USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobců a) J. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zuzanou
Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, b) E. S., narozené
XY, bytem v XY, c) B. S. S., narozené XY, obou zastoupených JUDr. Ivanou
Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, za účasti 1) České
republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, 2)
Družstva LIBAGRO, se sídlem v Líbeznicích, Družstevní 511, identifikační číslo
osoby: 00107026, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu – o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 21 C
150/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31.
března 2022, č. j. 103 Co 3/2022-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových náklady dovolacího řízení ve výši 300,-
Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a Družstvem LIBAGRO nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 21 C 150/2020-127, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali
nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu
pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu ze dne 4. 6. 2020, č. j. SPU
184363/2020, tak, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky ve výroku
konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“) s
tím, že žalobci a) náleží spoluvlastnický podíl o velikosti ideální jedné
poloviny a každé ze žalobkyň b) a c) přísluší spoluvlastnický podíl o velikosti
ideální jedné čtvrtiny na předmětných pozemcích (výrok I.). Dále rozhodl, že
žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne
31. 3. 2022, č. j. 103 Co 3/2022-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl, že účastnice řízení 1) nemá vůči žalobcům právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Rozhodl rovněž, že ve vztahu
mezi žalobci a účastníkem řízení 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů
řízení (výrok III.). Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve
smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o
půdě“), a domáhají se vydání předmětných pozemků, jež původně patřily právnímu
předchůdci žalobců JUDr. Jaroslavu Preissovi. Konstatovaly, že na straně
žalobců je dán restituční titul dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o
půdě. Poté, co byly předmětné pozemky zkonfiskovány JUDr. Jaroslavu Preissovi,
došlo v přídělovém řízení k jejich rozdělení na větší počet parcel, které byly
přiděleny třetím osobám a částečně i k veřejnému užívání. Následně – též v
rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 – byly přidělené nemovitosti
přídělcům odňaty státem. Předmětné pozemky byly na základě restitučních nároků
uplatněných přídělci pravomocnými rozhodnutími pozemkového úřadu z let 1993 a
1994 vydány těmto přídělcům či jejich právním nástupcům (s výjimkou předmětného
pozemku parc. č. XY o výměře 797 m2), přestože o vydání předmětných pozemků
usilovali i právní předchůdci žalobců, a to výzvami ze dne 27. 9. 1991 a 20. 1. 1993; návrhu žalobců na naturální restituci pozemkový úřad rozhodnutím ze dne
4. 6. 2020 nevyhověl. Soudy nižších instancí dovodily, že předmětné pozemky
nelze žalobcům vydat, jelikož požadované pozemky byly již dříve vydány jiným
oprávněným osobám na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, která nabyla právní
moci a jsou nezměnitelná, byť se ukázala nesprávná, jelikož sbíhající se
restituční nároky měly být řešeny dle ustanovení § 12 zákona o půdě. Uvedly, že
nerespektováním pravomocných rozhodnutí orgánu státu by mohlo být nepřípustně
zasaženo do práv nabytých v dobré víře a do právní jistoty jiných oprávněných
osob či jejich právních nástupců. Ve vztahu k pozemkům parc. č. XY a parc. č. st. XY podotkly, že jejich vydání brání překážka ve smyslu ustanovení § 11
odst. 1 písm.
a) zákona o půdě. V případě pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a
parc. č. XY pak shledaly, že je dána překážka jejich vydání ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za
přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázek v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Dle názoru žalobců
odvolací soud upřednostnil ochranu vlastnického práva nabytého věcně
nesprávnými správními rozhodnutími, vydanými v rozporu s ustanovením § 12
zákona o půdě, před ochranou vlastnického práva, respektive restitučního
nároku, žalobců, jejichž právnímu předchůdci byly předmětné pozemky zabrány v
důsledku politické persekuce. Vyjadřují přesvědčení, že rozhodnutím odvolacího
soudu došlo k narušení právní jistoty žalobců, jelikož restituční nárok žalobců
nebyl uspokojen naturální restitucí výhradně z důvodu existence překážky
vzniklé nesprávným úředním postupem ze strany státu, jehož konsekvence odvolací
soud preferoval na úkor žalobců. Dále mají za to, že soudy mají k rozhodnutím
vydaným jinými orgány přihlížet, nejsou však povinny vycházet z věcně
nesprávného rozhodnutí jiného orgánu. Pokud by totiž soudy tížila povinnost
respektovat věcně nesprávný individuální správní akt, bylo by dle mínění
žalobců soudům znemožněno rozhodovat nezávisle a pouze v souladu se zákonem,
poněvadž by takovému správnímu aktu byla dána aplikační přednost před právy a
povinnostmi plynoucími přímo ze zákona. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu, popřípadě též rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu, respektive soudu prvního stupně, k dalšímu řízení. Účastnice řízení 1) ve svém vyjádření označila dovolání žalobců za nedůvodné a
rozsudek odvolacího soudu za správný. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
odmítl. Účastnice řízení 2) se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobců pro žádnou z jimi vymezených právních otázek není přípustné. Na rozdíl od mínění žalobců považuje dovolací soud dovoláním vymezené otázky
již za vyřešené, přičemž odvolací soud se v poměrech projednávané věci při
jejich řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Jeví
se vhodným uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného
předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení § 237 o. s. ř. nečiní
dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36,
jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb., jež je, stejně jako dále uvedená
rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že soudy, mimo řízení
podle části páté (či podle soudního řádu správního), nejsou oprávněny
přezkoumávat věcnou správnost pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které
zkoumají toliko z hlediska, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt, nicotný
správní akt), zda byl vydán v mezích pravomoci věcně příslušného správního
orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod
číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004; dále např. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Nejde-li o nicotný správní akt (paakt),
platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu,
že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro
rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Správní akt věcně vadný, jenž by byl založen na omylu správního orgánu při
zjišťování skutkového stavu a z toho vyplývající nesprávnosti právního
posouzení věci (a bylo by jej možné označit za nezákonný), pak lze odstranit
toliko na základě zákonem předepsaného postupu, jenž je k tomu zákonodárcem
určen. Není-li takového postupu využito, pak platí presumpce správnosti
správního rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2148/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005,
sp. zn. 26 Cdo 2085/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 953/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28
Cdo 1937/2006). Rozhodnutí soudu i správního orgánu v restitučním řízení mají konstitutivní
charakter; jsou tedy právními skutečnostmi hmotného práva (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4646/2010,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1293/2012, nález
Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, nebo usnesení
zvláštního senátu zřízeného podle zákona č.
131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, ze dne 21. 9. 2011, č. j. Konf 65/2010-21). Kromě jejich závaznosti omezené na účastníky restitučního řízení, u nich
rozeznáváme tzv. právotvornost, tj. mají účinky v rovině práva hmotného,
směřující ke vzniku, změně či zániku hmotněprávních poměrů. Právotvorné
rozhodnutí přitom nevyvolává hmotněprávní účinky samo o sobě, nýbrž
prostřednictvím právní normy, která zmocňuje orgán k jeho vydání a přiznává mu
onen hmotněprávní dopad (právní následek). Právní následek v podobě vzniku
vlastnického práva oprávněné osoby v restitučním řízení nastane nebo nenastane
v závislosti na tom, zda je podmínka vlastnického práva na straně osoby povinné
objektivně splněna, či nikoli. Proto mohou třetí osoby, jež účastníky
restitučního řízení nebyly, v jiném řízení namítat, že pravomocným rozhodnutím
správního orgánu nebo soudu k založení vlastnického práva oprávněné osoby
nedošlo. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že pravomocná rozhodnutí správního orgánu,
jimiž byly na základě včas uplatněných nároků třetím osobám vydány podle zákona
o půdě předmětné pozemky, vylučují uspokojení restitučního nároku žalobců
vydáním těchto pozemků, nikterak se tím od výše citované judikatury, od níž
není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci, neodklonil. V přítomné kauze
je třeba vycházet z presumpce správnosti rozhodnutí správního orgánu či
vázanosti jeho rozhodnutím, jde-li o pravomocná rozhodnutí pozemkového úřadu,
jejichž výroky bylo konstituováno vlastnické právo jiných oprávněných osob k
nárokovaným pozemkům. Odvolací soud přitom nemohl jakkoli zohledňovat případnou
nesprávnost zmíněných správních rozhodnutí, která byla v danou chvíli
nezměnitelná. Případem souběhu nároků oprávněných osob, jenž nebyl vyřešen v
souladu s kritériem normovaným ustanovením § 12 zákona o půdě („Dojde-li k
souběhu nároků oprávněných osob podle § 6 odst. 1, náleží právo na vydání
původních nemovitostí té z nich, která svého vlastnictví pozbyla v důsledku
jednostranného aktu státu. Pokud tímto způsobem pozbylo svého vlastnictví
postupně více oprávněných osob, náleží toto právo té z nich, která vlastnictví
pozbyla dříve, pokud se nedohodnou jinak. Ostatní oprávněné osoby mají v
takovém případě právo na převod pozemků podle § 11 odst. 2 nebo podle § 11a,
popřípadě na peněžitou náhradu“) se ostatně již při posuzování nároku na
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím zabýval i Ústavní soud, jenž v
nálezu ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 3516/20, uzavřel, že pravomocná
správní rozhodnutí o vlastnickém právu oprávněné osoby, která nebyla
předepsaným způsobem zrušena či změněna, nelze revidovat v řízení před správním
orgánem či soudem o vlastnickém právu (o restitučním nároku) jiné oprávněné
osoby k téže věci, byť by se pravomocné rozhodnutí ukázalo jako nesprávné (dále
přiměřeně srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. III. ÚS
431/2000).
Sluší se rovněž poznamenat, že důvodnost žaloby oprávněných osob o vydání věci
(o určení vlastnického práva) je z povahy řízení o vlastnickém právu, o němž se
rozhoduje v souvislosti s nahrazením rozhodnutí správního orgánu postupem podle
ustanovení § 244 a následujících o. s. ř., inherentně limitována v závislosti
na tom, zda pasivně legitimovaná povinná osoba (§ 5 odst. 1 zákona o půdě) má
právem aprobovanou možnost nárokovanou věc vydat. V posuzované věci přitom
povinná osoba pozbyla vlastnické právo v souvislosti s konstitutivními
rozhodnutími správního orgánu o nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům
třetími osobami (jinými oprávněnými osobami). V době vydání správního
rozhodnutí, jehož nahrazení se žalobci domáhají, potažmo ke dni rozhodnutí
odvolacího soudu, tak předmětné pozemky nebyly v dispozici osob povinných dle
zákona o půdě, pročež žalovaným nelze uložit povinnost předmětné nemovitosti
vydat žalobcům. Oprávněným osobám, kterým pozemky povinná osoba nemůže vydat
(protože je již vydala jiným oprávněným osobám), pak náleží náhrada. Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se účastnice
řízení 1) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 6. 9. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu