28 Cdo 3474/2024

28 Cdo 3474/2024-801

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně E. K., zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 170/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2024, č. j. 11 Co 6/2024-724, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokátky JUDr. Zorky Černohorské do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2024, č. j. 11 Co 6/2024-724, rozsudek Okresního soudu v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 10. 2023, č. j. 3 C 170/2020-670, potvrdil ve výrocích I a III, jimiž byl nahrazen projev vůle žalované směřující k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni a bylo rozhodnuto o nákladech státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a zrušil jej v nákladovém výroku II a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu); o nákladech řízení bylo následně pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 12. 9. 2024, č. j. 3 C 170/2020-736, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2024, č. j. 11 Co 224/2024-775.

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku ocenění právním předchůdcům žalobkyně v rozhodném období (z hlediska zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ,,zákon o půdě“) odňatých a posléze pro překážky stanovené zákonem o půdě nevydaných pozemků. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 1351/10, a nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2019. sp. zn. III. ÚS 2280/18. Kladla taktéž otázku vhodnosti převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni, coby náhradního zemědělského pozemku. Poukazovala na okolnost, že pozemek je dle platného územního plánu situován v ploše bydlení. Vyjadřovala názor, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1838/2020.

3. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§ 11a zákona o půdě), se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již lze – s ohledem na § 28a zákona o půdě – určit právě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhlášky č. 182/1988 Sb.“); shodným způsobem a dle téhož právního předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb. se oceňují podle § 11a odst. 14 zákona o půdě i pozemky náhradní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.

3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). I tím má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku. I v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze pozemky ocenit jako určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.

11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).

6. Dovolací soud ve své judikatorní praxi aproboval pak i flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, spolu s další tam citovanou judikaturou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. Samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení dle cenového předpisu je pak otázkou především skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§ 127 odst. 1 o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 984/2020. Znalecký posudek je přitom jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy.

7. Závěr o charakteru jednotlivých odňatých pozemků i v daném případě učinily soudy na základě konkrétních skutkových zjištění a jejich komplexního hodnocení (z předloženého znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., vyplynulo, že odňaté pozemky v tam vymezeném rozsahu byly určeny k výstavbě již od 30. let minulého století, kdy znalkyně vycházela i ze srovnání směrného územního plánu hlavního města Prahy z roku 1964 s dříve platnou územně plánovací dokumentací, byť u některých pozemků došlo ke změně jejich účelového určení, i následnou realizací výstavby).

8. K tomu lze také (přiměřeně) odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021, nebo usnesení ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022), jež pro ocenění pozemků jako určených pro stavbu (při naplnění dalších výše vzpomenutých kritérií) v odůvodněných případech nevylučuje, aby bylo přihlédnuto i k jiným podkladům územního plánování [kupř. územnímu plánu dosud nepotvrzenému, nebylo-li zde jiné platné (schválené) územně plánovací dokumentace], kdy na podporu přijatých závěrů o povaze těch kterých pozemků lze pak i v nyní posuzované věci argumentovat i dalším historickým vývojem stavební činnosti v dané oblasti. Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu i v tom závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán obce (města) vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).

9. K argumentaci dovolatelky, že za stavební by nebylo lze pokládat ty pozemky, na nichž stavba ve smyslu občanského práva přímo realizována nebyla, lze připomenout i rozhodovací praxi dovolacího soudu vážící se k restitučnímu zákonodárství, z níž je současně zřejmé i to, že za zastavěné nutno v daných souvislostech považovat i ty pozemky, jež sice bezprostředně zastavěny nejsou, ovšem se stavbou bezprostředně souvisejí a jsou potřebné k jejímu provozu a obsluze, případně vykazují se stavbou funkční souvislost – viz přilehlé pozemky tvořící se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (vzájemně funkčně provázaný soubor staveb a pozemků – areál); srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010 a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012 a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, či ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 35/2020.

10. Na ocenění odňatých pozemků jako stavebních přitom ničeho nemění okolnost, že na nich bylo vybudováno tenisové, ragbyové, dětské a fotbalové hřiště či zastavění pozemku dočasnou stavbou (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 914/2024, bod 10). Dále se jeví vhodným podotknout, že judikatura dovolacího soudu neobsahuje jakoukoliv (a to ani implicitně) formulovanou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou, například spočívající v totožnosti charakteru výstavby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2231/2022, bod 10, ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023, bod 24 in fine a ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1834/2024).

11. Vyslovuje-li dovolatelka nesouhlas i se závěrem odvolacího soudu ohledně aplikovatelnosti cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., sluší se připomenout, že soudy nižších stupňů čerpaly své závěry o ceně oprávněné osobě odňatých pozemků především z odborného posouzení relevantních okolností znaleckým posudkem, z něhož plyne i zjištění, že v případě odňatých a nevydaných pozemků – oceněných jako pozemky určené pro stavbu – nejsou dány okolnosti pro korekci ceny (její snížení) ve smyslu uvedené přílohy odkazovaného cenového předpisu. Rozhodnutí (o tom, že podmínky pro snížení ceny ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nejsou naplněny) tedy soudy založily také na individuálních skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení) a neměly-li se zřetelem k přijatým skutkovým zjištěním předpoklady pro aplikaci ustanovení cenového předpisu o cenových srážkách za naplněné (aniž by – v obecné rovině – vyloučily aplikovatelnost odkazovaného ustanovení o cenových srážkách), nelze ani v tomto směru jimi přijaté závěry kvalifikovat jako rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018). Další polemika se závěry odvolacího soudu o absenci podmínek k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nese se pak v rovině skutkových zjištění (k nimž soudy dospěly hodnocením provedených důkazů), jež ovšem – jak již výše uvedeno – předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (k tomu znovu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016).

12. Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud při ocenění právním předchůdcům žalobkyně odňatých pozemků (opíraje se o znalecké posudky prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D.) od výše citované judikatury Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil. Ke shodným závěrům o ceně odňatých pozemků dospěl dovolací soud ostatně i v jiné skutkově i právně obdobné věci týchž účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 729/2023).

13. Judikaturou dovozeným závěrem, že při liknavém či diskriminujícím postupu žalované se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nebyly pak popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Ani oprávněná osoba se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).

14. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak byla dovozena rovněž další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1360/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, nebo ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) pak může být překážkou vydání pozemků též jejich funkční souvislost se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Uvedená hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého pozemku jest posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

15. Skutečnost, že se pozemek parc. č. XY v k. ú. XY nachází v zastavitelném území obce pak sama o sobě jeho převoditelnost na oprávněné osoby zjevně nevylučuje. Situování pozemků – dle platných územních plánů – v zastavitelné ploše, nejsou-li zde plánovány veřejně prospěšné stavby nebo stavby dopravní infrastruktury (§ 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.) či jiné stavby nebo opatření, na nichž by veřejný zájem (na zachování státního vlastnictví) převyšoval zájem oprávněné osoby na náhradním uspokojení restitučního nároku, totiž překážku jejich převoditelnosti na oprávněné osoby nezakládá (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 795/2024). Sluší se však připomenout, že určení označeného náhradního pozemku územně plánovací dokumentací k zastavění bude mít nepochybně odraz v jeho ocenění jako pozemku stavebního (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, a ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 755/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3018/2021, a ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 734/2022). Odvolací soud se tedy svým závěrem o vhodnosti převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni, coby oprávněnou osobu, výše uvedené judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil.

16. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v projednávané věci naplněny nejsou.

17. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

18. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 3 388 Kč.

20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 4. 2025

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu