USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Stříbro, identifikační číslo osoby 182 52 303, se sídlem ve Stříbře, Jiřího z Poděbrad 78, zastoupená JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22, proti žalovaným: 1) K. V., zastoupený Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, a 2) Česká republika - Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za níž před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Plzeň, se sídlem v Plzni, Radobyčická 1313/14, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 239/2015, o dovoláních obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2024, č. j. 13 Co 24/2024-484, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) i dovolání žalované 2) se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 7 C 239/2015-439, Okresní soud v Tachově (soud prvního stupně) určil, že druhá žalovaná je vlastnicí tam specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II – IV).
2. K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 10. 2024, č. j. 13 Co 24/2024-484, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, toliko s upřesněním, že odkazovaný geometrický plán nově vymezující předmětné pozemky je nedílnou součástí rozsudku (výrok I), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II a III).
3. V meritu bylo rozhodováno o žalobě církevní právnické osoby na určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“).
4. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněné závěry, že žalobkyně je oprávněnou osobou (§ 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.), jejíž předchůdce (Římskokatolické děkanství ve Svojšíně) – krom dalších žalobkyni již vydaných zemědělských nemovitostí, jež byly předmětem pozemkovým úřadem schválené dohody dle § 9 odst. 3 zákona č. 428/2012 Sb. – byl v rozhodném období (§ 1 cit. zákona) vlastníkem i předmětných pozemků, jež přešly na stát postupem podle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. [odnětím bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě)]. Jako současný vlastník je v katastru nemovitostí zapsán první žalovaný, jenž měl pozemky nabýt na základě kupní smlouvy uzavřené dne 25. 5. 2011 s Pozemkovým fondem České republiky. Tutu smlouvu soudy vyhodnotily jako neplatnou (podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013), uzavřenou v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 11. 2012 (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), jež zapovídalo dispozice s původním církevním majetkem. Na straně prvního žalovaného neshledal mimořádné okolnosti k prolomení uvedeného blokačního ustanovení.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláními oba žalovaní, považujíce svá dovolání za přípustná pro naplnění konkretizovaných kritérií podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), a důvodná pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.).
6. První žalovaný namítal, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí vyřešil otázku procesního práva vztahující se k dokazování o existenci listiny o přechodu vlastnického práva, jež nebyla v přítomné věci předložena; míní, že ani soudy zmiňované důkazy nemohou zhojit stav, kdy listina nebyla vydána (neexistuje), jak je tomu i v přítomné věci. V rovině hmotněprávní se pak odvolací soud dle mínění tohoto dovolatele zpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se nabývání práva na základě smlouvy, pro které v dané době platil intabulační princip. Dále první žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval otázkou prolomení tzv. blokačního ustanovení dle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a že nepřihlédl k tomu, že se žalobkyni restitucí pozemků dostává „dvojího plnění“.
7. Druhá žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené, zda jde v přítomné věci o původní majetek církve, ačkoliv vlastnické právo k předmětným nemovitostem nebylo intabulováno (zapsáno do pozemkové knihy). Zpochybňuje přitom závěr odvolacího soudu, že předchůdce žalobkyně byl vlastníkem předmětných pozemků v rozhodném období, namítajíc, že patrně nedošlo ani k dokončení přídělového řízení. Shodně s prvním žalovaným namítá, že v situaci, kdy žalobkyni již byly vráceny pozemky připsané jejímu předchůdci v pozemkových knihách, je zde reálné riziko „dvojího plnění“.
8. Žalobkyně se k podaným dovoláním nevyjádřila.
9. Dovolání nejsou přípustná.
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
13. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
14. Dovolatelé sice formálně ohlašují naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nicméně svou dovolací argumentaci zakládají zejména na námitkách proti správnosti zjištěného skutkového stavu, konkrétně na výtkách postihujících hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Jinak řečeno, nesouhlasí s tím, že by skutkový podklad získaný provedeným dokazováním, popřípadě s přihlédnutím k hodnotícím faktorům vyplývajícím z ustanovení § 132, část věty za středníkem, o. s. ř., implikoval jako správné přijaté právní posouzení věci, že předmětné pozemky patří k původnímu majetku církve ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (ve vazbě na zjištění, že i tyto pozemky byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví předchůdce žalobkyně).
15. Patří se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
16. Závěr o vlastnictví právního předchůdce žalobkyně ke sporným pozemkům (tj. že jde o původní majetek církve) odvolací soud založil na soudem prvního stupně provedeném dokazování (s jehož závěry se plně ztotožnil), přičemž v odůvodnění rozhodnutí odkázal na řadu žalobkyní předložených listin (srov. bod 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), které vycházejí z tehdy platné zákonné úpravy, logicky i obsahově navazují a jsou ve svém obsahu konzistentní a z nichž jednoznačně vyplývá, že stát s právním předchůdcem žalobkyně jednal jako s vlastníkem sporných pozemků, které – coby vlastnictví Římskokatolického děkanství ve XY – také následně podrobil konfiskaci podle zákona č. 46/1948 Sb. Se zřetelem na prokázané okolnosti nejde o závěr nikterak nepřiměřený či snad excesivní. Pro úsudek, zda jde o původní (historický) majetek církve přitom není určující, kdy (a jakým způsobem) došlo k nabytí vlastnického práva k němu, ale to, zda byl alespoň po část rozhodného období ve vlastnictví či příslušel registrované církvi či náboženské společnosti (§ 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.).
17. I se zřetelem na výše uvedené a ve světle učiněných zjištění není rozhodnutí odvolacího soudu v kontradikci ani k judikatuře dovolacího soudu týkající se možnosti prokázat existenci listiny i nepřímými důkazy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, spolu s další jím odkazovanou judikaturou) a nejde zde ani o reprobovanou situaci, kdy by odvolací soud svou úvahou zhojil neexistenci listin a danou listinu nahradil. Zjevně nepřípadný je pak v dané souvislosti prvním žalovaným učiněný odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, jež se zabývají výlučně otázkou podmínek prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (kdy ani s touto rozhodovací praxí napadené rozhodnutí v rozporu není; k tomu viz dále).
18. Z konstantní judikatury dovolacího soudu nadto vyplývá, že i k prokázání skutečností o dokončení přídělového řízení není vždy třeba předložení konečného rozhodnutí o přídělu (přídělové listiny) a že takový požadavek byl by zjevně nepřiměřený, v situaci, kdy po řadě let spojených s nelegálními zásahy státu nutně muselo docházet i ke ztrátě dokladů, včetně těch, jež měly být státem evidovány. Proto je třeba, aby soudy vycházely nejen z listin o přídělu, ale hodnotily celkový proces přídělového řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1580/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 12, pod č. C 888, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 548/2003).
19. Tudíž ani odvolacím soudem učiněný závěr (podložený listinami o postupu tehdejších orgánů v přídělovém řízení, jakož i listinami o následné konfiskaci majetku předchůdce žalobkyně, postihující i předmětné pozemky), že došlo k završení přídělového a scelovacího řízení (a v jeho rámci případně realizované směny pozemků) vydáním rozhodnutí o přídělu před rozhodným obdobím, není nikterak nepřiměřený či jakkoliv rozporný s odkazovanou judikaturou.
20. K současně nastolené otázce nabytí vlastnického práva přídělem (ať již jde o příděl realizovaný podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 28/1945 Sb.) a dovolateli akcentované podmínce intabulace lze pak rovněž odkázat na konstantní judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle níž nabytí konfiskovaného majetku podle zmíněných dekretů je veřejnoprávní povahy a pro nabytí vlastnického práva tu nebylo zapotřebí ani vkladu vlastnického do pozemkových knih (tzv. intabulace práva vlastnického nebo provedení knihovního přídělu); k tomu viz i soudy odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 178/97, uveřejněný pod č. 35/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále přiměřeně např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3070/2010, ze dne 9. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2770/2010, nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 484/2015; z judikatury Ústavního soudu pak zejména nález ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, pod č. 127; nebo nález ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, uveřejněný tamtéž, sv. 65, č. 97.
21. Odvolacím soudem učiněné posouzení není v rozporu ani se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 911/2010, na které současně odkazuje první žalovaný a jímž bylo aprobováno (nadto v režimu dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.), že princip intabulace platil u převodu nemovitostí, nikoli u přechodu nemovitostí na stát či přídělce v důsledku ustanovení konfiskačních dekretů prezidenta republiky, s tím, že nabytí přídělu novým vlastníkem (přídělcem) bylo důsledkem správního aktu příslušného správního úřadu.
22. Nelze soudům vytýkat, že v přítomné věci zohlednily i aspekt restituční, tedy i judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle níž při aplikaci restitučních předpisů nelze postupovat restriktivně a formalisticky, a je třeba klást důraz i na smysl a účel restitučního zákonodárství. Judikatura restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, když opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, či ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009).
23. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolateli nastolená otázka, zdali se žalobkyni v případě úspěchu ve sporu nedostane „dvojího plnění“, v situaci, kdy ji byly – na základě pozemkovým úřadem schválených dohod – již vydány některé nemovitosti patřící jejímu předchůdci, zapsané v knihovní vložce č. 36 pozemkové knihy pro dané katastrální území. Uplatněná námitka zjevně vychází z jiného skutkového stavu než toho, ze kterého vyšly soudy nižších stupňů, jež se i v tomto směru opřely o výsledky provedeného dokazování, včetně odborného posouzení zjištěných skutečností znalcem (§ 127 o. s. ř.), jenž současně provedl i srovnání předmětných pozemků (církvi přidělených, případně v rámci přídělu směněných) s pozemky předchůdcem žalobkyně již dříve vlastněnými, kdy – jako jedno z relevantních kritérií – zohlednily i výměru pozemků. Uvedeným tvrzením tedy není nikterak zpochybněn soudy učiněný úsudek, že předmětné pozemky (stejně tak jako pozemky žalobkyni již vydané jiným postupem) představují původní církevní majetek (patřící předchůdci žalobkyně), v rozhodném období podrobený postupu dle zákona č. 46/1948 Sb. (coby restituční titul dle § 5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). Pro úplnost lze snad jen dodat, že rozhodnutím v přítomné věci – o určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. – ještě nedochází k vydání nemovitostí oprávněné osobě (jež je až věcí dalšího postupu).
24. Dovolání pak není přípustné ani pro řešení současně předestřené otázky týkající se prolomení účinků tzv. blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (tedy lze-li nabýt vlastnické právo na základě právního jednání učiněného v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., je-li toto nabytí podloženo dobrou vírou na straně nabyvatele, při poměřování práv dobrověrného nabyvatele na straně jedné s právem církevní právnické osoby na restituci majetku na straně druhé).
25. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že smysl ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; již citovaný nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
26. Judikatura Ústavního soudu, reflektovaná i Nejvyšším soudem, připouští výjimečné prolomení omezení dispozic založeného § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17), kdy v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví, je nutno současně konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29 zákona č. 229/1991 Sb. posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).
27. Nejvyšší soud současně dovodil, že postačujícím důvodem k suspenzi účinků § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nemůže být sama o sobě jen dobrá víra osoby, jež historický majetek církví měla nabýt na základě smluvního ujednání s Pozemkovým fondem České republiky, kdy následně katastrální úřad zapsal po předložení smlouvy, nerespektující ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., do katastru nemovitostí vlastnické právo dovolatele (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak zejm. nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod. 33 a 35).
28. Zmíněný názor jako ústavně konformní obstál i při ústavněprávním přezkumu – srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, v nichž Ústavní soud rovněž výslovně odlišil situace převodů věcí původně náležejících církvím v rozporu se zákazem zavedeným v § 29 zákona č. 229/1991 Sb. od případů nabytí nemovitosti od neoprávněného s ohledem na dobrou víru nabyvatele, o nichž pojednával kupříkladu v dovolatelem citovaném nálezu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16, a k nimž se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (na nějž dovolatel rovněž odkazuje). Nelze tudíž přehlédnout, že teze vyslovené stran možnosti nabytí vlastnického práva na základě jinak řádné smlouvy uzavřené s nevlastníkem v zásadě nejsou přenositelné do souvislostí, v nichž je kontrahováno s vlastníkem, jemuž je nakládání s nemovitostí z legitimních důvodů zapovězeno pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu toto omezení porušujícího (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016, a již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod 35). Dobrá víra nabyvatele, jež za určitých okolností umožňuje překlenout nedostatek vlastnického práva na straně převodce, ač je sama o sobě hodnotou právem chráněnou, nemůže bez dalšího zhojit porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., nemá-li být obsah tohoto ustanovení zcela popřen, před čímž judikatura při výkladu blokačních ustanovení tradičně varuje (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007).
29. Uzavírá-li judikatura dovolacího soudu (aprobovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu), že k prolomení účinků § 29 zákona č. 229/1991 Sb. jsou zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele, i další konkrétní – účastníkem řízení tvrzené – okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele (viz odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17), sluší se připomenout, že v posuzované věci první žalovaný během řízení existenci žádných (relevantních) mimořádných okolností, jež by v kontextu řešeného případu opodstatňovaly přehlédnutí porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. při převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a upřednostnění jeho práv před právy žalobkyně (oprávněné osoby) netvrdil, omezil-li se na akcentaci své dobré víry, perzekuci, které se na jeho rodině dopustil komunistický režim (jímž byly ovšem neméně perzekuovány i samotné církve a náboženské společnosti) a tím, že na citovaném pozemku dlouhodobě hospodaří, kdy právě k posledně uváděné okolnosti soudy přihlédly i při poměřování práv žalobkyně a prvního žalovaného, zohledňujíce přitom i výměru předmětného pozemku v poměru k celkové ploše pozemků obhospodařovaných prvním žalovaným a uzavírajíce, že případná ztráta pozemku nebude mít zásadní negativní dopad na hospodaření prvního žalovaného.
30. Za pravidelnou a nikterak mimořádnou skutečnost lze dále považovat postavení nabyvatelů jako soukromě hospodařících zemědělců, kteří sporné pozemky nabyli od Pozemkového fondu České republiky za účelem rozšíření obhospodařovaných pozemků a jejich přičlenění (scelení) ke stávajícímu pozemkovému vlastnictví v určité lokalitě. Dovolací soud v rozsudku ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, uvedl, že „i ve vztahu k nemovitostem tvořícím v době rozhodování soudu součást scelené, společně užívané zemědělské plochy se principiálně prosadí závěr o neplatnosti převodů protivících se zákazu dispozic ve smyslu § 29 zákona č. 229/1991 Sb.“.
31. Přiléhavý přitom není ani odkaz prvního žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, jímž v tehdy projednávané věci dovolací soud reagoval na situaci, kdy se odvolací soud neřídil výše uvedenými judikatorními konkluzemi Ústavního a Nejvyššího soudu důsledně a rozhodnutí založil bez dalšího na úvaze, že sporné nemovité věci byly nabývány v dobré víře v postup Pozemkového fondu České republiky a katastrálního úřadu, aniž by se přitom současně zabýval tím, zda se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu jsou zde dány skutečnosti vskutku mimořádné povahy, které by obzvlášť intenzivně působily ve prospěch poskytnutí právní ochrany prvnímu žalovanému, na nějž byly předmětné pozemky převedeny v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Popsaným defektem rozhodnutí odvolacího soudu v přítomné věci netrpí.
32. K poměřování zájmu církevní (oprávněné) osoby na restituci majetku a majetkového práva osoby nabyvší pozemek (byť v dobré víře) v rozporu s blokačním ustanovením, lze současně připomenout, že zatímco újma případně vzniklá nabyvateli v důsledku neplatného převodu věci (či vadnou privatizací) je v zásadě reparovatelná (prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení či náhrady škody), s nemožností vydání konkrétního majetku oprávněné osobě restituční předpis (zákon č. 428/2012 Sb.) nespojuje právo na (další) náhradu za takto nevydaný majetek, tedy nad rámec finanční náhrady poskytované církvím podle ustanovení § 15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb., jež svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku /naturální restituce/ – zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi) nikterak nevylučuje ani nemodifikuje uplatnění práva žalobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a posouzení realizovaného převodu (přechodu) prizmatem tehdy platných právních předpisů obsahujících zmíněná blokační ustanovení.
33. Z výše uvedeného vyplývá, že v předestřených otázkách se odvolací soud napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a že nejsou naplněna ani jiná hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
34. Proti té části rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení, jakož i proti výrokům o náhradě nákladů odvolacího řízení, je přípustnost dovolání vyloučena již ustanovením § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
35. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), obě dovolání jako nepřípustná odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
36. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věta první, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy (oprávněné) žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
37. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu