28 Cdo 2267/2024-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce M. T., zastoupeného Mgr. Václavem Votavou, advokátem se sídlem v Javorníku, Míru 150, proti žalované Polacanter Transport s. r. o., se sídlem v Šenově, Těšínská 288, identifikační číslo osoby: 28655346, zastoupené JUDr. Petrem Hampelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Bohumínská 1227/98, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 41 C 263/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2024, č. j. 71 Co 166/2023-79, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2023, č. j. 41 C 263/2022-34, zamítl žalobu, jíž se žalobce vůči žalované domáhá určení, že je vlastníkem osobního motorového vozidla značky Seat Leon, RZ XY, VIN: XY – dále „předmětné vozidlo“ (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 8.991,40 Kč (výrok II.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná jako pronajímatelka uzavřela se žalobcem coby nájemcem nájemní smlouvu k předmětnému vozidlu a dále dohodu, v níž se zavázala převést na žalobce prostřednictvím kupní smlouvy vlastnické právo k předmětnému vozidlu za 1,- Kč, bude-li žalobce řádně plnit své závazky z nájemní smlouvy; k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Soud prvního stupně konstatoval, že neexistuje žádná právní skutečnost, z níž by žalobce mohl odvozovat své vlastnické právo k předmětnému vozidlu, a tudíž naléhavý právní zájem, jenž je dle ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), předpokladem úspěšnosti žaloby na určení, že žalobce je vlastníkem předmětného vozidla, není dán.
3. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 71 Co 166/2023-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 5.600,- Kč (výrok II.).
4. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se zabýval meritem věci, jestliže k zamítnutí žalobního žádání přistoupil pro neuskutečnění převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu na žalobce, a to, aniž reflektoval otázku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Odvolací soud dovodil, že žalobce nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem, směřuje-li žaloba vůči žalované, která není vedena v registru silničních vozidel (dále „registr vozidel“) jako vlastník předmětného vozidla. Podotkl, že pokud se společnost UNILEASING a. s., která je v registru vozidel evidována jako vlastník předmětného vozidla, neúčastní probíhajícího soudního řízení, nemůže být případný pozitivní určovací výrok pro tento subjekt závazný a nemůže tedy vést ke změně zápisu vlastnického práva v registru vozidel.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Odvolací soud dle mínění dovolatele navíc v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3429/2021 (zmíněné usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) ani nerozlišuje mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací k takovému určení. Dále se táže, jakým způsobem má soud posuzovat existenci naléhavého právního zájmu dle ustanovení § 80 o. s. ř. v situaci, kdy žalovaná i subjekt uvedený v registru vozidel jako vlastník předmětného vozidla popírají své vlastnické právo k tomuto vozidlu. Domnívá se rovněž, že na projednávanou kauzu nedopadá odvolacím soudem aplikovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 869/2004. Má za to, že v důsledku domnělé neexistence naléhavého právního zájmu dle ustanovení § 80 o. s. ř. neodpadl důvod pro posouzení žaloby po věcné stránce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že určí, že žalobce je vlastníkem předmětného vozidla, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobce není pro žádnou z jím vymezených právních otázek přípustné.
10. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
11. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu určovací žaloba je preventivního charakteru, a tudíž má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě není možné dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a lze skrze ni dosáhnout úpravy, tvořící jistý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 33 Cdo 4737/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 465/2020). Naléhavý právní zájem na určení přitom zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí (srovnej rozsudek ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).
12. Reálné možnosti soudního výroku (o žalobě podle ustanovení § 80 o. s. ř.) ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí – jak již bylo naznačeno – též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř., je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a o. s. ř.); k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2674/2011, a ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 916/2024). Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán veřejné správy při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015).
13. Se shora uvedenými závěry je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela konformní. V projednávané věci se žalobce domáhal určení, že mu náleží vlastnické právo k předmětnému vozidlu, a to za situace, kdy v registru vozidel byla jako vlastnice evidována třetí osoba, jež není účastníkem probíhajícího soudního řízení. Zápisem vlastnického vztahu do registru vozidel učiněným na základě soudního výroku o určení se završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu.
Pokud výsledkem soudní věcně právní deklarace k předmětnému vozidlu má být vyjádření, že osoba, které podle aktuálního stavu zápisů v registru vozidel nesvědčí ohledně daného vozidla zápis vlastnického práva, je vlastníkem tohoto majetku, a následně má dojít podle takto vydaného soudního rozhodnutí ke změně zápisu v registru vozidel, pak je nezbytné, aby žalobce směřoval svoji žalobu též vůči osobě zapsané v registru vozidel. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2675/2012, zabývajícím se otázkou vázanosti rozhodnutím vyslovujícím se k vlastnickému právu, zdůraznil, že subjektivní meze právní moci rozhodnutí se zásadně mohou vztahovat pouze na osoby, které byly účastníky řízení, nikoliv na osoby třetí, které se řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, neúčastnily, a tudíž nemohly uplatňovat procesní práva a neměly na výsledek řízení žádný vliv.
Opačný názor, rozšiřující účinky právní moci i na osoby, které se řízení neúčastnily, by nepřijatelně povýšil soudní rozhodnutí na úroveň obecně závazné právní normy a ve svých důsledcích by závažně porušil právo třetích osob na spravedlivý proces a na právní ochranu vůbec (k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1537/2014). V poměrech projednávané věci tak nelze dovodit, že dojde k naplnění účelu určovací žaloby, jelikož žalobcem požadované určení nemůže přivodit změnu zápisu v registru vozidel, tj. odstranění tvrzeného nesouladu mezi stavem faktickým a stavem právním, a proto je namístě závěr, že žalobce na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 o.
s. ř. Na uvedeném ničeho nemění dovolatelem tvrzená okolnost, že žalovaná i subjekt vedený v registru vozidel jako vlastník předmětného vozidla popírají své vlastnické právo k dotčenému vozidlu, neboť pro posouzení otázky naléhavého právního zájmu v tomto řízení je nastíněná skutečnost irelevantní. Je totiž třeba rozlišovat naléhavý právní zájem na určení práva a věcnou legitimaci (důvodnost žaloby); žaloba zjevně nedůvodná nemusí postrádat naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ustanovení § 80 o.
s. ř. a naopak naléhavý právní zájem není zárukou důvodnosti žaloby.
14. Odvolací soud se přitom nikterak nezpronevěřil konkluzím vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3429/2021, podle nichž pozitivní určovací výrok o vlastnictví motorového vozidla nemůže být důvodem pro změnu v evidenci motorových vozidel, kde je jako držitel a vlastník vozidla uvedena třetí osoba odlišná od žalovaného. Neobstojí ani námitka žalobce, že odvolací soud směšuje institut naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a věcnou legitimaci k takovému určení, neboť naléhavý právní zájem se váže k žalobě, respektive k otázce, zda určovací žaloba může být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva, zatímco identifikace rozhodného hmotněprávního vztahu, o jehož (preventivní) určení z potřeby ochrany žalobce jde, vystihuje ve sporu otázku aktivní a pasivní věcné legitimace; v přítomné věci nelze očekávat, že určovací žaloba bude plnit svoji funkci, pročež odvolací soud žalobu zamítl, aniž by se zabýval věcí samou (otázkami aktivní a pasivní legitimace).
15. Zpochybňuje-li dovolatel závěry odvolacího soudu argumentací, že na situaci, kdy soud věc posuzuje po právní (věcné) stránce, ale nezabývá se existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nedopadá odvolacím soudem aplikovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 869/2004, pak přehlíží, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem (srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4366/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3050/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 315/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2405/2019). V nyní posuzované věci jde výhradně o otázku naléhavého právního zájmu na určení, že vlastníkem předmětného vozidla je žalobce; důvodností žaloby se odvolací soud nezabýval.
16. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu