25 Cdo 80/2025-1714
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně:
VERONEX, a.s., IČO 45273201, se sídlem Rudolfovská třída 202/88, České
Budějovice, zastoupená Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem Klimentská
1207/10, Praha 1, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451,
se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupený JUDr. Martinem
Klimplem, advokátem se sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, o zaplacení
částky 326.092.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 138/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2024, č. j. 4 Cmo 2/2024-1660, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou ze dne 14. 1. 2009 se žalobkyně na žalovaném domáhala mj.
náhrady škody v částce 326.092.000 Kč představující ušlý zisk (o zbytku žaloby
na náhradu skutečné škody již bylo pravomocně rozhodnuto a není předmětem
tohoto dovolacího řízení), který měl vzniknout jednáním žalovaného vůči právním
předchůdcům žalobkyně společnostem Lesy Vyšší Brod, a.s., Forest Svitavy, a.s.,
Forest Česká Lípa, a.s., Lesní společnost Hradec Králové, a.s., Lesní
společnost Jihlava, a.s., Lesy Český Rudolec, a.s., Lesy Tábor, a.s. (dále též
„lesnické společnosti“). Mezi předchůdci žalobkyně (lesnickými společnostmi) a
žalovaným byla dne 10. 10. 2005 uzavřena rámcová smlouva o komplexních
lesnických činnostech a navazující smlouvy o provádění pěstebních činností, o
provádění těžebních činností a o prodeji dříví (dále též jen „lesnické
smlouvy“) na dobu osmi let v režimu § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník – dále jen „obch. zák.“, ale mimo právní rámec zákona č. 40/2004 Sb., o
veřejných zakázkách, (dále též jen „ZVZ“). Žalovaný postup při uzavírání smluv
mimo režim ZVZ zvolil na základě sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
(dále též jen „ÚOHS“) ze dne 7. 2. 2005, že plnění z předmětných lesnických
smluv není veřejnou zakázkou. Rozhodnutím ÚOHS ze dne 20. 7. 2005 bylo
zastaveno řízení vedené proti žalovanému s tím, že není veřejným zadavatelem.
Po uzavření předmětných lesnických smluv se ÚOHS na základě podnětu neúspěšných
konkurentů opětovně zabýval přezkumem postupu žalovaného při uzavírání
lesnických smluv a rozhodnutím ze dne 27. 1. 2006 se odklonil od své dosavadní
rozhodovací praxe, když přijal závěr, že žalovaný je veřejným zadavatelem podle
ZVZ a jako takový měl povinnost uzavírat lesnické smlouvy podle ZVZ. Vzhledem k
tomu, že za této situace byly lesnické smlouvy absolutně neplatné, sdělil
žalovaný lesnickým společnostem, aby k 31. 12. 2006 ukončily veškerou činnost
vykonávanou na základě lesnických smluv.
2. Nejprve Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 6.
2010, č. j. 13 Cm 138/2009-573, rozhodl mezitímním rozsudkem, že žaloba je co
do základu nároku po právu a že o výši nároku a o nákladech řízení bude
rozhodnuto konečným rozhodnutím.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 6. 2012,
č. j. 6 Cmo 314/2010-650, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky
343,229.562 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl a v rozsahu částky
2.017.993 Kč jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Pro odvolací soud bylo podstatné, že za situace, kdy orgán
dohledu nad zadáváním veřejných zakázek žalovanému a ústředním orgánům státní
správy opakovaně sděloval, že před uzavíráním předmětných smluv není povinností
žalovaného postupovat podle ZVZ, a žalovaný proto podle ZVZ nepostupoval, ač
tak postupovat měl, nelze v tomto konkrétním případě žalovanému přičítat
způsobení neplatnosti lesnických smluv a nelze dovodit jeho odpovědnost za
případně vzniklou škodu podle § 268 obch. zák.
4. Nejvyšší soud k dovolání právní předchůdkyně žalobkyně rozsudkem ze
dne 21. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1458/2013, dovolání zamítl. Dovolací soud se s
odkazem na rozsudek ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, uveřejněný
pod č. 41/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní, (dále jen „Sb. rozh. obč.“) ztotožnil se skutkovými i právními závěry
odvolacího soudu.
5. Na základě ústavní stížnosti žalobkyně byl nálezem Ústavního soudu ze
dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14, zrušen jak rozsudek odvolacího soudu
ze dne 4. 6. 2012, č. j. 6 Cmo 314/2010-650, tak i rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 3. 2014, č. j. 23 Cdo 1458/2013-795. Ústavní soud uzavřel, že žalovaný
nepostupoval v souladu s principem prevence, popř. minimalizace škody, podle
nějž každý musí postupovat při uzavírání smluv náležitě obezřetně tak, aby svým
jednáním nezavdal příčinu ke vzniku škody, a tím i možného sporu. To, že tak
žalovaný učinil v důvěře ve sdělení ÚOHS, má relevanci mezi ním a tímto orgánem
veřejné moci, resp. státem, nemůže se však projevit ve vztahu mezi žalovaným a
žalobkyní.
6. Následně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2020, č. j.
6 Cmo 314/2010-837, potvrdil mezitímní rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 30. 6. 2010, č. j. 13 Cm 138/2009-573. Odvolací soud vyšel
ze závěrů nálezu Ústavního soudu a shledal žalovaného odpovědným za škodu
vzniklou žalobkyni, jelikož škodlivému následku neplatnosti smluv nezabránil.
Shodně se soudem prvního stupně neshledal odvolací soud ani žalovaným namítané
liberační důvody ve smyslu § 268 obch. zák.
7. Rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny
rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo
38/2021, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení se závazným
právním názorem, podle něhož sdělil-li ÚOHS jako orgán dohledu nad zadáváním
veřejných zakázek veřejnému zadavateli (žalovanému), že nemá při uzavírání
smluv postupovat podle zákona č. 40/2004 Sb., a žalovaný proto podle citovaného
zákona nepostupoval, ač jako veřejný zadavatel postupovat měl, nerespektoval
žalovaný princip minimalizace škod, a způsobil tím neplatnost smluv uzavřených
v rozporu se ZVZ a druhé smluvní straně podle § 268 obch. zák. odpovídá za
škodu. Pro posouzení, zda je dán důvod liberace, je třeba zkoumat konkrétní
skutkové okolnosti, o nichž poškozený případně věděl jako o možném důvodu
neplatnosti.
8. Krajský soud v Českých Budějovicích v pořadí druhým rozsudkem ze dne
25. 4. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1191, ve znění opravného usnesení téhož soudu
ze dne 29. 6. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1207, výrokem I zastavil řízení co do
částky 700 000 Kč s příslušenstvím, výrokem II žalovanému státnímu podniku
uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 326 092 000 Kč s příslušenstvím,
výrokem III žalobu do částky 16 437 562 Kč s příslušenstvím zamítl, ve výrocích
IV a V rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení vůči žalobkyni a
státu. Soud prvního stupně uznal žalovaného odpovědným za škodu způsobenou
neplatností lesnických smluv a neshledal důvody pro jeho liberaci.
9. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 1. 2023, č. j. 6 Cmo
150/2022-1252, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a V potvrdil, ve
výroku IV jej změnil pouze co do výše přiznaných nákladů řízení a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, a aniž by
sám jakkoliv doplňoval dokazování, přisvědčil i jeho právním závěrům, když
naopak neměl za opodstatněné jednotlivé (v rozhodnutí blíže specifikované)
odvolací argumenty žalovaného.
10. Rovněž tato rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla
zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 732/2023,
z důvodu nepřezkoumatelnosti.
11. Potřetí rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
4. 10. 2023, č. j. 13 Cm 138/2009-1547, ve spojení s opravným usnesením ze dne
22. 1. 2024, č. j. 13 Cm 138/2009-1583, tak, že výrokem I uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni částku 326.092.000 Kč s příslušenstvím a výroky II
a III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po shrnutí doposud provedeného
dokazování dospěl krajský soud k následujícím skutkovým zjištěním. Žalovaný
uzavřel s právními předchůdci žalobkyně lesnické smlouvy, a to v režimu
obchodního zákoníku, avšak mimo právní rámec ZVZ. Před uzavřením smluv bylo
veřejně diskutovaným tématem, zda má žalovaný postupovat při vyhlášení
výběrových řízení na uzavření lesnických smluv podle ZVZ či nikoliv. Sám
žalovaný měl pochybnosti, zda není zadavatelem podle ZVZ, proto záležitost
konzultoval s ÚOHS a s Ústavem státu a práva Akademie věd ČR. Žalovaný se
nakonec rozhodl postupovat mimo režim ZVZ. Po vyhlášení výběrového řízení dne
15. 12. 2004 byl žalovaný dne 2. 2. 2005 vyzván Českou asociací podnikatelů v
lesním hospodářství (dále též jen „ČAPLH“) ke zrušení výběrového řízení. To
žalovaný neučinil a lesnické smlouvy s právními předchůdci žalobkyně uzavřel,
když se spolehl na sdělení ÚOHS a stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd
ČR, že nemusí postupovat podle ZVZ. V čl. 2.2 rámcových smluv žalovaný výslovně
ujistil lesnické společnosti, že uzavřením smluvního vztahu a plněním závazků z
něho vyplývajících neporušuje žádný právní předpis, závazné soudní ani úřední
rozhodnutí, dohodu, smlouvu, povinnost, pravidlo ani závazek, jehož je žalovaný
stranou, nebo jímž je vázán. Po uzavření předmětných smluv s právními
předchůdci žalobkyně vyšlo najevo, že lesnické smlouvy jsou absolutně neplatné
podle § 268 obch. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť žalovaný je
skutečně zadavatelem podle § 90 ZVZ (zjištěno z rozhodnutí ÚOHS ze dne 27. 1. 2006, č. j. VZ/S227/05-151/5990/05-MO a č. j. VZ/S228/05-151/5991/05-MO9). Protiprávní jednání žalovaného spočívající v uzavření neplatných smluv v rámci
výběrových řízení organizovaných a podřizovaných podmínkám stanoveným výlučně
žalovaným mělo za následek vznik škody ve výši 326 092 000 Kč (ušlý zisk
lesnických společností) při zjevném povědomí škůdce (předvídatelnost) o
následcích protiprávního jednání (uzavírání smluv postupem odporujícím zákonu,
tedy smluv od samého počátku neplatných) při neexistenci liberačních důvodů,
když právní předchůdci žalobkyně, vycházející z autoritativního názoru státního
orgánu (ÚOHS), neměli a ani nemohli mít v okamžiku uzavření smluv povědomí o
tom, že by jimi podepsané smlouvy nebyly platnými smlouvami (zejména s ohledem
na prohlášení žalovaného v čl. 2.2 rámcových smluv). Po právní stránce proto
krajský soud dovodil, že došlo k naplnění všech podmínek odpovědnosti
žalovaného za škodu podle § 268 obch. zák., a neshledal naplněný liberační
důvod, neboť právní předchůdci žalobkyně o neplatnosti lesnických smluv
nevěděli.
Opakovaně byli ujištěni žalovaným, že není zadavatelem podle zákona o
veřejných zakázkách, důvěřovali stanoviskům ÚOHS a Ústavu státu a práva AV ČR. Zdůraznil závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14, dle kterého
musí být v materiálním právním státě poskytnuta právní ochrana osobě (zde
lesnickým společnostem), která učinila právní úkon s důvěrou v určitý jí druhou
stranou (zde žalovaným) prezentovaný skutkový stav. Právě svým prohlášením
žalovaný také fakticky vyloučil možnost dovolávat se vůči lesnickým
společnostem opaku, tj. jejich faktického vědomí o neplatnosti smluv. Pokud se
toho v tomto řízení nyní dovolává, lze pohlížet na jeho jednání jako
přinejmenším nepoctivé podle § 6 odst. 1 a 2 a § 8 o. z., které jsou podle §
3030 o. z. závazné i pro posouzení vztahů založených podle dřívější právní
úpravy. Vědomost právních předchůdců žalobkyně o neplatnosti smluv nevyplývá
podle krajského soudu ani z dopisů společnosti Lesy Tábor a.s. či stanovisek
ČAPLH, v nichž byly vyjádřeny pochybnosti o tom, zda je žalovaný zadavatelem
dle ZVZ. Tyto pochybnosti byly vyvráceny uzavřením předmětných lesnických smluv
s prohlášením v čl. 2.2. Soud rovněž poukázal na nerovné postavení účastníků s
tím, že žalovaný má dominantní postavení v oboru lesního hospodářství a právním
předchůdcům žalobkyně nezbývalo nic jiného než akceptovat podmínky diktované
žalovaným. Za prokázanou vzal rovněž výši ušlého zisku v částce nejméně
326.092.000 Kč, po uplynutí smluvního období a získání všech reálných dat by
výše ušlého zisku činila 473.266.000 Kč. Z důvodu zhoršení ekonomických
podmínek po přesoutěžení lesnických prací v režimu zákona č. 137/2006 Sb., o
veřejných zakázkách, došlo v posuzovaném období let 2007–2013 u předmětných
lesnických společností ke ztrátě ve výši 378.000.000 Kč; největší lesnické
společnosti (Less & Forrest, s.r.o., a CE WOOD, a.s.) skončily v úpadku.
12. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 8.
2024, č. j. 4 Cmo 2/2024-1660, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. 10.
2023, č. j. 13 Cm 138/2009-1547, opravený usnesením ze dne 22. 1. 2024, č. j.
13 Cm 138/2009-1583, změnil tak, že výrokem I žalobu o zaplacení částky
326.092.000 Kč s příslušenstvím zamítl, výrokem II nepřiznal žalovanému právo
na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a výrokem III rozhodl o
náhradě nákladů státu. Odvolací soud stručně připomenul dosavadní průběh řízení
a uvedl, že je vázán právními závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu z 20.
6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14, (k otázce odpovědnosti žalovaného dle § 268
obch. zák.), v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu z 14. 4. 2021, sp. zn.
31 Cdo 38/2021, (k otázce odpovědností žalovaného a liberačního důvodu dle §
268 obch. zák.) a rozsudku Nejvyššího soudu z 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo
732/2023, (k náležitostem odůvodnění rozsudku dle § 157 odst. 2 o. s. ř.).
Odvolací soud shledal skutková zjištění učiněná krajským soudem úplnými a
dostatečnými pro právní posouzení věci, proto z nich vycházel, dospěl však k
opačnému právnímu závěru ohledně naplnění liberačního důvodu dle § 268 obch.
zák. Odvolací soud ohledně překvapivosti a předvídatelnosti rozhodnutí
připomenul, že není vázán závěry obsaženými v předchozích zrušených rozsudcích,
naopak není vyloučeno, aby změnil svůj závazný právní názor vyslovený v
předchozím odvolacím řízení, dospěje-li k závěru o jeho nesprávnosti. Neshledal
nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, ani oprávněnost zápočtu
pohledávky žalovaného podle § 98 o. s. ř. a § 529 odst. 2 obč. zák. K výkladu §
268 obch. zák. odvolací soud konstatoval naplnění předpokladů odpovědnosti za
škodu, neboť podle závazného právního názoru Ústavního i Nejvyššího soudu je
způsobení neplatnosti lesnických smluv plně přičitatelné žalovanému, ušlý zisk
žalobkyně byl prokázán dokazováním nejméně ve výši 326.092.000 Kč a znalecké
posudky znalce Ing. Jiřího Hlaváče, Ph.D., a znalecké kanceláře TPA Valuation &
Advisory s.r.o. jsou dostatečným podkladem pro tento závěr, a konečně je dána
rovněž příčinná souvislost mezi absolutně neplatnými lesnickými smlouvami a
škodou vzniklou žalobkyni, když odvolací soud neshledal neplnění minimalizační
povinnosti žalobkyní podle § 384 odst. 1 obch. zák. Odlišně od soudu prvního
stupně však odvolací soud vyhodnotil existenci liberačního důvodu žalovaného v
této věci. Konstatoval, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14 otázku
existence liberačního důvodu vůbec neřešil, naopak právní závěr rozsudku
velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 38/2021 zůstává závazný a
výslovně označuje jako postačující pro posouzení důvodu liberace, že poškozený
ví o skutkových okolnostech způsobilých pro učinění závěru o možné neplatnosti
právního úkonu. Význam v daném případě mají konkrétní okolnosti jednání mezi
stranami před uzavřením smlouvy, případná vědomost konkrétních osob jednajících
za obě strany smlouvy a zjištění, že možné riziko absolutní neplatnosti smlouvy
z důvodu postupu mimo režim ZVZ bylo v době uzavření smlouvy veřejně
diskutovaným tématem v daném lesnickém odvětví, a to do té míry, že poškozené
osoby si v daném konkrétním případě byly rizika neplatnosti smluv vědomy již v
době jejich uzavření. Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně bezpochyby
věděla, že zadání zakázky je vedeno mimo režim ZVZ, že žalovaný je státním
podnikem, jehož podnikatelská činnost je významně omezena veřejnoprávní
regulací zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, a že 1. 5. 2004 nabyl účinnosti
zákon č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, jehož věcná působnost zahrnovala
dle § 6 zadání veřejných zakázek, tedy výběr uchazeče a uzavření písemných
úplatných smluv mezi zadavatelem a vybraným uchazečem na dodávky, služby nebo
stavební práce, jejichž předpokládaná hodnota přesáhne 2 mil. Kč. Ze zákona
výslovně vyplývá i následek porušení povinnosti postupovat dle tohoto zákona v
podobě absolutní neplatnosti smlouvy (§ 90 odst. 1 ZVZ). Uvedená východiska dle
odvolacího soudu byla způsobilá k učinění závěru o absolutní neplatnosti
lesnických smluv. Vědomost o možné neplatnosti vyjádřila i jedna z právních
předchůdkyň žalobkyně – Lesy Tábor, a.s., (personálně propojená s ostatními
lesnickými společnostmi) v dopise namítajícím neoprávněné vyřazení její nabídky
z netransparentního výběrového řízení ze dne 25. 2. 2005, stejně jako oborový
profesní svaz (ČAPLH) ve svém stanovisku z 8. 3. 2005 a v článku „LČR
zveřejnily výsledky výběrových řízení. Nejistota a pochybnosti zůstávají“,
uveřejněném v časopisu Lesnické práce č. 4/2005. Odvolací soud odlišně od soudu
prvního stupně uzavřel, že na základě uvedených zjištění je dána vědomost
žalobkyně o neplatnosti lesnických smluv ve smyslu § 268 obch. zák. Uvedený
závěr rovněž odpovídá právně i skutkově obdobné věci řešené dovolacím soudem
pod sp. zn. 33 Cdo 2515/2023. Existence liberačního důvodu dle § 268 obch. zák.
v dané věci má pak za následek nedůvodnost podané žaloby. Uvedené závěry
konvenují i „kauze P.“ řešené shodně rozsudky Krajského soudu v Ostravě a
Vrchního soudu v Olomouci a v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo
2515/2023. Uvedená skutečnost zbavující žalovaného odpovědnosti za způsobenou
škodu přitom ze své povahy nemůže být shledána kolizní s § 6 a § 8 o. z., proto
byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba zamítnuta. Vzhledem ke
specifickým okolnostem této věci shledal odvolací soud důvody hodné zvláštního
zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému nepřiznal náhradu
nákladů řízení před soudy všech stupňů.
13. Rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích žalobkyně napadla
obsáhlým dovoláním, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení otázky existence
liberačního důvodu podle § 268 obch. zák. v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího i Ústavního soudu, případně jde o natolik specifické právní otázky,
že je dovolací soud dosud komplexně ve své rozhodovací praxi neřešil.
Dovolatelka dále namítá, že je rozsudek odvolacího soudu zatížen vadami, jež
vedly k nesprávnému právnímu posouzení. Skutková zjištění, proces dokazování i
právní argumentace v projednávané věci se zásadně odlišují od „věci Pavelka“,
na jejíž řešení odvolací soud odkazoval. Dle dovolatelky 1/ odvolací soud
nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu z jeho nálezu v projednávané
věci, dle něhož má za škodu odpovídat žalovaný, 2/ odvolací soud se odchýlil od
svého předchozího právního posouzení bez změny skutkového stavu i závazného
pokynu nadřízeného soudu, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27.
6. 2023, sp. zn. III. ÚS 3285/22, 3/ odvolací soud nesprávně interpretoval §
268 obch. zák. v otázce vědomí lesnických společností o neplatnosti lesnických
smluv, neboť dle dovolatelky je ze zákona možná pouze interpretace skutečné
faktické vědomosti, jež však v řízení nebyla prokázána, naopak byla prokázána
její nevědomost, když ani žalovaný nevěděl, že je zadavatelem dle ZVZ, a dle
dovolatelky dochází odvolací soud k absurdnímu závěru, že jediným, kdo věděl o
neplatnosti lesnických smluv, je dovolatelka. Tento postup je dle dovolatelky
důsledek libovůle odvolacího soudu, jež je v rozporu s nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 2127/21 či II. ÚS 2460/17. Dovolatelka se opakovaně dovolává
právních závěrů, které učinil odvolací soud v předchozí fázi řízení, jež byla v
posledním dovolacím řízení zrušena jen z formálních důvodů, aniž by dovolací
soud zavázal soud jiným právním názorem ohledně rozhodné otázky existence
liberačního důvodu podle § 268 obch. zák. Výsledkem je extrémní nespravedlnost,
neboť dovolatelka absolutní neplatnost lesnických smluv nezpůsobila, nemohla
jejich uzavření žádným způsobem ovlivnit a nyní nese následky pochybení
žalovaného. Takový závěr je dle ní v extrémním rozporu s dobrými mravy a
principem spravedlnosti. Je proto v souladu se zásadou korektivu poctivosti a
dobrých mravů podle § 6 a § 8 o. z. nezbytné hledat spravedlivé řešení. Závěrem
dovolatelka uvádí, že je rozhodnutí nepřezkoumatelné, zatížené vadami řízení,
opomenutím důkazů navržených dovolatelkou a provedením a hodnocením důkazů v
rozporu s § 132 o. s. ř. S podrobnou argumentací ke každé předestřené otázce
14. K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný, podle něhož je dovolání
nepřípustné, závěry odvolacího soudu správné a s navazující podrobnou
oponenturou jednotlivých dovolacích námitek žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší
soud dovolání odmítl, případně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího
řízení.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
16. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
17. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v § 237 o. s. ř.
skutečně splněna jsou.
18. Podle § 268 obch. zák. kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je
povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o
neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně
ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§ 373 a
násl.).
19. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy
nižších stupňů nelze dovoláním úspěšně zpochybnit. Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). O zcela výjimečný případ ve smyslu
bodu 55 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16,
kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují
porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními) zde zjevně nejde, neboť skutkové
závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího mají oporu v provedeném
dokazování a jsou řádně zdůvodněny; kromě toho žádnou otázku procesního práva,
jež by měla zakládat přípustnost dovolání z tohoto důvodu, dovolatelka
neformuluje.
20. Ačkoli bylo v projednávané věci rozhodováno opakovaně všemi stupni
soudní soustavy včetně soudu Ústavního, jak vyplývá z výše uvedené reprodukce
dosavadního procesního vývoje, zůstaly pro rozhodnutí v projednávané věci
závazné pouze právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6.
2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021,
sp. zn. 31 Cdo 38/2021. Všechna zbývající vydaná rozhodnutí soudů byla zrušena,
odklizena a jejich právními závěry není dovolací soud v aktuální procesní fázi
vázán.
21. V nálezu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14, Ústavní soud
vyslovil závazný právní názor, podle něhož důvod neplatnosti právního úkonu
(lesnických smluv) spočíval na straně vedlejšího účastníka (žalovaného), který
nerespektoval princip minimalizace škod, a že jestliže tvrzená škoda vznikla,
stalo se tak v důsledku porušení povinnosti vedlejšího účastníka uzavírat
smlouvy zákonem předepsaným postupem. Současně však uvedl, že „nakolik by mohl
být naplněn liberační důvod uvedený v § 268 větě první in fine obchodního
zákoníku nebylo v napadených rozhodnutích řešeno“ (poslední věta bodu 34
odůvodnění).
22. Dále je nyní dovolací soud vázán rovněž právními závěry rozsudku
velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 38/2021,
podle něhož pro posouzení, zdali je dán důvod liberace, je třeba zkoumat
konkrétní skutkové okolnosti, o nichž žalobkyně případně ví jako o možném
důvodu neplatnosti. Pro takové posouzení mohou být významné konkrétní okolnosti
jednání mezi stranami před uzavřením smlouvy, případná vědomost konkrétních
osob jednajících za obě strany smlouvy a dále i např. posouzení, zdali možné
riziko absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu postupu mimo režim zákona o
zadávání veřejných zakázek bylo v době uzavření smlouvy veřejně diskutovaným
tématem v daném lesnickém odvětví, a to do té míry, že poškozené osoby si v
daném konkrétním případě byly rizika neplatnosti právního úkonu vědomy již v
době uzavírání smluv.
23. Na základě výše uvedeného tedy lze k první dovolatelkou uvedené
námitce, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu,
konstatovat, že se Ústavní soud v citovaném nálezu vydaném v této věci otázkou
existence liberačního důvodu vůbec nezabýval, resp. ani zabývat nemohl, protože
k tomu neučinily žádné závěry ani nalézací soudy.
24. Tento závěr plně odpovídá i interpretaci tohoto nálezu podané velkým
senátem Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 38/2021, který konstatoval,
že Ústavní soud vyslovil závazný právní názor, podle něhož důvod neplatnosti
právního úkonu spočíval na straně vedlejšího účastníka (žalovaného), který
nerespektoval princip minimalizace škod, a že jestliže tvrzená škoda vznikla,
stalo se tak v důsledku porušení povinnosti žalovaného uzavírat smlouvy zákonem
předepsaným postupem. Právě z tohoto důvodu změnil svou doposud ustálenou
rozhodovací praxi v souvisejících věcech jiných soukromých podnikatelů v
lesnictví (vyjádřenou v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn.
23 Cdo 3473/2009, ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3189/2012, a ze dne 21. 3.
2014, sp. zn. 23 Cdo 1458/2013, či v jeho usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn.
23 Cdo 2408/2010). Současně však konstatoval vadu řízení, jelikož soud prvního
stupně rozhodl tzv. mezitímním rozsudkem podle § 152 odst. 2 o. s. ř., a proto
bylo povinností soudu vypořádat se ve sporu o náhradu škody s posouzením všech
zákonných podmínek odpovědnosti za škodu kromě její výše. Součástí takového
posouzení je i otázka případné liberace, kterou se odvolací soud dosud
podrobněji nezabýval, ani dosud nebyla nijak posouzena příčinná souvislost s
jednotlivými uplatněnými škodami (včetně sporného ušlého zisku) ani přesný
rozsah škodního následku u těchto jednotlivých škod. Za této situace dovolací
soud v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 38/2021 neřešil jednotlivé dílčí otázky namítané
dovolatelkou k naplnění liberačního důvodu podle § 268 obch. zák. První námitka
dovolatelky tedy přípustnost dovolání založit nemůže.
25. V pořadí jako druhou uvedla dovolatelka námitku, že se odvolací soud
beze změny skutkového stavu a bez závazného pokynu uvedeného v kasačním
rozhodnutí vyššího soudu odchýlil od svého předchozího hodnocení věci, a že se
při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu
reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 3285/22. Podle dovolacího soudu se však
v citovaném nálezu jednalo o jinou procesní situaci. V tam posuzované věci
postupně rozhodoval opakovaně soud prvního stupně, jehož rozsudky odvolací soud
celkem třikrát zrušil s určitým právním názorem, a poté, ačkoli předchozí
zrušující usnesení nebyla zrušena, počtvrté rozhodl na základě odlišného
právního názoru. Ústavní soud konstatoval, že tentýž odvolací soud je povinen
respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediný
relevantní důvod odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu
Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat
podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila
neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru. V uvedené věci
však zůstala předchozí rozhodnutí odvolacího soudu nezrušená nadřízeným soudem,
a proto jsou dle Ústavního soudu závazná pro soud, který je vydal. Ústavní soud
přitom odkázal na svůj nález ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, v němž
odmítl dosavadní doktrínu dovolacího soudu umožňující změnu závazného právního
názoru stejným soudem ve stejné věci, reprezentované rozsudkem ze dne 16. 1.
2008, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, publikovaným pod č. 80/2008 Sb. rozh. obč.
Citované nálezy Ústavního soudu respektovala i rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. 24 Cdo
411/2021, v němž Nejvyšší soud vyšel ze závěru svého rozsudku ze dne 29. 11.
2017, sp. zn. 30 Cdo 4918/2017, podle kterého by se příčilo zásadám právního
státu i spravedlivého procesu, předvídatelnosti soudního rozhodování i
vázanosti (vyššího) soudu jeho vlastním názorem při neměnném skutkovém základu,
mělo-li by docházet k právně kvalifikačním výkyvům a nepředvídatelným názorovým
proměnám. Uvedené závěry nejsou v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3433/2016, na něž odkázal odvolací soud.
26. V právě projednávané věci však žádné nadřízeným soudem nezrušené
rozhodnutí odvolacího soudu obsahující závazný právní názor neexistuje. Všechna
předchozí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze byla zrušena, ať již pro nesprávné
právní posouzení věci či pro nepřezkoumatelnost. Tím se procesní situace v nyní
řešené věci odlišuje od dovolatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu, i všech
výše uvedených rozhodnutí.
27. Požadavek, aby odvolací soud byl vázán právním názorem vysloveným v
předchozím rozhodnutí, jež bylo zrušeno, ať již z jakéhokoliv důvodu, nevyplývá
ani z platné právní úpravy, ani z judikatury dovolacího soudu či soudu
Ústavního. Ani skutečnost, že právní závěry původního senátu odvolacího soudu
byly v souladu s právními závěry soudu prvního stupně, nemá žádný význam.
28. Vytýká-li dovolatelka, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně z důvodu odlišného hodnocení otázky liberace, ač právě v této
otázce soud prvního stupně své dřívější úvahy v podstatných ohledech doplnil
právě o názory odvolacího soudu (senátu 6), se kterými se plně ztotožnil, lze
pouze konstatovat, že ani změna obsazení odvolacího senátu není z výše
uvedených důvodů argumentem pro vázanost odvolacího soudu právními závěry
vyslovenými v jeho předchozím zrušeném rozsudku.
29. Je nutno připomenout, že dovolatelkou akcentovaný rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 4. 1. 2023, č. j. 6 Cmo 150/2022-1252, byl dovolacím
soudem zrušen mj. s odůvodněním, že v posuzovaném případě dovolatelka soudu
prvního stupně (byť jen ve vztahu k části odůvodnění jeho rozsudku)
opodstatněně vytkla, že zcela rezignoval na řádné odůvodnění vydaného
rozhodnutí, když vědomě opomenul hodnotit jednotlivé za řízení provedené důkazy
a na jejich základě učinit jednoznačný závěr o skutkovém stavu (bod 26
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo
732/2023) a také z důvodu, že měl-li snad soud prvního stupně za to, že je
možno vycházet z hodnocení důkazů a závěru o skutkovém stavu, jak je učinil ve
svých dřívějších rozhodnutích, pak jím dříve vydaná meritorní rozhodnutí byla
soudy vyšších stupňů bez náhrady zcela odklizena (jejich zrušením), nešlo navíc
o rozhodnutí, jímž by byla jakákoliv náhrada škody přiznávána. A konečně (v
bodě 33 odůvodnění) uvedl dovolací soud, že považuje-li se i pro účely
dovolacího řízení právní posouzení věci za nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval, je zřejmé, že absence jakéhokoliv zjištěného
skutkového stavu z logiky věci znemožňuje Nejvyššímu soudu v této fázi řízení
přezkoumat právní posouzení ve vztahu k otázkám žalovaného vymezeným v
dovolání. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka nemůže důvodně tvrdit, že
nedošlo ke změně ve skutkovém stavu, když předchozí (zrušené) rozhodnutí žádný
závěr o skutkovém stavu vůbec neobsahovalo. Ani druhá dovolací námitka tedy
přípustnost dovolání založit nemůže.
30. Třetí námitkou dovolatelka tvrdí vady právní interpretace § 268
obch. zák. v otázce vědomí lesnických společností o neplatnosti lesnických
smluv. Dovolatelka „drolí“ předpoklady přípustnosti dovolání do mnoha dílčích
otázek (viz body 41 a 80 dovolání), jejichž společným jmenovatelem je nesouhlas
s výkladem výrazu „ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla“
užitého v § 268 větě první obch. zák. Dle svého výkladu nebyla v řízení
prokázána její faktická vědomost, již definuje jako vnitřní subjektivní vědění.
V dovolání se opakuje uvedená námitka v různých podobách a variacích, dle nichž
odvolací soud nezkoumal faktickou, nýbrž presumovanou vědomost. Ani tato
námitka není důvodná.
31. Především i v kontextu výkladu § 268 obch. zák. platí ustálený
judikatorní závěr, že zjišťuje-li soud, o kterých skutečnostech účastník řízení
věděl či nevěděl, jedná se o skutkové zjištění, právním posouzením pak je výběr
těch skutečností, na jejichž základě lze příslušný právní závěr (zde závěr o
neplatnosti smlouvy) učinit (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2168/2015).
32. Dovolatelka předkládá vlastní úvahu o rozsahu své skutečné vědomosti
jako niterného myšlenkového vztahu ke zkoumané skutečnosti a dovozuje, že
nebyla prokázána její faktická vědomost o neplatnosti lesnických smluv. Takový
závěr však neodpovídá ani dovolatelkou citované ani jiné judikatuře Nejvyššího
soudu.
33. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo
1087/2006, je naplněn liberační důvod podle § 268 obch. zák. z odpovědnosti
toho, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, za škodu vzniklou osobě, které je
právní úkon určen, v případě faktické vědomosti poškozeného o skutečnosti
způsobilé být důvodem neplatnosti právního úkonu v době, kdy je právní úkon
činěn.
34. Tento právní názor Nejvyšší soud dále rozvinul v rozsudku ze dne 23.
3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 431/2010, dle kterého liberační důvod pro zproštění
odpovědnosti škůdce (osoby, která neplatnost právního úkonu způsobila) je
založen na tom, že poškozený (osoba, jíž byl právní úkon určen) o neplatnosti
právního úkonu věděl (nikoliv měl, mohl či musel vědět), tj. rozhodující je
skutečná (faktická) vědomost poškozeného o neplatnosti právního úkonu. Vědomost
poškozeného o neplatnosti právního úkonu nelze proto dovozovat z toho, co by
„průměrný“ podnikatel za daných okolností vědět mohl, měl či musel, popř.
vykládat ji jako pouhé podezření či předpoklad, že důvod neplatnosti nastal,
ale ani jako utvoření právního závěru poškozeného o tom, že právní úkon, který
mu byl určen, je neplatný. Pokud však skutkové okolnosti, o nichž poškozený ví
jako o možném důvodu neplatnosti právního úkonu, jsou způsobilé učinit
(odůvodnit) závěr o neplatnosti právního úkonu, je vědomost poškozeného o
neplatnosti úkonu dána.
35. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo
210/2003, není významné pro závěr, kdy se poškozený zaměstnanec dozvěděl o tom,
kdo odpovídá za škodu, která mu vznikla poškozením zdraví (§ 263 odst. 3 zák.
práce), kdy si na základě skutkových okolností, o nichž již dříve věděl,
utvořil právní závěr o odpovědnosti zaměstnavatele anebo, do jaké míry je
schopen uvedené skutkové okolnosti prokázat v případném soudním řízení.
Rozhodující je, kdy se poškozený zaměstnanec dozvěděl o skutkových okolnostech
rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu; nemusí jít o zjištění (rozumí se
jistotu v běžném slova smyslu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými
zaměstnanec disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti
zaměstnavatele učinit.
36. Rovněž k otázce vnitřního (niterného) psychického vztahu osoby k
vlastnímu jednání existuje ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
reprezentovaná např. rozsudky ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4238/2014, či
ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2057/2023, dle níž zavinění je projevem
psychického (vnitřního) vztahu zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho
jednání a nemůže být – stejně jako všechny projevy psychického (vnitřního)
života lidí – samo o sobě předmětem dokazování. Způsobilým předmětem dokazování
mohou být pouze skutečnosti (jevy) vnějšího světa; to platí rovněž o dokazování
zavinění zaměstnance jakožto předpokladu obecné odpovědnosti zaměstnance za
škodu podle ustanovení § 250 zák. práce. Má-li tedy být v občanském soudním
řízení prokázáno zavinění zaměstnance ve smyslu ustanovení § 250 odst. 3 zák.
práce, z uvedeného vyplývá, že se tak může stát jen nepřímo, a to prokázáním
takových skutečností, jejichž prostřednictvím se psychický (vnitřní) vztah
zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání projevuje navenek.
Obdobně ve vztahu k prokazování dobré víry viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2320/2023, nebo ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 31 Cdo
3177/2005, a ve vztahu k výkladu § 268 obch. zák. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006).
37. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou prezentovaný výklad pojmu
faktická vědomost není správný, naopak výklad provedený odvolacím soudem, který
se zabýval její vědomostí o rozhodných skutkových okolnostech pro posouzení
otázky platnosti lesnických smluv, resp. skutečností způsobilých takový závěr o
možné neplatnosti učinit, plně odpovídá výše citované ustálené rozhodovací
praxi dovolacího soudu jak v otázce faktické vědomosti o skutečnostech
způsobilých pro učinění právního závěru o neplatnosti lesnických smluv, tak i v
otázce prokazování psychického, vnitřního vztahu posuzovaného subjektu k
rozhodným skutečnostem (tedy, že se přímo prokazovat nedá).
38. Uvedla-li dovolatelka ve svém dovolání, že ani vědomí o takových
skutečnostech nutně neznamená, že se v rovině subjektivního vnitřního vnímání
skutečně projeví u zkoumané osoby vznikem podezření, zda tyto okolnosti nemohou
mít za následek neplatnost, natož pak předpokladem nebo dokonce věděním jakožto
kategorií s nejhlubší mírou subjektivního poznání a vnitřního přesvědčení,
jednoduše přeloženo znamená, že pokud se strana smluvního ujednání dobrovolně
nepřizná, že si byla rizika či faktu neplatnosti vědoma, a přesto smlouvu
uzavřela, nelze existenci liberačního důvodu prokázat. Takový závěr je však
jako absurdní potřeba odmítnout. Ani ze zákona, ani z rozhodovací praxe
dovolacího soudu takový výklad nevyplývá a není rozumného důvodu se od
dosavadního výkladu výše uvedeného odchýlit.
39. Jestliže i sama dovolatelka připouští, že skutková zjištění ohledně
existence liberačního důvodu do vydání rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo
38/2021 nebyla dostatečná, pak rozsudek obsahující řádná skutková zjištění
umožňující otázku naplnění liberačního důvodu plně posoudit je až poslední
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2023, č. j. 13 Cm 138/2009-1547, ve
spojení s opravným usnesením ze dne 22. 1. 2024, č. j. 13 Cm 138/2009-1583,
který odvolací soud napadeným rozsudkem přezkoumával.
40. V projednávané věci bylo po skutkové stránce prokázáno, že v době
uzavírání lesnických smluv žalobkyně věděla, že žalovaný při výběru smluvních
partnerů postupuje mimo režim ZVZ, že se jedná o státní podnik podléhající
veřejnoprávní regulaci i že podle již účinného zákona č. 40/2004 Sb., o
veřejných zakázkách, je smlouva uzavřená mezi veřejným zadavatelem a vybraným
uchazečem mimo režim ZVZ ohrožena rizikem absolutní neplatnosti. Tyto
objektivní skutečnosti, jak uvádí dovolatelka, byly však doplněny subjektivními
skutečnostmi, neboť všichni právní předchůdci dovolatelky byly členy ČAPLH –
profesní organizace, jež opakovaně a dlouhodobě postup žalovaného kritizovala,
zpochybňovala a na riziko neplatnosti uzavřených smluv upozorňovala jak před
jejich uzavřením, tak i poté. Tedy rozhodné skutečnosti včetně rizika absolutní
neplatnosti byly veřejně diskutovaným tématem o postupu žalovaného, otázka
platnosti lesnických smluv pro rozpor se ZVZ rovněž. Reakce ČAPLH po rozhodnutí
Evropské komise ze dne 13. 12. 2005, na jejímž základě došlo ke změně
rozhodovací praxe ÚOHS a definitivnímu ustavení žalovaného jako veřejného
zadavatele dle ZVZ (bod 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), plně
potvrzuje, že právní předchůdci dovolatelky byli s rizikem absolutní
neplatnosti lesnických smluv nejen seznámeni, ale byli si okolností neplatnost
zakládajících vědomi.
41. Odvolací soud dovodil, že v případě právní předchůdkyně dovolatelky
– společnosti Lesy Tábor, a.s., (personálně propojené s ostatními lesnickými
společnostmi) byla faktická vědomost o riziku absolutní neplatnosti uzavřených
smluv na lesnické práce prokázána i právní argumentací v šesti námitkách ze dne
25. 2. 2005 proti rozhodnutí výběrové komise žalovaného o vyřazení její nabídky
z výběrového řízení (bod 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací
soud považuje za notorietu, že v běžném obchodním či právním styku nejsou v
případě právní argumentace používány kategorické soudy ohledně právního
posouzení, nýbrž formulace znějící jako pochybnosti, domněnky či dohady, neboť
jen soud (či jiný rozhodující státní orgán) může na základě právní argumentace
rozhodnout kategoricky o konkrétní právní otázce.
42. Dovolatelka opakovaně prezentuje svůj názor, že faktickou vědomost
lze prokázat pouze v rovině utvořeného právního závěru o absolutní neplatnosti
a že ačkoli byly prokázány pochybnosti o postupu žalovaného mimo režim ZVZ u
jejích právních předchůdců a možného rizika neplatnosti smluv, byly tyto
pochybnosti rozptýleny stanovisky ÚOHS, Ústavu státu a práva AV ČR či doložkou
platnosti v předmětných lesnických smlouvách. Výše uvedená judikatura
dovolacího soudu však pro existenci liberačního důvodu vymezuje vědomost
poškozeného o neplatnosti právního úkonu jako vědomost o skutkových
okolnostech, o nichž poškozený ví jako o možném důvodu neplatnosti právního
úkonu, způsobilých učinit závěr o neplatnosti právního úkonu, aniž by
předpokládala další skutečnosti, jež jsou způsobilé tuto vědomost vyvrátit.
43. V projednávané věci odvolací soud zkoumal právě konkrétní skutkové
okolnosti předcházející a provázející kontraktační proces, přičemž ve světle
právního názoru rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 38/2021 připomenul i
skutečnost, že možné riziko absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu postupu
žalovaného mimo režim zákona o zadávání veřejných zakázek bylo v době uzavření
smlouvy veřejně diskutovaným tématem v daném lesnickém odvětví, a to do té
míry, že poškozené osoby si v daném konkrétním případě byly rizika neplatnosti
právního úkonu vědomy již v době uzavírání smluv. Dovolací soud zde zdůrazňuje,
že prokazována byla skutečná vědomost o možném riziku neplatnosti smluv, nikoli
skutečná vědomost v podobě pevného právního závěru, že uzavírané lesnické
smlouvy jsou absolutně neplatné, jak opakovaně konstruuje dovolatelka.
44. Ani námitky dovolatelky, že odvolací soud založil své rozhodnutí na
presumované, nikoli faktické vědomosti, ani vlastní hodnocení, co lesnické
společnosti mohly vědět, tedy nejsou přiléhavé. V tomto směru proto nejsou
případné ani odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 a sp. zn.
II. ÚS 2460/17, v nichž se jednalo o stanovení počátku běhu subjektivní
promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení (v prvním případě jako
původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, ve druhém
jako plateb za telekomunikační služby). Kritika Ústavního soudu směřovala
především k postupu nalézacích soudů, jež se subjektivní znalostí poškozeného o
rozhodných skutečnostech, na jejichž základě bylo možno učinit závěr o
neplatnosti pojistné smlouvy, vůbec nezabývaly. V projednávané věci je však
podstatou sporu vědomost, že uzavírané smlouvy jsou ohroženy rizikem
neplatnosti od samého počátku již v době jejich uzavření, přičemž se nalézací
soudy zaměřily převážně na pochybnosti provázející uzavírání předmětných smluv,
jež byly v příslušném profesním oboru široce diskutovány a všem účastníkům
výběrových řízení byly známy. Tím se projednávaná věc odlišuje od věcí řešených
Ústavním soudem, a závěry odvolacího soudu nejsou svévolné ani libovolné. Navíc
v nálezy řešených případech se jednalo o spotřebitelské smlouvy, u nichž
poškození v pozici spotřebitelů uzavírali typizované smlouvy, jež obecně mohly
a měly být platné, až následně byl zjištěn důvod neplatnosti, resp. v případě
telekomunikačních služeb byla původně platná smlouva ukončena z důvodu navýšení
ceny poskytovatelem služeb elektronické komunikace. V projednávané věci však
byl od počátku zpochybňován samotný proces výběru smluvních partnerů a povaha
uzavíraných smluv mimo režim ZVZ, a tyto pochybnosti vznášely právě lesnické
společnosti prostřednictvím ČAPLH.
45. Zjevně nedůvodná je námitka, že odvolací soud zaměřil své zkoumání
pouze k prvnímu kolu uzavírání lesnických smluv v březnu 2005 a nikoli ke
druhému kolu v říjnu 2005, neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
výslovně plyne, že se jeho závěry vztahují k oběma kolům (viz bod 36 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu).
46. V právě projednávané věci tedy byla prokázána reálná faktická
vědomost právních předchůdců dovolatelky o rozhodných skutečnostech způsobilých
pro učinění právního závěru o absolutní neplatnosti uzavíraných smluv. Nešlo
tudíž o předpokládanou vědomost, jak prezentuje opakovaně dovolatelka v různých
částech svého dovolání. Nelze přisvědčit ani názoru, že jde o příliš extenzivní
výklad, neboť výklad odvolacího soudu k otázce prokázání faktické vědomosti
odpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu výše uvedené, naopak výklad
prezentovaný dovolatelkou musí dovolací soud odmítnout jako natolik
restriktivní, že by vedl k absurdním důsledkům prakticky znemožňujícím
liberační důvod prokázat. Opakované tvrzení dovolatelky, že tato vědomost
prokázána nebyla, na tom nemůže nic změnit.
47. V další části dovolání se již jen mění podoba předchozích námitek
týkajících se presumované vědomosti o neplatnosti lesnických smluv, vědomosti
žalovaného o neplatnosti lesnických smluv či porušení jeho právní povinnosti a
aplikace zásady neznalost zákona neomlouvá. Jedná se však o vlastní
interpretaci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež však z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, jak bylo rozvedeno výše. Úvahy o právním
omylu dovolatelky či limitech zásady neznalost zákona neomlouvá pak nemají
žádnou souvislost s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, který se těmito
otázkami ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval.
48. Poslední námitka dovolatelky vytýká nespravedlnost výsledku řízení a
domáhá se uplatnění korektivu dobrých mravů, K tomu lze jen stručně
konstatovat, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval
námitkami dovolatelky ohledně extrémní nespravedlnosti a korektivu dobrých
mravů, když uvedl, že zákonná skutečnost zbavující žalovaného odpovědnosti za
způsobenou škodu nemůže ze své povahy být shledána kolizní s ust. § 6 a § 8 o.
z. Uvedl, že si je vědom nežádoucího škodního následku tížícího dovolatelku,
nicméně poukázal na to, že případná škoda vznikla v důsledku nekonzistentní
rozhodovací praxe ÚHOS (za kterou odpovídá stát) a upozornil, že existují i
škody, za které neodpovídá nikdo (bod 38 odůvodnění napadeného rozsudku
odvolacího soudu). Rovněž ohledně úvah dovolatelky o favorizování žalovaného z
čistě formálních důvodů, nebo závazném určení pořadí odpovědnosti vymezené v
nálezu Ústavního soudu se jedná o vlastní interpretaci dovolatelky, jež z
citovaných rozhodnutí nevyplývá. Stejně tak není zřejmé, jak dospěla
dovolatelka k závěru, že má nést nezaviněné důsledky protiprávního jednání
žalovaného v podobě škody ve výši 851 mil. Kč a žalovaný by z toho měl mít tomu
odpovídající zisk.
49. K vadám řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci
(opomenutí navržených důkazů, nesprávné hodnocení provedených důkazů,
nepřezkoumatelnost rozsudku), je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet jen u
přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve
stanovisku ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své
další rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III.
ÚS 3808/17, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19), zdůraznil, že § 237
o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje,
aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně
základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu.
Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen
tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze
dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5.
2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo
1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané
věci dovolatelka nevymezuje.
50. K tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze pouze
připomenout již odvolacím soudem konstatovanou rozhodovací praxi Ústavního
soudu (viz nálezy ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 30. 5. 2006,
sp. zn. I. ÚS 116/05, ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, nebo ze dne
15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13) vycházející z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva, podle níž čl. 6 odst. 1 soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí
odůvodňovaly, avšak tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou
odpověď na každý argument. Navíc měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního
stupně (odvolacího) je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího
(dovolacího) soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně
(odvolacího soudu), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli
náležitě uplatnit v odvolání (dovolání) svá práva. I když rozhodnutí soudu
prvního stupně (odvolacího soudu) nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání (dovolání) – na újmu uplatnění práv
odvolatele (dovolatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 422/2019. V daném
případě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezabránilo dovolatelce
uplatnit její práva Přesvědčení dovolatelky, že napadený rozsudek je věcně
nesprávný, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost.
51. Závěrem dovolací soud konstatuje k dovolatelkou tvrzenému rozporu s
dobrými mravy a principy spravedlnosti, že důvodem neplatnosti lesnických smluv
je právě postup mimo režim ZVZ, tedy uzavření platných smluv se stejnými (pro
dovolatelku velmi výhodnými) ziskovými maržemi nebylo správně vůbec možné.
Nelze odhlédnout od skutečnosti, že důvodem pro změnu postupu soutěžení
lesnických prací bylo zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu, který u žalovaného
provedl audit dosud uzavíraných smluv na lesnické práce a konstatoval, že jsou
pro žalovaného, resp. pro stát, nevýhodné. Bylo by zcela proti smyslu a účelu
zákona o zadávání veřejných zakázek, jestliže by se v případech pro stát a
státní organizace spravující veřejné statky doposud nevýhodné smlouvy nedaly
změnit či zrušit a soutěžit v transparentních výběrových řízeních s cílem
zajistit pro stát a veřejné statky co nejvýhodnější podmínky. Na takové snaze
či cíli není nic nemravného ani nespravedlivého, naopak jde o naplňování
základního smyslu správy věcí veřejných ku prospěchu všech občanů.
52. Jedná se o cíl a smysl zákona o zadávání veřejných zakázek, podle
něhož stávající právní úprava sehrála pozitivní roli při nakládání s veřejnými
prostředky určenými na nákup předmětu veřejných zakázek a při prosazování
obecných cílů evropského systému veřejných zakázek, k nimž náleží vytváření
rámce nabídek, šetření peněz daňových poplatníků, umožnění nakupovat za
předpokladu spravedlivé a otevřené soutěže o veřejné zakázky, umožnění
zadavatelům vybírat z širšího okruhu zájemců o veřejnou zakázku za účelem
úspory peněz daňových poplatníků a přispívání k dlouhodobému růstu pracovních
příležitostí (viz důvodová zpráva k zákonu č. 40/2004 Sb., o veřejných
zakázkách). I z uvedených důvodů nelze shledat námitku o rozporu s dobrými
mravy či principem spravedlnosti opodstatněnou, stejně jako námitku
formalistického použití práva a absence teleologického výkladu.
53. Z hlediska požadavku § 13 o. z. (účastník řízení má právo očekávat,
že v obdobných věcech bude obdobně rozhodnuto) nelze přehlédnout, že ve
skutkově obdobných věcech jiných lesnických podnikatelů proti témuž žalovanému
byl výsledek řízení shodný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011,
sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, uveřejněný pod číslem 41/2012 Sb. rozh. obč., a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2515/2023, proti
nimž žalobci podané ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 24.
10. 2024, sp. zn. I. ÚS 1957/24, a ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 244/2012,
jako zjevně neopodstatněné).
54. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech
řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
55. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
56. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1, § 150 o. s. ř., a to tak, že z důvodů hodných zvláštního zřetele
podrobně rozvedených odvolacím soudem žalovanému náhradu nákladů dovolacího
řízení vůči neúspěšné žalobkyni nepřiznal. Podrobnější odůvodnění výroku o
nákladech řízení není třeba vzhledem k § 243f odst. 3 větě druhé o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2025
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu