28 Cdo 2015/2017-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobkyně Original S1 Property, SE, se sídlem v Praze 3,
Roháčova 1666/94, identifikační číslo osoby: 24273414, zastoupené JUDr. Jiřím
Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 2828/151, proti žalovanému
T. H., v P., zastoupenému Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem se sídlem v
Říčanech, Lipanská 331/7, o zaplacení částky 450.729,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 156/2014, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2016, č. j.
30 Co 344/2016-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.632,40 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Norberta Hemelíka,
advokáta se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22 1. 2016, č. j. 14 C 156/2014-70,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému
zaplatit jí částku 450.729,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z
této částky od 7. 11. 2012 do zaplacení (výrok I.). Žalobkyni byla uložena
povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 38.756,- Kč
(výrok II.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č. j.
30 Co 344/2016-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že náklady
řízení je žalobkyně povinna žalovanému zaplatit k rukám advokáta Mgr. Norberta
Hemelíka (výrok I.). Žalobkyni dále uložil povinnost zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26.136,- Kč k rukám Mgr. Norberta
Hemelíka (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že mezi
právním předchůdcem žalobkyně a společností Valia Praha, s. r. o. byla dne 30.
11. 2009 uzavřena smlouva, na jejímž základě vykonávala společnost Valia Praha,
s. r. o. správu a údržbu nemovitostí ve vlastnictví právního předchůdce
žalobkyně. Mezi jinými, měla i oprávnění hradit z provozního účtu došlé
faktury, včetně faktur vlastních. Tímto způsobem si uhradila z hotovostní
pokladny fakturu č. FVS-317/2012 ze dne 31. 8. 2012, splatnou dne 14. 9. 2012,
na částku 450.729,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013,
č. j. 42 ECm 102/2013-27, byla společnosti Valia Praha, s. r. o. uložena
povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 450.729,- Kč s
příslušenstvím, přičemž bylo uzavřeno, že o tuto částku se společnost Valia
Praha, s. r. o. na úkor právního předchůdce žalobkyně bezdůvodně obohatila.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 39 T
168/2014, byl žalovaný zproštěn obžaloby pro skutky, jichž se měl dopustit tím,
že právnímu předchůdci žalobkyně fakturoval a později z jeho účtu inkasoval
provize za zprostředkování pronájmů bytů, k nimž nikdy nedošlo, a finanční
prostředky si ponechával pro vlastní potřebu. Zjištěný skutkový stav odvolací
soud posoudil podle ustanovení § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a s
ohledem na námitky uplatněné v odvolacím řízení i podle § 420 odst. 1 a 2 obč.
zák. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný není ve sporu o
vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimován, neboť fakturu na spornou
částku vystavil jako zaměstnanec společnosti Valia Praha, s. r. o., která byla
na základě smlouvy oprávněna disponovat prostředky na provozním účtu. Tvrzení o
tom, že si pro svou potřebu finanční prostředky ponechal žalovaný, označil
odvolací soud za opožděné, a tudíž procesně nepřípustné. Neztotožnil se dále s
námitkou žalobkyně o nedostatku poučení ve smyslu § 118a odst. 1, 2 a 3
občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Uvedl, že žalobkyně v řízení
tvrdila pro věc rozhodné skutečnosti dostatečně, a proto žádného poučení nebylo
potřeba. Odvolací soud rovněž nepřihlédl k navrhované právní kvalifikaci podle
§ 420 odst. 1 a 2 obč. zák. Uvedl, že žalobkyně v řízení před soudem prvního
stupně neuplatnila žádná tvrzení o skutečnostech, z nichž by bylo možné dovodit
naplnění zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu. Navíc, i pokud by
jednáním žalovaného žalobkyni škoda byla způsobena, pak by jeho věcné pasivní
legitimaci bránily důsledky vyplývající z ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že
dovolání je přípustné s ohledem na odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací
praxe soudu dovolacího v právní otázce týkající se poučovací povinnosti soudu
podle ustanovení § 118a o. s. ř. Namítá, že soud prvního stupně měl žalobkyni
poučit o potřebě tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy k prokázání
věcné pasivní legitimace žalovaného. Absence poučení ze strany soudu prvního
stupně, s jehož nesprávným postupem se ztotožnil i odvolací soud, je zcela
zásadní vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyni tak byla odepřena možnost tvrdit a prokázat, že excesivní jednání
žalovaného založilo jeho obecnou odpovědnost za vznik škody na rámec
odpovědnosti pracovněprávní. Dovolatelka cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne
7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10 (nález je přístupný na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), z rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012 (oba rozsudky, stejně jako dále
uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dále namítá nesprávné posouzení jednání
žalovaného coby zaměstnance společnosti Valia Praha, s. r. o. ve vztahu ke
vzniku škody, popřípadě ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce. Uvádí, že na úkor žalobkyně se obohatil žalovaný tím, že si předmětné finanční
prostředky ponechal pro svou potřebu a využil stavu, kdy společnost Valia
Praha, s. r. o. de facto řídil a ovládal. Dobře si byl také vědom situace, že
společnost nemá žádný majetek a pohledávka, jež byla žalobkyni přiznána
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, č. j. 42 ECm
102/2013-27, je nedobytnou. Poukazuje na judikatorní závěr vyplývající z
rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/75
a domnívá se, že v něm vyjádřený právní názor je použitelný i v poměrech
projednávané věci. Podle názoru žalobkyně bylo možné do poměrů projednávané
věci aplikovat – za předpokladu, že by byla žalobkyně řádně poučena ve smyslu §
118a o. s. ř. – i závěry o možném uplatnění jak nároku na vydání bezdůvodného
obohacení, tak i nároku na náhradu škody v jednom, popřípadě i v samostatných
řízeních, jak vyplývají z rozsudku Velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013. V
návaznosti na uvedené závěry pak žalobkyně má za to, že na straně žalovaného
došlo k excesu z plnění pracovněprávních povinností a ke vzniku jeho
odpovědnosti za vzniklou škodu podle občanského zákoníku. S odkazem na
rozhodovací praxi dovolacího soudu (zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo
3125/2005, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 2269/2006, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1855/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25
Cdo 482/2005) uvedla, že jako zaměstnanec společnosti Valia Praha, s. r. o.
sledoval žalovaný jen svůj vlastní zájem, byť k jednání došlo v rámci výkonu
podnikatelské činnosti společnosti. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání označil rozsudek odvolacího soudu za správný
po skutkové i právní stránce. Má za to, že řízení před soudem prvního stupně a
ani před soudem odvolacím nebylo postiženo tvrzenou vadou spočívající v
nesplnění poučovací povinnosti žalobkyně soudem ve smyslu § 118a o. s. ř. Je
dále přesvědčen o neaplikovatelnosti závěrů přijatých ve věci bezdůvodného
obohacení získaného z nepoctivých zdrojů v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/1975 a nepřípadnosti užití závěrů
formulovaných v rozsudku Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013. Navrhl, aby
dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, dospěje-li dovolací soud k
závěru, že je přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
bylo vydáno dne 11. 10. 2016 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č.
296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a
že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237
o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné
proto, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného, resp.
procesního práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být
způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř.,
jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od
které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem
odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci dovolatelka obsahově – nikoliv explicitně – vymezuje otázku
procesního práva, za jakých (procesních) okolností je soud povinen poskytnout
účastníku řízení poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Má za
to, že zvolený postup soudu prvního stupně, jehož správnosti přisvědčil
odvolací soud, byl v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (potažmo
rozhodovací praxí Ústavního soudu). Tím měl být naplněn důvod přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlil.
V řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným (v tzv.
sporném řízení, o něž šlo i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční
zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy, řečeno jinak, tím, jak žalobce
vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením
skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě
žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených
skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu
řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná,
neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho
rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav
věci právně posuzuje. Dospěje-li soud k závěru, že skutková zjištění učiněná v
řízení lze subsumovat pod jinou hypotézu právní normy, než tu, jejíhož naplnění
se dovolává účastník řízení, je povinen tak učinit (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně rozsudky ze dne 25. 11. 2004,
sp. zn. 32 Odo 160/2002, ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 1025/2004 a ze dne
28. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2729/2006).
Splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a unesení břemene tvrzení a
důkazního břemene patří k základním požadavkům občanského soudního řízení při
zjišťování skutkového stavu. Účastník, který tyto povinnosti nesplní, nemůže
mít ve věci úspěch. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je potřebné,
aby o těchto procesních povinnostech byli účastníci náležitě poučeni. Poučovací
povinnost soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. se uplatní v případech, kdy se v
průběhu řízení ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo
že je uvedl neúplně (odst. 1), nebo má-li předseda senátu zato, že věc je možné
po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, pročež
je nutné v potřebném rozsahu doplnění vylíčení rozhodných skutečností (odst.
2). K poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř. je třeba přistoupit pouze v případě,
že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem,
než odpovídá názoru účastníka, jímž není navíc soud vázán, vyvolá-li tento
nesoulad v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení
(srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo
1586/2005, ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, a ze dne 11. 1. 2016,
sp. zn. 32 Cdo 137/2014). Postačují-li ovšem v řízení přednesená tvrzení a
navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky
věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle
ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).
V poměrech projednávané věci dovolatelka v žalobě a v průběhu řízení před
soudem prvního stupně tvrdila a prokazovala skutečnosti, jež soudu prvního
stupně jednoznačně umožňovaly rozhodnout bez toho, aby musela být soudem
poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Uplatnila zcela určitá a úplná
tvrzení o tom, že žalovaný si částku 450.729,- Kč ponechal, ač k tomu neměl
žádný důvod, a k jejímu vydání je povinen spolu se společností Valia Praha, s.
r. o. Za tohoto stavu popsané vymezení skutkových okolností věci nalézacímu
soudu umožnilo, aby věc právně posoudil ve smyslu ustanovení § 451 a
následujících obč. zák. Vylíčení rozhodných skutečností v žalobě bylo naprosto
určité a dostatečné pro právní kvalifikaci nároku jako náhrady z titulu
bezdůvodného obohacení v řízení, které bylo vedeno proti někomu, kdo podle
hmotného práva neměl povinnost toto obohacení vydat. Vymezený skutek přitom
nijak neodůvodňoval úvahu soudu prvního stupně o jiné právní kvalifikaci věci
(o náhradě škody) a dovolatelce poskytnout poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o.
s. ř.
Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS
2014/10, a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo
1241/2011, a ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, nemůže být případný
již jen proto, že citovaná rozhodnutí (ve shodě s judikaturou dovolacího soudu)
vážou poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.,
popřípadě § 118a odst. 2 o. s. ř., na případy, kdy by účastník řízení pro
nesplnění povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní (popřípadě obou
povinností) nebyl ve věci úspěšný, tedy v pozici žalujícího by došlo k
zamítnutí žaloby. V odkazovaných rozhodnutích byla navíc potřeba poskytnout
poučení o břemeni tvrzení a břemeni důkazním vyvolána existencí jiných
procesních okolností. Ve věci, v níž dovolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 24.
1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, se žalující ocitl v důkazní nouzi ohledně
tvrzení, že na něj bylo platně převedeno právo k technické a výkresové
dokumentaci, jež by zakládalo důvodnost nároku na zdržení se jejího využívání
jinou osobou, přičemž soudy neprovedly (při přijatém právním názoru na neplatný
převod práva) žalujícím navržené jiné důkazy, které mohly převod popsaného
práva prokázat. Ve věci, v níž dovolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 27. 6.
2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, nutnost poskytnout poučení vyplynula z odlišného
právního názoru odvolacího soudu (oproti soudu prvního stupně), což mělo
vyvolat postup předvídaný v ustanovení § 219a odst. 1 ve spojení s ustanovením
§ 213b odst. 2 o. s. ř. V nálezu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, se
Ústavní soud zabýval otázkou nesplnění poučovací povinností soudu ve smyslu §
118a o. s. ř. k prokázání tvrzení o výši náhrady škody v situaci, kdy obecný
soud nedal stěžovateli nijak najevo, že by neměl toto tvrzení za prokázané.
Nemůže obstát ani další námitka žalobkyně o překvapivosti rozhodnutí soudu se
závěrem o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného, jež sama o sobě
rovněž přípustnost dovolání založit nemůže. Podle judikatury Nejvyššího soudu
řízení je postiženo rovněž vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí.
Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno
na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud
přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy
odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný
z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem
posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková
rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a
právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího
řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Předvídatelnosti
rozhodnutí odvolacího soudu lze přitom docílit tím, že odvolací soud seznámí
účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomuto názoru
vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu
přizpůsobit své právní a skutkové námitky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009).
V projednávané věci nenese rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, žádné atributy rozhodnutí překvapivého. Postup
nalézacího soudu byl jasně předvídatelný již vzhledem k tomu, že právní
předchůdkyně žalobkyně byla jako žalující účastníkem řízení o vydání
bezdůvodného obohacení vedeného pod sp. zn. 42 ECm 102/2013 u Městského soudu v
Praze. Pokud pak rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, č. j.
42 ECm 102/2013-27, bylo právnímu předchůdci žalobkyně přiznáno proti
společnosti Valia Praha, s. r. o. právo na zaplacení částky 450.729,- Kč na
základě stejných skutkových okolností, za nichž se zaplacení totožné částky
domáhá v tomto řízení po žalovaném, pak výsledek tohoto řízení mohl být pro
žalobkyni dopředu lehce odhadnutelný.
Dalšími námitkami uplatněnými žalobkyní v dovolání se z důvodu procesní
ekonomie dovolací soud již nezabýval, neboť nezbytnost jejich posouzení z
hlediska naplnění předpokladu přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu by
vyvstala pouze v případě, pokud by žalobkyně v řízení před soudem prvního
stupně proti žalovanému uplatnila a skutkově vymezila nárok na náhradu škody a
nikoliv nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Závěry z rozhodovací praxe
dovolacího soudu (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, ze dne 27. 9.
2006, sp. zn. 25 Cdo 3125/2005, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2269/2006, a
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1855/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 482/2005), jež jsou vázány na posouzení
procesní otázky možného uplatnění nároku na náhradu škody vedle nároku na
vydání bezdůvodného obohacení v jediném, popřípadě samostatném, řízení a
hmotněprávní otázky deliktní odpovědnosti osoby, jež se dopustila protiprávního
jednání v rámci plnění pracovní či jiné obdobné činnosti, popřípadě v
souvislosti s ní, pro jiného, se tak v poměrech projednávané věci uplatnit
nemohou.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I., jíž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, pak ve vztahu k těmto
akcesorickým výrokům neuplatnila žádnou dovolací argumentaci, a ani nevymezila,
v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto
výrokům.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu