28 Cdo 2030/2025-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) A. K., b) K. B., a c) E. H., všech zastoupených Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 47/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, č. j. 54 Co 80/2025-173, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze (odvolací soud) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (soud prvního stupně) ze dne 17. 10. 2024, č. j. 15 C 47/2024-145, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobci (oprávněnými osobami, nabývajícími) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále také jako „předmětný pozemek“), a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
2. Rozhodováno bylo o žalobci uplatněném nároku na převod jiného (náhradního) zemědělského pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že restituční nárok žalobců coby oprávněných osob (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.) dosud nebyl plně uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky), že žalobcům přiřknutý náhradní pozemek není k danému účelu nevhodný, že jeho převodu z vlastnictví státu do vlastnictví žalobců nebrání žádná překážka a jeho cena nepřevyšuje hodnotu neuspokojeného restitučního nároku.
3. Dovoláním napadá žalovaná (dále také jako „dovolatelka“) rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I, zmiňujíc současně i nákladový výrok II rozsudku jen jako akcesorický. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím (při řešení otázky její liknavosti a svévole a vhodnosti nárokovaného náhradního pozemku) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro uspokojení nároku žalobců mimo proces veřejných nabídek, jestliže jí pořádané veřejné nabídky měly dostatečné kvantitativní i kvalitativní parametry nato, aby jejich prostřednictvím žalobci uspokojili své restituční nároky, současně poukazuje i na nedostatečnou aktivitu žalobců (účast ve veřejných nabídkách) při uspokojování restitučního nároku. Jako kontradiktorní k ustálené judikatuře dovolatelka současně nastoluje i otázku vhodnosti (převoditelnosti) předmětného pozemku, namítajíc, že tvoří funkční celek (areál) s přilehlou stavbou.
4. V podaném dovolání žalovaná současně učinila návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 6. 8. 2025, č. j. 28 Cdo 2030/2025-189).
5. Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili.
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze obecně odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního vhodného pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
9. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tudíž přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát znemožňuje či znesnadňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy tak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
10. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo1540/2015).
11. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. V odůvodnění svého rozhodnutí (i s odkazem na jím současně aprobované závěry soudu prvního stupně, jež považoval i v tomto směru za správné) přesvědčivě vyložil, proč si žalovaná ve vztahu k restitučnímu nároku žalobců počínala liknavě a svévolně, přičemž učiněné konkluze nelze považovat za nepřiměřené. Odvolací soud k nim dospěl po komplexním vyhodnocení zjištěných okolností, z nichž lze zmínit nejenom aktivní účast žalobců v nabídkových řízeních, jež nevedla k uspokojení jejich nároků, a nedostatečnou kvalitativní a kvantitativní nabídku pozemků zařazovaných do veřejných nabídek (viz bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, podpůrně též body 48, 50 a 51 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), ale taktéž dobu, po kterou nebyl nárok žalobců uspokojen (viz bod 52 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a také i zjištění o evidování restitučního nároku žalovanou v nesprávné výši a jeho toliko částečné přecenění v roce 2023 k žádosti žalobců (viz bod 55 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
12. Nelze pak přehlédnout, že dovolatelkou uplatňovaná argumentace vychází i z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud [jenž svůj hodnotící závěr o svévoli a liknavosti žalované (jejího předchůdce) staví na komplexním posouzení zjištěných okolností, z nichž v odůvodnění akcentuje zejména kvalitativní a kvantitativní parametry veřejných nabídek v období let 1999 až 2011, a aktivní účast žalobců při uspokojování jejich restitučního nároku], a v tomto směru překračuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je přitom dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
13. K dovolacím námitkám jest připomenout, že závěry o svévolném a liknavém postupu žalované při uspokojování restitučního nároku v přítomné věci soudy založily nejenom na hodnocení parametrů veřejné nabídky náhradních pozemků (coby okolnosti žalovanou v podaném dovolání zvlášť akcentované), nýbrž přihlédly i k aktivitě žalobců a době, po kterou nebyl jejich restituční nárok uspokojen, ale i na zjištění o nesprávné evidenci restitučního nároku co do jeho výše.
14. Rozhodnutí odvolacího soudu se nepříčí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku zabývá právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů a jež byly v tehdy posuzované věci oproti přítomné věci jiné [byla-li nadto v nyní projednávané věci prokázána aktivní (opakovaná) účast žalobců ve veřejných nabídkách pořádaných žalovanou]. Pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci není přiléhavý ani další odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2374/2022, jestliže v přítomné věci úsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o liknavosti a svévoli žalované, potažmo o naplnění podmínek pro vyhovění žalobě na převod konkrétního vhodného pozemku mimo rámec veřejných nabídek není spojen (jen) s nedostatečnou kvalitativní a kvantitativní nabídkou, nýbrž je odůvodněn i dlouhodobě nesprávnou kvantifikací restitučního nároku žalobců, jakož i dobou, po kterou nebyl nárok žalobců doposud uspokojen, navzdory jejich aktivní účasti ve veřejných nabídkách pořádaných žalovanou.
15. Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani výhrady dovolatelky vůči konkluzím odvolacího soudu stran vhodnosti (převoditelnosti) předmětného pozemku (parc. č. XY v katastrálním území XY).
16. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky, jimiž lze uspokojit restituční nárok oprávněné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb., jest rozumět pozemky (ve vlastnictví státu, s nimiž je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad; srov. § 11b zákona č. 229/1991 Sb.), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Pozemkový úřad nezahrne do veřejné nabídky pozemek, jehož převodu brání zákonná překážka, nebo pozemek, ke kterému uplatnila třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (srov. § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
17. V rámci posouzení, je-li ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je významné, zdali jeho převodu nebrání zákonné překážky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, lze-li jej reálně obhospodařovat či nevzniknou-li jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu; příkladmo uvedená hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a v něm citovaná rozhodnutí). Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest potřeba hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování stávajících vlastnických poměrů – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020).
18. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi judikuje, že při zkoumání, zda je dána překážka naturální restituce podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (tím spíše i restituce náhradní) se považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). I v případě uspokojování nároku vydáním jiného (náhradního) zemědělského pozemku je tedy nutno zvažovat případnou funkční provázanost oprávněnou osobou vybraného pozemku s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit i vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
19. Z ustálené rozhodovací praxe plyne, že pro závěr o funkční souvislosti pozemků a staveb není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Funkční souvislost (pozemků a staveb) přitom představuje takový vztah dvou věcí, kdy jedna věc v podstatě umožňuje druhé plnit její funkci. Ve vztahu funkční souvislosti je ekonomická a užitná hodnota jedné věci oddělením od druhé věci podstatně snížena. Může se jednat jak o vztah oboustranné závislosti, kdy ani jedna z věcí nemůže samostatně plnit řádně svou funkci, tak o vztah jednostranné závislosti, kdy jedna věc může plnit svou funkci samostatně, zatímco druhá nikoli (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod číslem 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 240/2022).
20. V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, z recentní judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2218/2023) byly dále aprobovány i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady s rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor. Jestliže i ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. představuje překážku pro vydání nezastavěných pozemků v rozlehlých areálech (sídlištních, sportovních i jiných) oprávněné osobě pro jejich funkční souvislost se stavbami, tím obezřetněji je třeba přistupovat k situacím, kde oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní obklopuje stavbu domu a slouží obyvatelům tohoto domu, s nímž tvoří jeden funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
21. K řešené problematice lze dále připomenout i rozhodovací praxi Ústavního soudu vážící se k restituci pozemků (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), která nepřipouští naturální restituci tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona č. 229/1991 Sb. (viz také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008).
22. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je zpravidla úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, jsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru přiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
23. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci, zjevně přidržel a jím učiněná konkluze, že předmětný zemědělský pozemek (s nímž je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad; § 11b zákona č. 229/1991 Sb.) je z vlastnictví státu převoditelný, potažmo vhodný i k náhradní naturální restituci, není nepřiměřená či jakkoliv rozporná s odkazovanou judikaturou.
24. Při zkoumání vhodnosti (převoditelnosti) předmětného pozemku vyšel odvolací soud ze zjištění, že jde o nezastavěný zemědělský pozemek ve vlastnictví žalované, byť aktuálně propachtovaný třetí osobě a jí aktuálně užívaný; jako součást zemědělského půdního fondu (co do druhu evidovaný jako zahrada) jde ovšem o pozemek zemědělsky obhospodařovatelný, jenž není ve funkčním celku s jinými nemovitostmi [není nezbytný pro řádné a komfortní užívání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY či stavby č. p. XY stojící na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví třetí osoby, kterou neobklopuje, resp. ke které ani nepřiléhá, jsa od ní oddělen pozemkem parc. č. XY (zahrada) v k. ú. XY, přes který je přístup k domu č. p. XY]. Na podkladě takto učiněných skutkových zjištění odvolací soud přesvědčivě odůvodnil závěr, že předmětný pozemek se sousedními nemovitostmi funkčně nesouvisí, že mezi ním a sousedními nemovitostmi vztah funkční závislosti není (ať již jednostranné či oboustranné, kdy by pozemek či stavba nemohly plnit svou funkci samostatně, tedy že by samostatné užívání stavby či pozemku bylo nemožné či redukované nad únosnou míru; srov. bod 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podpůrně též bod 66 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Uzavřel-li tak odvolací soud za daného stavu při aprobaci soudem prvního stupně učiněných závěrů, že předmětný pozemek lze považovat za vhodný i k náhradní naturální restituci a z vlastnictví státu do vlastnictví oprávněné osoby k danému účelu převoditelný, nejde o závěr nepřiměřený či jakkoliv se příčící závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zahrnuje v to i dovolatekou v části VII dovolání odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu.
25. Dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí odrážejí jiný skutkový stav oproti tomu, jenž byl zjištěn v nyní v projednávané věci. Ve věci posuzované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, dospěly nižší soudy k závěru, že tam nárokované pozemky (zahrady) byly nezbytné k užívání konkrétních rodinných domů, s nimiž bezprostředně souvisely a jejich využitelnost pro zemědělské účely byla nulová. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, bylo vydáno v situaci, kdy tam nárokovaný pozemek (v rámci původní restituce) bezprostředně funkčně souvisel se sousedícími stavbami (běžeckým oválem, sportovním hřištěm) a byl situován v oploceném areálu školy, a kdy bylo i ve světle těchto okolností nutno prověřit jeho praktickou využitelnosti oprávněnou osobu, což tehdy soudy nižších stupňů neučinily.
Uvedeným defektem rozhodnutí odvolacího soudu v přítomné věci stiženo není. Oba soudy se i otázkou možné funkční souvislosti předmětného pozemku se sousedními pozemky či stavbou na vedlejším pozemku podrobně zabývaly a učinily i zjištění o jeho další samostatné využitelnosti (že jej bude možné i nadále užívat jako zahradu).
26. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
27. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
29. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
30. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu