USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně V. P., zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 59/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2024, č. j. 14 Co 190/2024-717, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 10. 2024, č. j. 14 Co 190/2024-727, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 14 Co 190/2024-717, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 10. 2024, č. j. 14 Co 190/2024-727, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. 5. 2024, č. j. 6 C 59/2018-685, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k bezúplatnému převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Předestřela otázku ocenění právnímu předchůdci žalobkyně odňatého pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Mínila, že ji odvolací soud posoudil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1904/2022.
3. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř. jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k výstavbě je ovšem třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř. na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017). Nejvyšší soud přitom konstantně aprobuje flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm uvedená); judikatura Nejvyššího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou – vždy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci – k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).
6. Byl-li však oprávněné osobě odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží jí náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě. Ve prospěch oprávněné osoby tudíž nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).
7. Jestliže tedy odvolací soud, respektuje právní závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3880/2023, vycházející z výše citované judikatury, dovodil, že právnímu předchůdci žalobkyně odňatý pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je třeba ocenit jako pozemek zemědělský, neboť k okamžiku převodu na stát neexistovala územně plánovací dokumentace, která by jej určovala k zastavění (předmětný pozemek mající charakter pastviny k okamžiku přechodu na stát – 2. 2. 1965 – nebyl určen k zastavění územně plánovací dokumentací, kterou zjevně nepředstavoval pouhý plán programové studie pro aglomeraci kolínskou z roku 1955 či grafické torzo směrného územního plánu z let 1957 až 1958; existence směrného územního plánu zásadně není objektivně způsobilou – pro svoji obecnost, ale i z hlediska svého účelu, směřujícího toliko k určení základní /hrubé/ skladby určitého útvaru – definovat stavební určení příslušného pozemku; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10), stavební záměr se nikterak nepodával z nabídky bezplatného odevzdání předmětného pozemku do vlastnictví státu právním předchůdcem žalobkyně (ze dne 2. 2. 1965) a nemůže jej z povahy věci dokládat ani vyhotovení geometrického plánu rozdělujícího pozemek na menší pozemkové parcely z 6. 12. 1952 (objednaného právním předchůdcem žalobkyně), když výstavba garáží byla na pozemku realizována až v roce 1975, tedy nikoliv bezprostředně po odnětí pozemku, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Existenci územně plánovací dokumentace přitom nemůže (bez dalšího) nahrazovat údaj v hospodářských smlouvách ze dne 23. 3. 1966 a 4. 5. 1966 o určení nově vzniklých pozemkových parcel k výstavbě rodinných podnikových domů (jež se ostatně nerealizovala – pozemek byl následně zastavěn garážemi). V řízeních vedených mezi totožnými účastníky o uspokojení téhož restitučního nároku přitom dovolací soud za obdobných skutkových poměrů již opakovaně dovodil, že odňatý pozemek není namístě ocenit jako stavební (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3400/2020, a ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1613/2021). Dovolatelkou zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1904/2022, pak na vyřešení otázky ocenění odňatého pozemku založeno nebylo, když důvodem zamítnutí žaloby byla zde absence liknavosti žalované při uspokojování uplatněného restitučního nároku.
8. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
9. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované, která podala vyjádření k dovolání patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu