28 Cdo 227/2025-592
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. H., b) Š. H., c) L. K., d) M. K., e) O. P., f) V. S., g) M. S., h) M. S., všech zastoupených JUDr. Michalem Schmidem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Souvrati 1009/6, proti žalované Zahrádkové osadě Jenerálka, z.s., IČ 708 07 388, se sídlem v Praze 6, Na Pučálce 2566/20, zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 471/29, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 505/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2024, č. j. 54 Co 72/2024-526, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 mezitímním rozsudkem ze dne 27. 10. 2023, č. j. 9 C 505/2014-493, určil, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný, o jeho výši a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Obvodní soud ve věci rozhodoval již podruhé poté, co byl jeho první rozsudek ze dne 30. 5. 2019, č. j. 9 C 505/2014-209, jímž žalobu zamítl, v příslušném rozsahu zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 54 Co 426/2019-256. Žalobci žádali po žalované vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejich pozemků bez právního důvodu v období od 19. 12. 2012 do 19. 12. 2022. Soud zjistil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. XY (dále jen „pozemek A“) a parc. č. XY (dále jen „pozemek B“) v k. ú. XY v souhrnné výši ideální ?. Vlastníkem druhé poloviny pozemku A je ČR – Státní pozemkový úřad, druhé poloviny pozemku B Hlavní město Praha. Pozemky představují plochu a příjezdovou cestu tzv.
XI. úseku zahrádkářské osady XY, jenž je rozdělen na jednotlivé dílce, „zahrádky“ vlastníků chatek, jež jsou odděleny od cesty plotem, místy i mezi sebou. Žalovaná vystavěla oplocení severní části osady, udržuje je a vydává klíče oprávněným osobám, zbudovala přívod elektřiny a rozvod užitkové vody, jejíž spotřebu rozpočítává, udržuje společné plochy, osazuje cesty dopravními značkami, vede evidenci brigádních hodin a zajišťuje ostrahu areálu. Do roku 2019 uzavírala žalovaná podnájemní smlouvy s uživateli dílců v XI.
úseku, členství v žalované jakožto spolku sdružujícím vlastníky a stavitele chat či altánů v osadě, nájemce i vlastníky pozemků v areálu, bylo podmínkou pro uzavření podnájemní smlouvy k dílcům. Podnájemníci se ve smlouvě zavázali platit žalované poplatek za nájem. Od roku 2020 členové místo nájmu hradí poplatek do fondu na právní služby. V roce 2023 byl vyhotoven geometrický plán navrhující rozdělení pozemků, jejž žalovaná konzultovala toliko se spoluvlastníky odlišnými od žalobců. Za nesporné byly označeny skutečnosti, že žalované nenáleží žádný právní titul k užívání pozemků A a B i že žalovaná žalobcům za užívání ničeho nehradila.
Obvodní soud dovodil pasivní věcnou legitimaci žalované ve věci, neboť se v posuzovaném období chovala jako detentorka předmětných pozemků, oplotila je, učinila přístupnými pod svou kontrolou a využívala je pro potřeby svých členů. Nepřisvědčil argumentu žalované o pasivní legitimaci jednotlivých uživatelů dílců v části XI. úseku osady, jelikož i nad tvorbou dílců měla žalovaná kontrolu, nadto v minulosti bylo vybudování dílců spojeno s povinností členství v žalované, byly uzavírány podnájemní smlouvy mezi uživateli a žalovanou (aniž by přitom žalované svědčil jakýkoliv právní titul k vystupování jako nájemce pozemků) a hrazeno domnělé nájemné.
Aplikuje na část posuzovaného období § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák“), na část poté § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), dovodil vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované vystupující jako detentorka pozemků. Soud tudíž seznal žalobu co do základu po právu a rozhodl mezitímním rozsudkem.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 54 Co 72/2024-526, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zhodnotil napadené rozhodnutí jako správné. S odkazem na související judikaturu dovolacího soudu přisvědčil závěru soudu prvního stupně o postavení žalované coby detentorky pozemků žalobců, k nimž fakticky vykonává užívací právo. Nepřitakal naopak odvolací argumentaci, že generální klauzule bezdůvodného obohacení nebyla naplněna ani že je požadavek žalobců rozporný s dobrými mravy a veřejným pořádkem, osvětlil též důvody vedoucí k závěru o pasivní věcné legitimaci žalované ve sporu. Rozsudek tedy jako věcně správný potvrdil.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro dvě otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázku třetí, jež dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena.
4. První otázku dovolatelka formuluje tak, zda je při posuzování vzniku bezdůvodného obohacení nutno zkoumat absenci nejen právního, ale i spravedlivého důvodu k získanému obohacení. K uvedenému zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, a ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, a namítá, že se nalézací soudy chybně naplněním ustanovení § 2991 o. z. nezabývaly.
5. Dále se dovolatelka táže, zda je opomenutý spoluvlastník legitimován požadovat bezdůvodné obohacení, jež vzniklo na straně třetí osoby se souhlasem druhého ze spoluvlastníků. S odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu vztahující se k předchozí právní úpravě argumentuje, že minimálně za období do 31. 12. 2013 se žalobci mohou domáhat vydání bezdůvodného obohacení toliko po nadužívajícím spoluvlastníku (ČR – SPÚ). Z citovaných rozhodnutí lze jmenovat např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, a ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1986/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1658/2017. Souhlas spoluvlastníka (ČR – SPÚ) s užíváním celého pozemku A žalovanou poté odvozuje od skutečnosti, že osada existuje z rozhodnutí státu a s jeho vědomím.
6. Třetí vznesenou otázkou je, kdo je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků určených k využití jako zahrádková osada a z části sloužících přímo jako zahrádky tvořící funkční celek se zahradními chatkami ve vlastnictví třetích osob, což žalovaná označuje za otázku v judikatuře dovolacího soudu doposud neřešenou. Dovolatelka soudí, že by bylo možno dovodit pasivní věcnou legitimaci jednotlivých vlastníků chat, s nimiž zahrádky funkčně souvisí, potažmo státu a hlavního města Prahy jakožto subjektů, jež rozhodly o užívání pozemků k danému účelu.
7. Dále dovolatelka vyjmenovává řadu vad řízení pro případ přípustnosti dovolání. Tvrdí, že jsou rozhodnutí nalézacích soudů nepřezkoumatelná, nedostatečně se vypořádávající s otázkou (ne)mravnosti žádání žalobců a opomíjející některé provedené důkazy.
8. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
9. K dovolání se vyjádřili žalobci, již požadují jeho zamítnutí, neboť dovolatelka namítá především otázky skutkového charakteru.
10. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
11. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání žalované není přípustné.
14. Z judikatury dovolacího soudu plyne, že v obecném směru má každý nabyvatel neoprávněného majetkového prospěchu povinnost vydat ochuzenému obohacení vzniklé bez spravedlivého důvodu (non ex iusta causa), jenž je zmíněn výslovně v o. z. Co je (ne)spravedlivým důvodem obohacení, se v zákonné úpravě výslovně neuvádí. Výkladem lze však dovodit, že se získání majetkových hodnot musí opírat o legitimní stav, tedy být zásadně souladným s právem. Spravedlivým důvodem je platná smlouva, soudní rozhodnutí, správní akt anebo jiná relevantní skutečnost zakládající v rámci právního řádu nebo obecně uznávaných zásad (dobré mravy apod.) oprávněnost nabytí majetku (viz BÍLKOVÁ, Jana. § 2991 In: BÍLKOVÁ, Jana. Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 38). O existenci spravedlivého důvodu ve smyslu tohoto ustanovení, jenž není důvodem právním a plyne ze zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života, lze uvažovat jen zcela výjimečně, a nadto pouze v případě, že zde není žádný právní důvod, z něhož lze vznik bezdůvodného obohacení odvodit [srovnej za všechny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, uveřejněný pod č. 62/2022 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, uveřejněný pod č. 108/2020 Sb. rozh. obč. (oba citované i dovolatelkou), či usnesení téhož soudu ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 133/2022, a ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 654/2023].
15. V nynější kauze bylo nalézacími soudy zjištěno, že žalovaná vystupuje v pozici detentorky pozemků A a B, a vykonává tak užívací práva k nim, aniž by disponovala právním důvodem pro takové jednání. Dle zákona a rozhodovací praxe dovolacího soudu jmenované jednání naplňuje skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím cizí hodnoty dle § 2991 odst. 2 o. z. (viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 332/2023, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022, bod 20, nebo již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 82/2019). Při zkoumání naplnění této skutkové podstaty přitom soudy nižších stupňů za shora popsaných skutkových okolností neshledaly spravedlivý důvod pro nabytí daného prospěchu. Z tohoto důvodu tak nelze přitakat dovolací námitce žalované, že by toto hledisko bylo soudy pominuto (k obdobnému řešení přípustnosti dovolání takové námitky viz již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 133/2022).
16. Ke druhé dovolatelkou vznesené otázce je třeba poznamenat, že jí citovaná judikatura dovolacího soudu se vztahuje k situacím, v nichž nadužívající spoluvlastník fakticky umožnil, nejčastěji smlouvou přenechal, užívání věci nad rámec svého podílu. Z dovolatelkou citovaných rozhodnutí mimo jiné plyne, že k závěru o souhlasu nadužívajícího spoluvlastníka nelze dospět toliko z faktu, že neprojevil zřetelný nesouhlas s nadužíváním, neb v občanském právu neplatí zásada, že kdo mlčí, souhlasí, a z pouhé nečinnosti tacitně udělené přivolení bez dalšího dovozovat nelze (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015). Dovolací soud tak uzavírá, že toliko ze skutečnosti, že stát nechal v polovině minulého století zahrádkovou osadu vystavět, respektive rozhodl o jejím umístění, rozvržení a povolení užívání staveb chat, nelze bezpochyby usuzovat na souhlas nynějšího spoluvlastníka ČR – SPÚ s užíváním celého pozemku A ze strany žalované. Dle skutkových zjištění nalézacích soudů v žalovaném období nájemní či jiná smlouva, jež by pozemek A či jeho část přenechávala do užívání žalované ze strany ČR – SPÚ, neexistovala, není tedy možné dovodit souhlas jmenovaného spoluvlastníka s užíváním pozemku ze strany žalované nad rámec jeho podílu. Totéž lze uzavřít ve vztahu k hlavnímu městu Praze jakožto spoluvlastníku pozemku B (pokud měla dovolací argumentace zahrnout i je). Na tomto místě je zapotřebí ještě zdůraznit, že v daném směru se jedná o námitky především skutkového charakteru, které s ohledem na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustnost dovolání přivodit nemohou, stejně jako ty, které míří proti hodnocení provedených důkazů (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3191/2021, či ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1323/2023).
17. Nadto je třeba připomenout, že stát v soukromoprávních vztazích vystupuje v postavení právnické osoby (srovnej § 21 o. z.), což se vztahuje i na spravování jeho majetku (zde tedy vystupuje jako spoluvlastník pozemku A, z rozhodovací praxe viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 425/2010), jednání učiněné v rámci občanskoprávního vztahu pak nelze směšovat s výkonem veřejné moci, při němž stát vystupuje jako nositel mocenských oprávnění a autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob (rozhodování o zřízení osady a umístění staveb, z judikatury srovnej z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 214/2006, uveřejněný pod č. 83/2008 Sb. rozh. obč.). Ze skutečnosti, že stát za minulého režimu mocensky rozhodl o vybudování osady, tak nelze usuzovat na souhlas ČR – SPÚ jakožto spoluvlastnice s neoprávněným užitím celého pozemku A.
18. Ani poslední otázka nemůže přípustnost mimořádného opravného prostředku založit. Ačkoliv je žalovanou položená otázka kazuistického charakteru, lze z ní abstrahovat otázku obecnou („kdo je pasivně věcně legitimován ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užíváním cizího pozemku“), na ni je již ovšem možné nalézt odpověď v dosavadní judikatuře. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pevně ukotvena v závěru, že plněním bez právního důvodu, případně protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., respektive ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., je i stav, kdy je nemovitá věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, a ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Vzhledem k obdobnému znění ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. jsou uvedené závěry použitelné i v poměrech tohoto právního předpisu s výhradou, že popisované situace již nelze podřazovat skutkové podstatě plnění bez právního důvodu, ale je opodstatněné je kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018, ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020, nebo ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020).
19. Judikatura dovolacího soudu je pak ustálena i v tom, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého následkem neplatného přenechání nemovitosti k užívání třetí osobě je (v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) vůči jejímu vlastníku povinen – a ve sporu o jeho vydání tudíž i pasivně věcně legitimován – domnělý pronajímatel, a nikoliv „přímo“ faktický uživatel nemovitosti (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017, a ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3877/2019). Na tomto závěru Nejvyšší soud setrvává i v případě, že mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistuje žádný smluvní vztah (srovnej například již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017, a dále usnesení téhož soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1028/2018). Jinými slovy řečeno, judikatura dovolacího soudu obecně stanoví, že na úkor vlastníka nemovitosti se (v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) neobohacuje přímo faktický uživatel nemovitosti, nýbrž subjekt, který takovou nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání. V poměrech nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se však předestřené závěry neuplatní bezezbytku, neboť dle § 2994 o. z. platí, že dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. Vlastník věci tedy může požadovat vydání bezdůvodného obohacení jak po subjektu, který nemovitost neoprávněně přenechal jinému k užívání, tak po faktickém uživateli, jenž své užívací právo od tohoto subjektu odvozuje (viz za všechny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, uveřejněný pod č. 8/2022 Sb. rozh. obč., ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 857/2024, a ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3476/2024).
20. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že měl k dispozici celý pozemek, a mohl jej tak učinit přístupným jen pro sebe a svou potřebu (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020, a ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2593/2023).
21. Jestliže v nynější věci nalézací soudy dospěly ke zjištění, že žalovaná zbudovala a udržuje oplocení areálu severní části osady, k němuž i vydává klíče, a vykonává další správu území (organizuje udržování společných ploch, reguluje rychlost vozidel v osadě, rozpočítává spotřebu vody), přičemž před vlastníky a uživateli chatek vystupovala jako nájemce pozemku, uzavírala s nimi podnájemní smlouvy a tyto osoby hradily žalované poplatky (označené jako nájemné či jinak), plyne z výše uvedeného, že žalovaná vystupovala v pozici detentorky pozemků, vůči uživatelům chat poté v roli neoprávněného pronajímatele. Lze tudíž závěr nalézacích soudů, že se na úkor majitelů pozemků obohatila právě žalovaná, nikoliv vlastníci či uživatelé jednotlivých chat, za popsaných skutkových okolností v individuálních poměrech nynější kauzy hodnotit jako souladný s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu.
22. Argumentace dovolatelky, že není podnikatelským subjektem využívajícím areál komerčně či že o vzniku zahrádkářské osady rozhodl stát a její užívání je tak ve veřejném zájmu, nemůže nic změnit na závěru o bezdůvodném obohacení na její straně jakožto objektivně vzniklém stavu přesunu majetkových hodnot, který nastal způsobem, jejž právní řád neuznává, neboť vystupovala jako detentorka a domnělá pronajímatelka pozemků.
23. Dovolatelkou tvrzenými vadami řízení by se dovolací soud mohl zabývat, jen pokud by jí uplatněný mimořádný opravný prostředek byl přípustný, což však není tento případ (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř. a z rozhodovací praxe dovolacího soudu za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3190/2024). K přezkoumatelnosti rozhodnutí, které odpovídá i obsah v dané věci velmi podrobného dovolání, přitom z bohaté judikatury Nejvyššího soudu srovnej například usnesení ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3866/2023.
24. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se řízení nekončí a řízení nebylo již dříve skončeno (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. obč., či ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1392/2023, bod 12). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu