26 Cdo 940/2024-2763
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, IČO 45317054, zastoupené Dr. Vítem Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované CLEAR FORCE PROJECTS s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 820/9, IČO 61509213, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, o zaplacení částky 176 187 852,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 23/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 39 Co 233/2021-2635, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 139 246,80 Kč k rukám Dr. Víta Horáčka, advokáta se sídlem v Praze, Václavská 316/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 24. 2. 2021, č. j. 16 C 23/2008-2532, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 176 187 852,80 Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 29. 6. 2004 do zaplacení (výrok I), žalobu co do úroku z prodlení ve výši 0,5 % z částky 176 187 852,80 Kč od 29. 6. 2004 do zaplacení zamítl (výrok II), uložil zaplatit náklady státu za znalečné žalobkyni (výrok III) i žalované (výrok IV)
2. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 39 Co 233/2021-2635, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil jen tak, že žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky 176 187 852,80 Kč ve výši 2,5 % ročně za dobu od 29. 6. 2004 do 30. 6. 2004 zamítl, jinak tento výrok a dále výroky II, III a IV potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku V o nákladech řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle kterých právní předchůdkyně žalované s žalobkyní uzavřela dne 7. 2. 1994 smlouvu o nájmu a předkupním právu, jejímž předmětem byl dům č. p. XY na pozemku parc. č. XY a dům č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, ve znění dodatků (dále jen „nájemní smlouva“ nebo „smlouva“), na základě níž pronajala žalobkyni uvedené nemovitosti a umělecké předměty na dobu 26 let, za což žalované zaplatila předem 281 975 734 Kč. Nájemní smlouva byla shledána soudy v řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 88/2003, absolutně neplatnou pro absenci souhlasu obecního úřadu, v důsledku čehož byla žalobkyni uložena povinnost nemovitosti ve stanovené lhůtě vyklidit, což 7. 4. 2005 splnila.
4. Shodně se soudem prvního stupně (vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2976/2007, vydaném v dané věci) dospěl k právním závěrům, že 1) námitka promlčení vznesená žalovanou byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, neboť principu spravedlnosti odporuje, aby se žalobkyně nemohla domáhat vrácení plnění za dobu přibližně 15 let nerealizovaného nájmu, 2) ustanovení § 107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník“) je aplikovatelné i na tento spor, 3) promlčení se řídí občanským zákoníkem, neboť právní vztah byl založen v době před novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., a 4) promlčecí doba běží od 7. 10. 2004, kdy nabyl právní moci rozsudek o vyklizení nemovitosti, a s ohledem na datum podání žaloby (22. 6. 2004) nárok žalobkyně promlčen není. Zdůraznil, že námitka promlčení zjevně dobrým mravům odporuje, neboť by znemožnila provést spravedlivé vypořádání právního vztahu pronajímatelky a nájemkyně a pronajímatelka by byla zvýhodněna tím, že by si mohla větší část nájemného ponechat bez poskytnutí jakéhokoli plnění, ač sama naplnění účelu smlouvy zmařila podáním žaloby na vyklizení. Co se týče výše požadovaného plnění, soud prvního stupně vyšel správně ze znaleckého posudku Ing. Arch. Zdeňky Bažantové, CSc., na jehož základě uzavřel, že za dobu od 7. 2. 1994 do 7. 4. 2005 vzniklo žalované proti žalobkyni právo na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 105 787 881,20 Kč za užívání nemovitostí a pronajatých uměleckých předmětů, takže žalobkyni přísluší právo na zaplacení bezdůvodného obohacení vůči žalované ve výši 176 187 852,80 Kč, což je rozdíl mezi žalobkyní celkem uhrazenou částkou 281 975 734 Kč a bezdůvodným obohacením za užívání ve výši 105 787 881,20 Kč.
5. Ztotožnil se se soudem prvního stupně i ohledně závěrů o námitce započtení vznesené žalovanou, která měla představovat bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně ve výši 182 516 900 Kč za dobu od 7. 2. 1994 do 7. 4. 2005 za užívání nově vybudovaného 4. nadzemního podlaží a dále pohledávku spočívající v nákladech rekonstrukce provedené na základě požadavků žalobkyně ve výši 128 751 000 Kč. Bezdůvodné obohacení za užívání nově vybudované části nemovitosti již bylo zohledněno při výpočtu výše nájemného ve znaleckém posudku. Právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívající v nákladech provedené rekonstrukce nájemních prostor žalované nevzniklo, neboť dohoda o postupu při zajištění rekonstrukce (dále jen „dohoda“) je neplatná, když bylo účastnicemi nájemní smlouvy sjednáno, že dohoda se stává její nedílnou součástí. S odkazem na ustanovení § 41 obč. zák. odvolací soud uvedl, že dohodu od nájemní smlouvy nelze oddělit. Nebýt nájemní smlouvy, žalobkyně by dohodu nikdy neuzavřela. Rekonstruovala-li žalovaná svoji nemovitost, žalobkyně se tím nijak neobohatila, neboť její majetek se nezhodnotil.
6. Proti potvrzující části výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1964 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
7. Vzhledem k § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je třeba danou věc posuzovat podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, neboť ve věci jde o právní poměry vzniklé přede dnem 1. 1. 2014.
8. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou předložená právní otázka (vznesení námitky promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy), neboť již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od jejího řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu.
9. Nejvyšší soud opakovaně vyslovil názor, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je však třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá.
Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (k tomu srovnej rozsudky ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). S uvedeným pak úzce souvisí, že oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu.
Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozhodované věci se ovšem soud prvního stupně i soud odvolací s ohledem na závazný právní názor, jejž Nejvyšší soud vyslovil ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, možným rozporem uplatnění námitky promlčení ze strany dovolatelky s dobrými mravy zabývaly a dospěly k závěru, že jsou zde dány výjimečné okolnosti, jež ospravedlňují tak intenzivní zásah do právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, nebo ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010). Lze tedy uzavřít, že nalézací soudy se s otázkou slučitelnosti námitky promlčení předmětného práva s dobrými mravy náležitě vypořádaly.
10. Přípustnost dovolání nezaložily ani otázky dovolatelky 1) zda se promlčení práva na vrácení plnění ve vztahu k závazku vzniklému ze smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor řídí režimem obchodního zákoníku, 2) co je rozhodným datem pro počátek běhu promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu, který je obchodním závazkovým vztahem a 3) zda je ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. aplikovatelné i na daný spor. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění návrhu (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (viz za mnohá rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 27 Cdo 529/2017).
11. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelkou uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, a judikaturu v nich citovanou).
12. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá ve vztahu k promlčení nároku žalobkyně nejen na závěrech, že s ohledem na počátek běhu promlčecí doby nárok promlčen není a že v dané věci žalované námitka promlčení s ohledem na § 107 odst. 3 obč. zák. nepřísluší, ale i na závěru, že námitka promlčení vznesená dovolatelkou odporuje dobrým mravům. Již tento závěr odvolacího soudu (že námitka promlčení vznesená žalovanou odporuje dobrým mravům) sám o sobě postačoval k závěru, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno, a bylo-li výše dovozeno, že pro řešení této otázky nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání vymezené v § 237 o. s. ř., nemohlo být dovolání shledáno přípustným, i kdyby další v dovolání formulované otázky (týkající se závěru o promlčení práva) přípustnost (a třeba i důvodnost) dovolání zakládaly.
13. Dovolací soud nadto poznamenává, že uvedené námitky proti závěrům odvolacího soudu, který - vycházeje ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v předchozím (kasačním) rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2976/2007 - jsou pouhou polemikou s tímto předchozím (kasačním) rozhodnutím, jakož i s (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu v něm citovanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 774/2007) či následně Nejvyšším soudem přijatou (k použití občanského zákoníku srov. rozsudek ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněný pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k aplikaci § 107 odst. 3 obč. zák. srov. rozsudek ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněný pod č. 105/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k jejíž změně Nejvyšší soud neshledává důvody.
14. K otázce platnosti dohody, resp. vzájemné provázanosti nájemní smlouvy a dohody:
15. Při výkladu § 41 obč. zák. se judikatura Nejvyššího soudu ustálila v závěru, podle něhož při posouzení toho, zda část právního úkonu lze oddělit od ostatního obsahu (pro účely posouzení částečné neplatnosti), je zapotřebí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci sledovali. Takovou část nelze oddělit také tehdy, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, vyplývá, že ji nelze oddělit od ostatního obsahu. Není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. Jelikož takové posouzení úzce souvisí s výkladem dotčeného právního úkonu, uplatní se proto interpretační zásady, které plynou z § 35 odst. 2 obč. zák., případně z § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. K tomu srovnej z judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněný pod číslem 67/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2951/2008, uveřejněný pod číslem 35/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3972/2019, uveřejněné pod číslem 48/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
16. Tyto interpretační zásady sleduje i rozhodnutí odvolacího soudu ve svém závěru o neplatnosti dohody (a tedy její obsahové neoddělitelnosti od nájemní smlouvy), v situaci, kdy je zřejmé, že pokud by žalobkyně nebyla nájemkyní prostor na základě nájemní smlouvy (která je pro rozpor se zákonem neplatná), pak by neuzavřela dohodu o jejich rekonstrukci (jak se dovolatelka snaží interpretovat navzdory zjevnému hospodářskému účelu dohody a skutečné vůli účastnic). Odvolací soud svůj názor o neoddělitelnosti dohody od nájemní smlouvy odůvodnil logicky, přihlédl ke všem zjištěným okolnostem, přičemž jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Přitom respektuje rovněž zásadu, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu ze 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a posléze i v rozhodnutích Nejvyššího soudu (viz např. z poslední doby usnesení z 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4885/2015).
17. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
18. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně
nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017). 19. Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 2. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu