USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně P. E., zastoupené Mgr. Kamilou Třetinovou, advokátkou se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Dolní 1569, za účasti 1) M. Š., 2) L. W., 3) hlavního města Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 4) Pražské plynárenské, a.s., identifikační číslo osoby 601 93 492, se sídlem v Praze 1, Národní 37, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 161/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 29 Co 59/2023-432, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníku 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Nemanského, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1. III. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Olejníčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12. IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a účastníky 1) a 2) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z nich.
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2022, č. j. 38 C 161/2020-368, potvrzen ve výroku I. o věci samé [o zamítnutí žaloby na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu ze dne 8. 6. 2020, č. j. PÚ 6925/92/3, sp. zn. SPÚ 198609/2020/Ket, v jeho prvních dvou výrocích tak, že oprávněným dědicům po oprávněné Z. Š., zemřelé XY, se vydává spoluvlastnický podíl o velikosti 15/168 na pozemcích ve výroku rozsudku soudu prvního stupně blíže specifikovaných (mimo jiné i na pozemku PK parc. č. XY v k. ú. XY – dále jen jako „předmětný pozemek“) a že se jim nevydává spoluvlastnický podíl o velikosti 15/168 na pozemku PK parc. č. XY v k. ú. XY], jakož i v nákladových výrocích II., III. a V. ve vztahu mezi tam
označenými účastníky (vše výrokem I.), změněn ve výroku IV. o náhradě nákladů v poměru mezi žalobkyní a třetím účastníkem (výrok II.) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky III. – VI.).
2. Věc byla soudy projednávána v řízení podle části páté (§ 244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), poté, kdy o ni dříve rozhodl pozemkový úřad shora označeným rozhodnutím podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
3. Odvolací soud vzal za správný soudem prvního stupně učiněný závěr (aprobující tak i rozhodnutí pozemkového úřadu), že vydání předmětného pozemku oprávněným osobám brání překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., byl-li zastavěn, resp. v době účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (24. 6. 1991) součástí funkčního celku – oploceného areálu plynárny, nacházely se na něm pozemní komunikace a inženýrské sítě (nepočítaje v to další dočasné stavby) a je-li zastavěn i v době současné (stavbami občanské vybavenosti), kdy by vydáním pozemku restituenti získali toliko tzv. holé vlastnictví, což je stav neslučitelný s účelem restitučního zákonodárství.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podala dovolání žalobkyně (dále jen jako „dovolatelka“). Co do přípustnosti dovolání avizuje naplnění kritérií podle § 237 o. s. ř., co do důvodu má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za ně v prvé řadě považuje odvolacím soudem aprobovaný závěr, že vydání předmětného pozemku (PK parc. č. XY v k. ú. XY) oprávněným osobám brání překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., zpochybňujíc jednak zjištění o přináležitosti předmětného pozemku k areálu plynáren a dále i jeho případnou zastavěnost (připouští maximálně jeho zastavěnost stavbami dočasnými, které byly nadto nejpozději v roce 1998 z pozemku odstraněny). K argumentaci aktuální zastavěností pozemku dovolatelka namítá, že restituentům nelze klást k tíži délku probíhajícího řízení o uplatněném nároku (od roku 1992 do roku 2020), v jehož průběhu pak pozemek doznal dalších změn. Vedle toho zpochybňuje i určení podílů oprávněných osob na restituci za použití § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Soudům vytýká i způsob hodnocení důkazů a namítá, že jimi učiněná skutková zjištění jsou s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Brojí i proti postupu soudů v řízení, jimž vytýká nerespektování zásady koncentrace řízení (zejména tím, že po nastalé koncentraci připustil účastníkem 4/ navržený výslech svědka J. T.) a porušení principu rovnosti účastníků. V důsledku shora vytýkaných pochybení došlo – dle mínění dovolatelky – k porušení práv garantovaných jí čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
5. Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) – dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
6. Přípustnost dovolání (jež nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1, věta první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) překážkou vydání pozemku (ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) oprávněné osobě může být rovněž fakt, že dotčený pozemek je součástí nedělitelného funkčního celku (areálu). U oprávněnou osobou nárokovaných pozemků je proto nutno přihlížet i k jejich možnému funkčnímu provázání s jinými stavbami a pozemky, od nichž jej nelze oddělit a s nimiž mohou tvořit ucelený areál (jímž může být dle rozhodovací praxe i průmyslový areál; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 376/2008, a usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2455/2008).
10. K tomu lze dále odkázat i na rozhodovací praxi Ústavního soudu, jež – při šetření práv restituentů a prioritě restituce obnovením vlastnictví – rovněž respektuje konkluzi o nedělitelnosti areálů tvořících jeden funkční celek (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 89, svazek 18, ročník 2000, nebo usnesení ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03), kdy současně připomíná, že důvodem výluk z restituce je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 2.
7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 37., či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3714/12, bod 11.), a že naturální restituce je vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. zejm. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II.
ÚS 536/14).
11. Odvolacím soudem učiněné právní posouzení, že vydání předmětného pozemku brání výlukový důvod podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. v situaci, kdy měl za prokázané, že pozemek byl součástí funkčního celku – uzavřeného (oploceného) areálu plynárny (kdy byl současně dotčen i jeho dopravní a technickou infrastruktury, nacházely-li se na něm pozemní komunikace a inženýrské sítě) a kdy jde o pozemek i aktuálně zastavěný (stavbami ve vlastnictví třetích osob, které s ohledem na svou povahu vylučují naturální restituci pozemku), nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu – výše nastíněné – neodchýlil.
12. Jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi také konstantně připomíná, revize konkrétních úvah týkajících se stavu pozemků a přiřazení k areálu (viz dále např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016, či ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016), respektive intenzity jejich funkční vazby na tento celek (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5544/2015, ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5689/2015, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017) dovolacímu soudu zásadně nepřísluší, neboť jde o problémy skutkové povahy, zatímco jeho kognice je orientována toliko na otázky právní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2545/2016, ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016, a ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3005/2022). Soudy v přítomné věci přijatý závěr o přináležitosti předmětného pozemku k areálu přitom není ani excesívní (provedeným důkazům a z nich zjištěným okolnostem zjevně nepřiměřený) a nejde tedy ani o situaci reprobovanou Ústavním soudem např. i v dovolatelkou odkazovaném nálezu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13.
13. Ve světle v přítomné věci učiněných skutkových zjištění není pak odvolacím soudem přijaté právní posouzení v rozporu ani s další dovolatelkou odkazovanou judikaturou dovolacího soudu – s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 (jímž byla nastíněná některá z kritérií pro aplikaci výluky dle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 4269/2019 (jež nevylučuje naturální restituci některých pozemků situovaných v okrajových částech areálu, jejichž vydáním nebude narušeno funkční propojení dalších nemovitostí a fungování areálu jako takového). Jak již výše rekapitulováno, rozhodnutí odvolacího soudu také není vybudováno (jen) na zjištění o zastavěnosti drobnými či dočasnými stavbami (jejichž pozdější odstranění dovolatelka vytýká).
14. Jak již výše naznačeno, dovolatelkou snášené námitky vůči soudy učiněným skutkovým zjištěním nejsou způsobilým dovolacím důvodem (jímž je podle § 241a odst. 1, věta první o. s. ř. toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem); odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.) a uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, kdy samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Předestírá-li pak dovolatelka i otázku týkající se velikosti podílů oprávněných osob na restituci, sluší se uvést, že na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (a tedy ani z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. na jejím řešení nezávisí), jestliže se touto otázkou odvolací soud (jenž své rozhodnutí založil výlučně na řešení otázky týkající se výluky z naturální restituce dle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. ve vztahu k předmětnému pozemku) již nezabýval.
16. Výtky dovolatelky vůči postupu soudu v řízení (namítané porušení procesních pravidel při doplnění dokazování po koncentraci řízení, bez vytčené kvalifikované otázky procesního práva, jíž by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutí, nehledě na absenci řádného vymezení přípustnosti dovolání), vystihují vady řízení; přitom ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.) a vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K námitce dovolatelky sluší se snad uvést, že pokud soud činí výzvu podle ustanovení § 118a o. s. ř. v řízení, v němž se uplatní koncentrace podle ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř., pak k tvrzením a důkazním návrhům předloženým na základě takové výzvy po uplynutí stanovené lhůty vskutku zásadně nepřihlíží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011), ovšem s výjimkami v zákoně uvedenými (tedy má-li jimi být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po příslušném roku, nebo které účastník nemohl bez své viny uvést včas; srov. § 118b odst. 1, věta třetí o. s. ř.).
17. Bez právního významu pro posouzení dané věci je pak i námitka dovolatelky o nepřiměřené délce restitučního řízení, kdy ani nepřiměřenost celkové délky řízení nemůže nic změnit na soudy přijatém závěru o existenci skutečností představujících od samého počátku výluku z naturální restituce podle aplikovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. I dovolací soud přitom vnímá roztrpčení dovolatelky z celkové délky řízení (zejména se zřetelem na délku správního řízení před pozemkovým úřadem předcházejícího soudnímu řízení) a do značném míry je i sdílí, ovšem k satisfakci účastníků za újmu případně tím vzniklou slouží jiné právní prostředky.
18. Vytýká-li dovolatelka dále, že odvolací soud porušil její právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv), sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy (ve světle výkladu podávaného ustálenou rozhodovací praxí) a na podkladě dokazováním zjištěných skutečností nebyly jí vznesené námitky shledány důvodnými. Ostatně, podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15).
19. K argumentaci ústavně právním rozměrem dané věci lze pak také připomenout, že dovolatelka své „právo na restituci“ negativním rozhodnutím o jí podané žalobě neztrácí a mění se jen způsob jeho vypořádání, jestliže za pozemek, jenž nelze pro zákonem stanovenou překážku vydat, vzniká oprávněným osobám právo na převod jiného vhodného pozemku, event. finanční náhradu (viz § 11a, § 16 zákona č. 229/1991 Sb.).
20. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání – poměřováno hledisky dle § 237 o. s. ř. – nejsou naplněny (odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu napadeným rozsudkem neodchýlil, jeho rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
21. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení (II., III. a V.), v měnícím výroku II. o nákladech řízení (o nichž bylo rozhodnuto výrokem IV. rozsudku soudu prvního stupně) a ve výrocích III. – VI. o nákladech odvolacího řízení (uvádí-li v dovolání, že rozsudek odvolacího soudu napadá v jeho celém rozsahu), není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (podle nějž je vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení).
22. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích § 243 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy bylo odmítnuto žalobkyní podané dovolání, jíž tak zásadně stíhá povinnost nahradit zbylým účastníkům v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady. K nákladům účastnice 4) patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč, tj. celkem 4 114 Kč. Na straně účastnice 3) lze za účelně vynaložené náklady považovat toliko náhradu hotových výdajů v paušální výši 300 Kč [§ 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu] v situaci, kdy u tohoto účastníka (hlavního město Praha) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (není-li v příslušném řízení prokázán opak, nepředstavují dle ustálené soudní judikatury náklady na zastoupení státu, hl. m. Prahy či statutárních měst advokátem účelně vynaložené náklady; srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, a ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 149/2016). Účastníkům 1) a 2) pak podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 3. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu