25 Cdo 445/2017-430
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobce: Česká data s.r.o., IČO 24801798, se sídlem Praha 6, Internacionální
1231/8, zastoupeného Mgr. Petrem Pleštilem, advokátem se sídlem Praha 5, Ovčí
hájek 2172/42, proti žalovanému: GRAPE SC, a.s., IČO 25708783, se sídlem Praha
1, Štěpánská 621/34, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se
sídlem Praha 1, V Jirchářích 4, o 62 749 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 100/2010, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2016, č. j. 68 Co
160/2016-390, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 10. 2016, č. j. 68 Co
160/2016-404, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2016, č. j. 68 Co 160/2016-390,
ve výroku I, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a ve výrocích o
náhradě nákladů řízení, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
20. 10. 2015, č. j. 65 C 100/2010-335, ve výroku II ohledně zaplacení částky 60
369 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně od 29. 8. 2010 do zaplacení, a
ve výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce a žalovaný
podnikali na komunikačním trhu služby přístupu k síti Internet. Žalovaný měl v
kolektoru společnosti Žatecká teplárenská a.s. na základě smluvního vztahu
umístěno své zařízení – telekomunikační kabely. Dne 9. 12. 2009 Š. B. (ke dni
11. 1. 2010 člen dozorčí rady žalovaného a současně zaměstnanec na pozici
obchodní ředitel) vstoupil do kolektoru za účelem provedení kontroly a opravy
svého zařízení, což nahlásil společnosti Žatecká teplárenská a.s., a protože mu
optický kabel překážel v otevření rozvaděče, odřízl dva optické kabely
čtyřvláknové ve vlastnictví právního předchůdce žalobce (ten zaplatil za tažení
optického vlákna včetně příslušenství firmě Zalabák spol. s r.o. částku 57 989
Kč a za optický kabel částku 4 760 Kč). Vzhledem ke špatně přístupnému a
stísněnému prostoru nebylo možné provést technologicky korektní a kvalitní
opravu (propojení) těchto kabelů přímo v kolektoru a investice právního
předchůdce žalobce ve výši 60 369 Kč (podle znaleckého posudku) byla v daném
okamžiku znehodnocena. Nárok žalobce posoudil soud podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, a
dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá žalobci za způsobenou škodu podle § 420
odst. 2 obč. zák., jednání B. je přičitatelné žalovanému, žalobci vznikla škoda
ve výši stanovené znaleckým posudkem. K odvolání žalobce i žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 68 Co 160/2016-390, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku změnil jen ohledně úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 13. 8. 2010
do 28. 8. 2010 tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, jinak jej potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odvolacím řízení rozhodl soud podle § 107a
o. s. ř. o procesním nástupnictví, protože smlouvou uzavřenou dne 16. 12. 2013
postoupil právní předchůdce žalobce pohledávku, jejíhož zaplacení se v tomto
řízení domáhá, na žalobce. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně. Uzavřel, že žalovaný porušil povinnost počínat si
v rámci generální prevence tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku (§ 415
obč. zák.). Závěr o výši škody (poškozený kabel a náklady původně se vztahující
k natažení kabelu v rámci kolektoru) rovněž odvolací soud považoval za správný,
přeříznutím optických kabelů došlo k situaci, kdy tyto náklady by musely být
vynaloženy opětovně, pokud by měl být optický kabel uveden do původního
provozuschopného stavu. Pouze v otázce počátku prodlení dospěl odvolací soud k
jinému závěru než soud prvního stupně, prodlení žalovaného se odvíjí od
doručení žaloby žalovanému. Rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku o věci samé napadl
žalovaný dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázky, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Rozsah dovolání vyplývá z obsahu podání žalovaného.
I když žalovaný
uvedl, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, z obsahu jeho
podání je zřejmé, že proti části výroku, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, a žaloba v části příslušenství zamítnuta (tedy rozhodnuto ve prospěch
žalovaného), nebrojí a neuvádí žádnou argumentaci k její případné nesprávnosti. Žalovaný namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku pasivní
legitimace, v rozhodnutí absentuje hodnocení, zda z hlediska věcného, místního
a časového bylo jednání B. činností konanou pro žalovaného. Jestliže se soud
těmito hledisky nezabýval, je jeho rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím
Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009, nebo ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1460/2005. Nesprávně též posoudil, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být příčinná souvislost zjišťována. Jednáním B. byl totiž
poškozen pouze optický kabel, nikoli kabelové vedení. Otázku příčinné
souvislosti odvolací soud posoudil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 18. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1471/2014, a usnesením ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 57/2013. Rovněž otázka samotné existence a výše škody byla podle
dovolatele posouzena chybně. Skutečná škoda může nastat pouze tehdy, pokud
dojde ke snížení majetkového stavu, což však žalobce tvrdil a prokázal pouze ve
vztahu k optickému kabelu, nikoli ke kabelovému vedení. Stran kabelového vedení
mu škoda vzniknout nemohla, nedomáhal se ani náhrady nákladů na vybudování
jiného obdobného vedení. Kabelové vedení sestávalo z kabelových chrániček,
kterými byl protažen optický kabel. Toto vedení je umístěno v kolektoru
společnosti Žatecká teplárenská a. s., žalobce je stále jeho vlastníkem, ke
snížení jeho hodnoty ani faktické užitnosti nedošlo. Vedení může být dále
užíváno pro optický kabel a postačí prosté protažení nového kabelu. Otázka
existence škody tak byla posouzena v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, a rozsudkem ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2169/2005. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a
je přípustné (§ 237 o. s. ř.) pro nesprávné posouzení otázky výše skutečné
škody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále též „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se nárok na náhradu škody
podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle odst. 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena
právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich
činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto
způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle
pracovněprávních předpisů není tím dotčena.
Podle § 442 odst. 1 hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý
zisk). Podle odst. 2 citovaného ustanovení škoda se hradí v penězích; požádá-li
však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do
předešlého stavu.
Dovolatel spatřuje v prvé řadě přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom,
že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 896/2009, a ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1460/2005, při
řešení otázky pasivní legitimace žalovaného, vyplývající z odpovědnosti
zaměstnavatele za jednání svého zaměstnance podle § 420 odst. 2 obč. zák.
Napadené rozhodnutí však není v této otázce odklonem od ustálené rozhodovací
praxe a s rozhodnutími uváděnými dovolatelem je v souladu. Odvolací soud již v
předchozím zrušovacím usnesení vyslovil pro soud prvního stupně závazný názor o
pasivní legitimaci žalovaného a posuzoval v této souvislosti právě místní,
časový a věcný vztah činnosti, při níž byla škoda způsobena, k plnění
pracovních úkolů a k provozní činnosti právnické osoby. To jsou kritéria, podle
kterých se posuzuje, zda škoda byla způsobena právnickou nebo fyzickou osobou
při jejich činnosti ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák. B. se vlastníku kolektoru
nahlásil jako osoba jednající za žalovaného a jako důvod vstupu do kolektoru
uvedl nutnost provedení kontroly zařízení žalovaného a při této činnosti pak
svým protiprávním jednáním způsobil škodu na majetku žalobce. Místní, časová i
věcná souvislost ve smyslu shora uvedeném je zde dána, B. sledoval svým
jednáním plnění úkolů zaměstnavatele, jiný účel jeho jednání ze skutkových
zjištění nevyplývá, nelze proto dovodit, že by přestřižením kabelů sledoval
nějaké své osobní nebo jiné zájmy (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí NS – C. H. BECK pod C 4022, dále též jen „Soubor“). Tvrzený důvod
proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Podle § 443 obč. zák. při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době
poškození.
Za škodu se považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou
na věci je újma, která znamená snížení hodnoty věci v důsledku jejího poškození
oproti stavu před poškozením. Zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení
výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď rozdílem obvyklé ceny,
jakou věc měla před poškozením, a obvyklé ceny po poškození, nebo výší nákladů
potřebných k tomu, aby poškozený uvedl věc do stavu před poškozením, to však
jen v případě, že takové náklady nejsou zjevně nepřiměřené obvyklé ceně věci
před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25
Cdo 2575/2000, uveřejněný v Souboru pod C 1433, rozsudek ze dne 30. 8. 2012,
sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, rozsudek ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2062/2016,
rozsudek ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2169/2005).
Soud prvního stupně i soud odvolací výši škody, která žalobci vznikla, v
rozporu s ustálenou judikaturou výše citovanou, odvíjely od částky, kterou
žalobce původně vynaložil na koupi optického kabelu a jeho vedení kolektorem
včetně všech komponentů vedení s poukazem na znehodnocenou investici. Soud
prvního stupně učinil závěr, že poškozený optický kabel nelze opravit v tom
smyslu, že přerušený kabel nelze znovu propojit tak, aby byl plně funkční, a z
tohoto závěru vycházel při svém rozhodování i odvolací soud. Soudy obou stupňů
se však přes námitky žalovaného nezabývaly tím, zda lze nový optický kabel
protáhnout stávajícím, ničím nepoškozeným vedením, které se stále nachází v
kolektoru (pak by se výše škody odvíjela od obvyklé ceny kabelu včetně ceny
práce za jeho protažení stávajícím vedením), a pokud nelze, jaká je hodnota
instalovaných komponentů (chrániček a dalšího příslušenství), které lze po
jejich demontáži využít při nové instalaci vedení optického kabelu jinde (v
takovém případě by se výše škody odvíjela od obvyklé ceny kabelu včetně ceny
práce za celé nové vedení kabelu s použitím stávajících nepoškozených
komponentů s připočtením ceny práce za demontáž použitelných komponentů). Další
skutečnosti, které nastaly až po vzniku škody, že totiž se žalobce z vlastní
vůle rozhodl kabel již v kolektoru neumisťovat, případně se na jeho dalším
umístění nedohodl s vlastníkem kolektoru, nelze při určení výše škody
zohledňovat, neboť tyto skutečnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou
vzniku škody. Z uvedeného vyplývá, že určení výše škody jejím odvozením od
původní investice do vedení kabelu, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu řešící definici skutečné škody (viz rozhodnutí výše uvedená).
Protože se odvolací soud při řešení otázky výše skutečné škody odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání je podle § 237 o. s. ř.
přípustné a z téhož důvodu i důvodné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části výroku, jíž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§
243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo toto
rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i toto rozhodnutí ve vyhovujícím výroku o věci samé (kromě části
příslušenství) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Podle § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř. je
soud prvního stupně i odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.
V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu