26 Cdo 2909/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce město Soběslav, se sídlem v Soběslavi,
nám. Republiky č. 59/I, zastoupeného JUDr. Tomešem Fibichem, advokátem se
sídlem v Kardašově Řečici, nám. J. Hrubého 72, proti žalovanému B. K.,
zastoupenému Mgr. Vladimírem Štolem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská
330, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C
273/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. května 2009, č. j. 15 Co 230/2009-44,
Rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14. ledna 2009 č. j. 6 C 273/2008-51 a
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7.
května 2009, č. j. 15 Co 230/2009-44, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14.1.2009, č. j. 6 C 273/2008-51,
byla žalovanému uložena povinnost vyklidit byt I. kategorie o velikosti 1+1 ve
II. podlaží domu č.p. 109/I na nám. Republiky v Soběslavi a vyklizený předat
žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku, jakož i nahradit náklady
řízení u soudu prvního stupně. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že
nájem bytu sjednaný na dobu určitou skončil uplynutím doby ke dni 30.9.2008 a
žalovanému tak již po tomto datu nesvědčí užívací právo k bytu. Soud prvního
stupně nepřihlédl k žalovaným tvrzeným a dokazovaným skutečnostem o tíživé
finanční situaci, pro kterou mu vznikl dluh na nájemném, a to proto, že pro
rozhodnutí o jeho vyklizení z předmětného bytu tato zjištění nepovažoval za
významná. Uvedl, že předmětem řízení není zkoumání dluhu na nájemném (resp. výpověď z nájmu bytu), ale vlastnická žaloba podle § 126 občanského zákoníku. Skončil-li nájemní poměr sjednaný na dobu určitou uplynutím času, pak nájemce
zásadně nemá právo na bytovou náhradu. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 7.5.2009, č.j. 15 Co 230/2009-44, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Za správné považoval skutkové i právní závěry soudu prvního
stupně s tím, že pro rozhodnutí v dané věci bylo podstatné pouze zjištění, že
nájemní vztah mezi účastníky skončil ve smyslu § 710 odst. 3 občanského
zákoníku a žalovaný tak předmětný byt nadále užívá bez právního důvodu a
žalobce se zcela oprávněně domáhá ochrany svého vlastnického práva. Za zcela
bezvýznamné považoval tvrzení žalovaného o důvodech vzniku dluhu na nájemném a
důvodech, pro které jej není schopen splácet; proto soud prvního stupně důkazy
provedené k tomuto tvrzení blíže nehodnotil a ani odvolací soud se odvolacími
námitkami tohoto druhu nemusel zabývat. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný, když přípustnost dovolání
shledává v ust. § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vytýká odvolacímu soudu, že jeho
právní názor je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud zcela
pominul obranu žalovaného založenou na tvrzení, že je v tíživé sociální
situaci, že neměl dostatek peněz na uhrazení nájmu a že dluh na nájemném
uhradit chtěl, ale nebyl mu poskytnut úvěr. Dále poukazoval na to, že je
starobní důchodce a nemá jinou možnost bydlení. S ohledem na tyto skutečnosti
se však odvolací soud měl zabývat úvahou, zda žaloba na vyklizení není v
rozporu s dobrými mravy a žalobu na vyklizení zamítnout, či vyklizení vázat na
zajištění bytové náhrady. Dovolatel přitom poukazuje na závěry uvedené
rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.11.2000, sp.zn. 22 Cdo 740/99, ze
dne 21.3.2001, sp.zn. 25 Cdo 2895/99, či rozhodnutí ze dne 1.6.2001, č.j. 26
Cdo 365/2000. Jestliže však soudy obou stupňů vedeny nesprávným právním názorem
tyto skutečnosti nezjišťovaly, nemohly ani úplně zjistit skutkový stav a jejich
rozhodnutí jsou tak zatížena vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Žalovaný dále uvádí, že pokud by řádně platil nájemné, byla
by nájemní smlouva prodloužena na další období. Žalobce jako obec je navíc
povinna vytvářet podmínky pro uspokojování potřeb bydlení svých občanů (srov. ustanovení § 35 odst.2 z.č. 128/2000 Sb. o obcích). Proto dostal-li se
žalovaný do tíživé sociální a finanční situace, kterou se snažil řešit, pak se
i s ohledem na tento úkol obce jeví uložení povinnosti vyklidit byt (navíc bez
bytové náhrady) vůči žalovanému nepřiměřeně tvrdé a v rozporu s dobrými mravy. Domáhá se tak zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k
dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaný v průběhu posledních dvou
let na nájemném ničeho neuhradil a jeho dluh na nájemném tak činí přibližně
70.000,- Kč. Žalovaný přes tvrzenou tíživou situaci na nájemném neplatil ani
minimální částku, měl po mnoho let před rozhodnutím problémy s placením
nájemného a nevyužil možnosti doplacení dlužného nájemného ve splátkách. S
povinností obcí vytvářet podmínky pro uspokojování potřeb bydlení svých občanů
koresponduje povinnost občanů plnit si své základní povinnosti, nebo se o to
alespoň pokusit. Dovolání proto nepovažoval za důvodné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 ( Čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá již z
toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem,
bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací
soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem,
jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí s posouzením otázky, zda skutečnost, že nájemce užívající byt na
základě nájemní smlouvy sjednané na dobu určitou neplatil po určitou dobu
nájemné pouze z důvodu objektivně špatné sociální situace má či nemá vliv na
posouzení nároku žalobce z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku.
Dovolatel tak odvolacímu soudu rovněž vytkl absenci právního posouzení věci
podle § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud zastává názor, že nezabýval-li se
odvolací soud (a ani soud prvního stupně) posouzením věci podle § 3 odst. 1
obč. zák. přesto, že v řízení byly alespoň tvrzeny okolnosti rozhodné pro
takové právní posouzení, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu), kterému lze
vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. přisoudit zásadní právní význam
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. září 2004, sp. zn.
26 Cdo 1460/2003; rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července
2008, sp. zn. 26 Cdo 3254/2006). Má-li rozhodnutí odvolacího soudu zásadní
právní význam, stává se tím dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného
rozsudku přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i
když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k
žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo
633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února
2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze
17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li
žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li
žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3
odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout.
Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod
č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle
něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu
s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k
bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo
tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v
dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě § 3 odst. 1
obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního
důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě,
jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní
úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č.
5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24
v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn.
26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a
ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v
sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V ustálené
soudní praxi však nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že bytovou náhradu
zásadně nelze přisoudit (za použití § 3 odst. 1 obč. zák.) v případech, kdy
bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z
18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, z 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo
2146/2005, a z 23. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1021/2008).
Soudní praxe se ustálila v názoru, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu,
nelze zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady;
ustanovení § 712 obč. zák. tu ani analogicky (§ 853 obč. zák.) použít nelze.
Ustálená soudní praxe se však neodklonila ani od názoru, že při úvaze o tom,
zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované
osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo
odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze
pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení,
že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom
se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se
ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99,
uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).
Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod
č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č.
24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil,
že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění
bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že
vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný
titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru
se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26
Cdo 1608/99, uveřejněném pod C 269 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14.
listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8
z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění posléze
zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy
(ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední
vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí
být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva
žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn
jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými
a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se
vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat,
aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Při posuzování věci
podle § 3 odst. 1 obč. zák. však nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z
kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné
okolnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.
února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo
974/2008 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České
republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/).
Jinými slovy uplatňuje-li nájemce skutečnosti rozhodné z hlediska § 3 odst.1
občanského zákoníku (jak v této věci implicitně učinil žalovaný), pak se soudy
musí touto obranou zabývat. Je-li rozpor jednání pronajímatele s dobrými mravy
prokázán, přichází v úvahu podle okolností případu diferencovaná ochrana
nájemce i v situaci, kdy byt užívá bez právního důvodu.
Z uvedeného plyne, že právní názor odvolacího soudu je nesprávný a dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. byl užit opodstatněně. Protože důvod
pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu dopadá i na rozsudek soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3, věta druhá zrušil i tento
rozsudek a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Táboře.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst.1, věta za středníkem, o. s. ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d
odst.1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu