27 Cdo 386/2021-805
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-
obrazových záznamů, z. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, proti žalované
Léčebné lázně Jáchymov a. s., se sídlem v Jáchymově, T. G. Masaryka 415, PSČ
362 51, identifikační číslo osoby 29211808, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem,
Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, PSČ 120 00, o zaplacení
2.138.708 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19
C 100/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
26. 8. 2020, č. j. 3 Co 77/2019-685, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 Co 77/2019-685, v
prvním výroku, v části, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2019, č. j. 19 C 100/2016-609, v rozsahu povinnosti
žalované zaplatit žalobci 895.053,54 Kč s příslušenstvím, a ve druhém výroku o
náhradě nákladů řízení, jakož i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4.
2019, č. j. 19 C 100/2016-609, ve výroku I. v části, v níž bylo žalované
uloženo zaplatit žalobci 895.053,84 s příslušenstvím, a ve výroku III., se ruší
a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni dne 30. 12. 2016 se
žalobce po žalované domáhal zaplacení 2.138.708 Kč s příslušenstvím
představující bezdůvodné obohacení, které žalovaná měla získat na úkor osob,
jejichž práva žalobce kolektivně spravuje ve smyslu § 95 a násl. zákona č.
121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o
změně některých zákonů (autorský zákon). Žalovaná provozuje lázeňská zařízení,
v nichž v období od 1. 1. 2013 do 30. 11. 2016 prostřednictvím 681 televizních
přístrojů (dále též jen „televizory“) zpřístupňovala umělecké výkony výkonných
umělců a zvukové a zvukově obrazové záznamy veřejnosti provozováním televizního
vysílání ve smyslu § 23 autorského zákona, a to bez licenčního oprávnění
uděleného žalobcem. Výši bezdůvodného obohacení žalobce vyčíslil podle § 40
odst. 4 autorského zákona jako dvojnásobek odměny, která byla za získání
licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany.
[2] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 4. 2019, č. j. 19 C
100/2016-609, uložil žalované zaplatit žalobci 1.668.959,30 Kč s příslušenstvím
(výrok I.), zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení
469.748,79 Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III.) a o vrácení části soudního poplatku (výrok IV.). [3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalobce je kolektivním správcem majetkových práv výkonných umělců a
výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů podle § 95 autorského zákona. 2) Žalovaná v letech 2013 a 2014 provozovala televizní vysílání
prostřednictvím 610 televizorů a v letech 2015 a 2016 prostřednictvím 681
televizorů. 3) Obsazenost pokojů lázeňských zařízení provozovaných žalovanou v roce
2013 činila 58,54 %, v roce 2014 činila 67,01 %, v roce 2015 činila 70,59 % a v
roce 2016 činila 72,97 %. 4) Podle sazebníku vydaného žalobcem činila sazba základní odměny za
užití předmětů ochrany na ubytovacím pokoji lázeňského zařízení pro rozhodné
období měsíčně částku 33,41 Kč za televizor. 5) Mezi žalobcem a žalovanou nedošlo k žádné dohodě, přestože jim soud
poskytl dostatečný prostor k mimosoudním jednáním o licenčních smlouvách pro
dané období. 6) Podáním ze dne 26. 9. 2018 doplněným na jednání soudu konaném dne 29. 1. 2019 a následně upřesněným podáním ze dne 1. 2. 2019 vzal žalobce žalobu co
do částky 469.748,79 Kč s příslušenstvím zpět. [4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – maje za to, že
žalobce je aktivně věcně legitimován – uzavřel, že žalobci vzniklo právo na
vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona, a žaloba je
tudíž co do částky 1.668.959,30 Kč s příslušenstvím důvodná. Při zkoumání výše
odměny, která byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s
předměty ochrany, soud vyšel ze sazebníku žalobce pro rozhodné období, tedy z
toho, že obvyklá odměna odpovídá výši 33,41 Kč měsíčně za jeden televizor. [5] Odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013,
uveřejněný pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též
jen „R 56/2016“), a na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2014, ve věci C-351, OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním,
o. s., proti Léčebným lázním Mariánské Lázně a. s. (dále též jen „C-351“), soud
rovněž uvedl, že se výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona
obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních. [6] Námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení za období
od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2014 vznesenou žalovanou (dále též jen „námitka
promlčení“) soud posoudil podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a podle
§ 638 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a dospěl k závěru, podle něhož není důvodná. Odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn.
30 Cdo 2883/2011, soud uvedl, že
„pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je rozhodné, kdy se o tom, že na
jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení, žalobce skutečně dozvěděl (tedy
nikoli pouze předpokládal) a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost
potřebné skutečnosti dozvědět se již dříve)“. Podle soudu den, kdy se žalobce
„takto dozví tyto skutečnosti, je rozhodný pro počátek běhu subjektivní
promlčecí lhůty. Informace o počtu televizních přístrojů byly žalobci sděleny a
stranami následně učiněny nespornými až v průběhu stávajícího řízení“. [7] Soud „nepřistoupil“ ani na argumentaci žalované, podle níž se vůči
ní žalobce vzdal veškerých nároků, když na svých internetových stránkách
www.intergram.cz učinil veřejné prohlášení, podle kterého v případech, kdy
některý z uživatelů měl do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu pouze s OSA
– Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním, z. s. (dále též jen
„OSA“) [zastupujícím DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agenturu, z. s. (dále též jen „DILIA“)], nebo s žalobcem [zastupujícím Ochrannou organizaci
autorskou-Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky
audiovizuálních děl, z. s. (dále též jen „OOA-S“), a Ochrannou asociaci zvukařů
- autorů, z. s. (dále též jen „OAZA“)], nebude se žádný z uvedených
kolektivních správců domáhat svých práv zpětně (dále též jen „veřejné
prohlášení“). [8] V rozsahu částky 469.748,79 Kč s příslušenstvím soud řízení zastavil
podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), neboť žalobce vzal žalobu v tomto rozsahu zpět a žalovaná s
tímto postupem vyjádřila souhlas na jednání soudu konaném dne 7. 2. 2019. [9] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu povinnosti
žalované zaplatit žalobci 895.053,54 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak je ve
výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení 773.905,76 Kč s příslušenstvím
zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(druhý výrok). [10] Odvolací soud vyšel dále z toho, že žalovaná s žalobcem neuzavřela
(vyjma zařízení umístěných ve veřejných prostorách lázeňských zařízení) pro
rozhodné období smlouvy podle § 101 autorského zákona, přestože jsou její
pokoje v ubytovacích zařízeních vybaveny televizory. [11] Odvolací soud se (vyjma výše bezdůvodného obohacení) ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně, a proto na ně, jakož i na C-351 a rozsudek
Soudního dvora Evropské Unie ze dne 25. 1. 2017, ve věci C-367/15,
Stowarzyszenie „Oławska Telewizja Kablowa“ proti Stowarzyszenie Filmowców
Polskich, dále na R 56/2016 (a na judikaturu na něj navazující), na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, a
ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017, a na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3818/2016, a ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo
1334/2018 (a v nich citovanou judikaturu Nejvyššího soudu), odkázal.
[12] Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že při výpočtu výše
bezdůvodného obohacení nevzal v úvahu obsazenost lázeňských zařízení, přestože
ji zjistil z nesporných tvrzení účastníků. Odvolací soud tedy postupoval tak,
že pro každý rok zvlášť vynásobil počet televizorů na pokojích počtem měsíců,
procentuální částkou značící reálnou obsazenost pokojů a částkou 33,41 Kč
(měsíční výše obvyklé licenční odměny za televizor). Výsledek vynásobil dvěma
ve smyslu § 40 odst. 4 autorského zákona a dospěl k závěru, podle něhož
žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 1.364.802,33 Kč. Následně od
výsledné částky odečetl částku uhrazenou žalovanou ve výši 469.748,79 Kč a
dospěl tak ke konečné dlužné částce 895.053,54 Kč. [13] Námitku žalované, podle níž kolektivní správci na její žádost
nepověřili společného zástupce k jednání o uzavření licenční smlouvy, odvolací
soud neshledal jako důvodnou, neboť měl za to, že jestliže žalovaná „se
žalobcem pravidelně licenční smlouvy ohledně užívání televizorů ve veřejných
prostorech uzavírala, pak nebyl důvod k tomu, aby se žalobcem neuzavřela
licenční smlouvu i pro pokoje klientů svých zařízení“. [14] K námitce žalované, podle níž se žalobcem řádně vedla jednání
směřující k uzavření licenční smlouvy, odvolací soud uvedl, že pokud žalovaná
„odmítala až dosud hradit licenční poplatky za užívání děl na pokojích klientů
svých ubytovacích zařízení vzhledem ke svému právnímu názoru, že žalobci právo
na ně nevzniklo, pak se nemůže ani dovolávat úpravy § 100a odst. 1 autorského
zákona, a její tvrzení … je zcela účelové a bez opory v provedeném dokazování“. [15] Odvolací soud neshledal jako důvodnou ani námitku žalované týkající
se prominutí dluhu žalobcem, a to pro neurčitost „údajného“ veřejného
prohlášení bez určení konkrétního dluhu a dlužníka. [16] Co se týče posouzení důvodnosti námitky promlčení vztahující se k
právu na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2016,
odvolací soud, vycházeje z § 621, § 629 odst. 1 a § 638 odst. 1 o. z., uzavřel,
že k datu podání žaloby neuplynula ani tříletá subjektivní promlčecí lhůta, ani
desetiletá objektivní promlčecí lhůta. Jde-li o období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, odvolací soud vyšel z § 107 obč. zák. a ze závěrů uvedených v rozsudcích
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2883/2011 a dále ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33
Odo 766/2002, ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, ze dne 21. 3. 2018,
sp. zn. 30 Cdo 2191/2017, a odkazuje na závěry soudu prvního stupně uvedené v
odstavci [6], dospěl k závěru, podle něhož dvouletá subjektivní promlčecí lhůta
ke dni podání žaloby neskončila. Ve vztahu k určení délky objektivní promlčecí
lhůty odvolací soud, odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003,
sp. zn. 33 Odo 938/2002, a ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2277/2007 (a na
judikaturu na ně navazující), uzavřel, že „je na místě aplikovat desetiletou
objektivní promlčecí lhůtu dle § 107 odst. 2 obč. zák., spjatou s úmyslným
obohacením“.
Podle odvolacího soudu si byla žalovaná vědoma povinnosti hradit
licenční odměnu kolektivnímu správci za užití jím spravovaných předmětů
ochrany, neboť se žalobcem uzavřela již v roce 2010 pro tento účel licenční
smlouvu a v závěru roku 2012 žalobce podal u soudu proti žalované žalobu na
zaplacení bezdůvodného obohacení za období od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2011. [17] Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu v rozsahu prvního
výroku v části, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně co do částky 895.053,54 Kč s příslušenstvím) podala žalovaná dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva (v dovolání blíže
uvedených) týkajících se
1. výše bezdůvodného obohacení odpovídající dvojnásobku obvyklé odměny a
jejího rozporu s dobrými mravy v případě, že uživatel předmětů ochrany řádně a
bez zbytečných průtahů vede s příslušným kolektivním správcem jednání směřující
k uzavření smlouvy,
2. výše bezdůvodného obohacení odpovídající dvojnásobku obvyklé odměny v
případě, že uživatel předmětů ochrany alespoň jednomu z příslušných
kolektivních správců doručil písemnou žádost o pověření společného zástupce
podle § 101 odst. 11 autorského zákona,
3. důvodnosti námitky promlčení,
4. poměru autorských a „příbuzných“ práv a překračování zákonného stropu,
5. překvapivosti rozhodnutí, nevypořádání se s námitkami a neprovedení
důkazů,
6. základu nároku,
7. zvláštní sazby odměn v případech provozovatelů zdravotnických
zařízení lázeňského typu,
8. nutnosti srovnání s odměnami v Evropské unii,
9. konfliktu ústavních práv,
10. neaplikovatelnosti směrnice a
11. vzdání se práva žalobcem,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny,
resp. jsou rozhodovány rozdílně, a „které mají být dovolacím soudem posouzeny
jinak“. [18] Podle dovolatelky se odvolací soud měl odchýlit od jednoznačného
znění § 100a autorského zákona, jakož i od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze
dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, a ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo
2874/2014, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3818/2016. Dovolatelka
uvádí, že žalobce mohl požadovat pouze vydání bezdůvodného obohacení ve výši
obvyklé odměny (tj. jednonásobku) ve smyslu § 100a odst. 2 autorského zákona,
neboť s ním vedla jednání směřující k uzavření licenční smlouvy a požádala ho o
pověření společného zástupce podle § 101 odst. 11 autorského zákona. [19] Dovolatelka namítá, že navrhla a předložila listinné důkazy, které
měly prokázat, že se opakovaně domáhala pověření společného zástupce
kolektivních správců a že se snažila se žalobcem jednat a dostát svým zákonným
povinnostem. Soud prvního stupně ani odvolací soud ale tyto důkazy neprovedl
ani se k nim nevyjádřil. [20] Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce počátku běhu promlčecí
doby a že „pro období celého roku 2013, respektive přinejmenším pro celé období
od 1. 1. 2013 do 29. 12. 2013 uplynula ke dni podání žaloby jak subjektivní,
tak objektivní promlčecí doba“.
Dovolatelka namítá, že žalobce v řízení ani
nijak netvrdil, ani neprokázal, že by se žalovaná na jeho úkor chtěla
obohacovat úmyslně, a tvrdí, že žalobce měl k dispozici údaje o počtu
televizorů v ubytovacích zařízeních žalované, respektive že si veškeré údaje
mohl jako kolektivní správce vybavený plným kontrolním oprávněním kdykoliv
ověřit, popřípadě si je sám zjistit, a že není možné aplikovat restriktivní
výklad na obecná ustanovení občanského zákoníku o promlčení práva a o běhu
objektivní promlčecí doby. [21] Žalobce podle dovolatelky „pro období roku 2012 požaduje dle svého
sazebníku (položka M) odměnu za 1 zvukově-obrazové zařízení za 1 měsíc ve výši
37,41 Kč bez DPH, tj. 45,27 Kč vč. DPH. Za stejné období roku 2011 požaduje dle
svého sazebníku (pol. R) kolektivní správce OSA z TV (bez rozhlasového příjmu)
na pokoji ubytovacího zařízení za 1 měsíc dokonce částku 40,09 Kč bez DPH, tj. 48,50 Kč vč. DPH. Součet částek požadovaných těmito kolektivními správci tak
dosahuje částky 93,77 Kč vč. DPH /1 TV / 1 měsíc a převyšuje tak o celé desítky
procent zákonný limit stanovený v § 23 autorského zákona“. Odvolací soud se
přitom s touto otázkou nevypořádal, ačkoli ji dovolatelka v řízení opakovaně
vznášela. Podle přesvědčení dovolatelky „je nutné soudní cestou stanovit poměr
mezi (případně) oprávněnými nároky žalobce, kolektivního správce OSA a dalšími
kolektivními správci za situace, kdy mezi nimi neexistuje platná a jednoznačná
dohoda o způsobu inkasa a rozdělení příjmů z odměn od uživatelů autorských a
obdobných práv“. [22] Odvolací soud se podle dovolatelky „v napadeném rozhodnutí odchýlil
od ustálené praxe dovolacího soudu a soudu ústavního a napadené rozhodnutí má
charakter rozhodnutí překvapivého, kdy žalovaná nemohla reagovat na právní
názor odvolacího soudu vyslovený při ústním jednání konaném u Vrchního soudu v
Praze a předložit další svá relevantní tvrzení a důkazy. Tvrzení a důkazy,
které žalovaná předložila, pak nebyly odvolacím soudem zohledněny, důkazy
nebyly provedeny a odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí řádně a přesvědčivě
nevyložil, proč takto postupoval. Napadené rozhodnutí je tak vadné i pro
nepřezkoumatelnost“. [23] Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud opětovně posoudil právní
otázku vyřešenou v R 56/2016, a to zda se výjimka obsažená v § 23 větě třetí
autorského zákona vztahuje rovněž na lázeňská zdravotnická zařízení. [24] Namítá též, že „sazba odměn hrazená zdravotnickými zařízeními typu
lázně by měla odpovídat sazbě hrazené ostatními zdravotnickými zařízeními (tj. 0 Kč) nebo se k této sazbě blížit“ a že odměna požadovaná žalobcem je vyšší než
ta, kterou kolektivní správci požadují u jiných lázeňských zařízení a kterou
požadovali u dovolatelky pro období let 2007, 2008 a 2009.
[25] V judikatuře dovolacího soudu podle dovolatelky „dosud nebyla
vyřešena právní otázka nutnosti zohlednit v rozhodování českých soudů i výši
sazeb a odměn hrazených kolektivním správcům autorských a příbuzných práv v
členských státech EU za situace, kdy uživatel chráněných děl nemá žádnou
legální možnost sjednat licenční smlouvu s jiným než českým kolektivním
správcem“. Dovolatelka přitom namítá, že soudy vycházely pouze z jednostranně
stanovených sazebníků žalobce a nikterak nezohlednily výši sazeb a odměn
hrazených kolektivním správcům v jiných členských státech Evropské unie. [26] Dovolatelka se dále domnívá, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud
nebyla vyřešena právní otázka konfliktu základních lidských práv na život a na
ochranu zdraví podle čl. 6 a 31 Listiny základních práv a svobod (dále též jen
„LZPS“) a základních lidských práv vlastnit majetek a k výsledkům tvůrčí
duševní činnosti podle čl. 11 a 34 LZPS, ke kterému dochází i v tomto sporu. [27] Odkazujíc na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 7. 1990, ve věci C-188/89, A. Foster a další proti British Gas plc., dovolatelka
považuje žalobce za stát, jenž se nemůže domáhat přímého účinku neprovedené
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, o
harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v
informační společnosti (dále též jen „směrnice 2001/29/ES“), vůči jednotlivci,
kterým je dovolatelka. [28] Konečně dovolatelka namítá, že se odvolací soud nezabýval její
novou námitkou, která se týkala vzdání práv ze strany žalobce, majíc za to, že
„podmínky uváděné ve veřejném prohlášení bez dalšího splňuje, neboť v minulosti
uzavřela s kolektivním správcem OSA, jednajícím též v zastoupení kolektivního
správce DILIA, licenční smlouvy k užití autorských děl při provozování
rozhlasového či televizního vysílání na pokojích jejích lázeňských ubytovacích
zařízení“. [29] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, změnil tak, že žalobu zamítne,
popřípadě aby obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. [30] Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhuje, aby je Nejvyšší
soud jako nepřípustné odmítl, respektive, aby je jako nedůvodné zamítl. [31] Přípustnost dovolání nemůže založit otázka týkající se bodu 3.,
neboť závěr soudů obou stupňů, podle něhož dvouletá subjektivní promlčecí doba
v době podání žaloby neskončila, je v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu, z níž se podává, že:
1) Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí doby (§ 107
odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě
skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a
kdo jej získal, tedy kdy se prokazatelně dozví všechny okolnosti, které jsou
relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu sp. zn. 33 Odo 766/2002, ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, ze
dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3166/2009, a sp. zn.
30 Cdo 2758/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 431/2021). 2) Oprávněný se o vzniku bezdůvodného obohacení dozví ve smyslu
ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. až tehdy, když má k dispozici údaje, které
mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když
nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, přičemž
není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž
základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši. Pro
vydání bezdůvodného obohacení je tedy nezbytné, aby se oprávněný dozvěděl nejen
o tom, že fakticky došlo k bezdůvodnému obohacení jako takovému, ale současně,
aby se dozvěděl, kdo se na jeho úkor obohatil. Platí přitom výše uvedené, že
při posuzování počátku subjektivní promlčecí doby je nutno vycházet z
prokázané, skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 766/2002, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, či sp. zn. 30 Cdo 2883/2011). 3) Konkrétní výše nároků se odvíjí od počtu televizních a rádiových
přijímačů, vytíženosti ubytovacího zařízení a dalších faktorů, bez kterých
nelze částku konkrétně vyčíslit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
2883/2011). [32] V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně podává, že „informace o počtu televizních přístrojů byly žalobci
sděleny a stranami následně učiněny nespornými až v průběhu stávajícího
řízení“. Pohledávka žalobce (za období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013) se tudíž
nemohla promlčet uplynutím subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. [33] Dovolání není přípustné ani co se týče posouzení, zda se v řešeném
sporu měla aplikovat desetiletá objektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 2
obč. zák, neboť dovolatelka při formulaci této otázky primárně brojí proti
skutkovým zjištěním, z nichž vycházel odvolací soud, který shledal přítomnost
právně relevantního úmyslu na její straně (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1473/2011, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2825/2016, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018). [34] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy
nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném
od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací
důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). [35] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené
dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze
dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). [36] Ani dovolatelkou předestřené otázky vztahující se k bodům 7. a 8. přípustnost dovolání ve světle výše řečeného nezakládají, neboť nejde o otázky
právní, nýbrž skutkové. Dovolatelka totiž při jejich formulaci (nepřípustně)
zpochybňuje skutkový závěr, ze kterého soudy obou stupňů vycházely ve svém
rozhodnutí a podle něhož odměna, která by byla za získání licence obvyklá v
době neoprávněného nakládání s předměty ochrany, odpovídala výši 33,41 Kč
měsíčně za jeden televizor. [37] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr soudů obou stupňů, podle něhož
sazebníku kolektivních správců lze v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše
obvyklé odměny, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011,
ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014 a sp. zn. 30 Cdo 2715/2015). [38] Jen pro úplnost je rovněž vhodné uvést, že sazby odměn uplatňované
českými kolektivními správci nejsou „nepřiměřeně vysoké“ ve srovnání s jinými
státy Evropské unie. Tato skutečnost je známa soudům z jejich činnosti (srov. §
121 o. s. ř. a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 27
Cdo 1547/2019, a v něm obsažené skutkové závěry soudů nižších stupňů). [39] Přípustnost dovolání nemohou založit ani otázky týkající se bodu
4., neboť v projednávané věci se nemůže přezkum těchto otázek promítnout do
poměrů dovolatelky založených napadeným rozhodnutím. Je tomu tak proto, že
Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 27 Cdo 1547/2019, formuloval a odůvodnil
závěry, podle nichž:
1) „Zákonný strop“ stanovený v § 23 autorského zákona se nevztahuje
přímo na částky uvedené v sazebnících kolektivních správců, nýbrž až na odměnu
skutečně vybranou podle těchto sazebníků. Jinak řečeno, skutečnost, že částky
stanovené v sazebnících všech kolektivních správců v úhrnu převyšují „zákonný
strop“, ještě není v rozporu s § 23 autorského zákona. Ustanovení § 23
autorského zákona tudíž neodporuje, domáhá-li se kolektivní správce na
uživateli zaplacení odměny odpovídající sazebníku a nepřevyšující „zákonný
strop“. Do rozporu se zákonem se však kolektivní správce dostane, požaduje-li
po uživateli uhrazení odměny, která by (společně s již vybranými odměnami
ostatními kolektivními správci) přesahovala 50 % koncesionářského poplatku za
jeden přístroj. 2) Je tudíž namístě přijmout závěr, podle něhož uživatel je povinen
uhradit kolektivnímu správci v plné výši odměnu nepřevyšující „zákonný strop“
stanovený v § 23 autorského zákona.
Každému dalšímu kolektivnímu správci je pak
povinen na požadované odměně zaplatit toliko částku, jež v součtu s již
uhrazenými odměnami předchozím kolektivním správcům nepřevyšuje „zákonný
strop“, popřípadě je vůči takovému dalšímu kolektivnímu správci oprávněn
uplatnit námitku, že na odměnách nositelům práv již uhradil částku, která
dosáhla „zákonného stropu“. 3) Je posléze na kolektivních správcích, aby mezi sebou provedli
spravedlivé vypořádání odměn vybraných od uživatele. 4) Stejný závěr se prosadí i při uplatňování nároku na vydání
bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. (§ 40 odst. 4 část věty
první před středníkem a § 100a odst. 2 autorského zákona). 5) Naopak, „zákonný strop“ stanovený v § 23 autorského zákona se
neuplatní u nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku odměny,
která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem
(§ 40 odst. 4 věta druhá autorského zákona). Je tomu tak proto, že, s ohledem
na zásadu proporcionality, zákonem poskytnuté dobrodiní slouží pouze uživatelům
dodržujícím zákonem stanovené povinnosti a nemůže být na úkor nositelů práv
poskytováno též uživatelům, kteří užívají díla, umělecké výkony nebo zvukové či
zvukově obrazové záznamy, aniž by s příslušnými kolektivními správci uzavřeli
licenční smlouvu, nebo alespoň řádně a bez zbytečných průtahů vedli s
příslušnými kolektivním správci v souvislosti se zásahem či ohrožením práva
jednání směřující k uzavření licenční smlouvy, popřípadě souhlasili v této
souvislosti s využitím zprostředkovatele podle autorského zákona (§ 100a odst. 1 autorského zákona). [40] Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom nevyplývá a
dovolatelka ani netvrdí, že by po ní žalobce požadoval uhrazení odměny
(respektive vydání bezdůvodného obohacení), která by (společně s již vybranými
odměnami ostatními kolektivními správci) přesahovala 50 % koncesionářského
poplatku za jeden přístroj. [41] Ani dovolatelkou předestřená otázka vztahující se k bodu 6. přípustnost dovolání nezakládá, neboť závěr soudů obou stupňů, podle něhož
výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona se obecně nevztahuje na
pacienty ubytované v lázeňských zařízeních, je v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, jež má základ v R 56/2016 a od níž se Nejvyšší
soud nemá důvod odchýlit ani na základě argumentace dovolatelky obsažené v
dovolání. [42] Při formulaci otázky týkající se bodu 9. dovolatelka v rozporu s §
241a odst. 3 o. s. ř. nevymezuje důvod dovolání, zejména konkrétně neuvádí, v
čem spatřuje zásah do základních lidských práv na život a na ochranu zdraví
podle čl. 6 a 31 LZPS a v čem spatřuje konflikt mezi nimi a základními lidskými
právy vlastnit majetek a k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 11 a 34
LZPS. V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatelka
neodstranila v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší
soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení
(případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných;
proto se jimi nezabýval (srov.
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo
3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). [43] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky týkající se bodu 10.,
neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá;
dovolatelka pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů
přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená
právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud
vysvětlil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel
jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). [44] Odvolací soud totiž své rozhodnutí (správně) nezaložil na závěru,
podle něhož Česká republika do svého právního řádu neimplementovala směrnici
2001/29/ES. Tato směrnice byla implementována již zákonem č. 216/2006 Sb.,
kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech
souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon),
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. [45] Konečně přípustnost dovolání nemůže ve světle výše řečeného založit
ani otázka týkající se bodu 11., neboť odvolací soud své rozhodnutí, v části
týkající se posouzení námitky vztahující se k vzdání se práva žalobcem, založil
na závěru, podle něhož je veřejné prohlášení neurčité. Tento závěr odvolacího
soudu přitom dovolatelka nenapadá, a k dovolacímu přezkumu jej tudíž neotevírá. Věcný přezkum posouzení dovolatelkou uvedené otázky proto nemůže ovlivnit
výsledek sporu (nemůže vést k rozhodnutí, jež by bylo pro dovolatelku
příznivější) a dovolání je tak v této části nepřípustné. [46] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr, podle něhož se žalobce
veřejným prohlášením nevzdal práva uplatněného žalobou, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil již v rozsudku ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo
2309/2020. [47] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení
dovolatelkou otevřené otázky hmotného práva vztahující se k bodu 2. (otázka
výkladu § 100a autorského zákona), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přijaté až po vydání dovoláním
napadeného rozsudku odvolacího soudu). [48] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné hmotné právo se podává z §
3028 odst. 1 a 3 o. z. Nejvyšší soud tudíž nároky uplatněné za období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění účinném do 31. 12. 2013, a nároky uplatněné za období od 1. 1. 2014 do
30. 11. 2016 podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. [49] Podle § 100a autorského zákona, ve znění účinném v rozhodném období
(tj. do 19. 4.
2017), kolektivní správce, popřípadě jím zastoupený nositel
práv, nemůže uplatňovat zdržovací nárok [§ 40 odst. 1 písm. b)], ani nárok na
náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštní úpravy
tohoto zákona (§ 40 odst. 4) z neoprávněného zásahu do kolektivně spravovaného
práva nebo ohrožení takového práva, pokud uživatel nebo osoba oprávněná hájit
zájmy v ní sdružených uživatelů řádně a bez zbytečných průtahů vede s
příslušným kolektivním správcem v souvislosti s takovým zásahem či ohrožením
práva jednání směřující k uzavření smlouvy vyžadované tímto zákonem, nebo pokud
souhlasí v této souvislosti s využitím zprostředkovatele podle tohoto zákona (§
102), anebo pokud alespoň jednomu z příslušných kolektivních správců doručil
písemnou žádost o pověření společného zástupce podle § 101 odst. 11, a to po
dobu, než bude tento zástupce pověřen (odstavec 1). Ustanovením odstavce 1 není
dotčen nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny podle
zvláštních právních předpisů (odstavec 2). [50] Podle § 101 odst. 11 autorského zákona, ve znění účinném v
rozhodném období (tj. do 19. 4. 2017), v případě, kdy uživatel předmětů ochrany
uzavírá smlouvy, jejichž předmětem je poskytnutí oprávnění k výkonu práva užít
předměty ochrany, k nimž takové právo kolektivně spravují alespoň dva
kolektivní správci, je takový uživatel oprávněn kteréhokoli z nich písemně
požádat, aby příslušní kolektivní správci pověřili uzavřením jediné smlouvy
společného zástupce podle § 97 odst. 5; kolektivní správce, jemuž byla žádost o
pověření společného zástupce doručena, o této žádosti neprodleně vyrozumí
všechny příslušné kolektivní správce. Ustanovení věty první se použije obdobně
v případě uzavírání kolektivních smluv podle odstavce 4 a v případě vymáhání
nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení tehdy, nebyl-li
takový nárok již žalobou uplatněn u soudu. Pro pověření společného zástupce
kolektivních správců podle tohoto ustanovení platí, že se tím sleduje účelný
výkon kolektivní správy. [51] Podle § 40 odst. 4 autorského zákona právo na náhradu škody a na
vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává
nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého
zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době
neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na
straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou
licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence
obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. [52] Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,
musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odstavec 2). [53] Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu
obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1).
Bezdůvodně se
obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu,
plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo
tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2). [54] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Z § 100a autorského zákona je zřejmé, že kolektivní správce může
úspěšně uplatnit žalobu podle § 40 odst. 4 autorského zákona pouze tehdy,
nejsou-li splněny zákonem stanovené negativní podmínky. Jednou z takových
podmínek je, že uživatel práv alespoň jednomu z příslušných kolektivních
správců doručil písemnou žádost o pověření společného zástupce podle § 101
odst. 11 autorského zákona. Tato negativní podmínka trvá po dobu, než bude
společný zástupce pověřen. 2) Zároveň je nezbytné, aby uživatel předmětů ochrany uzavíral smlouvy,
jejichž předmětem je poskytnutí oprávnění k výkonu práva užít předměty ochrany,
s alespoň dvěma kolektivními správci, kteří takové právo spravují. Uživatel
předmětů ochrany přitom „uzavírá smlouvu“ již v okamžiku, kdy se na něj obrátí
příslušný kolektivní správce s návrhem na uzavření smlouvy. Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo
140/2020. [55] V poměrech projednávané věci se odvolací soud v rozporu s uvedenými
závěry nezabýval tím, zda dovolatelka uzavírala smlouvy o poskytnutí práv k
užití předmětů ochrany provozováním televizního vysílání na pokojích
ubytovacích zařízení s alespoň dvěma příslušnými kolektivními správci a zda
alespoň jednomu z nich doručila písemnou žádost o pověření společného zástupce
podle § 101 odst. 11 autorského zákona, přestože dovolatelka tuto okolnost
namítala. [56] Skutečnost, že dovolatelka se žalobcem pravidelně uzavírala
licenční smlouvy ohledně užívání předmětů ochrany prostřednictvím televizorů
umístěných ve veřejných prostorech, přitom nemůže mít žádný vliv na právní
posouzení věci, neboť se jednalo o jiný případ užití předmětů ochrany, než ten,
který je projednáván v tomto řízení. Tato skutečnost proto nemůže ovlivnit
vznik (a trvání) překážky uplatňování nároku uvedené v § 100a odst. 1
autorského zákona (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo
140/2020). [57] Dovodil-li proto odvolací soud, že se žalobce může domáhat vydání
bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona, nezabývaje se tím,
zda by místo toho neměl být žalobci ve smyslu § 100a odst. 2 autorského zákona
přiznán toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák.,
respektive podle § 2991 o. z., je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž
nesprávné. [58] Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními námitkami
dovolatelky vztahujícími se k bodům 1. a 5. – rozsudek odvolacího soudu v
napadené části prvního výroku, jakož i v závislém druhém výroku o náhradě
nákladů řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Důvody, pro které nemohlo
obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního
stupně; Nejvyšší soud proto ve stejném rozsahu (včetně závislého výroku o
náhradě nákladů řízení) zrušil i je a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [59] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). [60] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.