28 Cdo 2529/2024-412
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: REALITNÍ FOND PRAHA a.s., IČ 030 71 740, se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, zastoupené Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, s adresou pro doručování: Hradec Králové, Malé náměstí 124, o 524.384,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 480/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2024, č. j. 54 Co 35/2024-359, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2024, č. j. 54 Co 35/2024-359, se ruší a věc se odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení i o soudním poplatku (výroky III a IV). Soud zjistil, že účastníci jsou spoluvlastníky bytové jednotky č. XY nacházející se v budově č. p. XY, XY v katastrálním území XY, obci XY, a souvisejícího podílu na společných částech domu, každý s podílem ideální ?. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného ke zpřístupnění bytu a vydání náhrady za dobu, po kterou jí znemožnil byt užívat. Soud konstatoval, že nebyla prokázána žádná dohoda o užívání předmětné bytové jednotky mezi účastníky nynějšího sporu ani mezi žalovaným a jeho bývalou manželkou coby předchozí spoluvlastnicí sporné jednotky.
Naopak bylo doloženo, že žalovaný bránil předešlé i nynější spoluvlastnici ve vstupu do bytu a v jeho užívání, přestože o to opakovaně žádaly. Podle judikatury ostatně není bez dalšího rozhodující, do jaké míry bylo druhému spoluvlastníku v užívání společné věci bráněno. Není proto rozhodné, zda měla žalobkyně k dispozici klíče od bytu, neboť si lze jen těžko představit, že by byt začala užívat bez součinnosti s žalovaným. Vzhledem k neměnnému postoji žalovaného k užívání jednotky žalobkyní pokládal soud otázku předání klíčů za irelevantní.
Soud poukázal též na výstupy sporu vedeného mezi účastníky u téhož soudu pod sp. zn. 35 C 141/2017 o obohacení vzniklé užíváním totožného bytu v jiném období. V oné věci byla přitom vypořádána shodná argumentace žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor žalobkyně za sporný časový úsek (od srpna 2017 do května 2022) obohatil v rozsahu odpovídajícím jedné polovině výše obvyklého nájemného za užívání srovnatelných nemovitostí, jež stanovil s pomocí znaleckého posudku.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2024, č. j. 54 Co 35/2024-359, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku III jej změnil, pokud jde o výši nákladů řízení, jinak jej i v této části potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud konstatoval, že soud prvého stupně učinil skutková zjištění odpovídající provedenému dokazování. Žalovanému se nepodařilo prokázat, že by mezi ním a jeho bývalou manželkou existovala dohoda o užívání sporného bytu.
Je naopak zřejmé, že dohoda mezi spoluvlastníky možná nebyla, neboť se bývalá manželka žalovaného musela domáhat zpřístupnění bytu soudní cestou. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že pro povinnost nadužívajícího spoluvlastníka vydat bezdůvodné obohacení není bez dalšího určující, do jaké míry bylo druhému spoluvlastníku v užívání společné věci bráněno. V nynější kauze bylo doloženo, že žalovaný žalobkyni neumožnil užívání bytové jednotky, ač k tomu byl opakovaně vyzýván. Tvrzení, že žalobkyně měla mít k dispozici klíče od bytu, je nepodstatné, neboť zde byly dány – soudem prvního stupně popsané – okolnosti, které užívání společné věci žalobkyní vylučovaly.
O postoji žalovaného svědčí i to, že byt stále užívá, přestože mu k němu již v současnosti žádné právo nesvědčí.
Nadužívající spoluvlastník je tudíž povinen vydat žalobkyni náhradu ve výši poloviny obvyklého nájemného, již soud prvního stupně přiléhavě vyčíslil, a jeho rozhodnutí tak bylo možné potvrdit jako věcně správné.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že se soudy v projednávané věci odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a svého náhledu na skutkový stav uvádí, že závěr soudů nižších stupňů, dle něhož žalovaný užíval celý byt, je v extrémním rozporu s obsahem spisu, respektive že se soudy nezabývaly rozsahem tvrzeného nadužívání společné věci. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3259/2017 je ke vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení mezi spoluvlastníky nutné, aby jeden ze spoluvlastníků byl omezen na užívání spoluvlastněného statku a druhý ze spoluvlastníků věc užíval nad rámec svého podílu. Soud prvního stupně nevedl dokazování ani k jedné z těchto rozhodných okolností, a jeho závěry jsou tak nesprávné z hlediska práva hmotného i procesního.
4. Žalovaný dále soudům nižších instancí vytýká, že dovodily nedostatek dohody o užívání zmiňovaného bytu. Soudy se dostatečně nezabývaly rozpory ve výpovědích manželky žalovaného v jiných řízeních, která byla mezi ní a žalovaným vedena, a nijak nereflektovaly možnost uzavření konkludentní dohody o užívání společné věci, pro niž zákon nevyžaduje žádnou zvláštní formu. Existenci dohody má dovolatel za bezpečně prokázanou skutečnostmi, jež jsou zachyceny ve spisu. Žalovaný tedy společnou věc užíval na základě platného právního důvodu, a nemohl tak na úkor žalobkyně získat bezdůvodné obohacení.
5. I kdyby bylo zjištěno, že dovolatel byt užíval bez právního důvodu, bylo by v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 772/2005 zapotřebí zkoumat, do jaké míry jej reálně užíval. V tomto směru by bylo nutné odečíst plochu dětského pokoje, který prokazatelně nevyužíval, a zohlednit skutečnost, že manželka žalovaného byt dosud plně nevyklidila. Podle žalovaného nadto postup žalobkyně představuje nepoctivé jednání [§ 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], respektive zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.), jelikož nemá žádný zájem společnou nemovitost užívat, pouze výhodně koupit podíl jednoho ze spoluvlastníků a následně parazitovat na náhradách spoluvlastníka druhého.
6. Soudy rovněž nesprávně dovodily, že žalovaný žalobkyni bránil v užívání bytu, a proto aplikovaly zcela nepřiléhavé právní úvahy. I v tomto směru zjevně vycházely z výpovědi bývalé manželky žalovaného, nikterak se však nevypořádaly s námitkou, že to byla naopak ona, kdo měnil zámky v bytě, a dostatečně nezhodnotily věrohodnost její výpovědi. V řízení nebyla nijak uvážena argumentace, že kdyby bývalá manželka žalovaného předala klíče od bytu žalobkyni, mohla by žalobkyně užívat byt v rozsahu jedné poloviny stejně jako žalovaný. Žalobkyně byla oprávněna vlastnické právo ke společné věci vykonávat nebo se tohoto výkonu domáhat soudní cestou, bylo pro ni však pohodlnější tak nečinit a pouze tvrdit, že žalovaný byt nadužívá. Do bytu ostatně žalobkyně vstoupila bez vědomí žalovaného k získání podkladů pro zpracování znaleckého posudku. Stejným způsobem pak mohla byt sama užívat.
7. Závěr Nejvyššího soudu o nevýznamnosti toho, nakolik bylo druhému ze spoluvlastníků bráněno v užívání společné věci (vyslovený v jeho usnesení sp. zn. 28 Cdo 4018/2017), lze aplikovat pouze v případě, že bude prokázáno nadužívání věci některým spoluvlastníkem. To se však v projednávané věci nestalo. Spoluvlastník nemůže požadovat náhradu v rozsahu spoluvlastnického podílu, který z vlastního rozhodnutí nevyužívá, jak se podává z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 725/2008 a sp. zn. 28 Cdo 283/2020. V projednávané při žádné nadužívání společné věci či bránění žalobkyni v užívání bytu prokázáno nebylo.
8. Dovolatel konečně argumentuje, že měl odvolací soud za použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), upřít náhradu nákladů řízení oběma stranám vzhledem k personálnímu propojení advokáta Mgr. Rezka se žalující společností. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 5 a věc vrátil soudu první instance k dalšímu řízení.
9. Své dovolání posléze žalovaný doplnil podáními ze dne 8. 7. 2024 a ze dne 23. 7. 2024, v nichž se věnuje „skutkov[ému] popis[u] chronologie kauz“ týkajících se užívání předmětného bytu, kritizuje postup soudů v dřívějších řízeních mezi ním a žalobkyní a navrhuje, aby soud přikázal žalobkyni spornou jednotku mu prodat.
10. K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, jež zareagovala na předestřené argumenty a navrhla odmítnutí či zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.
III. Přípustnost dovolání
11. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
12. Dovolací soud předesílá, že v doplnění dovolání ze dne 8. 7. 2024 není vymezen žádný z předpokladů přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., toto podání tudíž postrádá obligatorní náležitost ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., trpí vadou, jež brání jeho věcnému projednání, a přípustnost předmětného mimořádného opravného prostředku tak nemůže založit.
13. Doplnění dovolání ze dne 23. 7. 2024 je pak jednak opožděné a jednak nebylo sepsáno zástupcem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., pročež k němu Nejvyšší soud nebyl oprávněn přihlédnout (§ 241a odst. 5 o. s. ř.).
14. Dovolání ze dne 3. 7. 2024 nicméně bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a Nejvyšší soud se proto jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) mohl zabývat jeho přípustností.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Předně lze uvést, že napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu v jeho nákladových výrocích, je jeho dovolání v této části objektivně nepřípustné v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Ve své meritorní dovolací argumentaci se poté žalovaný – z velké části otevřeně – zaměřuje především na polemiku se skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud je ovšem v dovolacím řízení skutkovými závěry soudů prvého a druhého stupně vázán a není oprávněn je revidovat (nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost, což v posuzovaném případě neplatí), jelikož jeho přezkumné činnosti podléhají výhradně právní závěry odvolacího soudu a jediným způsobilým dovolacím důvodem je podle
aktuální procesní úpravy (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) nesprávné právní posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3843/2023, ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 679/2024, a ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2407/2024).
18. Uplatněním zmíněného dovolacího důvodu pak není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než na jakém vystavěl své právněkvalifikační úvahy odvolací soud. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od zjištění odvolacího soudu (srovnej krom jiných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 25 Cdo 47/2022, ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2428/2024, či ze dne 10. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 58/2025).
19. Zpochybňuje-li žalovaný úsudek o neexistenci dohody upravující užívání společného bytu mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně, činí tak čistě s pomocí argumentace směřující proti hodnocení důkazů, konkrétně zejména důkazu svědeckou výpovědí jeho bývalé manželky. Samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v § 132 o. s. ř., však nelze v dovolacím řízení úspěšně napadnout (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3177/2023, ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1018/2023, či ze dne 5. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3067/2023). Zdejší soud tedy – jakožto instance toliko přezkumná – není povolán revidovat úvahy soudů nižších stupňů ohledně přesvědčivosti výpovědi bývalé manželky dovolatele a dalších důkazů, na základě kterých byl přijat závěr, že účastníci řízení neuzavřeli dohodu o užívání bytové jednotky č. 1027/15.
20. Od rozhodovací praxe, jež akcentuje, že pro dohodu o správě společné věci není předepsána žádná forma, a může tak být uzavřena též konkludentně (viz za jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1337/2024, ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 156/2025, a ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 26 Cdo 166/2025), se pak soudy nižších stupňů neodchýlily, jestliže učinily zjištění, že ohledně sporného bytu žádná dohoda uzavřena nebyla.
21. Odvolací soud nicméně důsledně nerespektoval rozhodovací praxi dovolacího soudu při řešení otázky užívání společné věci spoluvlastníkem nad rámec spoluvlastnického podílu, neboť dostatečně nezkoumal, v jakém rozsahu žalovaný skutečně sporný byt užíval, potažmo nakolik byla žalobkyně vyloučena z možnosti byt užívat.
IV. Důvodnost dovolání
22. Podstata podílového spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu (srovnej § 1122 odst. 1 o. z.). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013 Sb. rozh. obč., pak dovolací soud rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a případ, v němž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by takové potlačení jeho užívacího práva ospravedlňoval. Zatímco na nárok spoluvlastníka je v první eventualitě třeba pohlížet jako na nárok podle § 1122 odst. 1 o. z., s ohledem na absenci právního důvodu pro vyloučení z užívání půjde ve druhém případě o nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z., viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2016, a ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2462/2022, nebo jeho usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013).
23. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že na vznik bezdůvodného obohacení jednoho ze spoluvlastníků na úkor spoluvlastníků ostatních lze v první řadě usuzovat, užíval-li bez právem aprobovaného důvodu společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu (takového nadužívání se přitom spoluvlastník dopouští nejen v případě, že věc skutečně využíval v míře větší, než by odpovídalo jeho podílu, ale též přisvojil-li si výlučnou detenci celé věci například jejím uzamčením či oplocením; k tomu srovnej příkladmo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017). Spoluvlastník ovšem společnou věc nadužívá, také pokud její technické uspořádání, popřípadě jím vytvořené faktické poměry neumožňují jiným spoluvlastníkům realizaci práva užívat věc v rozsahu určeném jejich podílem. Pro povinnost obohaceného spoluvlastníka vydat ostatním spoluvlastníkům nabytý majetkový prospěch zde přitom není bez dalšího určující, zda zbylí spoluvlastníci neužívali společnou věc dobrovolně, nejde-li samozřejmě o případ přisvojení výlučné detence dané věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2462/2022, nebo jeho usnesení ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1065/2023, a ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2470/2024).
24. Dovolací soud rovněž dovozuje, že ani je-li předmětem bytová jednotka či dům o jednom bytu, není obecně vyloučena úvaha, že druhý spoluvlastník má možnost tento byt objektivně spoluužívat v rozsahu svého podílu tehdy, jestliže spoluvlastník, který v něm bydlí, užívá pouze jeho část, která výměrou, popřípadě kvalitou užívání koresponduje jím vlastněnému podílu (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020). Vznik bezdůvodného obohacení nadužíváním spoluvlastnického podílu na společné věci (nemovitosti) obohaceným spoluvlastníkem na úkor druhého spoluvlastníka může být nicméně založen i fakticky existujícími poměry, které neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem. Existence takových poměrů může být předznamenána stavebně-technickým a dispozičním uspořádáním společné věci, jež umožňuje daný statek užívat pouze členům jedné domácnosti. K těmto stavebně-technickým parametrům ovšem musí dále přistoupit takové okolnosti, jež společné užívání objektu více spoluvlastníky vylučují či podstatným způsobem ztěžují (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 225/2023).
25. Právní závěr, podle kterého spoluvlastník užíval bytovou jednotku v podílovém spoluvlastnictví (bez odpovídajícího právního titulu) nad rámec svého spoluvlastnického podílu, proto nelze založit toliko na zjištění, že předmětnou jednotku v rozhodné době obýval jeden ze spoluvlastníků, nebude-li mít soud za zjištěné (spolehlivě prokázané, na základě rozložení důkazního břemene), v jakém rozsahu tuto jednotku spoluvlastník reálně využíval (nejenom co do výměry, ale i kvality obývaných prostor, i se zřetelem na dispoziční uspořádání jednotky), případně byly-li zde dány objektivní překážky (ať už technického rázu, nebo mající původ ve faktických poměrech vytvořených některým z účastníků), jež druhému spoluvlastníku bránily v užívání jednotky v rozsahu odpovídajícím jeho podílu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1306/2024).
26. Odvolací soud v projednávané věci konstatoval, že skutečnost, že žalobkyně disponovala (nebo měla disponovat) klíči od sporné bytové jednotky, není podstatná, a potud je jeho právní posouzení s judikaturou zdejšího soudu konformní, poněvadž skutečnost, že i žalobkyně měla klíče od společného bytu, by možnost jej užívat neindikovala, pakliže by charakter společné věci, zejména dispoziční řešení bytu, ve spojení s dalšími okolnostmi případu současné užívání oběma spoluvlastníky neumožňoval (takto viz již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 225/2023). Městský soud však náležitě neidentifikoval okolnosti, které užívání spoluvlastnického podílu na bytové jednotce č. XY znemožňovaly nebo činily obtížným, nýbrž toliko uvedl, že zde takové okolnosti jsou a jsou zcela dostatečně popsány v rozsudku soudu prvního stupně (bod 12 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Ani soud prvního stupně však řečená fakta podle názoru zdejšího soudu dostatečně nepostihl, neboť především akcentoval, že žalovaný podlehl v předešlém sporu o náhradu za užívání vzpomínaného bytu se žalobkyní a že jí byl opakovaně vyzýván k umožnění užívání předmětné jednotky (bod 21 rozsudku obvodního soudu).
27. Nejvyšší soud si je vědom okolnosti, že projednávaná věc představuje již druhý spor vedený mezi účastníky o užívání jednotky č. 1027/15 a že soudy ve svých úvahách, o něž opřely své závěry o důvodnosti žalobního nároku, akcentovaly právě výstupy předešlého řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 35 C 141/2017. Je však nutno konstatovat, že problematika nadužívání spoluvlastnického podílu žalovaným byla v oné kauze řešena toliko prejudiciálně (tedy bez účinků závaznosti pro účastníky a orgány ve smyslu § 159a odst. 3 o. s. ř., k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 204/2020, a ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2635/2024, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023).
28. Jelikož soudy v nynější kauze nejsou předešlými rozhodnutími v předcházejícím sporu vázány, pokud jde o posouzení problému, zda žalovaný nadužíval sporný byt, nejsou ani zbaveny povinnosti zjednat si pro své vyhodnocení této otázky odpovídající skutková zjištění a daný problém náležitě právně posoudit. Dovolací soud přitom usnesením ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3710/2021, dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu vydanému ve věci vedené pod sp. zn. 35 C 141/2017 odmítl pro nevymezení předpokladů přípustnosti, takže právní aspekty závěru, že žalovaný společnou věc neužíval nad rámec svého podílu, neměl dosud příležitost zhodnotit tak, jak mu to umožňovalo nynější dovolání, a proto se ani neodchyluje od dříve vysloveného právního názoru.
29. Nyní podaný výklad pak samozřejmě nikterak neprejudikuje posouzení problému nadužívání společné věci v dalším řízení, kde soudy bezesporu mohou dovodit, že okolnosti řešeného případu souběžné užívání bytové jednotky č. XY oběma spoluvlastníky neumožňují. V tuto chvíli nicméně není úsudek, že žalovaný spornou jednotku užíval nad rámec svého podílu, respektive že byla žalobkyně z jejího užívání vyloučena, dostatečně zdůvodněn.
30. Za dané situace by bylo předčasné, aby se dovolací soud jakkoli vyjadřoval k domnělé nepoctivosti počínání žalobkyně.
V. Závěr
31. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud na základě dovolání žalovaného, jež bylo podáno důvodně (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu – v napadeném výroku meritorním i akcesorických výrocích nákladových – a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.). Jakkoli by vytýkanými nedostatky mohlo být zatíženo též rozhodnutí prvoinstanční, nepřikročil dovolací soud k jeho kasaci, jelikož není vyloučeno, že bude popsané nedostatky ve zjištění skutkového stavu a právním posouzení věci možné odstranit v odvolacím řízení.
32. Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu