28 Cdo 1020/2021-215
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobkyně Římskokatolické farnosti Lomnice nad Lužnicí, se sídlem v Ševětíně,
Malé náměstí 8, identifikační číslo osoby: 62542184, zastoupené JUDr. Matoušem
Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České
republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednajícího prostřednictvím
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o
nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu
pro Jihočeský kraj, ze dne 18. prosince 2015, č. j. 470982/2013/R6372/RR 11927,
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 72/2016, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince
2020, č. j. 4 Co 338/2019-183, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020, č. j. 4 Co
338/2019-183, se v části výroku I., v níž byl potvrzen ve výroku III. rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. července 2019, č. j. 11 C
72/2016-143, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 21. září 2020, č. j. 11 C 72/2016-169, o zamítnutí žaloby na vydání
pozemku parc. č. 1376/1 v katastrálním území Lomnice nad Lužnicí, vymezeného
geometrickým plánem číslo 1285-34/2019 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek
s. r. o., jakož i ve výrocích II. a III. o nákladech řízení před soudem prvního
stupně a o nákladech odvolacího řízení, ruší a v tomto rozsahu se věc vrací
Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) v
pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 11 C 72/2016-143, ve spojení
s opravným usnesením ze dne 21. 9. 2020, č. j. 11 C 72/2016-169, zamítl žalobu,
kterou se žalobkyně domáhala vydání pozemku parc. č. 1376 v rozsahu
odpovídajícím původním parcelám PK č. 1375, 1376, 1377 a 1378, vše v
katastrálním území Lomnice nad Lužnicí (výrok I.), částečně nahradil rozhodnutí
Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze
dne 18. 12. 2015, č. j. 470982/2013/R6372/RR 11927, tak, že žalobkyni vydal
pozemky parc. č. 1376/2 a parc. č. 1376/3, oba v katastrálním území Lomnice nad
Lužnicí, vymezené geometrickým plánem číslo 1285-34/2019 vyhotoveným
společností GK Hoška-Komárek s. r. o., který je nedílnou součástí rozsudku
(výrok II.), dále zamítl žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala vydání
pozemků parc. č. 1376/1 a parc. č. 1376/4, obou v katastrálním území Lomnice
nad Lužnicí, vymezených geometrickým plánem číslo 1285-34/2019 vyhotoveným
společností GK Hoška-Komárek s. r. o. (výrok III.), a rozhodl o nákladech
řízení (výrok IV.). Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně (proti
výrokům III. a IV.) rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 4 Co 338/2019-183,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že se žalobkyni vydává
pozemek parc. č. 1376/4 v katastrálním území Lomnice nad Lužnicí, vymezený
geometrickým plánem číslo
1285-34/2019 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o., a v tomto
rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského
pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 18. 12. 2015, č. j. 470982/2013/R6372/RR 11927; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. změnil
tak, že výše nákladů řízení před prvoinstančním soudem činí 2.052,- Kč, jinak
daný výrok potvrdil (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
III.). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve
smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi
a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že jí žalobou nárokované pozemky byly odňaty v důsledku
skutečností uvedených v ustanovení § 5 odkazovaného předpisu. Mezi účastnicemi
řízení bylo sporné, zda vydání pozemku parc. č. 1376/1 v katastrálním území
Lomnice nad Lužnicí, odděleného z původního pozemku parc. č. 1376 geometrickým
plánem číslo 1285-34/2019 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o. (dále „předmětný pozemek“), žalobkyni jakožto oprávněné osobě brání ustanovení
§ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Soudy nižších stupňů dospěly k
závěru, že zmíněný výlukový důvod se v případě předmětného pozemku uplatní.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I.,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III.) podala žalobkyně
dovolání. Uvedla, že při jednání před odvolacím soudem dne 10. 12. 2020 in
eventum uplatnila nárok na vydání toliko té části předmětného pozemku, jež není
zasažena výlukovým důvodem dle zákona č. 428/2012 Sb. Domnívá se, že odvolací
soud, který tento návrh posoudil jako změnu žaloby a bez dalšího jej
nepřipustil, postupoval v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního
soudu ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1869/15 (zmíněný nález, stejně jako
dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), jelikož své rozhodnutí o
nepřipuštění návrhu na změnu žaloby náležitě neodůvodnil. Dále namítá, že
odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 95 odst. 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“),
neboť změna žaloby měla přímou souvislost s dříve uplatněným nárokem a s
provedeným dokazováním, a tudíž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a Ústavního soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000 (označený rozsudek, stejně jako dále
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), a stanoviskem Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS - st. 43/16. Brojí však i proti samotné kvalifikaci procesního návrhu
žalobkyně učiněného při jednání odvolacího soudu dne 10. 12. 2020. Dle názoru
dovolatelky se nemůže jednat o změnu žaloby dle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně žádala vydání alespoň části původně nárokovaného pozemku
parc. č. 1376/1 nezasažené výlukovým důvodem dle zákona č. 428/2012 Sb., tedy
domáhala se pouze částečného plnění. Vznáší proto otázku, již považuje za
dovolacím soudem dosud neřešenou, a to, zda uplatnění eventuálního žádání, na
jehož základě se oprávněná osoba domáhá vydání toliko části původně
požadovaného pozemku, která není zatížena výlukovým důvodem dle zákona č. 428/2012 Sb., představuje návrh na změnu žaloby. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I., jakož i v navazujících
výrocích II. a III., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Účastnice řízení, Česká republika – Státní pozemkový úřad, se ve
vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, jehož postup v
řízení označila za správný. Zdůraznila, že v odvolacím řízení nelze žalobní
návrh měnit pouze z důvodu, že původnímu žalobnímu žádání nebylo soudem prvního
stupně vyhověno. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl,
popřípadě zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s.
ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně je přípustné pro řešení otázky procesního práva týkající se
klasifikace procesního úkonu účastníka řízení, který je jím nesprávně označen. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu; sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na
identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v
ustanovení § 237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k
tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že dovolání je v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustné, i opodstatněné. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být
dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán
územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě
smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní
orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá
ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního
orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním
řízení.
Podle ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. návrh, o němž rozhodl správní orgán,
nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn.
Podle ustanovení § 245 o. s. ř. není-li v této části uvedeno jinak, užijí se
přiměřeně ustanovení části první až čtvrté tohoto zákona.
Podle ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho
obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Podle ustanovení § 96 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za
řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela.
Procesní úkony se od hmotněprávních úkonů liší především v tom, že právní
účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony
soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí,
nebo po nich následují. Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že
je soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není
významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký
obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle
účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení
procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému
úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah
úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají
(srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 261 s., dále z rozhodovací praxe
dovolacího soudu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn.
2 Cdon 1646/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1997, pod
číslem 69, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo
649/2001, jež bylo uveřejněno pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo
721/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo
2704/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo
87/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo
1560/2012, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo
4165/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo
2748/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo
2399/2013).
Změnou návrhu se rozumí změna spočívající v tom, že žalobce: a) na základě
stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se
domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), b) na základě stejného
skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k
nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, c) na základě stejného
skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku,
nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, d)
požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil
v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující
skutečnosti, e) na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění,
popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 171/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014). Od změny žaloby
je třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje
žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska
hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, publikované v
časopise Soudní judikatura, č. sešitu 7/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011).
Obsahové náležitosti zpětvzetí žaloby občanský soudní řád nestanoví; z jeho
smyslu ovšem plyne, že jsou jimi ty, z nichž lze bez rozumných pochybností
dovodit, že daný úkon vyjadřuje rezignaci na původní záměr, aby o žalobě
(respektive její části vymezené ve zpětvzetí) bylo jednáno a věcně rozhodnuto
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo
247/2001, jež bylo uveřejněno pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo
1211/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo
4830/2007).
Ač je v protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 10. 12. 2020 (viz č.
l. 179 soudního spisu) poněkud nešťastně (a zjevně nesprávně) zmíněn pozemek
parc. č. 1346/1, je zřejmé, že žalobkyně učinila při jednání odvolacího soudu
dne 10. 12. 2020 procesní úkon materiálně obsahující požadavek na vydání té
části předmětného pozemku, jež není nezbytně nutná k užívání staveb ve smyslu
ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Nelze tak přisvědčit
závěru odvolacího soudu, že se žalobkyně domáhala změny žaloby, jež je v řízení
před soudem ve smyslu ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. zapovězena. V souladu
s obsahem projevené vůle – žalobkyní vtělené do dispozičního úkonu při jednání
dne 10. 12. 2020 – je naopak taková interpretace, jež přihlíží k vyjádřené
kvantitativní redukci původního žalobního žádání. Žalobkyně omezila svůj
původní požadavek na vydání toliko části předmětného pozemku, ve vztahu k níž
hodlala prokázat neexistenci výlukového důvodu dle zákona č. 428/2012 Sb., a
napříště se tak nedomáhá vydání předmětného pozemku v celé jeho výměře.
Obsahově tak dovolatelka uplatnila nikoliv návrh na změnu žaloby, ale návrh na
její částečné zpětvzetí, jež žádné ustanovení části páté občanského soudního
řádu nezapovídá (srovnej přiměřeně ustanovení § 250k, § 245 a § 96 odst. 1 o.
s. ř.).
V situaci, kdy kvalifikace procesního úkonu učiněného žalobkyní při jednání
odvolacího soudu dne 10. 12. 2020 jako částečné zpětvzetí žaloby byla za užití
interpretačního pravidla upraveného v ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. možná
(viz výklad výše), což vylučuje, aby takovému úkonu byl přisuzován jiný
procesní význam, se dovolací soud již nezabýval dovolatelkou předkládanými
otázkami týkajícími se odůvodňování rozhodnutí soudu o nepřipuštění změny
žaloby a samotné přípustnosti změny žaloby v odvolacím řízení. Podle závěrů
Nejvyššího soudu je totiž dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení
právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či hypotetickými (byť
Nejvyšším soudem dosud neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením
pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele)
je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na
nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal,
že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat
jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I., týkající se
předmětného pozemku parc. č. 1376/1, a v akcesorických výrocích II. a III. o
nákladech prvostupňového a odvolacího řízení, zrušit a v uvedeném rozsahu věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2, věta první, o. s.
ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího
soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr.
Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu