28 Cdo 1667/2025-1068
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) E. P., b) Y. P., c) J. Ž., správce pozůstalosti J. Ž., zemřelého, d) Z. Z., e1) M. T., e2) K. T., e3) J. T., f) K. S., g) K. Š., h) Liga na ochranu zvířat České republiky, IČO 48137081, se sídlem v Praze 4, Brechtova 826/20, i) Sdružení Akhal-Teke.cz, IČO 70107734, se sídlem v Praze 7, U topíren 860/2, j) P. K., a k) J. K., všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupena JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 9 C 99/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. prosince 2024, č. j. 11 Co 102/2024-970, 11 Co 103/2024, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2024, č. j. 11 Co 102/2024-970, 11 Co 103/2024, se ruší v části výroku I, v níž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatnému převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
1. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2024, č. j. 11 Co 102/2024-970, 11 Co 103/2024, změnil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 12. 2023, č. j. 9 C 99/2018-803, ve znění opravných usnesení ze dne 15. 3. 2024, č. j. 9 C 99/2018-854, a ze dne 5. 4. 2024, č. j. 9 C 99/2018-880, a ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 22. 3. 2024, č. j. 9 C 99/2018-870, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2024, č. j. 9 C 99/2018-899, ve výroku I tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc.
č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, oddělený geometrickým plánem č. 98-256/2023, vyhotoveným L. Š., ověřeným P. L. dne 2. 11. 2023 pod č. 240/23, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, oddělený geometrickým plánem č. 122-257/2023, vyhotoveným L. Š., ověřeným P. L. dne 3. 11. 2023 pod č. 242/23, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc.
č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. parc. č. XY, vše v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k.
ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc č. st. XY, vše v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc.
č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a zrušil jej v nákladovém výroku II a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná při uspokojování restitučních nároků žalobců na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež jim pro zákonné překážky nebylo lze vydat (§ 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon o půdě“), postupovala liknavě a svévolně. Současně dovodil, že žalobci požadované náhradní zemědělské pozemky označené ve výroku I rozsudku odvolacího soudu jsou k převodu vhodné, když jejich převodu nebrání zákonné překážky (§ 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) ani jiné důvody.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Aniž vymezila předpoklady přípustnosti podaného dovolání, kritizovala ocenění pozemků odňatých oprávněným osobám, respektive závěry revizního znaleckého posudku České znalecké, a. s., z něhož odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně při ocenění vycházel. Dále předestřela otázku vhodnosti bezúplatného převodu pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2891/2021, ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1360/2022, ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005, ze dne 24. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2021/2005, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1547/2016, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobci ve svém vyjádření navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
7. Nevymezila-li tedy žalovaná ve vztahu k otázce ocenění oprávněným osobám odňatých pozemků předpoklady přípustnosti podaného dovolání (neuvedla, zda se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo posuzoval otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má být dovolacím soudem oproti jeho rozhodovací praxi posouzena jinak), je její dovolání v uvedeném rozsahu věcně neprojednatelné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
8. Kritizuje-li přitom dovolatelka hodnocení provedeného znaleckého dokazování odvolacím soudem, napadá tím najmě skutkové, a nikoliv právní konkluze. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tedy na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. usuzovat nelze.
9. Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená pak, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jejž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším (kupř. z revizního znaleckého posudku), vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon pak nestanoví předpoklady, za kterých je vypracování revizního znaleckého posudku nutné, a ponechává v tomto směru otevřený prostor diskreci soudu. Vypracování revizního posudku je na místě zejména tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy závisí na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda pokládá pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné, či nikoliv (jde o hodnocení důkazu – znaleckého posudku). Odvolací soud se uvedené judikatuře tedy ani nikterak nezpronevěřil, vyšel-li při ocenění oprávněným osobám odňatých pozemků z revizního znaleckého posudku České znalecké a.s., přičemž své závěry řádně vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku (viz odstavec 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
10. Judikaturou dovozeným závěrem, že při liknavém či diskriminujícím postupu žalované se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nebyly pak popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Ani oprávněná osoba se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
11. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak byla dovozena rovněž další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
12. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2891/2021).
13. Odvolací soud se od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil, shledal-li na základě výsledků provedeného dokazování vhodnými náhradními zemědělskými pozemky pozemkové parcely parc. č. XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY. Jde sice o zahrady, tyto však dle individuálních skutkových zjištění odvolacího soudu (viz porovnání snímků pozemkových map, obsah nájemních a pachtovních smluv apod.) nepřiléhají k žádnému z domů a s místní zástavbou netvoří funkční celky. Byť jsou pronajaty za účelem drobné zemědělské činnosti, mohou vlastníci domů i bez nich nerušeně užívat své pozemky s vlastními zahradami (předmětné pozemky si pronajímají toliko za účelem rozšíření stávajících zahrad). Nejde tedy o pozemky, jež by jakožto zahrady funkčně souvisely s obytnými domy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3266/2019).
14. Z uvedeného je tedy zřejmé, že v části směřující vůči výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o výše označených pozemcích, dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
15. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je však Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení dovolatelkou nastolené otázky vhodnosti převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobce ve smyslu § 11a zákona o půdě, neboť ji odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
16. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
17. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
18. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
20. Rozhodovací praxe dovolacího soudu akcentuje smysl a účel ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., jímž je zamezit těm převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení míří právě na veřejným zájmem dotčené zemědělské pozemky (ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě), tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015).
21. Při posuzování „vhodnosti“ pozemků (coby náhradního plnění) nelze pak přehlédnout, že v poměrech té které obce, může být dán zájem na její rozvoj z hlediska uspokojení jak bytových potřeb jejích občanů, tak i vybudování potřebné infrastruktury a dalších staveb nezbytných pro řádné fungování obce, nejenom v oblastech školství, zdravotnictví, obchodu, služeb, ale i rekreace. Možné využití pozemku i pro tyto účely pak vstupuje do úvahy o tom, není-li aktuálně dán veřejný zájem na zachování dosavadních vlastnických poměrů v komparaci s jinak jistě legitimním zájmem oprávněné osoby na uspokojení restitučního nároku (jejž by však bylo lze saturovat i jiným pozemkem či pozemky, jde-li zde o pozemky toliko náhradní).
Do posouzení hlediska vhodnosti pozemku k vydání oprávněné osobě pak musí nutně vstoupit i úvaha, zda právě konkrétní nárokovaný pozemek např. vzhledem ke své výměře, umístění v katastru dané obce, možnostem obce využít pro plánovaný záměr jiný pozemek ve vlastnictví obce či státu, popřípadě i z pohledu dalších kritérií, nebude lépe ponechat ve vlastnictví státu, neboť veřejný zájem na jeho plánovaném využití převáží nad zájmem oprávněných osob uspokojit restituční nárok právě jeho vydáním. Přitom je nutno zkoumat i stav deklarovaných stavebních záměrů (jejich aktuálnost či pokročilost přípravy výstavby nebo okolnost, zda lze očekávat převod pozemku do vlastnictví obce za zákonem stanovených podmínek; srov. § 7 a § 10 zákona č. 503/2012 Sb.); k tomu srov. přiměřeně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.
4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021, nebo ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 231/2025.
22. Odvolací soud se výše citovaných judikaturních závěrů důsledně nedržel. Při zjištění, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je územním plánem obce XY vymezen v ploše smíšené obytné venkovské (je určen k zastavění), přičemž dle vyjádření starosty obce ze dne 31. 7. 2023 je v lokalitě plánována rozsáhlá výstavba rekreačních domů, včetně prostor potřebných k rozvoji veřejné infrastruktury (místní komunikace, veřejná prostranství), se totiž důsledně nezabýval tím, zda veřejný zájem na zachování dosavadních vlastnických poměrů vzhledem k plánované výstavbě – stavu deklarovaných stavebních záměrů, jejich aktuálnosti či pokročilosti přípravy výstavby – neupozaďuje zájem oprávněných osob na uspokojení jejich restitučního nároku právě vydáním jimi zvoleného pozemku.
Nehodnotil přitom ani eventuální zájem obce o převod pozemku nebo jeho části do svého vlastnictví (§ 7 a § 10 zákona č. 503/2012 Sb.) a neposuzoval, zda na základě výsledků komparace veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení jejich restitučních nároků nebude lépe přistoupit k saturaci řečených restitučních nároků formou vydání jiného vhodného náhradního pozemku. Závěry odvolacího soudu o vhodnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY k převodu na oprávněné osoby coby náhradního zemědělského pozemku jsou tedy předčasné, a tudíž nesprávné.
23. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, shledávaje dovolání v části týkající se převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY opodstatněným, přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení dotčené části výroku I rozsudku odvolacího soudu a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání žalované zčásti pro neprojednatelnost a zčásti pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
24. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
25. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.). 26. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz., rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu