28 Cdo 2127/2025-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalované Ireně Světinské, identifikační číslo osoby 025 24 732, se sídlem v Křečhoři, Kamhajek 24, zastoupené Mgr. Michalem Průžkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrské náměstí 1186/1, o zaplacení částky 991 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 236/2024 (dříve EPR 328573/2023), o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 28 Co 107/2024-116, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Shora označeným usnesením Krajský soud v Praze (odvolací soud) potvrdil usnesení Okresního soudu v Kolíně (soud prvního stupně) ze dne 21. 3. 2024, č. j. EPR 328573/2023-11, jímž byl zamítnut návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 1. 2024, č. j. EPR 328573/2023-6 (výrok I
2. Odvolací soud tak rozhodl znovu poté, kdy jeho předchozí rozhodnutí – usnesení ze dne 30. 4. 2024, č. j. 28 Co 107/2024-22 (jímž bylo usnesení soudu prvního stupně rovněž potvrzeno, avšak bez toho, že bylo by přihlédnuto ke všem žalovanou uváděným okolnostem a označeným důkazům) – bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2474/2024.
3. Platební rozkaz byl doručen žalované do datové schránky dne 4. 2. 2024 a odpor proti němu, spolu s žádostí o prominutí zmeškání lhůty (§ 58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), podala žalovaná až 15. 3. 2024 (tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty 15 dnů plynoucí od jeho doručení). Podaný návrh odůvodnila zdravotními problémy.
4. Podle odvolacím soudem učiněných zjištění žalovaná v inkriminovaném období trpěla určitými zdravotními problémy, v období od 2. 2. 2024 do 20. 2. 2024 prodělala bronchitidu, dne 6. 2. 2024 jí byla diagnostikována tříselná kýla a pro popisované zdravotní potíže a s nimi spojené bolesti později navštívila i chirurgickou ambulanci. Po zhodnocení všech provedených důkazů, jak listinných, tak i svědeckých výpovědí, odvolací soud uzavřel, že překážka spočívající v nepříznivém zdravotním stavu, bránící žalované ve včasném podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu, odpadla nejpozději 20. 2. 2024 a poté započala plynout lhůta, v níž žalovaná měla (mohla) podat návrh na prominutí zmeškání zákonné lhůty k podání odporu (a spolu s tím učinit i zmeškaný úkon); tato lhůta pak uplynula 6. 3. 2024. Konstatoval, že zdravotní stav žalované nebyl po celou dobu neměnný a navzdory tomu, že docházelo k jeho zlepšení (i v období od 5. 3. 2024 do 8. 3. 2024), podala žalovaná návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu až 15. 3. 2024. Nadto odvolací soud zmínil i okolnost, že již před podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobce komunikoval se zástupcem žalované, jenž byl ve spojení s žalovanou, jež tak měla možnost učinit kvalifikovaný procesní úkon i prostřednictvím svého zástupce.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, „zda – dojde-li v průběhu běhu patnáctidenní lhůty podle § 58 odst. 1 věty druhé o. s. ř. ke vzniku nového omluvitelného důvodu podle § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. – běží po odpadnutí nového omluvitelného důvodu nová patnáctidenní lhůta podle § 58 odst. 1 věty druhé o. s. ř.“. Dovolatelka namítá, že v závěru lhůty k podání odporu, po odpadnutí prvotní překážky (bronchitida), jí vznikla nová (další) překážka z důvodů zdravotních (bolesti spojené s břišní kýlou), dovozujíc, že až po jejím odpadnutí jí počala běžet (nová) patnáctidenní lhůta k učinění daného úkonu. Navrhla zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K tomu učinila i návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného usnesení.
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu i jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu „z omluvitelného důvodu“. Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou; příčina toho, proč účastník (jeho zástupce) zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2350/2016). Současně je nutno mít na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, uveřejněné pod číslem 99/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013).
9. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu trvale nepříznivý zdravotní stav účastníka, jenž se v průběhu trvání lhůty k podání odvolání nezměnil, v zásadě nelze považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty, přičemž omluvitelným důvodem jsou zpravidla takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, jež nastanou v průběhu lhůty k učinění úkonu (např. náhlá nemoc nebo úraz), po jejichž odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, uveřejněné pod číslem 99/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 976/2017).
10. Při úvaze o omluvitelnosti důvodů ve smyslu § 58 odst. 1 věty první o. s. ř., jakož i pro posouzení toho, zda tyto důvody skutečně bránily účastníku učinit příslušný procesní úkon, je nutné přihlížet k okolnostem konkrétního případu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, nebo ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2959/99, 28 Cdo 2960/99 (proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 144/2000), nebo jeho usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2176/2015 (proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 221/16)].
11. Při zkoumání omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty tak soud musí vždy vycházet z konkrétních (individuálních) okolností každého jednotlivého případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2680/2020, či ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 329/2021); úvahu odvolacího soudu o tom, zda byly splněny podmínky aplikace ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3798/2020, ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1122/2021, ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1015/2023, či ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2477/2023).
12. Předpokladem pro prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 58 o. s. ř. je tedy okolnost, že účastník zmeškal úkon, který mu přísluší, důvod zmeškání je na straně účastníka (resp. jeho zástupce) omluvitelný, návrh na prominutí zmeškání lhůty byl podán do 15 dnů po odpadnutí překážky a s návrhem na prominutí zmeškání lhůty byl spojen též zmeškaný úkon.
13. V přítomné věci odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že byla-li zde překážka, jež žalované bránila ve včasném podání odporu (a tedy ve smyslu ustanovení § 58 o. s. ř. byla důvodem zmeškání úkonu), odůvodněná zdravotními potížemi (respirační onemocnění žalované), pak trvala od 2. 2. 2024 a skončila (odpadla) 20. 2. 2024; lhůta k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty (s nímž je třeba spojit i zmeškaný úkon) by tak uplynula 6. 3. 2024. Byť pak žalované bylo (dne 6.
2. 2024) diagnostikováno i další onemocnění (tříselná kýla, pro kterou podstoupila lékařské vyšetření), dle závěru odvolacího soudu (jím učiněného skutkového zjištění na základě hodnocení provedených důkazů) nešlo o zdravotní potíže takového charakteru, jež by žalované znemožňovaly „běžné fungování“ (kdy odvolací soud současně konstatuje i zlepšení zdravotního stavu již v době před uplynutím lhůty k učinění daného procesního úkonu). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se přitom podává, že zdravotní problémy musí být objektivně zpravidla takového charakteru, že účastníka ze zmeškaného úkonu zcela vyloučí (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5355/2017, či ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2634/2024); soud přitom bere v úvahu nejen povahu zdravotních problémů, ale i charakter úkonu a možnost jej učinit i prostřednictvím zástupce. Konkluze odvolacího soudu učiněná na podkladě provedeného dokazování (kdy soud vedle lékařské dokumentace vycházel také z výpovědí slyšených svědků, včetně osob žalované nejbližších) není zjevně nepřiměřená. Z uvedeného tak současně plyne, že na dovolatelkou formulované otázce stran běhu „nové lhůty k podání odporu“ (resp. k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty, s nímž je třeba spojit i zmeškaný úkon, odpor proti platebnímu rozkazu) po vzniku „nového“ omluvitelného důvodu (jejž žalovaná spojuje právě s bolestmi v souvislosti s nově diagnostikovanou břišní kýlou) rozhodnutí odvolacího soudu ani nezávisí (odvolací soud toto další, později diagnostikované onemocnění za překážku, jež by žalované bránila v učinění daného procesního úkonu, ani nepovažoval).
14. V této souvislosti lze připomenout, že revize konkrétních odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů (zde i co do povahy onemocnění, jeho závažnosti a s ním spojených omezení žalované v běžném a profesním životě) dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována výlučně na otázky právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nepřísluší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 16. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 17. Výrok o nákladech řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). 18. V situaci, kdy bylo v přiměřené lhůtě rozhodnuto o podaném dovolání, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolatelkou současně podaném návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 o. s. ř.), jenž se tím stal bezpředmětným, resp. sdílí osud nepřípustného, meritorně neprojednatelného dovolání (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2025 Mgr. Petr Kraus předseda senátu