27 Cdo 442/2021-797
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-
obrazových záznamů, z. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, proti žalovaným 1)
Léčebné lázně Jáchymov a. s., se sídlem v Jáchymově, T. G. Masaryka 415, PSČ
362 51, identifikační číslo osoby 29211808, a 2) Jáchymov Property Management,
a. s., se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, PSČ 140 00, identifikační
číslo osoby 45359229, oběma zastoupeným JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D.,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, PSČ 120 00, o zaplacení
786.867,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2
EC 28/2012, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
26. 8. 2020, č. j. 3 Co 70/2019-1120, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 Co 70/2019-1120, se
v prvním výroku, v části, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2019, č. j. 2 EC 28/2012-1038, v rozsahu
povinnosti žalované 1) zaplatit žalobci 182.713,29 Kč s příslušenstvím, a ve
druhém výroku, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
[1] Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným
Krajskému soudu v Plzni dne 31. 8. 2012 se žalobce domáhal na žalovaných
zaplacení 787.524 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které
žalované měly získat na úkor osob, jejichž práva žalobce kolektivně spravuje ve
smyslu § 95 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech
souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).
Žalované provozovaly lázeňská zařízení, v nichž žalovaná 2) v období od 1. 9.
2010 do 31. 12. 2010 prostřednictvím 73 rádií a 573 televizních přístrojů (dále
též jen „rádia“ a „televizory“) a žalovaná 1) v období od 1. 1. 2011 do 31.
12. 2011 prostřednictvím 79 rádií a 593 televizorů zpřístupňovaly umělecké
výkony výkonných umělců a zvukové a zvukově obrazové záznamy veřejnosti
provozováním rozhlasového a televizního vysílání ve smyslu § 23 autorského
zákona, a to bez licenčního oprávnění uděleného žalobcem. Žalovaná 2) uzavřela
se žalovanou 1) dne 31. 12. 2010 smlouvu o prodeji podniku, na základě které
převedla „soubor veškerých hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání na
žalovanou 1), včetně závazků žalované 2) s tím, že žalovaná 2) ručí za splnění
těchto závazků“ (včetně dluhu ve výši 191.589 Kč za období od 1. 9. 2010 do 31.
12. 2010). Výši bezdůvodného obohacení žalobce vyčíslil podle § 40 odst. 4
autorského zákona jako dvojnásobek odměny, která byla za získání licence
obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany.
[2] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 2 EC
28/2012-1038, uložil žalované 1) zaplatit žalobci 336.753,62 Kč s
příslušenstvím (výrok I.), zastavil řízení v rozsahu, v němž se žalobce na
žalované 1) domáhal zaplacení 258.524,86 Kč s příslušenstvím (výrok II.),
schválil smír, podle něhož: a) žalovaná 1) se zavázala žalobci zaplatit 50.000
Kč za provozování televizního a rozhlasového vysílání v období září až prosinec
2010, čímž se vypořádal předmět řízení co do výše 191.589 Kč s příslušenstvím,
b) žalovaná 2) nehradí žalobci ničeho, c) žádný z účastníků nemá nárok na
náhradu nákladů soudního řízení v části vypořádané soudním smírem (výrok III.),
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.) a o vrácení části soudního
poplatku (výrok V.). [3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalobce je kolektivním správcem majetkových práv výkonných umělců a
výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. 2) „Bylo mezi stranami nesporné, na kolika a jakých typech zařízení
žalovaná 1) provozovala televizní a rozhlasové vysílání“ v období roku 2011. 3) Obsazenost pokojů lázeňských zařízení provozovaných žalovanou 1) v
roce 2011 činila 69 %. 4) Podle sazebníku vydaného žalobcem sazba základní autorské odměny za
užití předmětů ochrany na ubytovacím pokoji lázeňského zařízení pro rozhodné
období činila měsíčně částku 33,41 Kč za televizor a 11,14 Kč za rádio. 5) Mezi žalobcem a žalovanou 1) nedošlo k žádné dohodě, přestože jim
soud poskytl dostatečný prostor k mimosoudním jednáním o licenčních smlouvách
pro dané období. 6) Podáním ze dne 3. 12. 2014 vzal žalobce žalobu co do částky 656,52 Kč
zpět. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 1. 2015, č. j. 2 EC
28/2012-353, řízení v tomto rozsahu zastavil. Řízení tak nadále bylo vedeno ve
vztahu k žalované 1) o zaplacení 595.278,48 Kč s příslušenstvím jako
bezdůvodného obohacení vzniklého za rok 2011 a ve vztahu k žalované 2) o
zaplacení 191.589 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení vzniklého v
období od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2010. 7) Podáním ze dne 1. 10. 2018 doplněným dne 7. 2. 2019 a následně
upřesněným na jednání soudu konaném dne 26. 2. 2019 vzal žalobce žalobu co do
částky 99.233 Kč zpět. Za rok 2011 tak žalobce požadoval po žalované 1)
zaplacení 496.045,48 Kč s příslušenstvím. 8) V důsledku plnění žalované 1) ze dne 10. 8. 2018 a započtení „podle
požadavků“ žalované 1) vzal žalobce žalobu zpět o částku 159.291,86 Kč. Za rok
2011 tak žalobce ve výsledku požadoval po žalované 1) zaplacení 336.753,62 Kč s
příslušenstvím. 9) Za sporný rok 2010 vzal žalobce žalobu zpět co do částky 31.938 Kč. V
důsledku plnění žalované 1) ze dne 10. 8. 2018 a započtení „podle požadavků“
žalované 1) vzal žalobce dále žalobu zpět o částku 53.097,29 Kč. Za rok 2010
tak žalobce ve výsledku požadoval po žalované 2) zaplacení 106.553,71 Kč s
příslušenstvím. 10) V průběhu řízení došlo mezi účastníky k uzavření dohody o předmětu
sporu za období od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2010 a v této části požádali soud o
schválení smíru. [4] Soud ke zjištění skutkového stavu provedl dokazování „v rozsahu, ve
kterém mu to účastníci sami umožnili; z celé řady listinných důkazů … však
nemohl učinit taková skutková zjištění, která by pro rozhodnutí soudu mohla být
podstatná. Částečně se listiny vztahovaly k jiným lázním v majetku žalované 1)
[Léčebné lázně Luhačovice a. s.], či k jinému než žalovanému období a v
neposlední řadě obsahovaly nesouhlas zejména statutárního zástupce žalované 1)
s rozhodováním soudů a jeho akcentem na medicínské hledisko. Skutková zjištění
naopak učinil z výpisů žalovaných z obchodního rejstříku, výzvy k vydání
bezdůvodného obohacení ze dne 17. 2. 2014 včetně dodejky, rozsudku Soudního
dvora Evropské unie ze dne 27. 2.
2014, ve věci C-351/12, OSA – Ochranný svaz
autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., proti Léčebným lázním Mariánské
Lázně a. s. (dále též jen ‚C-351/12‘), návrhu licenční smlouvy ze dne 12. 12. 2011 včetně příloh, odmítnutí návrhu licenční smlouvy datované 14. 12. 2011,
jakož i přednesů stran, sazebníku odměn a i výzvy k zaplacení ze dne 17. 2. 2014“. [5] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – maje za to, že
žalobce je aktivně věcně legitimován – uzavřel, že žalobci vzniklo právo na
vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona, a žaloba je
tudíž co do částky 336.753,62 Kč s příslušenstvím důvodná. Při zkoumání výše
odměny, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání
s předměty ochrany, soud vyšel ze sazebníku žalobce pro rozhodné období, tedy z
toho, že obvyklá odměna odpovídá výši 33,41 Kč měsíčně za jeden televizor a
11,14 Kč za jedno rádio. [6] Odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013,
uveřejněný pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též
jen „R 56/2016“), a na C-351/12, soud rovněž uvedl, že se výjimka uvedená v
poslední větě § 23 autorského zákona obecně nevztahuje na pacienty ubytované v
lázeňských zařízeních. [7] Na základě výsledku dokazování tedy soud rozhodl „ve prospěch
žalobce tak, jak je v rozsudečném výroku uvedeno, a dalšími námitkami žalované
1) se již nezabýval i proto, že je mu z úřední činnosti známa shodná obrana
léčebných lázní v řadě dalších sporů, kterou však žádné soudy nepřijaly“. [8] V rozsahu částky 258.524,86 Kč s příslušenstvím soud řízení zastavil
podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), neboť žalobce vzal žalobu v tomto rozsahu zpět a žalovaná 1) s
tímto postupem vyjádřila souhlas při jednání soudu konaném dne 26. 2. 2019. [9] Nárok žalobce za období od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2010 byl vypořádán
smírem, který soud schválil podle § 99 o. s. ř. [10] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované 1) v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 182.713,29
Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak je ve výroku I. změnil tak, že „žalobu o
zaplacení 154.040,33 Kč“ s příslušenstvím zamítl (první výrok), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). [11] Odvolací soud vyšel dále z toho, že žalovaná 1) se žalobcem
neuzavřela (vyjma zařízení umístěných ve veřejných prostorách lázeňských
zařízení) pro rozhodné období smlouvy podle § 101 autorského zákona, přestože
jsou její pokoje v ubytovacích zařízeních vybaveny televizory a rádii.
[12] Odvolací soud odmítl odvolací námitky směřující „k údajným
procesním pochybením soudu prvního stupně, k údajné překvapivosti rozhodnutí,
nepřezkoumatelnosti jeho důvodů, nevypořádání se s argumenty žalované 1) … Soud
prvního stupně dostatečným způsobem popsal svá zjištění, na základě nichž
učinil i své právní závěry, přičemž z nich plynou i důvody, pro něž bylo
nadbytečné se dalšími argumenty žalované 1) a jí navrženými důkazy zabývat. V
tomto směru z hlediska procesního postupu nelze shledat pochybení soudu prvního
stupně“. [13] Odvolací soud se (vyjma výše bezdůvodného obohacení) ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně, a proto na ně odkázal, jakož i na C-351/12 a
rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 25. 1. 2017, ve věci C-367/15,
Stowarzyszenie „Oławska Telewizja Kablowa“ proti Stowarzyszenie Filmowców
Polskich, dále na R 56/2016 (a na judikaturu na něj navazující), na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, a
ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017, a na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3818/2016, a ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo
1334/2018 (a v nich citovanou judikaturu Nejvyššího soudu). [14] Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že při výpočtu výše
bezdůvodného obohacení nevzal v úvahu obsazenost lázeňských zařízení, přestože
ji zjistil z nesporných tvrzení účastníků. Odvolací soud tedy postupoval tak,
že vynásobil počet televizorů/rádií na pokojích počtem měsíců v roce 2011,
procentuální částkou značící reálnou obsazenost pokojů a částkou 33,41 Kč/11,14
Kč (měsíční výše obvyklé licenční odměny za televizor/rádio). Výsledek
vynásobil dvěma ve smyslu § 40 odst. 4 autorského zákona a dospěl k závěru,
podle něhož žalované 1) vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 342.661,67 Kč. Následně od výsledné částky odečetl částky uhrazené žalovanou 1) ve výších
159.291,86 Kč a 656,52 Kč a dospěl tak ke konečné dlužné částce 182.713,29 Kč. [15] Námitku žalované 1), podle níž kolektivní správci na její žádost
nepověřili společného zástupce k jednání o uzavření licenční smlouvy, odvolací
soud neshledal jako důvodnou, neboť měl za to, že jestliže žalovaná 1) „se
žalobcem pravidelně licenční smlouvy ohledně užívání televizorů ve veřejných
prostorech uzavírala, pak nebyl důvod k tomu, aby se žalobcem neuzavřela
licenční smlouvu i pro pokoje klientů svých zařízení“. [16] K námitce žalované 1), podle níž se žalobcem řádně vedla jednání
směřující k uzavření licenční smlouvy, odvolací soud uvedl, že pokud žalovaná
1) „odmítala až dosud hradit licenční poplatky za užívání děl na pokojích
klientů svých ubytovacích zařízení vzhledem ke svému právnímu názoru, že
žalobci právo na ně nevzniklo, pak se nemůže ani dovolávat úpravy § 100a odst. 1 autorského zákona, a její tvrzení … je zcela účelové a bez opory v provedeném
dokazování“.
[17] Odvolací soud neshledal jako důvodnou ani námitku žalované 1)
týkající se prominutí dluhu žalobcem, neboť bez určení konkrétního dluhu a
dlužníka považoval za neurčité „údajné“ veřejné prohlášení žalobce umístěné na
internetových stránkách www.intergram.cz, podle kterého v případech, kdy
některý z uživatelů měl do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu pouze s OSA
– Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním, z. s. (dále též jen
„OSA“) [zastupujícím DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agenturu, z. s. (dále též jen „DILIA“)], nebo s žalobcem [zastupujícím Ochrannou organizaci
autorskou-Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky
audiovizuálních děl, z. s. (dále též jen „OOA-S“), a Ochrannou asociaci zvukařů
- autorů, z. s. (dále též jen „OAZA“)], nebude se žádný z uvedených
kolektivních správců domáhat svých práv zpětně (dále též jen „veřejné
prohlášení“). [18] Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu v rozsahu prvního
výroku v části, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně co do částky 182.713,29 Kč s příslušenstvím) podala žalovaná 1)
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek (v dovolání blíže uvedených)
týkajících se
1. výše bezdůvodného obohacení odpovídající dvojnásobku obvyklé odměny a
jejího rozporu s dobrými mravy v případě, že uživatel předmětů ochrany řádně a
bez zbytečných průtahů vede s příslušným kolektivním správcem jednání směřující
k uzavření smlouvy,
2. výše bezdůvodného obohacení odpovídající dvojnásobku obvyklé odměny v
případě, že uživatel předmětů ochrany alespoň jednomu z příslušných
kolektivních správců doručil písemnou žádost o pověření společného zástupce
podle § 101 odst. 11 autorského zákona,
3. poměru autorských a „příbuzných“ práv a překračování zákonného stropu,
4. překvapivosti rozhodnutí, nevypořádání se s námitkami a neprovedení
důkazů,
5. základu nároku,
6. zvláštní sazby odměn v případech provozovatelů zdravotnických
zařízení lázeňského typu,
7. nutnosti srovnání s odměnami v Evropské unii,
8. konfliktu ústavních práv,
9. neaplikovatelnosti směrnice a
10. vzdání se práva žalobcem,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny,
resp. jsou rozhodovány rozdílně, a „které mají být dovolacím soudem posouzeny
jinak“. [19] Podle dovolatelky se odvolací soud měl odchýlit od jednoznačného
znění § 100a autorského zákona, jakož i od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, a ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2874/2014,
a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3818/2016. Dovolatelka uvádí, že
žalobce mohl požadovat pouze vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé
odměny (tj. jednonásobku) ve smyslu § 100a odst. 2 autorského zákona, neboť s
ním vedla jednání směřující k uzavření smlouvy a požádala ho o pověření
společného zástupce podle § 101 odst. 11 autorského zákona. Touto otázkou se
přitom nezabýval ani soud prvního stupně, ani soud odvolací, a tak dovolatelce
v konečném důsledku odepřely spravedlnost. [20] Dovolatelka namítá, že navrhla a předložila listinné důkazy
(zejména dopisy z 13. 10. 2010, 3. 1. 2011, 13. 1. 2011, 19. 3. 2011, 18. 5. 2011, 25. 6. 2011, 18. 7. 2011, 2. 8. 2012, 9. 8. 2012, 15. 11. 2013, 19. 3. 2014, 14. 10. 2014, 15. 1. 2015, 19. 1. 2015, 1. 12. 2016 a 6. 12. 2016),
kterými by bylo prokázáno, že se opakovaně domáhala pověření společného
zástupce kolektivních správců a že se snažila s žalobcem jednat a dostát svým
zákonným povinnostem, přesto je ale soud prvního stupně ani odvolací soud „v
řadě případů“ neprovedl ani se k nim nevyjádřil. [21] Žalobce podle dovolatelky „pro období roku 2012 požaduje dle svého
sazebníku (položka M) odměnu za 1 zvukově-obrazové zařízení za 1 měsíc ve výši
37,41 Kč bez DPH, tj. 45,27 Kč vč. DPH. Za stejné období roku 2011 požaduje dle
svého sazebníku (pol. R) kolektivní správce OSA z TV (bez rozhlasového příjmu)
na pokoji ubytovacího zařízení za 1 měsíc dokonce částku 40,09 Kč bez DPH, tj. 48,50 Kč vč. DPH. Součet částek požadovaných těmito kolektivními správci tak
dosahuje částky 93,77 Kč vč.
DPH /1 TV / 1 měsíc a převyšuje tak o celé desítky
procent zákonný limit stanovený v § 23 autorského zákona“. Odvolací soud se
přitom s touto otázkou nevypořádal, ačkoli ji dovolatelka v řízení opakovaně
vznášela. Podle přesvědčení dovolatelky „je nutné soudní cestou stanovit poměr
mezi (případně) oprávněnými nároky žalobce, kolektivního správce OSA a dalšími
kolektivními správci za situace, kdy mezi nimi neexistuje platná a jednoznačná
dohoda o způsobu inkasa a rozdělení příjmů z odměn od uživatelů autorských a
obdobných práv“. [22] Odvolací soud se podle dovolatelky „v napadeném rozhodnutí odchýlil
od ustálené praxe dovolacího soudu a soudu ústavního a napadené rozhodnutí má
charakter rozhodnutí překvapivého, kdy žalovaná 1) nemohla reagovat na právní
názor odvolacího soudu vyslovený při ústním jednání konaném u Vrchního soudu v
Praze a předložit další svá relevantní tvrzení a důkazy. Tvrzení a důkazy,
které žalovaná 1) předložila, pak nebyly odvolacím soudem zohledněny, důkazy
nebyly provedeny a odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí řádně a přesvědčivě
nevyložil, proč takto postupoval. Napadené rozhodnutí je tak vadné i pro
nepřezkoumatelnost“. [23] Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud opětovně posoudil právní
otázku vyřešenou v R 56/2016, a to zda se výjimka obsažená v § 23 větě třetí
autorského zákona vztahuje rovněž na provozování televizního vysílání při
poskytování ubytování v lázeňských zdravotnických zařízeních. [24] Namítá též, že „sazba odměn hrazená zdravotnickými zařízeními typu
lázně by měla odpovídat sazbě hrazené ostatními zdravotnickými zařízeními (tj. 0 Kč) nebo se k této sazbě blížit“ a že odměna požadovaná žalobcem je vyšší než
ta, kterou kolektivní správci požadují u jiných lázeňských zařízení a kterou
požadovali u dovolatelky pro období let 2007, 2008 a 2009. [25] V judikatuře dovolacího soudu podle dovolatelky „dosud nebyla
vyřešena právní otázka nutnosti zohlednit v rozhodování českých soudů i výši
sazeb a odměn hrazených kolektivním správcům autorských a příbuzných práv v
členských státech EU za situace, kdy uživatel chráněných děl nemá žádnou
legální možnost sjednat licenční smlouvu s jiným než českým kolektivním
správcem“. Dovolatelka přitom namítá, že soud prvního stupně vycházel pouze z
jednostranně stanovených sazebníků žalobce a nikterak nezohlednil výši sazeb a
odměn hrazených kolektivním správcům v jiných členských státech Evropské unie. [26] Dovolatelka se dále domnívá, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud
nebyla vyřešena právní otázka konfliktu základních lidských práv na život a na
ochranu zdraví podle čl. 6 a 31 Listiny základních práv a svobod (dále též jen
„LZPS“) a základních lidských práv vlastnit majetek a k výsledkům tvůrčí
duševní činnosti podle čl. 11 a 34 LZPS, ke kterému dochází i v tomto sporu. [27] Odkazujíc na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 7. 1990, ve věci C-188/89, A. Foster a další proti British Gas plc., dovolatelka
považuje žalobce za stát, jenž se nemůže domáhat přímého účinku neprovedené
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5.
2001, o
harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v
informační společnosti (dále též jen „směrnice 2001/29/ES“), vůči jednotlivci,
kterým je dovolatelka. [28] Konečně dovolatelka namítá, že se odvolací soud nezabýval její
novou námitkou, která se týkala vzdání práv ze strany žalobce, majíc za to, že
„podmínky uváděné ve veřejném prohlášení bez dalšího splňuje, neboť v minulosti
uzavřela s kolektivním správcem OSA, jednajícím též v zastoupení kolektivního
správce DILIA, licenční smlouvy k užití autorských děl při provozování
rozhlasového či televizního vysílání na pokojích svých lázeňských ubytovacích
zařízení“. [29] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, změnil tak, že žalobu zamítne,
popřípadě aby obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. [31] Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované 1) navrhuje, aby je Nejvyšší soud
jako nepřípustné odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl. [30] Dovolatelkou formulované otázky týkající se bodu 2. přípustnost
dovolání nezakládají, neboť žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného
obohacení za účinnosti autorského zákona ve znění zákona č. 216/2006 Sb.,
kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech
souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon),
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a uplatní se tak na něj §
100a odst. 1 autorského zákona ve znění účinném do 30. 6. 2013. Napadené
rozhodnutí odvolacího soudu na řešení těchto otázek tudíž nespočívá. [31] Dovolatelka pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů
přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená
právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud
vysvětlil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel
jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). [32] Přípustnost dovolání nemohou založit ani otázky týkající se bodu
3., neboť v projednávané věci se nemůže přezkum těchto otázek promítnout do
poměrů dovolatelky založených napadeným rozhodnutím. Je tomu tak proto, že
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1547/2019,
formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:
1) „Zákonný strop“ stanovený v § 23 autorského zákona se nevztahuje
přímo na částky uvedené v sazebnících kolektivních správců, nýbrž až na odměnu
skutečně vybranou podle těchto sazebníků. Jinak řečeno, skutečnost, že částky
stanovené v sazebnících všech kolektivních správců v úhrnu převyšují „zákonný
strop“, ještě není v rozporu s § 23 autorského zákona. Ustanovení § 23
autorského zákona tudíž neodporuje, domáhá-li se kolektivní správce na
uživateli zaplacení odměny odpovídající sazebníku a nepřevyšující „zákonný
strop“.
Do rozporu se zákonem se však kolektivní správce dostane, požaduje-li
po uživateli uhrazení odměny, která by (společně s již vybranými odměnami
ostatními kolektivními správci) přesahovala 50 % koncesionářského poplatku za
jeden přístroj. 2) Je tudíž namístě přijmout závěr, podle něhož uživatel je povinen
uhradit kolektivnímu správci v plné výši odměnu nepřevyšující „zákonný strop“
stanovený v § 23 autorského zákona. Každému dalšímu kolektivnímu správci je pak
povinen na požadované odměně zaplatit toliko částku, jež v součtu s již
uhrazenými odměnami předchozím kolektivním správcům nepřevyšuje „zákonný
strop“, popřípadě je vůči takovému dalšímu kolektivnímu správci oprávněn
uplatnit námitku, že na odměnách nositelům práv již uhradil částku, která
dosáhla „zákonného stropu“. 3) Je posléze na kolektivních správcích, aby mezi sebou provedli
spravedlivé vypořádání odměn vybraných od uživatele. 4) Stejný závěr se prosadí i při uplatňování nároku na vydání
bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§ 40 odst. 4 část věty první před
středníkem a § 100a odst. 2 autorského zákona). 5) Naopak, „zákonný strop“ stanovený v § 23 autorského zákona se
neuplatní u nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku odměny,
která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem
(§ 40 odst. 4 věta druhá autorského zákona). Je tomu tak proto, že, s ohledem
na zásadu proporcionality, zákonem poskytnuté dobrodiní slouží pouze uživatelům
dodržujícím zákonem stanovené povinnosti a nemůže být na úkor nositelů práv
poskytováno též uživatelům, kteří užívají díla, umělecké výkony nebo zvukové či
zvukově obrazové záznamy, aniž by s příslušnými kolektivními správci uzavřeli
licenční smlouvu, nebo alespoň řádně a bez zbytečných průtahů vedli s
příslušnými kolektivním správci v souvislosti se zásahem či ohrožením práva
jednání směřující k uzavření licenční smlouvy, popřípadě souhlasili v této
souvislosti s využitím zprostředkovatele podle autorského zákona (§ 100a odst. 1 autorského zákona). [33] Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom nevyplývá a
dovolatelka ani netvrdí, že by po ní žalobce požadoval uhrazení odměny (resp. vydání bezdůvodného obohacení), která by (společně s již vybranými odměnami
ostatními kolektivními správci) přesahovala 50 % koncesionářského poplatku za
jeden přístroj. [34] Rovněž dovolatelkou předestřená otázka vztahující se k bodu 5. dovolání nečiní přípustným, neboť závěr soudů obou stupňů, podle něhož se
výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona obecně nevztahuje na
pacienty ubytované v lázeňských zařízeních, je v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, jež má základ v R 56/2016 a od níž se Nejvyšší
soud nemá důvod odchýlit ani na základě argumentace dovolatelky obsažené v
dovolání. [35] Ani dovolatelkou předestřené otázky vztahující se k bodům 6. a 7. přípustnost dovolání nezakládají, neboť nejde o otázky právní, nýbrž skutkové.
Dovolatelka totiž při jejich formulaci (nepřípustně) zpochybňuje skutkové
zjištění, ze kterého soudy obou stupňů vycházely ve svých rozhodnutích a podle
něhož odměna, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného
nakládání s předměty ochrany, odpovídala výši 33,41 Kč měsíčně za jeden
televizor, resp. 11,14 Kč měsíčně za jedno rádio. [36] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy
nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném
od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací
důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). [37] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené
dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze
dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). [38] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr soudů obou stupňů, podle něhož
sazebníku kolektivních správců lze v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše
obvyklé odměny, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011,
sp. zn. 30 Cdo 5429/2014 a sp. zn. 30 Cdo 2715/2015). [39] Jen pro úplnost je rovněž vhodné uvést, že sazby odměn uplatňované
českými kolektivními správci nejsou „nepřiměřeně vysoké“ ve srovnání s jinými
státy Evropské unie. Tato skutečnost je známa soudům z jejich činnosti (srov. §
121 o. s. ř. a např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1547/2019, a v
něm obsažené skutkové závěry soudů nižších stupňů). [40] Při formulaci právní otázky týkající se bodu 8. dovolatelka v
rozporu s § 241a odst. 3 o. s. ř. nevymezuje důvod dovolání, zejména konkrétně
neuvádí, v čem spatřuje zásah do základních lidských práv na život a na ochranu
zdraví podle čl. 6 a 31 LZPS a v čem spatřuje konflikt mezi nimi a základními
lidskými právy vlastnit majetek a k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 11 a 34 LZPS. V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatelka
neodstranila v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší
soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení
(případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných;
proto se jimi nezabýval (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo
3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). [41] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky týkající se bodu 9.,
neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá. Odvolací soud totiž své rozhodnutí (správně) nezaložil na závěru, podle něhož
Česká republika do svého právního řádu neimplementovala směrnici 2001/29/ES. Tato směrnice byla implementována již zákonem č. 216/2006 Sb., kterým se mění
zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem
autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. [42] Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka týkající se
bodu 10., neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, podle něhož je
veřejné prohlášení neurčité.
Tento závěr odvolacího soudu přitom dovolatelka
nenapadá, a k dovolacímu přezkumu jej tudíž neotevírá. Věcný přezkum posouzení
dovolatelkou uvedené otázky proto nemůže ovlivnit výsledek sporu (nemůže vést k
rozhodnutí, jež by bylo pro dovolatelku příznivější) a dovolání je tak v této
části nepřípustné. [43] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr, podle něhož se žalobce
veřejným prohlášením nevzdal práva uplatněného žalobou, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil již v rozsudku ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo
2309/2020. [44] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení
dovolatelkou otevřené otázky procesního práva vztahující se k bodu 4. (otázky
tzv. opomenutých důkazů), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. [45] Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy
k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. [46] Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to
každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom
pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. [47] Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním. [48] Podle § 213 odst. 3 o. s. ř. k provedeným důkazům, z nichž soud
prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování
skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je
povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud
prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu
vycházel. [49] Podle § 100a autorského zákona, ve znění účinném v rozhodném období
(tj. do 30. 6. 2013), kolektivní správce, popřípadě jím zastoupený nositel
práv, nemůže uplatňovat zdržovací nárok [§ 40 odst. 1 písm. b)], ani nárok na
náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštní úpravy
tohoto zákona (§ 40 odst. 4) z neoprávněného zásahu do kolektivně spravovaného
práva nebo ohrožení takového práva, pokud uživatel nebo osoba oprávněná hájit
zájmy v ní sdružených uživatelů řádně a bez zbytečných průtahů vede s
příslušným kolektivním správcem v souvislosti s takovým zásahem či ohrožením
práva jednání směřující k uzavření smlouvy vyžadované tímto zákonem, nebo pokud
souhlasí v této souvislosti s využitím zprostředkovatele podle tohoto zákona (§
102) [odstavec 1].
Ustanovením odstavce 1 není dotčen nárok na vydání
bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny podle zvláštních právních
předpisů (odstavec 2). [50] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že povinnost
uvedená v § 157 odst. 2 věty první o. s. ř. zahrnuje též nutnost vyložit v
odůvodnění, proč soud ty které z provedených důkazů za základ svých skutkových
zjištění nevzal. To platí tím spíše, jedná-li se o důkazy provedené k návrhu té
strany, jež byla ve sporu neúspěšná. Jestliže soud sice navržené důkazy
provede, leč se s nimi v rámci hodnocení důkazů vylíčeného v odůvodnění svého
rozhodnutí nevypořádá, zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, a ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo
246/2004, ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, či ze dne 11. 12. 2018,
sp. zn. 32 Cdo 720/2017). V rozsudku ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo
438/2010, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že důkaz v řízení provedený nelze v
rozhodnutí opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co soud s
ohledem na své závěry plynoucí z jiných důkazů pokládá za prokázané; takové
opomenutí je zcela zřetelným a současně i protiústavním porušením zásad stran
volného hodnocení důkazů a zejména i povinnosti v rozhodnutí vyložit, jakými
úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil. [51] K postupu odvolacího soudu v případě opomenutých důkazů Nejvyšší
soud vysvětlil, že zákon stanoví povinnost důkazy pominuté soudem prvního
stupně zopakovat (§ 213 odst. 3 o. s. ř.), přičemž ponechává na úvaze
odvolacího soudu, zda tyto opomenuté důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda
za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (srov. § 219a
odst. 2 o. s. ř.) a vrátí mu věc k dalšímu řízení (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, či ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). [52] Podle obsahu spisu soud prvního stupně provedl k návrhu dovolatelky
při jednání soudu konaném dne 7. 2. 2019 důkaz dopisem ze dne 2. 8. 2012, při
jednání soudu konaném dne 21. 2. 2019 důkaz dopisem ze dne 19. 3. 2014 a při
jednání soudu konaném dne 19. 3. 2019 důkaz dopisem ze dne 18. 5. 2011, v rámci
hodnocení důkazů však důkaz těmito listinami nevzal v potaz a s jejich významem
se nikterak nevypořádal (vůbec je nezmínil). Nelze přitom vyloučit, že tyto
důkazy mohou – v souvislosti s výsledky provedeného dokazování – vést k
prokázání tvrzení dovolatelky, že řádně a bez zbytečných průtahů vedla s
žalobcem jednání směřující k uzavření smlouvy o poskytnutí práv k užití
předmětů ochrany provozováním rozhlasového a televizního vysílání na pokojích
ubytovacích zařízení. [53] Za toho stavu měl odvolací soud dvě možnosti; buď mohl rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, anebo mohl
pochybení soudu prvního stupně v odvolacím řízení napravit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).
V poměrech projednávané
věci však odvolací soud přes výslovnou námitku uplatněnou v odvolání, kterou v
odůvodnění napadeného rozsudku reprodukuje, bez dalšího vyšel ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně. Takové posouzení odvoláním otevřené
otázky procesního práva ve světle výše citovaných judikatorních závěrů přitom
obstát nemůže. [54] Zabývat se v této procesní situaci dovolatelkou otevřenou otázkou
hmotného práva vztahující se k bodu 1. (otázka výkladu § 100a autorského
zákona) by bylo předčasné, neboť nelze předvídat, zda odvolací soud
dovolatelkou navržené důkazy provede, a pokud ano, jak je zhodnotí a jaký to
bude mít vliv na zjištěný skutkový stav. [55] Jelikož právní posouzení shora uvedené otázky procesního práva není
správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem),
Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními námitkami dovolatelky
vztahujícími se k bodu 4., rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v napadeném rozsahu, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). [56] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). [57] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.