USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: J.H., IČO
XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Davidem Bezuchou, advokátem se sídlem Kostelní
10/5, Liberec, proti žalovanému: Republikové centrum vzdělávání, s. r. o., IČO
25289667, se sídlem Kubánské náměstí 1391/11, Praha 10, zastoupený JUDr.
Ondřejem Málkem, advokátem se sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, o 200 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C
336/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.
9. 2018, č. j. 62 Co 189/2018-280, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 11 374 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
JUDr. Ondřeje Málka.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 62 Co 189/2018-280,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 9. 2017, č. j. 15 C
336/2015-138, ve výroku I, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce
domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 200 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I), změnil jej ve výroku II jen ohledně částky náhrady
nákladů před tímto soudem (výrok II), zrušil jej ve výroku III, jímž tento soud
přiznal právnímu zástupci žalobce odměnu (výrok III), změnil jej ve výroku IV
ohledně náhrady nákladů státu (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok V). Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené porušením
povinnosti ze dvou typově stejných smluv, uzavřených mezi účastníky řízení jako
podnikateli dne 21. 1. 2013, o zabezpečení stravování pro účastníky veřejné
zakázky „Mladá naděje v Libereckém kraji“ a „Počítáme s Vámi“ (dále jen
„smlouvy“). Dle žalobních tvrzení bylo povinností žalovaného zajišťovat
stravování účastníků veřejné zakázky prostřednictvím žalobce a objednávat u něj
obědy v množství odpovídajícím počtu účastníků této zakázky. Podle žalobce
žalovaný tuto svou povinnost nesplnil, neboť stravování účastníkům zajišťoval i
prostřednictvím jiných subjektů. Žalovaný měl odebrat u žalobce 3 920 obědů,
ačkoliv ve skutečnosti mělo být pro účastníky výše zmíněných zakázek zajištěno
celkem 14 000 obědů. Žalobce tak požadoval náhradu ušlého zisku s tím, že kdyby
náklady na vyhotovení jedné porce oběda činily 40 Kč, byl by minimální zisk, o
který žalobce přišel v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovaným, ve výši
200 000 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
po doplnění a částečném zopakování dokazování dospěl k závěru, že z výše
zmíněných smluv o realizaci veřejných zakázek, jejichž obsah vyložil za pomoci
§ 35 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12.
2013 (dále jen „obč. zák.“), nevyplývá, že by žalovanému svědčila povinnost
zajistit každému z účastníků veřejné zakázky oběd výhradně u žalobce. Žalovaný
se tak nedopustil porušení smluvní povinnosti jako jednoho z předpokladů
náhrady škody ve smyslu § 373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,
ve znění do 31. 12. 2013, a žalobci proto nesvědčí právo na náhradu ušlého
zisku.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalobce dovoláním s tím, že
se neztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu o absenci povinnosti
žalovaného zabezpečit každému z účastníků veřejné zakázky oběd výhradně u
dovolatele, který odvolací soud činí aplikací výkladových pravidel na ujednání
mezi stranami uvedená ve smlouvách. V takovém závěru odvolacího soudu dovolatel
shledává nesprávné právní posouzení věci, kterým se tento soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků 23 Cdo 3404/2008 a 21 Cdo
1757/2006). Odvolací soud měl podle dovolatele za užití § 35 odst. 2 obč. zák.
na smlouvy uzavřené mezi ním a žalovaným správně učinit právní závěr o
povinnosti žalovaného předat všem účastníkům veřejné zakázky poukázku na oběd a
tím zabezpečit možnost každého účastníka odebrat oběd u dovolatele. Žalovaný
mohl poskytovat účastníkům i jiné poukázky na obědy k jiným poskytovatelům, ale
minimálně poukázku na oběd u dovolatele měl podle smluv každý účastník obdržet.
Namítá, že dovolatel neměl možnost zjistit, že vůle žalovaného byla poskytovat
poukázky jen některým účastníkům. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v
rozsahu výroku I a navazujících výrocích II a V zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolaní uvedl, že se zcela ztotožňuje s právním
posouzením soudu prvního stupně i soudu odvolacího a odkazuje na jejich
odůvodnění. Dle něj bylo prokázáno, že dovolateli nebyl smluvně garantován
přesný počet strávníků, neboť jejich počet nemohl žalovaný předem odhadnout i
vzhledem k tomu, že některé aktivity veřejné zakázky byly pouze odpolední,
případně mimo okres XY. Někteří účastníci si oběd u žalobce nevyzvedli, ač na
to měli nárok i dostali stravenku. Že si oběd nevyzvedli, nemohl žalovaný nijak
ovlivnit. Typově stejné smlouvy o zabezpečení stravování žalovaný uzavřel s
mnoha dalšími stravovacími zařízeními a žádné z nich si je nevyložilo tak, jak
to učinil dovolatel. Navrhl proto, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako
soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas,
osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce
není přípustné.
Výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je indikován
tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm
projevené (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp.
zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 29.
7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo
2655/2016). Podle ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu jsou
pochybnosti vyžadující výklad právního úkonu dány objektivně v případě jeho
nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření a též v situaci, kdy výklad
právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne
6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo
2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013,
sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v případě pochybností o
obsahu právního úkonu se zjišťuje jeho obsah za použití interpretačních
pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2 obč. zák.
a pro obchodní závazkové vztahy speciálně též v § 266 obch. zák. (srov.
například rozsudky ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009, ze dne 28. 3.
2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012).
V již výše zmíněném rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98,
Nejvyšší soud vysvětlil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve
smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného
významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné
návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve
struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě
provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání
smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v
rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Ústavní soud pak zdůrazňuje (v rovině ústavněprávní), že text smlouvy je toliko
prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým
jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu
s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a
podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek
ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem
textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností
spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností
spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy
(srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS
625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Tyto závěry přijala i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012).
V projednávané věci odvolací soud při výkladu obsahu smluv o zabezpečení
stravování pro účastníky veřejné zakázky výše uvedená výkladová pravidla
respektoval. Jeho závěru, že z ujednání smluv (zejména z bodu IV odst. 6, podle
nějž „[Žalovaný] je povinen předat účastníkům veřejné zakázky poukázky na oběd
identifikujících nárok na výdej oběda v rámci plnění této smlouvy. [Žalobce] je
povinen tyto poukázky přijmout a poskytnout jejich držiteli plnění dle této
smlouvy.“) nikterak nevyplývá, že by žalovanému svědčila povinnost zajistit
každému z účastníků veřejné zakázky oběd výhradně u dovolatele (kterému by tím
svědčilo exkluzivní postavení), nelze nic vytknout, a jeho rozhodnutí je tak v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Pro úplnost lze uvést, že podle konstantní rozhodovací praxe (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011) je ušlý zisk z
podnikání ve smyslu § 442 obč. zák. ztrátou očekávaného přínosu způsobenou tím,
že škodná událost zasáhla do průběhu děje, vedoucího k určitému zisku, tedy v
situaci, že poškozený měl, mimo jiné, zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný
běh věcí, kterým se rozumí taková skladba okolností svědčící o tom, že jednání
vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat, a
že – nebýt škodlivého zásahu – výsledek by se dostavil. Otázka, zda se o takový
případ v dané věci jedná, je otázkou konkrétních skutkových zjištění, která
nepodléhají dovolacímu přezkumu, a jejichž kritika tudíž nemůže založit
přípustnost dovolání. K tomu lze jen dodat, že i z případného splnění tvrzené
povinnosti žalovaného předat všem účastníkům veřejné zakázky poukázky na oběd
identifikujících nárok na výdej oběda u dovolatele nelze samo o sobě dovodit,
že by se dovolatelem očekávaný výsledek dostavil. Úvaha dovolatele o zvýšení
jeho majetkového stavu je v této souvislosti jen hypotetická.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c
odst. 1 o. s. ř.
O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozsudku
odvolacího soudu, podaném v průběhu dovolacího řízení dne 19. 7. 2021, Nejvyšší
soud nerozhodoval, neboť návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je
závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS
3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném
dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K
tomu obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27
Cdo 2826/2017.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu
nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9 100 Kč podle § 1 odst.
2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů za jeden úkon právní služby,
spočívající ve vyjádření k dovolání žalovaného, a z náhrady hotových výdajů ve
výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše
zvýšeno o 21% náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř.,
celkem tedy 11 374 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu