. V reakci na procesní výtky dovolatelů žalobce vyjádřil své přesvědčení, že odvolací soud v tomto směru nepochybil. Žalovaným coby expertům muselo být jasné, že v případě, že nebude nejpozději poslední rok upraven základ daně, bude za to žalobce sankcionován a vznikne mu újma. Žalovaní rovněž porušili svou prevenční povinnost. Postavení daňového poradce je srovnatelné s postavením advokáta, který rovněž musí hlídat dodržení například promlčecích lhůt. Žalobce se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že je v daném případě namístě solidární odpovědnost. Pochybení žalovaných spočívalo rovněž v nepředání informací žalobci, přičemž žalovaní se pokoušejí přenášet své povinnosti na žalobce. Ohledně problematiky solidární daně žalobce vyzdvihl, že daňové předpisy nevznikají ze dne na den a je povinností žalovaných jako odborníků sledovat legislativní proces. Vyjádřil též své přesvědčení, že mezi vznikem škody na jeho straně a protiprávním jednáním žalovaných je dána příčinná souvislost. Znalecký posudek PhDr. Javůrka byl jako důkaz proveden odvolacím soudem v ústní podobě, znalec se nevyjadřoval k právním otázkám, žalovaní mu kladli otázky a následně se i písemně vyjádřili. Žalobce zdůraznil, že daňoví poradci musejí být pro případ způsobení škody pojištěni. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

12. Usnesením ze dne 23. 4. 2025, č. j. 25 Cdo 2928/20025-2355, Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání. III. Přípustnost dovolání

13. Dovolání vedlejší účastnice na straně žalovaných Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. b) a § 240 odst. 1 o. s. ř., jako podané osobou, která k němu není oprávněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč“, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16).

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaných bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

15. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

16. Způsobilým dovolacím důvodem není poukaz na vady řízení (první a devátá až jedenáctá otázka či námitka, že nebylo provedeno dokazování k výši škody), neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatelé nevymezují. Nejde zde tedy o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).

17. K tvrzeným procesním vadám dovolací soud nad rámec právě uvedeného shrnuje, že vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že nezopakoval důkazy, z nichž čerpal svá skutková zjištění, není taková námitka přiléhavá. Odvolací soud totiž na základě důkazů, jež provedl soud prvního stupně, nedospěl k odlišným skutkovým zjištěním, výslovně naopak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyšel (viz bod 13 napadeného rozsudku) s tím, že PhDr. Javůrka, jehož písemný znalecký posudek nebyl před soudem prvního stupně proveden, ustanovil k podání ústního znaleckého posudku.

Jestliže tedy odvolací soud neučinil odlišná skutková zjištění než soud prvního stupně a věc pouze jinak právně hodnotil, neměl povinnost zopakovat důkazy provedené před soudem prvního stupně, jak vyplývá z § 213 odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a contrario. Na posuzovanou věc tedy nedopadá dovolateli citovaná judikatura. Žalovaní ostatně ani nespecifikují, jaké důkazy podle jejich názoru měly být zopakovány. Pokud dovolatelé uvádějí, že je odvolací soud ujišťoval o tom, rozsudek soudu prvního stupně zruší, dovodí-li vznik odpovědnosti žalovaných, nejde o procesně relevantní úkon soudu, a pokud soud dospěl k závěru, že na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně skutkových zjištění vlastních může věc rozhodnout, bylo v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, že rozsudek soudu prvního stupně změnil namísto toho, aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (obzvláště poté, co byl prvostupňový rozsudek již třikrát zrušen).

Jde-li o výhrady dovolatelů ke znaleckému posudku, zdůrazňuje dovolací soud, že podle § 127 odst. 1 o. s. ř. je zcela legitimní možností podání ústního znaleckého posudku. Odvolací soud si byl vědom, že písemný znalecký posudek PhDr. Javůrka nebyl před soudem prvního stupně proveden, a přistoupil proto k tomu, že znalce, který již byl s věcí obeznámen vzhledem ke zpracování písemného znaleckého posudku na objednávku žalobce, ustanovil k podání ústního znaleckého posudku. Nejde sice o postup zcela běžný, ale ani nikterak rozporný s procesními předpisy.

Tvrdí-li dovolatelé, že se znalec vyjadřoval k právním otázkám, tyto otázky nekonkretizovali, a dovolací soud tak nemůže na tuto kritiku reagovat. Pokud byl znalec dotazován na fungování své daňové kanceláře, může se v dané věci jednat o relevantní otázky. Z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by soud vycházel z písemného znaleckého posudku PhDr. Javůrka, ale z jeho ústně podaného posudku. Nelze se ztotožnit ani s výtkou dovolatelů, že nebylo provedeno dokazování k výši škody, neboť soud prvního stupně zjistil, že žalobce zaplatil úrok z prodlení, penále i nedoplatek daně (viz bod 16 napadeného rozsudku).

18. Nejvyšší soud dále připomíná, že dovolateli namítaný zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty (srov. dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV.

ÚS 1247/20, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 514/19). V situaci, v níž soud hodlá založit své rozhodnutí na vyřešení otázky, již účastníci předtím vznesli ve svých podáních, není soud povinen účastníkům předem oznamovat, s jakým výsledkem a odůvodněním otázku vyřeší (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20). Obdobně Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení.

Zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněný pod číslem 136/2017 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 961/2021).

Odvolací soud v daném případně opřel své rozhodnutí o závěry, jež byly předmětem argumentace účastníků, již toliko odlišně zhodnotil, aniž by jim upřel možnost ke stěžejním momentům se náležitě vyjádřit.

19. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolateli předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, a ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). O pouhé hypotetičnosti předestřené otázky lze uvažovat i tehdy, formuluje-li dovolatel své vlastní skutkové závěry či předkládá-li svou vlastní verzi hodnocení důkazů, z čehož pak vyvozuje závěry právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016, či ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3880/2019). Ostatně i Ústavní soud pokládá za nepřijatelné, aby dovolatel usiloval o založení přípustnosti dovolání prostřednictvím tzv. zastřené skutkové otázky, tedy vymezením právní otázky na základě vlastní skutkové verze, na což lze nahlížet jako na obcházení smyslu a účelu § 241a o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1171/20).

20. To platí pro druhou dovolateli vymezenou otázku, neboť odvolací soud neučinil zjištění, že to byl žalobce, kdo uložil žalovaným pokyn k přerušení dodaňování (viz body 16, 18 a 19 napadeného rozsudku), a naopak dospěl k závěru, že pro žalobce by bylo výhodné dodanění provést v letech, kdy vykazoval daňovou ztrátu, neboť by to nemělo vliv na výši daňové povinnosti (viz bod 19 napadeného rozsudku). Nedal-li žalobce pokyn k přerušení dodaňování, nemohl dát ani pokyn k jeho obnovení. Není ani zřejmé, výklad jakého projevu vůle žalobce měl odvolací soud opomenout, jestliže dospěl k závěru, že pokyn k přerušení dodaňování ze strany žalobce dán nebyl, což je skutkový závěr nepodléhající dovolacímu přezkumu.

21. Obdobná je i situace, jde-li o třetí formulovanou otázku, neboť dovolatelé staví svou argumentaci na předpokladu, že žalobce jim dal pokyn k přerušení dodaňování a nedal pokyn k jeho obnovení, což však neodpovídá skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jak bylo vyloženo výše.

22. Rovněž při formulování páté otázky dovolatelé zdůraznili některá zjištění odvolacího soudu, jejichž význam však poněkud zkreslují – odvolací soud konstatoval, že žalobce se od druhého žalovaného dozvěděl o povinnosti dodanění pohledávek a zásob během následujících devíti let, tedy že mu tato skutečnost byla známa při přechodu na podvojné účetnictví. Odvolací soud však neučinil závěr, že tuto skutečnost vedl žalobce v patrnosti i v následujících letech, tedy během celého devítiletého období, kdy mohlo být dodanění provedeno.

Dovolatelé se snaží navodit dojem, že ve chvíli, kdy přestali žalobci poskytovat daňové služby, mu byla skutečnost, že dodanění neproběhlo v plném rozsahu, známa (v důsledku čehož by je netížila povinnost mu příslušnou informaci předat), avšak ani takové zjištění odvolací soud neučinil. Je pak irelevantní, zda žalobce žalované informoval o případném novém daňovém poradci, neboť i kdyby žalovaným tato osoba známa nebyla, měli nepochybně předmětnou informaci předat samotnému žalobci. Těžko mohou žalovaní po žalobci coby laikovi požadovat, aby po dobu devíti let vedl v patrnosti úkony, které je z hlediska daňových povinností nutné provést.

Sami žalovaní věrohodně nevysvětlili, proč oni jako odborníci dodanění neprováděli, ale požadují po žalobci, aby si sám danou problematiku ohlídal. Pokud chtěli žalovaní zpochybnit důvěryhodnost žalobce odkazem na rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 17. 3. 2022, č. j. 6 C 4/2018-1028, je třeba konstatovat, že tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 2022, č. j. 7 Co 723/2022-1080, zrušen.

23. Ani na řešení šesté otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Škoda nevznikla v důsledku pasivity žalobce, ale naopak v příčinné souvislosti s opomenutím žalovaných, kteří bez pokynu žalobce přerušili dodaňování, v následujících letech je neobnovili, a při ukončení poskytování daňových služeb žalobce na existenci předmětné povinnosti neupozornili. O novém zmocněnci Ř. podle skutkových zjištění odvolacího soudu druhý žalovaný věděl od února 2012 (viz bod 23 napadeného rozsudku). I kdyby tomu tak nebylo (a žalobce by žalované nezprostil mlčenlivosti, jak uváděli), mohli žalovaní předmětné informace sdělit přímo žalobci. Pakliže nebylo z daňového přiznání zjistitelné, že dodaňování nebylo provedeno (viz bod 22 napadeného rozsudku), je nerozhodné, komu žalobce svou daňovou agendu předal. Činit opatření k odvrácení vzniku škody měli coby profesionálové především žalovaní. Navíc jejich tvrzení, že vůbec neměli povinnost žalobce o nezbytnosti dodaňování při skončení poskytování služeb informovat (viz bod 4.2 dovolání), svědčí o jisté nekonzistentnosti jejich argumentace v tomto směru. Je zcela nepřípadná představa žalovaných, že žalobce jim neposkytl součinnost tím, že nedal pokyn k obnovení dodaňování. Pomineme-li skutečnost, že nedal-li žalobce pokyn k přerušení dodaňování (viz skutková zjištění odvolacího soudu), těžko mohl dát pokyn k jeho obnovení, znamenal by takový výklad, že daňový poradce je pouze pasivním vykonavatelem vůle klienta, který toliko vyčkává na klientovy pokyny. Naproti tomu v souladu s § 6 odst. 1 zákona o daňovém poradenství má daňový poradce aktivně promýšlet možné strategie tak, aby to bylo pro jeho klienta co nejvýhodnější, tyto strategie mu představovat a následně podle pokynů klienta konat.

24. V posuzovaném případě měli žalovaní způsobit vznik škody na straně žalobce tím, že neprovedli dodanění pro žalobce co nejvýhodnějším způsobem, a při skončení jejích vzájemného vztahu žalobce neinformovali o tom, že je třeba dodanění do určitého okamžiku provést. Podle skutkových zjištění nižších soudů podávali žalovaní za žalobce daňové přiznání v rozhodné době, tedy v letech 2005-2012. Dodanění v letech, kdy žalobce vykazoval daňovou ztrátu, ani v následujícím období, neprováděl žádný z žalovaných. Informaci o tom, že je třeba dodanění provést nejpozději v roce 2013, žalobci před ukončením poskytování daňových služeb rovněž neposkytl nikdo ze žalovaných. Škodu žalobci tedy způsobili oba žalovaní a v souladu s § 383 obch. zák. za ni odpovídají společně a nerozdílně. Citované ustanovení neumožňuje, aby soud stanovil dělenou odpovědnost více škůdců vůči poškozenému, jak to umožňoval § 438 odst. 2 obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5805/2017). Podíl jednotlivých žalovaných na vzniku škody je důležitý jen z hlediska jejich vzájemného vypořádání. Ani čtvrtá otázka tedy přípustnost dovolání nezakládá.

25. Dovolání nečiní přípustným ani sedmá žalovanými položená otázka. Škoda v rozsahu solidární daně žalobci nevznikla v důsledku zvýšení daňové zátěže, ale v důsledku toho, že žalovaní dodaňování neprováděli průběžně, případně že včas nezareagovali na změnu daňových předpisů spočívající v zavedení solidární daně. Zákon č. 500/2012 Sb., o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů, jímž byl do zákona o daních z příjmů vložen § 16a, podle nějž se daň z příjmu fyzických osob zvýšila o 7 % z kladného rozdílu mezi součtem příjmů zahrnovaných do dílčího základu daně ze závislé a ze samostatné činnosti v příslušném zdaňovacím období a 48násobkem průměrné mzdy stanovené podle zákona upravujícího pojistné na sociální zabezpečení, byl schválen 19. 12. 2012 a účinnosti nabyl 1. 1. 2013. Pokud by tedy bylo dodanění provedeno v daňovém přiznání za rok 2012 (tedy v roce 2013), mohl se žalobce solidární dani vyhnout. To však nic nemění na závěru, že pokud by dodaňování probíhalo průběžně, nebylo by vůbec nutné tuto otázku řešit (viz bod 21 napadeného rozsudku).

26. Rovněž osmá otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť závěr, že žalovaní porušili své povinnosti, je s ohledem na skutková zjištění nižších soudů správný. Jak již bylo vyloženo výše, fakt, že žalobce na počátku věděl o tom, že přechod na podvojné účetnictví má určité daňové důsledky, neznamená, že měl on sám tuto záležitost vést v patrnosti po dobu devíti let. Žalované si zjevně najal za tím účelem, aby pro něj daňovou problematiku řešili oni jako odborníci. Pokud by nebyl v této oblasti laikem, nepotřeboval by si sjednávat služby daňového poradce. Skutečnost, že v okamžiku, kdy žalobci škoda vznikla, resp. kdy se o jejím vzniku dozvěděl, mu již žalovaní daňové služby neposkytovali a neměli s ním žádný smluvní vztah, není rozhodující, protože k porušení povinností žalovaných došlo v době, kdy smluvní vztah trval. IV. Závěr

27. Jelikož dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem na jedné straně a žalovanými a vedlejší účastnicí na druhé straně se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 a § 93 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má proti žalovaným a vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta ve výši 13.860 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy každý 4.720 Kč. Náhrada je splatná k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 25. 9. 2025

JUDr. Robert Waltr předseda senátu