USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: P. N., zastoupený Mgr. Pavlem Grošpicem, advokátem se sídlem U Hellady 697/4, 140 00 Praha 4, proti žalované: Centrum léčby pohybového aparátu, s. r. o., IČO 26432471, se sídlem Sokolovská 810/304, 190 00 Praha 9, zastoupená JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Velkopřevorské náměstí 644/1a, 118 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, 186 00 Praha 8, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 155/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 15 Co 238/2024-296, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 13 008 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Moniky Novotné. III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, kterou mu měla žalovaná způsobit postupem non lege artis při péči o jeho zdraví tím, že porušila hygienické předpisy a neprovedla antibiotickou profylaxi.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2024, č. j. 15 Co 238/2024-296, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 4. 2024, č. j. 19 C 155/2020-265, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 6. 2024, č. j. 19 C 155/2020-283, jímž tento soud zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila
žalobci 2 243 483 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce byl pro dlouhodobé potíže s pravým kolenem operován již v roce 2003. Dne 13. 10. 2014 podstoupil ve zdravotnickém zařízení žalované operaci náhrady předního zkříženého vazu pravého kolene bez komplikací; v rámci předoperačních vyšetření bylo zjištěno, že asi 14 dní předtím ukončil antibiotickou léčbu ze stomatologické indikace.
Při hospitalizaci u žalované byl 14. 10. 2014 proveden převaz, 15. 10. 2014 punkce kloubu a 16. 10. 2014 byl propuštěn do domácího ošetření s tím, že rána byla klidná, kloub s minimální náplní, pacient se cítil dobře. Dne 21. 10. 2014 se u žalobce objevila horečka, a proto byl hospitalizován u žalované s oteklým kolenem, výpotkem a zarudnutím kloubu. Mezi stehy se projevila krvavá sekrece a byla provedena revize na operačním sále v celkové anestezii. Z rány bylo vypuštěno větší množství hematomu, přičemž ze vzorků této tekutiny byla zjištěna přítomnost zlatého stafylokoka, a proto byla žalobci nasazena antibiotika; do domácího ošetření byl propuštěn 25.
10. 2014. V letech 2015 a 2016 žalobce podstoupil několik operací pravého kolene (odstranění píštěle, šroubu, revize kolenního kloubu), přičemž u něj byl opakovaně prokázán zlatý stafylokok. U žalované byly v letech 2012 až 2015 podle plánu prováděny kontroly Hygienickou stanicí hlavního města Prahy se závěrem, že výsledky bakteriologických stěrů byly dobré. Soudy měly k dispozici odborné závěry (celkem čtyři znalecké posudky – tři byly předloženy žalobcem a jeden žalovanou). Soud nechal vyhotovit ústavní revizní znalecký posudek, z něhož zjistil, že při operaci i následné péči během hospitalizace byly dodrženy všechny standardní požadavky na vybavení, prostředí i pracovní postup ortopedických operačních sálů i samotné operace a následných výkonů.
Nebyly tak porušeny podmínky náležité odborné zdravotní péče. V roce 2014 nebyl žádný závazný předpis týkající se antibiotické profylaxe pro artroskopické zákroky jakéhokoliv typu (doporučení v tomto smyslu pro operace s implantací cizorodého materiálu vydala Česká společnost pro ortopedii a traumatologii pohybového ústrojí až v roce 2018). Při právním posouzení soudy postupovaly podle § 2913 a § 2643 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 4 odst. 5 a § 45 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), a dospěly k závěru, že nárok žalobce není důvodný.
Odvolací soud na základě odborných závěrů, zejména ústavního revizního znaleckého posudku uzavřel, že žalovaná postupovala při operaci i následné péči o žalobce lege artis. Neprokázalo se, že by žalovaná porušila hygienicko-epidemiologické podmínky na pracovišti. Nepochybila rovněž, pokud žalobci nenasadila před operačním zákrokem profylaktickou léčbu antibiotiky, neboť nebyl dán žádný konkrétní důvod k její indikaci.
V roce 2014 nebyl takový postup obvyklý a neexistoval žádný předpis stanovící povinnost antibiotika preventivně podat; doporučení v tomto smyslu Česká společnost pro ortopedii a traumatologii pohybového ústrojí vydala až v roce 2018. Žalobce byl v době operačního zákroku mladý zdravý muž, žádné problémy se u něj neprojevovaly a z výsledků předoperačních vyšetření nevyplynulo, že by mohly nastat jakékoliv komplikace, navíc se v krátké době před operací podrobil antibiotické léčbě, byť v souvislosti se stomatologickým ošetřením.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce
dovoláním, jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. K řešení předložil tři otázky. 1) Namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu (III. ÚS 95/97, II. ÚS 1318/23, 21 Cdo 65/2000, 22 Cdo 465/2003 nebo 30 Cdo 1792/2009), neboť jeho rozhodnutí je nesrozumitelné, nelogické a neobsahuje dostatek důvodů, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Dovolatel rekapituluje proces dokazování, zpochybňuje obsah a závěry zejména ústavního znaleckého posudku a jeho hodnocení soudem.
Namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho dílčími tvrzeními a nesprávně hodnotil provedené důkazy. Cituje odbornou literaturu a dovozuje z ní, že stafylokokus aureus snadněji adheruje ke kovovým materiálům a že by proto mělo dojít k podání antibiotické profylaxe vždy. Jestliže žalovaná nepodala dovolateli bezdůvodně antibiotickou profylaxi, postupovala non lege artis (7 Tdo 219/2005). K tomu dovolatel odkazuje na judikaturu (25 Cdo 2221/2011, 25 Cdo 4168/2016, 25 Cdo 878/2014). 2) Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (Rc 1/1981, 22 Cdo 1810/2009) spatřuje dále v tom, že odvolací soud sám činil skutkové závěry v odborných otázkách.
Soud podle něj pochybil, pokud odůvodnil absenci indikace antibiotické profylaxe u žalobce tím, že byl mladý, nezatížený žádnou jinou diagnózou, jež by antibiotickou profylaxi vyžadovala, nejednalo se o výměnu velké kloubní náhrady a tím, že se krátce před operací podrobil antibiotické léčbě. Dle dovolatele tyto závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování, šlo o obrannou argumentaci žalované, kterou odvolací soud chaoticky převzal a vydal za vlastní myšlenky. 3) Konečně dovolatel spatřuje odklon od judikatury dovolacího soudu i v otázkách obecných východisek hodnocení postupu (non) lege artis při poskytování zdravotních služeb (25 Cdo 4223/2009, 25 Cdo 1981/2011, 7 Tdo 567/2020, 4 Tdo 1179/2022 nebo 25 Cdo 1658/2019).
Dle odvolacího soudu v dané době neexistoval žádný předpis stanovící povinnost antibiotika preventivně podat, avšak hodnocení, zda bylo nebo nebylo postupováno lege artis, se neopírá o žádnou soustavu norem. V řízení nevyšlo najevo nic, co by jednoznačnému přínosu antibiotické profylaxe pro dovolatele odporovalo. Opožděné doporučení odborné společnosti nemůže hrát roli, neboť v západních státech představovala antibiotická profylaxe běžný
postup již v 80. letech 20. století. Dovolatel napadl i výroky o náhradě nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a napadené rozhodnutí řádně odůvodnil. Navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. S ohledem na obsah dovolání připomíná dovolací soud svou ustálenou judikaturu, podle které specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, nebo ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014).
8. Závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem užívá odborná literatura a judikatura, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, přesto přísluší soudu a nikoli znalci. Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup lékaře považovat za lege artis. Soud tudíž nemůže mechanicky přebírat závěr znalců, zda určitý postup byl nebo nebyl lege artis (pokud svůj závěr takto formulují), zejména je-li tento závěr ve zjevném rozporu s konkrétními zjištěními o souladu či rozporu postupu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. O postup non lege artis jde i v případě, že sice postup při ošetření byl zvolen správně, ale provedení bylo chybné. Je tedy třeba hodnotit celkový výkon též ve vztahu k následku, o jehož odškodnění se jedná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018, či ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017).
9. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, vyplývá, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda znalec dodržel soudem uložené zadání, závěry posudku jsou náležitě odůvodněny a netrpí rozpory, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4323/2010, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013).
10. V posuzovaném případě odvolací soud (i soud prvního stupně) dostál požadavkům stanoveným judikaturou, když v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů všechny v řízení k důkazu provedené posudky hodnotil (včetně výslechů znalců) a na základě odborných závěrů uzavřel, že žalovaná postupovala lege artis, i když antibiotika dovolateli nepodala. Na základě odborných závěrů bylo totiž zjištěno, že u žalobce vzhledem k jeho zdravotnímu stavu před operací nebyl dán žádný důvod k preventivnímu podání antibiotik. V době operace pak nebyl žádnou odbornou lékařskou společností takový postup doporučován. Právnímu závěru odvolacího soudu, že podání antibiotické profylaxe nebylo v roce 2014 součástí postupu lege artis, a proto žalovaná nejednala protiprávně, nelze ničeho vytknout.
11. Poukazuje-li dovolatel v souvislosti s řešením obecných otázek hodnocení postupu (non) lege artis při poskytování zdravotních služeb na to, že hodnocení postupu lege artis se neopírá o žádnou soustavu norem, je třeba odkázat na výše uvedenou judikaturu. Lze doplnit, že definice náležité odborné úrovně je obsažena v § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách a opírá se o blíže nekonkretizovaná pravidla vědy a uznávaných medicínských postupů, která zpravidla nejsou shrnuta v jednom materiálu (mohou ale existovat předepsané postupy, tzv. guidelines), nýbrž je obsahují odborné publikace, doporučení vědeckých pracovišť či odborných lékařských společností. Právě z toho soudy správně vycházely. Namítá-li dovolatel, že v rozhodné době jednoznačnému přínosu poskytnutí antibiotické profylaxe žalobci nic neodporovalo, neznamená to, že jejím neposkytnutím postupovala žalovaná non lege artis. Jinak řečeno, nebylo-li v roce 2014 preventivní podání antibiotik při operaci křížového vazu (pokud k tomu nebyly dány důvody odůvodněné konkrétním zdravotním stavem pacienta) součástí postupu souladného s poznatky lékařské vědy dostupnými v té době, nelze posoudit jejich nepodání jako pochybení (postup non lege artis).
12. Odkaz dovolatele na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4168/2016 není případný. Podle odkazovaného rozhodnutí postupoval poskytovatel zdravotní péče non lege artis, protože mohl současně použít dvě zobrazovací metody současně a bezdůvodně použil pouze jednu. V nyní posuzovaném případě sice nebyla preventivní profylaxe antibiotiky vyloučena (byla-li by pro to dána indikace), avšak (posuzováno ex ante) preventivní podání antibiotik (stejně jako podání celé řady dalších léků) nebylo součástí doporučeného postupu podle poznatků lékařské vědy dostupných v rozhodné době, takže péči žalované nelze hodnotit jako non lege artis.
13. Námitka dovolatele, že odvolací soud činil skutkové závěry v odborných otázkách, není důvodná. Soud ve svém právním hodnocení vycházel ze zjištěného skutkového stavu, že před operací byl žalobce zdravý, netrpěl žádnou infekcí, předoperační vyšetření neindikovala žádnou hrozbu komplikací a že krátce před operací podstoupil antibiotickou léčbu v souvislosti se stomatologickým ošetřením. Pokud na základě takto zjištěného skutkového stavu učinil dovolatelem vytýkané závěry, nejde o závěry odborné (lékařské), ale o součást právního hodnocení zjištěného skutkového stavu.
14. Z uvedených důvodů druhá ani třetí dovolatelem formulovaná otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejich řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
15. Tvrdí-li dovolatel nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (první dovolatelem formulovaná otázka), namítá vadu řízení. Tato námitka ale nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolací soud by se jí mohl zabývat pouze tehdy, shledal-li by dovolání přípustným (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vzhledem k námitce dovolatele týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces, uvádí dovolací soud, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí odvolací (dovolací) důvody. I kdyby rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013). Již z obsahu dovolání je zřejmé, že tvrzené nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dovolateli neznemožnily uplatnění opravného prostředku, a nebyly tedy na újmu uplatnění jeho práv. Dovolací soud k tomu doplňuje, že odvolací soud zcela srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem v rozsudku vysvětlil důvody, na nichž své rozhodnutí založil.
16. Ani zbývající námitky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť jimi dovolatel pouze polemizuje se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů a zpochybňuje závěry revizního znaleckého posudku. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání, neboť jimi dovolatel neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.).
17. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
18. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 23. 9. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu