28 Cdo 1599/2024

28 Cdo 1599/2024-614

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: K. A. A., zastoupená JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 176/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2024, č. j. 18 Co 128/2023-568, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 5. 2023, č. j. 5 C 176/2021-523, zrušil v části výroku I, v níž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve zbývající části výrok I rozsudku soudu prvního stupně o nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k bezúplatnému převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, na žalobkyni potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování dostatečnosti aktivity oprávněné osoby, respektive jejích právních předchůdců, při uspokojování restitučního nároku ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zákon o půdě“), potažmo liknavosti a svévole žalované, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Poukazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019, či ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021. Předestřela rovněž otázku částečného zániku restitučního nároku v rozsahu, v němž byl převeden na žalobkyni v rozporu s ustanoveními § 13 odst. 7 a 8 zákona o půdě. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007, a ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007. Kladla též otázku vhodnosti bezúplatného převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni, již měla za vyřešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V této souvislosti odkazovala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005, a ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014.

3. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona o půdě lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona o půdě) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 dovolatelka, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům, a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).

6. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona o půdě) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup dovolatelky (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).

7. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup dovolatelky (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).

8. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020, či ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2244/2023).

9. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění o dlouhodobé evidenci restitučního nároku žalobkyně v nesprávné výši (27 565,34 Kč) a negativním postoji dovolatelky k jeho přecenění, kdy na základě zjevně nesprávné kvantifikace nároku (odporující nejen ocenění restitučního nároku /1 722 833,33 Kč/ předkládanému žalobkyní na základě znaleckého posudku ze dne 26. 10. 2020, č. 2318-103/2020, vypracovaného Ing. Lucií Cihelkovou, nýbrž i následnému ocenění /720 663,66 Kč/ provedenému oponentním znaleckým posudkem ze dne 23. 4. 2021, č. 206/2021, vyhotoveným Ing. Petrem Zítkou, předloženým dovolatelkou) byla žalobkyni opakovaně upírána úspěšná účast ve veřejných nabídkách (žalobkyně a její právní předchůdkyně se neúspěšně zúčastnily pěti veřejných nabídek pozemků organizovaných dovolatelkou), a nemohla se tak domoci uspokojení restitučního nároku zákonem zásadně předpokládaným způsobem, dovodil, že dovolatelka vzdor aktivnímu přístupu žalující strany při uspokojování restitučního nároku postupovala liknavě a svévolně (a žalobkyně se tudíž může domáhat nahrazení projevu vůle dovolatelky směřujícího k bezúplatnému převodu vybraných náhradních zemědělských pozemků), nejsou jeho konkluze nikterak nepřiměřené ani odporující výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit.

10. Judikatura Nejvyššího soudu dále dovodila, že úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o zániku práva postupníků na náhradní pozemek, lze vztáhnout pouze na skupinu postupníků, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulativní nebo komerční hlediska, a nikoli na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 921/2007, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1236/2008, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1608/2008, ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1071/2007, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 302/2007, či ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009).

11. Ústavní soud přitom svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zřetelně rozlišil práva postupníků a práva původních oprávněných osob (včetně jejich dědiců), přičemž citovaný nález Ústavního soudu neposkytuje prostor pro modifikaci práv a povinností postupníka ve vztahu k restitučnímu nároku nabytému postupní smlouvou, stane-li se tentýž subjekt dědicem jiných restitučních nároků, jichž se daná postupní smlouva netýkala. K nastolení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem na pokojné užívání majetku ve vazbě na konkrétní okolnosti případu pak směřuje i výjimka z prekluze práva postupníků na převod náhradního pozemku, pro jejíž aplikaci je požadováno, aby – stručně řečeno – postupník restitučního nároku podle zákona o půdě provozoval zemědělskou činnost, respektive předmětem podnikání postupníka byla zemědělská výroba (k tomu blíže srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 2693/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 1531/10). Nespekulativní (nekomerční) účel postoupení pohledávky z původní oprávněné osoby, je pak rozhodovací praxí Nejvyššího soudu spojován nejenom se snahou postupníka po zabezpečení podmínek pro vlastní zemědělskou činnost, ale i s existencí mimořádných okolností případu. Pekuniární účely cese tak mohou být vyloučeny i u postupníků, jež sami zemědělsky nehospodaří, například tehdy, jedná-li se o postoupení nároku od osoby blízké (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2789/2009, ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 812/2013).

12. Dlužno doplnit, že judikatura Nejvyššího soudu, byť převážně pocházející z doby před novelizací zákona o půdě provedenou zákonem č. 75/2012 Sb., nemůže být opomenuta ani při aplikaci § 13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě obsahujícího výčet osob, na něž restituční tečka nedopadá. Předobrazem této judikatury je výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 rozlišující mezi postupníky sledujícími spekulativní (komerční) cíle a těmi, jež takové cíle nesledují, a právě z této diferenciace novelizované ustanovení vychází. Významným v této souvislosti shledává Nejvyšší soud i ohled na ústavněprávní kontext rozhodování o vynětí určité osoby z důsledků tzv. první restituční tečky (srov. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007), jenž je při existenci mimořádných okolností spojen i s potřebou poskytnutí individuální spravedlnosti korespondující ústavně zaručenému právu na jedinečné posouzení věci (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách).

13. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že žalobkyně nabyla restituční nárok postoupením od své matky (oprávněné osoby dle rozhodnutí pozemkového úřadu), jíž byl z jedné poloviny postoupen její sestrou (rovněž oprávněnou osobou dle rozhodnutí pozemkového úřadu), přičemž původním oprávněným byl děd žalobkyně J. V., dovodil, že se zřetelem k uvedeným individuálním skutkovým okolnostem případu (blízkým příbuzenským vztahům mezi postupiteli a postupníky; příbuzenství žalobkyně s původním oprávněným v řadě přímé) posuzovaný restituční nárok na náhradní pozemek ve smyslu § 13 odst. 7 zákona o půdě ani zčásti nezanikl, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

14. Judikaturou dovozeným závěrem, že při liknavém či diskriminujícím postupu žalované se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nebyly pak popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Ani oprávněná osoba se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).

15. Při posouzení, zdali je ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, jest nutno zkoumat, zdali jeho převodu nebrání zákonné překážky (výluky z restituce uvedené kupř. již v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě, či překážky převoditelnosti pozemku z vlastnictví státu na jiné osoby, uvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, či v ustanoveních jiných obecně závazných předpisů), dále kupř. zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Uvedená hlediska je nutno zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

16. Odvolací soud se výše citovaným judikaturou vymezeným kritériím nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je vhodným náhradním zemědělským pozemkem. Je totiž evidován jako orná půda (umožňuje tedy zemědělské využití), za účelem provozování zemědělské výroby byl na základě pachtovní smlouvy ze dne 11. 12. 2017, č. 352N17/27, dokonce přenechán do užívání společnosti AGRA Olbramovice, a. s., a není dotčen ani zákonnými překážkami převoditelnosti (např. § 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.). Vhodnost pozemku k náhradní zemědělské restituci pak samo o sobě nevylučuje ani jeho zařazení dle územního plánu mezi plochy VD (plochy výroby drobné) a VS (plochy výroby a skladování); srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 795/2024.

17. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nenaplňuje.

18. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

19. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).

20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyně, která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), celkem ve výši 4 114 Kč.

21. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 8. 2024

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu