28 Cdo 352/2024-283
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně SOLAR STOP Czech a. s., se sídlem v Praze 10, K pérovně 1622/33, identifikační číslo osoby: 04052334, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, proti žalovanému M. P., zastoupenému JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Sedlčanská 1044/18, o zaplacení částky 945.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 196/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2023, č. j. 72 Co 92/2023-254, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2023, č. j. 72 Co 92/2023-254, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. prosince 2022, č. j. 26 C 196/2021-199, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2022, č. j. 26 C 196/2021-199, zamítl žalobu, kterou se původní žalobce [(B. P.) - dále též „původní žalobce“] domáhal zaplacení částky 945.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 105.028,-Kč (výrok II.).
2. Původní žalobce (B. P., který svou pohledávku po vyhlášení rozsudku prvního stupně postoupil současné žalobkyni) a žalovaný jsou akcionáři společnosti SOLAR STOP Czech a. s. (dále též ,,společnost“ nebo „žalobkyně“). Žalobce tvrdil, že žalovanou částku poskytl žalovanému v průběhu let 2018 až 2020 zápůjčkou prostřednictvím 13 postupných plateb na jeho účet, přičemž žalovaný měl tuto částku vrátit, jakmile valná hromada společnosti rozhodne o rozdělení a vyplacení zisku akcionářům (účastníkům řízení). Jelikož valná hromada společnosti prozatím (ke dni podání žaloby) dosud o rozdělení zisku nerozhodla, vyzval původní žalobce žalovaného k vrácení peněz dopisem ze dne 28. 6. 2021, na který žalovaný nereagoval. Žalobce proto podanou žalobou požadoval dlužnou částku z titulu zápůjčky, případně pokud by tato nebyla prokázána, tak z titulu bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně z provedeného dokazování neměl existenci smlouvy o zápůjčce mezi účastníky řízení za prokázanou. Z dokazování vyplynulo, že sporované platby ve prospěch žalovaného následovaly po provedených platbách z firemního účtu společnosti na účet žalobce, kdy po připsání částky z účtu společnosti následně žalobce celou částku (případně její část) zaslal na účet žalovaného. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v přítomné věci zřejmě došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného, avšak ochuzeným ve smyslu § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“) není původní žalobce, nýbrž samotná společnost, jejíž zisk byl oběma účastníky svévolně přerozdělován a je nepodstatné, že tyto finanční prostředky byly v mezistupni přeposílány přes účet žalobce. Soud prvního stupně proto žalobu původního žalobce zamítl, neboť dospěl k závěru, že k vymáhání tohoto nároku z titulu bezdůvodného obohacení absentuje na jeho straně věcná aktivní legitimace.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal původní žalobce odvolání k Městskému soudu v Praze (dále ,,odvolací soud“). Odvolací soud nejprve rozhodl o návrhu původního žalobce, aby namísto něj do řízení vstoupila dle § 107a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále ,,o. s. ř.“) společnost SOLAR STOP Czech a. s., neboť na ní byly postoupeny pohledávky tvořící v souhrnu žalovanou částku. Společnost se svým vstupem do řízení souhlasila, a odvolací soud tak usnesením ze dne 20. 7. 2023, č. j. 72 Co 92/2023-233, rozhodl o vstupu společnosti do řízení na místo žalobce. Ve věci samé pak odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 9. 8. 2023, č. j. 72 Co 92/2023-254, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 30.008,- Kč (výrok II.).
4. Odvolací soud nejprve konstatoval, že soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k odpovídajícím skutkovým závěrům a rovněž jejich právnímu posouzení nelze nic vytknout. Jelikož odvolací soud poučil původního žalobce dle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby označil důkazy k prokázání existence smlouvy o zápůjčce a tento pouze odkázal na své předchozí důkazní návrhy, dospěl i odvolací soud k závěru, že existence žalované pohledávky z titulu zápůjčky nebyla prokázána. Protože původní žalobce v řízení před soudem prvního stupně in eventum tvrdil, že žalovaný se případně na jeho úkor bezdůvodně obohatil, zabýval se odvolací soud důvodností žaloby i z hlediska této právní kvalifikace. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001 (tento rozsudek je - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), dle jehož konkluzí ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění zatěžuje příjemce, tj. obohaceného. Odvolací soud vysvětlil, že vyřešení otázky důkazních povinností původního žalobce a žalovaného v řízení před soudem prvního stupně již došlo a byly provedeny důkazy, z nichž vyplynulo, že přestože finanční prostředky na účet žalovaného byly odeslány ze soukromého účtu žalobce, nelze z této skutečnosti dovodit, že se žalovaný bezdůvodně obohatil právě na úkor původního žalobce; nejednalo se totiž o finanční prostředky původního žalobce, ale společnosti (nynější žalobkyně). Odvolací soud nadto dodal, že ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že účastníci řízení jako akcionáři společnosti si v rozhodné době prostřednictvím předmětných finančních toků, které nechávali zaúčtovat jako půjčky, rozdělovali tržby společnosti. Odvolací soud se vyslovil i k námitce původního žalobce o nedostatku věcné příslušnost, když uvedl, že postoupení pohledávky původním žalobcem na nynější žalobkyni, nemůže mít vliv na věcnou příslušnost soudů.
II. Dovolání, vyjádření k dovolání
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro řešení právní otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury. Dovolatelka rozsudku odvolacího soudu vytkla
nesprávné právní posouzení věci, pokud odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že poskytnuté finanční prostředky nepatřily původnímu žalobci, ale společnosti, od níž si je nechal přeposílat na soukromý účet. Dle dovolatelky se tak odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, která již dovodila, že finanční prostředky na účtu jsou majetkem ústavu, který učet vede, a vlastník účtu má k tomuto pouze dispoziční oprávnění (dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1036/2020, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 900/2019). Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil, popřípadě zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné.
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání nezakládá argumentace žalobkyně spojená s tvrzením (i ze strany původního žalobce), že byl mezi účastníky řízení uzavřen závazkový právní vztah, jehož obsahem bylo zapůjčení předmětných finančních prostředků žalovanému, respektive povinnost plnit žalovanému, přičemž soudy nižších stupňů dospěly shodně k závěru, že takovýto vztah nebyl v řízení prokázán. V intencích argumentu o existenci platně uzavřeného závazkového vztahu totiž dovolatelka uplatňuje skutkové námitky a žádá dovolací soud, aby konstatoval nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, potažmo soudem prvního stupně, na základě jiného (dovolatelkou konstruovaného) skutkového stavu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže být ovšem založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Dovolací soud proto uzavírá, že tvrzení dovolatelky, že smlouva o zápůjčce byla mezi účastníky uzavřena, je pouhým pokusem přimět dovolací soud, aby přezkoumal uvedenou rozhodnou skutečnost (skutkové tvrzení) a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, což právní úprava nepřipouští, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a nemůže je přezkoumávat.
V opačném případě by pak již nešlo o zohlednění jediného zákonného důvodu dovolání, a sice nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jenž je s obecnou podmínkou přípustnosti dovolání, tj. že je předkládáno řešení právní otázky, na němž dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu závisí (viz § 237 o. s. ř.), spojen.
11. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, komu náleží peněžní prostředky poté, kdy jsou připsány na účet vedený u peněžního ústavu na základě smlouvy o běžném účtu (zda jsou v majetku banky či osoby oprávněné s účtem disponovat), neboť na řešení této otázky rozsudek odvolacího soudu nezávisí; není tudíž pro řešení dané otázky naplněn obecný předpoklad přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Závěry dovoláním dotčeného rozsudku nelze proto poměřovat konkluzemi podávajícími se z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1036/2020, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 900/2019, neboť dvě z odkazovaných rozhodnutí řeší otázku „vlastnictví“ peněžních prostředků na bankovním účtu ve specifických poměrech výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázání pohledávky z účtu vedeného peněžním ústavem, a třetí rozhodnutí se zabývalo otázkou „vlastnictví“ peněžních prostředků na účtu správce společné věci (domu), na němž byly sdruženy prostředky jednotlivých spoluvlastníků domu. Oproti tomu, v přítomné právní věci je posuzována otázka odlišná, a sice na úkor, které osoby (zda původního žalobce či společnosti) se mohl žalovaný bezdůvodně obohatit, pokud tok prostředků, které získal, směřoval z účtu společnosti na privátní účet původního žalobce.
12. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl ovšem Nejvyšší soud k závěru, dovolání žalobkyně je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou obsahově vymezené otázky hmotného práva, která osoba je v poměrech přítomné právní věci k podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení aktivně legitimována. Odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. IV. Důvodnost dovolání
13. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobkyně shledáno přípustným (viz bod 12. odůvodnění tohoto rozsudku), nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
15. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
17. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020).
18. Ve vztahu k posuzované věci tudíž z výše uvedeného vyplývá, že bylo-li v řízení mezi účastníky nesporné poskytnutí předmětných finančních prostředků žalovanému ze strany původního žalobce, pak bylo třeba pro závěr o aktivní věcné legitimaci zjistit a hodnotit skutečnosti, na jejichž základě byla předmětná částka poukázána na účty žalovaného z účtu původního žalobce, ačkoliv dané prostředky na počátku měly být aktivy náležícími dovolatelce. Nadto, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nelze klást rovnítko mezi osobu, na jejíž jméno je účet u peněžního ústavu veden, a vlastnictvím peněžních prostředků na něm uložených. Na základě smlouvy o běžném účtu je peněžní ústav povinen přijmout na účet vklady učiněné osobou, na jejíž jméno je účet u peněžního ústavu veden, nebo platby uskutečněné v jeho prospěch, bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají. Při provádění výplat z účtu se peněžní ústav řídí pokyny osoby, na jejíž jméno je účet u peněžního ústavu veden, přičemž otázka, komu finanční prostředky uložené na účtu původně náležely, z tohoto hlediska opět postrádá právního významu (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006). K posouzení aktivní věcné legitimace žalujícího je tak nutné prokázat, zda dotčené finanční prostředky pochází z majetkové sféry původního žalobce či dovolatelky (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022). Nelze rovněž pustit ze zřetele, zda existuje právní titul, na základě kterého byly finanční prostředky zasílány ze strany dovolatelky původnímu žalobci, a zda se tento stal jejich vlastníkem, či byly stále v majetkové sféře dovolatelky, a zda mezi ní a žalovaným existoval právní důvod vedoucí k jejich poskytnutí.
19. Nejvyšší soud shledává pro účely dalšího řízení za potřebné připomenout, že soudy se budou muset znovu zabývat tím, zda, případně jaký, byl právní rámec uskutečněných finančních toků mezi žalobkyní, původním žalobcem a žalovaným, zda prvotní převod mezi žalobkyní a původním žalobcem, a poté mezi původním žalobcem a žalovaným je možno podřadit pod některý ze závazkových vztahů, nebo zda jej lze kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení. Soudy dále musí zohlednit, že postoupením pohledávky na žalobkyni sice mohl být zhojen nedostatek aktivní legitimace původního žalobce (v poměrech odůvodnění původního prvoinstančního rozhodnutí), ale tato skutečnost nemůže mít hmotněprávní dopad na původní vztah třech aktérů předmětných finančních převodů.
20. Pro úplnost se sluší podotknout, že dovolatelka v řízení nese důkazní břemeno a břemeno tvrzení o poskytnutí finančních prostředků, kterému odpovídá obohacení, respektive zvětšení majetku, žalovaného. Na druhé straně, staví-li žalovaný svou procesní obranu na tvrzení, dle něhož se plnění, jež v důsledku zmíněných převodů obdržel, opíralo o platný právní důvod, musí řečený titul konkretizovat a náležitě vymezit; nelze se spokojit s pouhým povšechným, nespecifikovaným konstatováním existence právního vztahu, s ohledem na nějž by předmětný majetkový přesun měl být pokládán za důvodný (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 432/2005, a ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2299/2014).
21. Podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné (jako v projednávané věci), dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
22. Důvodnosti námitky dovolatelky o nedostatku věcné příslušnosti [soudu prvního stupně (potažmo odvolacího soudu) s tím, že se jedná o věc, v níž je v prvním stupni dle § 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. příslušný krajský soud] coby vady řízení, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud nepřisvědčuje. Nikoliv každý spor mezi obchodní korporací na straně jedné a společníkem (akcionářem) nebo členem jejího orgánu na straně druhé splňuje kritéria věcné příslušnosti krajských soudů, ale pouze spor, kde požadovaný nárok vznikl ze vztahu přímo právně souvisejícího s účastí na společnosti nebo výkonem funkce; nepostačuje tak pouze souvislost zprostředkovaná, například ekonomická (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 291/2020). Samotná žalobní tvrzení původního žalobce, jež dovolatelka jako relevantní přebírá, ovšem konstituují dosud takový stav, kdy finanční prostředky mezi tím, kdo je poskytl, a tím, kdo je přijal (a v této souvislosti je nerozhodné, jakému právnímu posouzení by měl vztah mezi dotčenými osobami podléhat), byly poukázány nikoliv z důvodu účastenství ve společnosti, popřípadě jako odměna za výkon funkce ve společnosti, ale jako (dle uplatněných tvrzení) plnění, jež má v poměrech žalovaného překlenout dobu do konání valné hromady, která má rozhodnout o rozdělení zisku společnosti mezi akcionáře.
23. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
24. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první o. s. ř.).
25. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu