28 Cdo 2013/2025

28 Cdo 2013/2025-548

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 239/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 25 Co 354/2024-491, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 16 105,10 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2024, č. j. 14 C 239/2020-392, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 2. 2025, č. j. 14 C 239/2020-476, zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu ve výroku konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY a XY (výrok I), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok II), žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 238 854 Kč (výrok III) a žalobkyni uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované (hlavnímu městu Praha, jež již z řízení vystoupilo) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 57 656,50 Kč (výrok IV).

2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně proti výrokům III a IV i žalované proti výrokům II a III rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, č. j. 25 Co 354/2024-491, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše náhrady činí částku 254 777,60 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), a ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 80 162,50 Kč (výrok IV) a o povinnosti žalobkyně nahradit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované (hlavnímu městu Praha, jež již z řízení vystoupilo) k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 5 045 Kč (výrok V).

3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyni liknavým až svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyně mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota pozemku vybraného žalobkyní jako pozemku náhradního, jenž je ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu jejího dosud neuspokojeného restitučního nároku, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu toho žalobou vymezeného pozemku, ohledně něhož žalobkyně nevzala v průběhu soudního řízení žalobu zpět.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné pro naplnění (jí dále konkretizovaných) kritérií dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění

pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.). Nesouhlasí s „přeceněním restitučního nároku žalobkyně“ a v této souvislosti předkládá jakožto doposud neřešenou otázku platnosti a závaznosti regulačního a zastavovacího plánu z roku 1935 pro jeho aplikaci při oceňování restitučního nároku (ocenění pozemků jako stavebních podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“).

Zdůrazňuje přitom, že zástavba dle uvedeného regulačního a zastavovacího plánu nebyla realizována. Dále pak požaduje podání výkladu pojmu „stavební nesrostlost“, stejně jako termínu „nezpevněná komunikace“ ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., přičemž brojí proti závěru odvolacího soudu o nepoužití konkrétních srážek podle citované vyhlášky. V tomto směru vyjadřuje přesvědčení, že stavební srostlost má být k okamžiku přechodu pozemků na stát posuzována ve vztahu k území obce determinující základní jednotkovou sazbu dle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nikoli k nejblíže nacházejícímu se zastavěnému území.

Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech, a to v souvislosti s potenciálním převodem vlastnického práva ke spornému pozemku na žalobkyni a následně na třetí osoby, jakož i s rizikem „přečerpání“ restitučního nároku žalobkyně.

5. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.

9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008 – označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Pokud byly sice odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je na místě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že judikatura dovolacího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).

10. Dospěly-li proto soudy nižšího stupně v přítomné věci na základě v rozhodnutích specifikovaných skutečností, jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní okolnosti pro určení charakteru daných pozemků, ke zjištění, že již v době přechodu sporných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro výstavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení charakteru nevydaných pozemků cokoliv vytknout. Své závěry o potřebě ocenit odňaté pozemky ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako stavební totiž opřely o konkrétní skutková zjištění, dle nichž tyto pozemky byly odňaty právě za účelem plánované výstavby v dané lokalitě, jež byla následně (byť s jistým časovým odstupem) též realizována.

Ve světle předestřeného lze také (přiměřeně) odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež z hlediska ocenění pozemků jako určených pro výstavbu (při naplnění dalších výše vzpomenutých kritérií) v odůvodněných případech nevylučuje, aby bylo přihlédnuto i k jiným podkladům územního plánování [kupř. územnímu plánu dosud nepotvrzenému, nebylo-li zde jiné platné (schválené) územně plánovací dokumentace; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26.

4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 280/23, jež je přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021]. Soudy nižších instancí tak v souladu s judikaturou akcentovaly účel, pro nějž byly pozemky státem odňaty, aniž pro stavební ocenění odňatých pozemků rigidně vyžadovaly existenci platné územně plánovací dokumentace.

11. Namítá-li žalovaná, že odňaté a nevydané pozemky nebyly zastavěny v souladu s regulačním a zastavovacím plánem pro obec Chvaly z roku 1935, respektive zpochybňuje-li platnost této územně plánovací dokumentace, je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že jiná územně plánovací dokumentace pro dané území v rozhodné době neexistovala a že podle zmíněného plánu (a dále podle neschváleného návrhu směrného plánu J. D. z roku 1950, jenž se některých odňatých a nevydaných pozemků dotýkal a tyto pozemky určoval shodně s regulačním a zastavovacím plánem pro obec XY z roku 1935 ke stavebním účelům) pak bylo v době přechodu sporných pozemků na stát fakticky postupováno (skutková zjištění přitom předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). V této souvislosti se jeví vhodným podotknout, že judikatura dovolacího soudu neobsahuje jakoukoliv (a to ani implicitně) formulovou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou, např. spočívající v totožnosti charakteru výstavby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2231/2022). Ostatně sama žalovaná z regulačního a zastavovacího plánu pro obec XY z roku 1935 vycházela při přecenění části restitučního nároku žalobkyně.

12. Na řešení dovolatelkou předkládaných otázek týkajících se platnosti regulačního a zastavovacího plánu pro obec XY z roku 1935 tak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, jelikož v přítomném sporu je podstatné, že regulační a zastavovací plán pro obec XY z roku 1935 se v době přechodu sporných pozemků na stát fakticky využíval (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Navíc namítá-li dovolatelka neplatnost zmíněného regulačního a zastavovacího plánu, opomíjí, že soudy jsou v civilním soudním řízení oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen z hlediska toho, zda se jedná o akty nicotné (nulitní), tedy o akty trpící vadami tak závažnými, že se neuplatní presumpce jejich správnosti (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, jakož i v něm citovanou judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014).

13. Vyslovuje-li dovolatelka nesouhlas i se závěrem odvolacího soudu ohledně aplikovatelnosti cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., sluší se připomenout, že soudy nižších stupňů čerpaly své závěry o ceně oprávněné osobě odňatých pozemků především z odborného posouzení relevantních okolností znaleckým posudkem, z něhož plyne i zjištění, že v případě odňatých a nevydaných pozemků – oceněných jako pozemky určené pro stavbu – nejsou dány okolnosti pro dovolatelkou namítanou korekci ceny (její snížení) ve smyslu uvedené přílohy odkazovaného cenového předpisu. Rozhodnutí (o tom, že podmínky pro snížení ceny ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nejsou naplněny) tedy soudy založily na individuálních skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení) a neměly-li se zřetelem k přijatým skutkovým zjištěním předpoklady pro aplikaci ustanovení cenového předpisu o cenových srážkách za naplněné (aniž by – v obecné rovině – vyloučily aplikovatelnost odkazovaného ustanovení o cenových srážkách), nelze ani v tomto směru jimi přijaté závěry kvalifikovat jako rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, nebo dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021).

14. Naznačuje-li pak snad žalovaná nesouhlas se soudy nižšího stupně převzatými znaleckými závěry o takovém charakteru odňatých pozemků, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., brojí svými argumenty proti skutkovým zjištěním, jakož i proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017).

15. K polemice dovolatelky s hodnocením znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., respektive revizního znaleckého posudku, je namístě dodat, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Zbývá dodat, že součástí znaleckého posouzení je i volba metod ocenění. Je tedy na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Znalec je povinen volbu jedné (či více) z metod ocenění řádně odůvodnit, přičemž toto odůvodnění podléhá posouzení soudu co do jeho úplnosti a vnitřní logiky. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku [k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, a ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4803/2016, uveřejněné pod číslem 89/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 4077/18), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3303/2022].

16. V projednávané věci soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s předestřenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soud prvního stupně, jehož konkluze odvolací soud aproboval, se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval hodnocením znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., i revizního znaleckého posudku a odůvodnil, proč vycházel z těchto znaleckých posudků, respektive z revizního znaleckého posudku, který při ocenění srážku za stavební nesrostlost se zastavěným územím a za přístup po nezpevněné komunikaci ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. neaplikoval, přičemž z uvedeného je zjevné, že oba soudy nižších stupňů považovaly revizní znalecký posudek za úplný, logický a souladný s ostatními důkazy.

17. K úvahám dovolatelky stran cenové srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pro stavební nesrostlost dovolací soud dodává, že za pozemek, který nebylo možno vydat oprávněné osobě pro některou ze zákonem stanovených překážek, náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru pozemku, jejž měl v době přechodu či převodu na stát (byť se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě), a to bez ohledu na změny v administrativním členění obcí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3183/2021, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12). Závěr soudů nižších stupňů, že odňaté pozemky nacházející se ke dni účinnosti zákona o půdě na území hlavního města Prahy mají být oceněny jednotkovou cenou stanovenou pro hlavní město Prahu s tím, že skutkové předpoklady pro aplikaci namítaných srážek se hodnotí ke dni odnětí daných pozemků státem, je tak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu. Jestliže k administrativnímu aktu začlenění obce XY do hlavního města Prahy došlo až v období po odnětí pozemků státem, bylo namístě otázku stavební srostlosti odňatých pozemků se souvislou zástavbou posuzovat ve vztahu k samostatné obci XY.

18. Na shora uvedeném nemůže ničeho změnit odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19, jež v obecné rovině připouští zohlednění případných specifik pozemků použitím korektivu a kritérií uvedených v příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.

19. Námitky žalované ohledně aplikovatelnosti cenové srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pro přístup po nezpevněné komunikaci pak primárně směřují ke zpochybnění metodiky ocenění použité v rámci znaleckého posudku. Ani v tomto směru přitom nelze konkluze soudů nižších stupňů pokládat za nepřiměřené.

20. Na dovolatelkou předestřené otázce, zda při aplikaci cenové srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pro přístup po nezpevněné komunikaci je nutné zkoumat existenci a charakter cesty pro každý jednotlivý odňatý pozemek či jest dostačující tak činit ve vztahu k souboru (areálu) současně odňatých pozemků ke konkrétnímu datu, pak rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci zjevně založeno není, jestliže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně své rozhodnutí založil na individuálních skutkových okolnostech případu (odňaté pozemky tvořily ucelený komplex pozemků, a to bez ohledu na jejich parcelní rozčlenění), tedy skutečnostech odůvodňujících posouzení, že v daném případě skutkové předpoklady pro aplikaci uvedené srážky naplněny nebyly. Nastíněná otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018).

21. Nelze také nezmínit, že obdobné závěry – jde-li o dovolatelkou zpochybňované ocenění restitučního nároku žalobkyně (v závislosti na ocenění odňatých pozemků) – Nejvyšší soud učinil již dříve ve skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků (viz usnesení ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2181/2024, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 430/2025).

22. Naznačuje-li dále žalovaná, že rozhodnutím odvolacího soudu v dané věci byl restituční nárok žalobkyně „přečerpán“, činí tak (opět) na podkladě jiných než odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění (a aniž by v tomto směru formulovala právní otázku, pro jejíž řešení by mohla být založena přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.). Žalovaná totiž dovozuje „přečerpání“ restitučního nároku žalobkyně z okolnosti, že žalobkyně se uspokojení svého nároku domáhá i v jiných soudních řízeních, z nichž některá nebyla dosud pravomocně skončena. Jestliže však dovolatelkou odkazovaná řízení v době rozhodování odvolacího soudu v přítomné věci (srovnej § 243f odst. 1 o. s. ř., podle něhož pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) dosud nebyla pravomocně skončena a žalobkyně se tak vlastnicí dalších tam případně požadovaných pozemků nestala, pak hodnota pozemku žalobkyní požadovaného v přítomném řízení (1 139 493,52 Kč) zůstatek jejího restitučního nároku nepřevyšuje.

23. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

24. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady v souvislosti se zastoupením advokátem, je žalovaná povinna tyto náklady v celkové částce 16 105,10 Kč žalobkyni nahradit. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 12 860 Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 795,10 Kč.

25. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobkyně, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

26. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 9. 9. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu