28 Cdo 2158/2024-852
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně K. A. A., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 159/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2024, č. j. 17 Co 105/2023-797, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.504,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 27. 1. 2023, č. j. 6 C 159/2021-659, zčásti zastavil řízení co do nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu specifikovaných pozemků (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu tam specifikovaných pozemků (výrok II), nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu specifikovaných pozemků v k. ú. XY a k. ú. XY v tam uvedeném znění (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
Žalobkyně se jako oprávněná osoba dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), domáhala převodu náhradních pozemků za pozemky nevydané. Je právní nástupkyní původních oprávněných osob R. A. (dále jen „R. A.“) a E. K. (dále jen „E. K.“), z jejichž strany na ni bylo převedeno celkově 8/24 restitučního nároku vztahujícího se ke specifikovaným odňatým pozemkům. E. K. v březnu 2019 smlouvou o bezúplatném převodu dle § 13 odst. 8 zákona o půdě převedla svůj nárok na svou sestru R.
A., jež následně v dubnu 2019 shodným postupem převedla oba nároky na svou dceru – žalobkyni. Soud prvního stupně zjistil, že sporný restituční nárok byl uplatněn již v roce 1992 právním předchůdcem E. K. a R. A., jenž byl dědem žalobkyně. Nedal tedy za pravdu argumentaci žalované, že by nárok po E. K. zanikl v souladu s tzv. první restituční tečkou, neboť žalobkyně je příbuznou v řadě přímé po původním žadateli. Dále okresní soud konstatoval, že postup žalované, jež nesprávně určila výši restitučního nároku žalobkyně, a bez ospravedlnitelného důvodu tak ztěžovala uspokojení jejího nároku, byl liknavý a svévolný, žalobě o vydání konkrétních pozemků tedy vyhověl.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 17 Co 105/2023-797, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III potvrdil, vyjma specifikovaného pozemku v k. ú. XY, ohledně kterého rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v daném rozsahu zastavil (výrok I), změnil výrok IV rozsudku soudu prvního stupně co do výše náhrady nákladů (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a aproboval rovněž i jeho
právní posouzení ohledně liknavého a svévolného postupu žalované při oceňování restitučního nároku žalobkyně. Ztotožnil se s ním i v závěru, že žalobkyni náleží nárok po E. K., neboť původní oprávněný byl příbuzným žalobkyně v řadě přímé, nadto tzv. první restituční tečka mířila toliko na omezení spekulantů. Jelikož žalobkyně vzala v průběhu odvolacího řízení žalobu zpět co do jednoho ze žádaných pozemků, krajský soud rozhodl výše popsaným způsobem.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně v celém rozsahu podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro otázky, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu. Těmi jsou otázky naplnění svévole a liknavosti žalované (odvolací soud se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 392/2019 a 28 Cdo 822/2021), zániku restitučního nároku dle § 13 odst. 7 zákona o půdě osoby, jež není ve výčtu osob uvedených v § 13 odst. 8 zákona o půdě, (odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2908/2007 a 28 Cdo 1904/2007), a nakonec zohlednění poměru úspěšnosti mezi účastníky při rozhodování o nákladech řízení (odvolací soud se měl odchýlit od nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3063/21 a III. ÚS 455/01).
4. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (pokud by se důvody zrušení týkaly i rozsudku soudu prvního stupně, navrhuje též jeho zrušení). Domáhá se také odkladu právní moci výroku I rozsudku odvolacího soudu.
5. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež považuje dovolání žalované za nepřípustné, nadto za zjevně bezdůvodné. Upozorňuje, že pokud žalovaná napadá závěr nalézacích soudů o vlastní liknavosti, představuje tato argumentace kritiku skutkových zjištění, jež není způsobilým dovolacím důvodem. Důvodnost upírá i námitkám žalované ohledně tvrzeného zániku restitučního nároku po E. K., přičemž k nákladovým výrokům zmiňuje § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., dle něhož dovolání vůči nim není přípustné.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající dle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné.
10. K problematice poskytování náhradních zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona o půdě lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona o půdě) v situaci, v níž stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srovnej namátkou rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sb. rozh. obč., či nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
11. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, jestliže se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
12. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srovnej za všechny již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015).
13. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019) – považovat i takový postup, dle něhož stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020), a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
14. S výše uvedenými tezemi rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi není a odvolacím soudem učiněnou hodnotící úvahu – ústící v konkluzi, že za neuspokojením restitučního nároku žalobkyně stojí svévole a liknavost žalované – nelze označit za nepřiměřenou zjištěným okolnostem. V tomto směru lze akcentovat oběma soudy učiněná zjištění (zde odvolací soud závěrům soudu prvního stupně přitakal a nevyhověl žalovanou podanému odvolání) o aktivitě žalobkyně (její právní předchůdkyně), zahrnující i opakovanou účast v procesu vyhlašovaných veřejných nabídek náhradních pozemků, jež nevedla k uspokojení nároku (viz bod 39 písm. f/ rozsudku okresního soudu), jakož i aktivní kroky žalobkyně za účelem přecenění nároku (např. pořízení znaleckého posudku oceňujícího odňaté a nevydané pozemky jako pozemky stavební; srovnej bod 39 písm. d/ rozsudku okresního soudu), který žalovaná (a její předchůdce, Pozemkový fond České republiky) dlouhodobě a v rozporu se skutečným stavem evidovala v nesprávné výši, a kdy nesprávná kvantifikace restitučního nároku byla rovněž důvodem, pro který nemohl být nárok uspokojen zákonem zásadně reglementovaným postupem, tj. cestou veřejných nabídek náhradních pozemků.
15. V dovolání obsažená kritika soudy učiněných závěrů o svévoli a liknavosti, relativizující současně i snahu žalobkyně (její právní předchůdkyně) o uspokojení nároku v době předcházející jeho uplatnění u soudu, jakož i snahu o přecenění restitučního nároku, dílem vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a v tomto směru překračuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř. (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat.
16. Pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci pak rozhodnutí odvolacího soudu v otázkách naplnění předpokladů, za nichž se oprávněná osoba může domáhat uspokojení restitučního nároku na převod zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků, resp. liknavosti a svévole žalované (jejího právního předchůdce), není v kontradikci ani k další dovolatelkou odkazované judikatuře, jež akcentuje stejná hlediska, jimiž poměřuje zjištěné individuální okolnosti věci. Patří se připomenout, že dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 822/2021 byl vydán za situace, v níž oprávněné osoby – na rozdíl od přítomné věci – byly před uplatněním nároku u soudu zcela pasivní, zatímco rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 392/2019 se dovolací soud vyslovil zejména k problematice oceňování náhradních pozemků a závaznosti ocenění z jiných řízení. K argumentaci dovolatelky dalšími uvedenými rozhodnutími sluší se pak také připomenout, že v nyní posuzované věci konkluze soudů nižších stupňů nevyvěrají z historické liknavosti či svévole žalované (jejího právního předchůdce), nýbrž jsou podloženy přítomnými, ve věci aktuálně zjištěnými skutečnostmi (k uvedenému srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1362/2024).
17. Přípustnost dovolání nemůže přivodit ani dovolatelkou vznesená otázka zániku restitučního nároku dle § 13 odst. 7 zákona o půdě za situace, v níž daná osoba není ve výčtu uvedeném v § 13 odst. 8 téhož zákona. Dle judikatury Nejvyššího soudu opřené o úvahy soudu Ústavního obsažené v jeho nálezu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, lze ustanovení o zániku práva postupníků na náhradní pozemek vztáhnout pouze na takové postupníky, kteří sledovali získáním práva na náhradní pozemek spekulativní nebo komerční hlediska, a nikoli na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku (viz za všechny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009, či ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2218/2023).
18. Nespekulativní účel postoupení pohledávky z původní oprávněné osoby je pak rozhodovací praxí Nejvyššího soudu spojován nejenom se snahou postupníka po zabezpečení podmínek pro vlastní zemědělskou činnost, ale i s existencí mimořádných okolností případu. Pekuniární účely cese tak mohou být vyloučeny i u postupníků, již sami zemědělsky nehospodaří, například tehdy, jedná-li se o postoupení nároku od osoby blízké (k tomu srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 812/2013).
19. Dlužno doplnit, že judikatura Nejvyššího soudu, byť převážně pocházející z doby před novelizací zákona o půdě provedenou zákonem č. 75/2012 Sb., nemůže být opomenuta ani při aplikaci § 13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě obsahujícího výčet osob, na něž restituční tečka nedopadá. Předobrazem této judikatury je výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 rozlišující mezi postupníky sledujícími spekulativní (komerční) cíle a těmi, jež takové cíle nesledují, a právě z této diferenciace novelizované ustanovení vychází. Významným v této souvislosti shledává Nejvyšší soud i ohled na ústavněprávní kontext rozhodování o vynětí určité osoby z důsledků tzv. první restituční tečky (srovnej zde rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007), jenž je při existenci mimořádných okolností spojen i s potřebou poskytnutí individuální spravedlnosti korespondující ústavně zaručenému právu na jedinečné posouzení věci (viz článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách).
20. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že žalobkyně nabyla restituční nárok postoupením od své matky R. A. (oprávněné osoby dle rozhodnutí pozemkového úřadu), jíž byl z jedné poloviny postoupen její sestrou E. K. (rovněž oprávněnou osobou dle rozhodnutí pozemkového úřadu), přičemž původním oprávněným byl děd žalobkyně, dovodil, že se zřetelem k uvedeným individuálním skutkovým okolnostem případu (blízkým příbuzenským vztahům mezi postupiteli a postupníky; příbuzenství žalobkyně s původním oprávněným v řadě přímé) posuzovaný restituční nárok na náhradní pozemek ve smyslu § 13 odst. 7 zákona o půdě ani zčásti nezanikl, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil (obdobně viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1599/2024). Již z uvedeného je také zjevné, že se odvolací soud nezprotivil ani dovolatelkou uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, jež sice hovoří o prekluzivitě lhůty uvedené v § 13 odst. 7 zákona o půdě, nepřináší však žádné relevantní závěry ohledně osob uvedených v 13 odst. 8 téhož zákona.
21. Dovolatelka mimořádným opravným prostředkem výslovně napadá i výroky II a III rozsudku krajského soudu, aniž by však reflektovala, že v této části je dovolání dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, neboť
22. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT (tarifní hodnotou je částka 1.251.906,30 Kč, do níž byl uspokojen restituční nárok žalobkyně) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání včetně nesouhlasu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku) 13.340 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč a zvýšením o DPH má poté žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 16.504,40 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu