USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Enfant terrible Divin, identifikační číslo osoby 082 74 894, se sídlem v Praze 2 – Vinohrady, Záhřebská 562/41, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, identifikační číslo osoby 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 5 955 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 77 C 97/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2024, č. j. 30 Co 73/2024-121, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 30 Co 73/2024-121, Městský soud v Praze (odvolací soud) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 31. 10. 2023, č. j. 77 C 97/2022-71, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 5 955 USD se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), a důvodnost tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a „na jeho protiústavnosti“. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření navrhujíc jeho odmítnutí.
4. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání není přípustné.
7. V situaci, kdy žalobce odvozuje svou věcnou legitimaci od právního nástupnictví po J. M., coby původním vlastníku nemovitého majetku, jenž mu byl (bez náhrady) konfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., odvolací soud jako pro rozhodnutí určující důvodně identifikoval otázku, lze-li se náhrady za takto konfiskovaný majetek (či od jeho konfiskace odvozované pohledávky) domáhat mimo rámec restitučního zákonodárství, již vyřešil – se závěrem negativním – v souladu s odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu (srovnej kupř.
nález pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97, nebo nálezy ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14, ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, a ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 1255/13). Podle ustálené judikatury je na restituční legislativu nutno nahlížet jako na celek, upravující restituční nároky způsobem v zásadě uzavřeným a vyčerpávajícím, přičemž závěr o poměru restitučních předpisů (coby leges speciales) k předpisům obecným (podle nichž proto v těchto situacích postupovat nelze) byl vztažen i na případy majetkových křivd, k nimž došlo před 25.
2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.). Citované závěry byly reflektovány i rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz i odvolacím soudem odkazovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, a ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 137/2015, obdobně srovnej např. i usnesení ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 321/2013, ze dne 1.
10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1484/2015, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3699/2017), a to i v případech požadované peněžité kompenzace za majetek znárodněný na základě předpisů z let 1945 – 1948 (včetně dekretů prezidenta republiky), za nějž dříve nebyla poskytnuta náhrada. Důvodně pak odvolací soud poukázal i na judikaturu, podle níž se kompenzace nelze domáhat ani z jiných právních titulů, včetně náhrady škody (viz odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 600/2007).
8. Z konstantní judikatury se současně podává, že ke konfiskaci majetku podle dekretů č. 108/1945 Sb. (srov. § 1 odst. 1), popř. dekretu č. 12/1945 Sb., docházelo s okamžitou platností (ke dni účinnosti dekretů) a bez náhrady, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). Konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. (jakož i dekretu č. 12/1945 Sb.) byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. V již shora odkazovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, Ústavní soud současně dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
9. Na shora uvedených závěrech (a použitelnosti odkazované judikatury i v přítomné věci) nic nemění ani žalobcem vytvořený konstrukt o vzniku (individuální) „reparační pohledávky za Německem“ a (údajném) ručení České republiky za splnění tohoto závazku, jenž fakticky (byť nepřímo) sleduje stejný cíl – dosažení náhrady od státu (žalované České republiky) za majetek konfiskovaný bez náhrady na základě poválečných dekretů prezidenta republiky, a to mimo rámec restitučního zákonodárství (přičemž odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí jsou pochopitelně reprobovány i pokusy o obcházení restitučních předpisů).
10. Za daného stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s další judikaturou Ústavního soudu, jež vychází ze stejných principů a akcentuje specialitu restitučního zákonodárství, vytěsňujíc použití obecných předpisů (k tomu znovu srovnej. zejm. stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05), ovšem ani se zásadami, z nichž vychází dovolatelem opakovaně odkazovaný nález pléna Ústavního soudu z 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, uveřejněný pod č. 55/1995 Sb., jehož nosné důvody se připínají i k otázkám legality a legitimity dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.
11. Na řešení dovolatelem současně kladených otázek, „zda započtením hodnoty majetku konfiskovaného bez náhrady dle dekretu č. 108/1945 Sb. ve spojení s dohodou č. 150/1947 Sb. na reparace od Německa přešla část reparační pohledávky Československa za Německem na osobu, jejíž majetek byl zkonfiskován“, „zda byl Československem si ponechaný majetek J. M. započten do reparačního podílu Československa“ a „zda o přechodu vlastnictví reparační pohledávky za Německem dle dohody č. 150/1947 Sb. po zemřelém J.
M. má rozhodnout místně příslušný soud v dědickém řízení nebo o něm může rozhodnout jakýkoliv jiný soud v jakémkoliv jiném řízení“, pak napadené rozhodnut nezávisí a již proto formulované otázky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, usnesení ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, či usnesení ze dne 8.
12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr odvolacího soudu, že žalobcovu předchůdci s odkazem na uváděná ustanovení právních předpisů (kdy k takovému závěru nelze dojít ani s použitím § 1392 AGBG, jenž upravuje postoupení pohledávky) individuální „reparační pohledávka za Německem“ (za jakou ji žalobce označuje) nevznikla, jest v kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí vnímat již spíše jen jako podpůrný.
12. Nelze pak také přehlédnout, že rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby v naposled naznačeném směru odvolací soud (byť také podpůrně) pak opírá i o závěr, že u žalované by tak či tak nebylo lze dovodit její povinnost k plnění (jíž žalobce – bez bližší argumentace – opírá o ustanovení § 2021 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a domnělý ručitelský závazek žalované), kdy soudy uzavírají, že žalovanou nelze považovat za ručitele ani kdyby tu takový závazek povinného (dlužníka) byl. Proti tomuto závěru dovolatel v dovolání ani nebrojí a neformuluje k němu žádnou právní otázku.
Přitom platí, že zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.) nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Také proto by pak nemohla založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. ani argumentace dovolatele (v jejím rámci kladené otázky) vztahující se k závěru, zda je žalobce věřitelem pohledávky (zda jeho předchůdci tato pohledávka vůbec vznikla), má-li být rozhodnutí současně založeno na závěru, dovoláním nezpochybněném, o absenci pasivní věcné legitimace žalované.
13. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4222/2015, či ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1874/2022). Nadto dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí dovolatelem vytýkanými defekty vskutku trpělo, tedy že by šlo o případ opomenutých důkazů (a bylo tak v rozporu s dovolatelem odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu), zvlášť v situaci, kdy v tomto směru dovolatel své námitky připíná nikoliv k důkazním prostředkům týkajícím se zjišťování skutkového stavu, ale k použití odborné literatury v rámci právní argumentace soudu prvního stupně.
Za relevantní a důvodné nelze považovat ani výtky, že napadené rozhodnutí trpí vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), k nimž lze pak připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle nichž nelze z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). Právě takto soudy postupovaly i v přítomné věci a případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí zde nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (dříve odvolatele).
14. Z výše uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti podaného dovolání. Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
15. Proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i v části výroku o nákladech řízení, a proti výroku II, jíž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
16. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (243c odst. 1 a 2 dále jen o. s. ř.).
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco náklady žalované (za vyjádření k dovolání), jež nebyla zastoupena advokátem a jinak nedoložila výši svých hotových výdajů, představuje paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1, ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 4. 2025 Mgr. Petr Kraus předseda senátu