28 Cdo 1693/2025-718
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. K., zastoupeného JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 2, Masarykovo nábřeží 2018/10, o 138.421,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 133/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2025, č. j. 54 Co 441/2024-694, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nevyhověl tak žalobě, pomocí níž žalobce usiloval o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout užíváním pozemků, jež žalobce považoval za své vlastnictví a které jsou dle jeho mínění zastavěny stavbami žalovaného. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci opětovně (již počtvrté) poté, co jeho předchozí (třetí) rozsudek ze dne 6. 11. 2018, č. j. 38 C 133/2013-237, byl částečně zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1.
10. 2020, č. j. 54 Co 109/2019-362, přičemž mu bylo uloženo zabývat se zejména náležitým posouzením předběžné otázky, zda lze žalobce pokládat za oprávněného vlastníka předmětných dvou pozemků, a dále také souladem uplatnění nároku s dobrými mravy. V návaznosti na právě uvedené obvodní soud akceptoval zkompletování žalobních tvrzení žalobcem a doplnil dokazování. Došel k závěru, že co se týče pozemku par. č. XY v k. ú. XY, nemůže se žalobce domáhat ochrany vlastnického práva ani nároků z něj vyplývajících, neboť jeho právní předchůdkyně neuplatnila své právo na vydání věci dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Neobstojí ani argumentace, že žalobce nabyl vlastnické právo vydržením. Uvedené konkluze platí obdobně též pro pozemek par. č. XY v k. ú. XY, ohledně kterého je nadto namístě žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného. Vzhledem k předloženému nemohl být žalobce úspěšný.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2025, č. j. 54 Co 441/2024-694, k odvolání žalobce i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). V podrobnostech odkázal na skutkové závěry soudu prvního stupně. K námitce žalobce, že se obvodní soud vůbec nevypořádal s otázkou uplatnění nároku v rozporu s dobrými mravy, uvedl, že soudu prvního stupně nelze v tomto ohledu nic vytknout, neboť pokud byl zjištěn nedostatek věcné legitimace, nebylo již namístě se zabývat zmíněnou otázkou.
S dalším posouzením obvodního soudu však již odvolací soud nesouhlasil. Částečně zopakoval dokazování a dospěl k závěru, že oba účastníci jsou věcně legitimováni v celém rozsahu projednávaného nároku. Uvedl, že s tímto svým právním názorem účastníky při jednání seznámil, a rovněž jim tak předestřel, že se bude zabývat i tím, zda je uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že žalobce nabyl pozemky na základě kupních smluv s vědomím, že jeho vlastnické právo bude významným způsobem omezeno, a to i do budoucna, považoval odvolací soud jeho nárok za spekulativní, když i požadovaná výše bezdůvodného obohacení několikanásobně převyšuje pořizovací cenu předmětných pozemků.
Uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení způsobeného užíváním obou v nynějším řízení dotčených pozemků je tudíž v rozporu s dobrými mravy, přičemž odvolací soud vyjádřil stejný právní názor jako ve svém předchozím rozsudku č. j. 54 Co 109/2019-362, resp. jeho pasáži vztahující se k ostatní části nároku žalobce. Odvolací soud uvedl, že závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2049/21, na nějž odkazoval ve svém odvolání žalobce, se pro zásadní skutkové odlišnosti v nynějším případě neuplatní.
V reakci na argumentaci žalobce podal také svůj výklad uvedeného nálezu. Odvolání žalobce i žalovaného, které ovšem napadalo pouze nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně, považoval soud za nedůvodná, pročež rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně celému jeho rozsahu) brojí žalobce dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž akcentuje, že v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2622/16 je dovolání přípustné pro odklon rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí označuje za překvapivé, neboť se soud prvního stupně vůbec nevěnoval otázce dobrých mravů, a naopak soud odvolací na jejím řešení své rozhodnutí postavil. Žalobce tak neměl možnost proti právnímu názoru odvolacího soudu argumentačně a důkazně brojit či se k němu vyjádřit, pročež bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1472/23 a sp. zn. III. ÚS 2748/18. Podrobně vysvětluje, proč uplatnění nároku za nemravné nepovažuje. Druhé pochybení spatřuje v nerespektování precedenční závaznosti (jejíž existenci v obecnosti dokládá citací rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1933/2024) nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2049/21, jehož závěry jsou dle dovolatelova mínění relevantní i pro nynější řízení. Argumentaci odvolacího soudu hodnotí jako nepřijatelnou a nepřezkoumatelnou. Pro shora uvedené žalobce navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Požaduje taktéž náhradu nákladů řízení.
4. K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný, který daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný a také zcela nedůvodný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Žádá přiznání nákladů dovolacího řízení.
5. Na podání žalovaného reagoval žalobce svou replikou.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Předpoklady přípustnosti dovolání lze z ústavněprávního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu, neboť – jak vyplývá například z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, popřípadě z nálezu stejného soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16, který připomíná žalobce – předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. jsou naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. také namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1897/2021, nebo ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 457/2022).
10. Dovolání však přípustným není.
11. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené soudní praxi považováno rozhodnutí posuzující projednávanou věc originálním způsobem (z hlediska předchozího vývoje řízení), tj. rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. z mnoha nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2748/18, citovaný i dovolatelem). Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení, ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem, a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; druhá strana se potom vyjadřuje k problematice obsažené v
odvolání. Argumentace odvolatele i protistrany se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádná ze stran v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat změnu právního názoru. Postup, při němž odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§ 219 o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí, a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je proto odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (v podrobnostech srov. kupříkladu nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, nebo ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16).
12. Napadené rozhodnutí však za překvapivé považovat nelze. Městský soud v Praze účastníky uvědomil o tom, že jeho právní názor se od posouzení soudu prvního stupně liší (viz především bod 32 napadeného rozsudku). Výtka dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu byl pro něj překvapivým, se pak zdá protismyslnou zejména v kontextu celé nynější kauzy, v níž žalobce ohledně zbylé části žalobou požadovaného nároku nebyl v řízení úspěšný právě pro posouzení uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1928/2021), sám žalobce v odvolání namítal, že se soud prvního stupně v rozporu s pokyny mu uloženými v částečně kasačním rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 109/2019-362 vůbec nezabýval otázkou dobrých mravů, a svou argumentaci k této otázce v podaném odvolání rozvíjel – odkazoval i na nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21, tak jako to činí i nyní v řízení dovolacím. Také žalovaný se k uvedené problematice v podaném vyjádření k odvolání žalobce vyslovil. S ohledem na předložené je tak nutno uzavřít, že odvolací soud se od dovolatelem citované judikatury Ústavního soudu neodchýlil, když vydal rozhodnutí, jež lze pokládat za předvídatelné.
13. Namítá-li dovolatel nerespektování precedenční závaznosti nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2049/21, nebrojí ve skutečnosti proti ničemu jinému než spatřovanému odklonu odvolacího soudu od nálezové judikatury Ústavního soudu. Konkrétně nesouhlasí s tím, že odvolací soud aplikoval korektiv dobrých mravů, ačkoliv v případě, který dovolatel hodnotí jako skutkově obdobný, Ústavní soud neshledal pro takové uplatnění důvod.
14. V nastíněném kontextu je v prvé řadě vhodné připomenout, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ohledně otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ale i § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nyní účinného) konsolidovala v názoru, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém konkrétním případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu však musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato dovolují v konkrétním případě závěr o (ne)rozpornosti s dobrými mravy (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 24 ICdo 63/2020, a judikaturu v nich citovanou). Při posuzování rozporu s dobrými mravy přitom dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká provázanost se skutkovými zjištěními pak brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015).
15. Odvolací soud vyložil, s ohledem na která skutková zjištění považuje uplatnění předmětného nároku za rozporné s dobrými mravy – zejména se důkladně vyslovil ke spekulativnosti nároku. V reakci na argumentaci žalobce nastíněnou v odvolání se vcelku podrobně vyjádřil ke zmíněnému nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2049/21 a především důvodům, pro něž závěry v něm učiněné nelze uplatnit v nynější věci (viz blíže bod 36 napadeného rozsudku). Najmě zdůraznil skutkové odlišnosti obou případů, které považoval za zásadní. Konkrétně uvedl, že v aktuální kauze došlo k nabytí pozemků na základě kupních smluv (ve srovnávané věci ve veřejné dražbě), a žalovanému tak nelze vyčítat jakékoliv pochybení či nedostatečnou opatrnost. Dále se také významně lišil přístup žalovaného k nastalému problému, když v minulosti hradil nájemné (v porovnávaném případě nebylo placeno nic) a nájemní smlouvu později vypověděl mimo jiné vzhledem k odmítnutí žalobce odprodat pozemky. Značný byl i rozdíl v požadované výši bezdůvodného obohacení.
16. Je nezbytné konstatovat, že Městský soud v Praze případ komplexně zhodnotil a srozumitelně vyložil, o která skutková zjištění opírá svůj úsudek o nutnosti uplatnění korektivu dobrých mravů, přičemž jeho úvahy Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Napadený rozsudek je tak možné zhodnotit jako souladný s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu, jež akcentuje především nutnost zvážit jedinečnost každé posuzované kauzy. Správnost právě uvedené konkluze je pak jen utvrzena tím, že odvolací soud se argumentačně vypořádal s námitkou žalobce, který poukazoval na závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 2049/21, zejména tím, že zdůraznil skutkové odlišnosti oněch dvou případů. Dovolací soud přitom tuto jeho úvahu kvituje, když obě kauzy považuje ze stejných důvodů za značně rozdílné. V souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí v nastíněné otázce pokládá za důležité zejména to, že v nynějším případě došlo k nabytí pozemků za jiných okolností a odlišný byl i postoj obou účastníků k nastalé situaci (srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017, v němž je konstatováno, že zvlášť mimořádnou okolností ospravedlňující závěr o aplikaci korektivu dobrých mravů může být i spekulativní úmysl žalobce při nabývání dotčených pozemků, a dále také usnesení téhož soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, dle kterého onou mimořádnou skutečností umožňující uvedený postup naopak nemůže být transparentní nabytí ve veřejné dražbě, když obec nejednala s dostatečnou opatrností).
17. Dovolání tak nemůže být v nastíněné části přípustné. Pro bližší rozbor problematiky korektivu dobrých mravů Nejvyšší soud pro úplnost upomíná své usnesení sp. zn. 28 Cdo 1928/2021, které se rovněž vztahovalo k věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 133/2013 a v němž je řešena otázka uplatnění práva žalobce (tj. konkrétně na poskytnutí náhrady za bezdůvodné obohacení žalovaného způsobené užíváním jiných pozemků nacházejících se v k. ú. XY) v rozporu s dobrými mravy. Zmíněné usnesení pak obstálo i před Ústavním soudem, který stížnost proti němu podanou pro zjevnou neopodstatněnost odmítl usnesením ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 2875/21.
18. Předkládá-li žalobce v dovolání jiné skutkové závěry, než jaké učinil odvolací soud, je vhodné připomenout, že dovolací soud je skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení vázán a nemůže je přezkoumávat, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost, což však není tento případ. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2413/2022, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022). V dovolání také nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.).
19. Konečně přípustnost dovolání samy o sobě nezakládají ani eventuální vady řízení (zde žalobcem namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí), k nimž dovolací soud přihlíží toliko u již přípustného dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 428/2025). V nynějším sporu je přitom z rozsudku odvolacího soudu zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto, že uplatnění nároku je rozporné s dobrými mravy, a bylo i vyloženo, o která skutková zjištění se daný úsudek opírá.
20. Nejvyšší soud dodává, že nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu žalobce dovoláním zjevně napadá toliko jako výrok akcesorický, když ve vztahu k němu neuplatňuje samostatnou argumentaci.
21. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na ni právo. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, s přihlédnutím k povaze sporu i učiněnému úkonu žalovaného je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u statutárních měst lze zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (srov. z mnoha nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 1. 2026
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu