28 Cdo 2811/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce T. S., L., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, za účasti České republiky -
Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o nahrazení
rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
25 C 21/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. října 2014, č. j. 24 Co 92/2014-76, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V řízení podle části páté občanského soudního řádu Městský soud v
Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 24 Co 92/2014-76, potvrdil rozsudek
ze dne 2. 12. 2013, č. j. 25 C 21/2013-44, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud „nahradil rozhodnutí ministra
financí České republiky o rozkladu ze dne 20. 11. 2012, č. j. MF
87753/2012/44-64332/2011, a rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze
dne 17. 8. 2012, č. j. 44/64332/2011-MF-84624/2012/44, tak, že se vyhovuje
žádosti žalobce ze dne 8. 6. 2011, č. j. 64332, a poskytuje se mu náhrada za
znárodněný majetek podle dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb. za majetkovou
podstatu podniku - veřejná obchodní společnost „Reimann & Sohn, se sídlem
Tkalcovská, Brno“ (původně veřejná obchodní společnost Weiss & Hanák, se sídlem
Tkalcovská, Brno) ve výši 1.276.000.000,- Kč, kterou je Česká republika -
Ministerstvo financí povinna zaplatit žalobci do 30ti dnů od nabytí právní moci
tohoto rozsudku“, a jímž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení; dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se Městský soud v Praze odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, resp. která ještě nebyla
Nejvyšším soudem ČR řešena“. Podle jeho názoru postupoval odvolací soud při
vypořádání se s jeho námitkou o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního
stupně v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky
sp. zn. 30 Cdo 3947/2007 a sp. zn. 22 Cdo 3432/2006). Stejně tak je tomu, i
pokud odvolací soud zaujal názor, že nedomohli-li se dědicové K. W. svého
nároku postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., nemůže se žalobce domáhat nároku
na náhradu za znárodnění podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb.,
neboť není osobou, která by pozbyla vlastnického práva v důsledku znárodnění
(viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2315/2006); tato skutečnost však
není důvodem pro nepřiznání nároku na náhradu za znárodněný majetek. Dále
dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně),
že mu nelze přiznat nárok na náhradu za znárodnění podle dekretu presidenta
republiky č. 100/1945 Sb. z důvodu, že tento právní předpis splnil svůj
normativní účel a že po dobu více než čtyř desetiletí nezakládá právní vztahy a
nemá konstitutivní charakter. Zdůraznil, že náhrady za znárodnění se domáhal
přímo podle dekretu č. 100/1945 Sb., avšak odvolací soud argumentoval
judikaturou, jež se vztahuje k restitučním předpisům, tudíž odvolací soud na
daný případ aplikoval nesprávné právní předpisy.
Dále odvolacímu soudu vytýká,
že se nevypořádal s jeho argumentací týkající se poskytování náhrad za
znárodnění, a jeho rozsudek tak trpí zásadní vadou (viz rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 2860/2007). V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz
rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1712/2005 a sp. zn. 28 Cdo 1325/2006) je též názor
odvolacího soudu, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
výslovně vyloučil z restitucí majetek, který přešel na stát před rozhodným
obdobím. Dovolatel naopak zastává názor, že pokud došlo k odnětí vlastnického
práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948, aniž by byla poskytnuta
původním vlastníkům či jejich právním nástupcům příslušná náhrada, vznikla ve
smyslu zákona č. 87/1991 Sb. majetková křivda vždy v rozhodném období, neboť
československý stát umožnil formálně poskytnutí náhrady až ode dne 1. 12. 1948
a jen do 1. 1. 1952, tj. v rozhodném období. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Žalovaná se ve svém obsáhlém písemném vyjádření k dovolání žalobce
ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo
odmítnuto, popřípadě zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení
ve výši jednoho režijního paušálu. Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce
není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), když
řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť právní otázku
hmotného práva, zda lze přiznat nárok na náhradu za znárodnění podle dekretu
presidenta republiky č. 100/1945 Sb., na jejímž řešení závisí napadené
rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak. I na nyní posuzovanou věc lze vztáhnout dovolacím soudem již dříve
formulovaný závěr, že v situaci, kdy na zmírnění majetkové křivdy oprávněným
fyzickým osobám, k níž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle
předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, pamatuje ustanovení § 2 odst. 3 věta
druhá zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2
Cdon 1325/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo
253/2005, a z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96), je současně vyloučena možnost uplatňování nároků na
vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů; proto se vyplacení
náhrady na základě předpisů o znárodnění [v dané věci podle dekretu presidenta
republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků,
ve spojení s vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. 12. 1945, č. 638/1946 Ú.l.,
jíž na základě § 1 odst. 4 dekretu presidenta republiky ze dne 24. 10. 1945, č.
100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, byl dnem 27. 10. 1945 znárodněn zestátněním podnik Reimann a syn (Reimann & Sohn) se sídlem
v Brně] s úspěchem již nyní domáhat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 321/2013, ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 137/2015, a ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1484/2015). Závěr o poměru restitučních předpisů (coby
legis specialis) k ostatním právním předpisům sleduje též principy vyjádřené v
judikatuře Ústavního soudu (přiměřeně srov. např. plenární stanovisko Ústavního
soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.). Dále srov. právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1994/2004. S ohledem na shora uvedené bylo nadbytečné, aby se dovolací soud
zabýval ostatními námitkami obsaženými v dovolání. K vadám uvedeným v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle
ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení vzniklých České republice - Ministerstvu financí v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem
(Česká republika - Ministerstvo financí nebyla v dovolacím řízení zastoupena
advokátem), přičemž Česká republika - Ministerstvo financí nedoložila výši
svých hotových výdajů. Jde tak o paušální náhradu hotových výdajů podle
ustanovení § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300,- Kč
(§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro
účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3
občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.