USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Kanonie premonstrátů v Želivě, se sídlem v Želivě 122, IČ 60860871, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, MBA, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 8, proti žalovaným 1) obci Želiv, se sídlem v Želivě 320, IČ 00249483, zastoupené JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 196/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 10. října 2019, č. j. 15 Co 193/2019 - 444, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře výrokem I. rozsudku ze dne 10. 10. 2019, č. j. 15 Co 193/2019-444, potvrdil k odvolání žalobkyně (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 3. 2019, č. j. 4 C 196/2015-396, ve výroku I. [jímž byl zamítnut návrh na určení, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků parc. č. 248/7-ostatní plocha, neplodná půda o výměře 28 m2, pozemku parc. č. 248/10-orná půda o výměře 21097 m2, pozemku parc. č. 248/15-orná půda o výměře 169 m2, pozemku parc.č. 248/16-orná půda o výměře 19161 m2, pozemku parc.
č. 255-ostatní plocha, neplodná půda o výměře 317 m2 a pozemku parc. č. 244/4-lesní pozemek o výměře 815 m2, vše v kat. území Vitice u Humpolce, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov, v katastru nemovitostí pro obec Želiv, kat. území Vitice u Humpolce, na LV č. 10001 (dále jen „předmětné pozemky“ či „pozemky“)], a výrokem II. jej ve výroku II., jímž byl zamítnut „návrh na určení vlastnictví pozemků Českou republikou, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov, na LV č. 10001 pro obec Želiv a k.
ú. Želiv“, a dále ve
výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy obou stupňů rozhodovaly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), určení, že žalovaná 2) je vlastníkem předmětných pozemků, které byly vyvlastněny státem bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“), odůvodněné tím, že v katastru nemovitostí je v rozporu s § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31.
12. 2012, nebo v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), zapsána jako jejich vlastník žalovaná 1). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že vlastníkem původních pozemků, z nichž předmětné pozemky vznikly, byly ve vlastnictví právního předchůdce žalobkyně, kláštera premonstrátů v Želivě (náležely k velkostatku Želiv, dvůr Milostice), že jejich zabrání státem podle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, nebylo realizováno (byly propuštěny ze záboru), že na ně byla výměry Zemského národního výboru v Praze ze dne 3.
5. 1948 a ze dne 14. 6. 1948 uvalena národní správa podle § 15 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., že dne 15. 5. 1948 byl do pozemkové knihy proveden zápis o zamýšleném převodu nemovitostí dle zákona č. 142/1947 Sb., že na základě dodatku ze dne 15. 2. 1950, č. j. 9.125/50-IX/A-21, k rozhodnutí (reviznímu výměru) Ministerstva zemědělství ze dne 13. 3. 1948, č. j. 6137/48-IX/R 12, byly pozemky určeny jako vyvlastněné podle § 1 odst. 3 zákona č. 142/1947 Sb. a převzaté k účelům přídělovým, že tehdejší opat kláštera premonstrátů v Želivě V.
T. nenavrhl pozemky, či některý z nich, k ponechání klášteru, že pozemky byly ve správě obce Vitice, neboť žádný z nich nepřevzal podle zápisu o převzetí statku a mlýna ze dne 12. 11. 1949 od velkostatku Želiv „do správy a užívání podnik ČSSS, n. p. statku Rantířov a
ČSSL“, že proces přidělování pozemků přídělcům tudíž probíhal již před 1. 1. 1950, což lze dovodit i z potvrzení ONV v Pelhřimově dne 16. 2. 1982, č. j. VLHZ/255/1982-203/2, týkajícího se přídělu pozemků v k. ú. Vitice, v jehož poznámce se uvádí, že parcela č. 251-les v k. ú. Vitice u Humpolce byla protokolem ze dne 10. 8. 1948 předána do správy čsl. státu - podniku SLS. Odvolací soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, sp. zn. 28 Cdo 437/2013 a sp. zn. 28 Cdo 280/2004 dovodil, že § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb. (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), umožňuje restituci i toho majetku, který byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tedy po 31. 12.
1949, že výčet způsobů prokázání přídělu podle § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní, přičemž závěr o existenci přídělu zůstává na posouzení soudu, a že v případě § 2a zák. č. 172/1991 Sb. jde o nemovitosti, jež byly obcím jako přídělcům přiděleny nebo pro obec jako přídělce schváleny, přičemž podmínka převzetí držby či snad faktického užívání není tímto ustanovením vyžadována. Ohledně předmětných pozemků odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že byly splněny podmínky uvedené v § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tedy že tyto pozemky přešly ke dni 1.
7. 2000 (nabytím účinnosti zákona č. 114/2000 Sb.) do vlastnictví žalované 1), neboť byly určeny k přídělům již v době před 1. 1. 1950 [čemuž koresponduje i jejich faktické převzetí právním předchůdcem žalované 1) v té době]. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani dosud v katastru nemovitostí zapsaný důvod vzniku vlastnického práva žalované 1) ke dni 24. 5. 1991, neboť předmětem daného řízení bylo právě posouzení toho, zda na žalovanou obec přešel předmětný majetek v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. Přechodu pozemků na žalovanou 1) podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. nebránilo ani blokační ustanovení § 29 zákona o půdě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016). Odvolací soud dodal, že § 8 zákona č. 172/1991 Sb. se týká majetku nezapsaného do vlastnictví obcí dle tohoto zákona do 31. 3. 2013, což však není případ předmětných pozemků. S odvolacími námitkami žalobkyně, že potvrzení ze dne 16. 2. 1982 je neplatné (vydané orgánem, který k tomu nebyl oprávněn) a že obce od 1. 1. 1950 nemohly fakticky nabývat žádné vlastnictví, se odvolací soud neztotožnil, resp. dovodil, že na rozhodnutí v dané věci nemají vliv. Proti výroku I.
rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má za přípustné dle § 237 o. s. ř. k řešení otázky hmotného práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se posouzení aplikace ust. § 29 zákona o půdě ve vztahu k zákonu č. 172/1991 Sb., jakož i zákona č. 482/2012 Sb., a k judikatuře Ústavního soudu ČR, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak“, přičemž odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 9/07, sp. zn. II. ÚS 528/02 a sp. zn. I. ÚS 663/06. Odvolacímu soudu především vytýká, že se „nevypořádal s otázkou zásady materiální publicity, kdy primárně je platný stav zapsaný v katastru nemovitostí“, v němž však je uveden „vznik práva žalované 1) ze zákona č. 172/1991 Sb. - účinnost od 24. 5. 1991“, z čehož dovozuje, že žalovaná 1) nemohla pozemky nabýt do vlastnictví dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 144/2000 Sb., a taktéž má za to, že dovodily-li soudy obou stupňů, že předmětné pozemky byly jejím historickým vlastnictvím, nemohlo se jednat o historický majetek žalované 1) dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Potvrzení ONV v Pelhřimově dne 16.
2.
1982 je podle dovolatelky neplatné, neboť tento orgán neměl oprávnění jej vydat, a kromě toho žalovaná 1) nemohla „takovýto příděl nabýt“, když po 1. 1. 1950 již obce nemohly žádný majetek nabývat. Vlastnické právo po 1. 1. 1950 mohl nabývat jen Československý stát a jeho jménem mohla obec vykonávat pouze správu, resp. právo hospodaření, což však nebylo předmětem dokazování v nalézacím řízení. Na takový majetek se pak vztahovalo blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, tudíž přechod pozemků na žalovanou 1) je absolutně neplatný, a závěr odvolacího soudu je proto nesprávný.
Dále dovolatelka poukazuje na to, že v době vydání zákona č. 142/1947 Sb. platil intabulační princip, který byl opuštěn až s účinností zákona č. 141/1950 Sb., tj. od 1. 1. 1951, a že dnem 1. 1. 1950 nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, takže od 1. 1. 1950 již žádný obecní majetek neexistoval; i z toho dovozuje, že žalovaná 1) nemohla majetek do vlastnictví nabýt a že v rozhodném období byla žalobkyně vlastníkem předmětných pozemků, a to jak faktickým, tak i právním a formálním, a nemohlo se tak ani z tohoto důvodu jednat o historický majetek obce (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 178/1997).
Z toho podle ní vyplývá, že podle tehdy platných předpisů se žalovaná 1) a potažmo žalovaná 2) vlastníky předmětných pozemků nestaly. Není tak správná úvaha soudů obou stupňů, že stát se stal vlastníkem pozemků podle § 6 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb., ani jejich názor, že § 2a zákona č. 172/1991 Sb. představuje samostatnou skutkovou podstatu nabývání vlastnického práva, což by znamenalo, že by toto ustanovení platilo „zpětně i do doby před svojí platností“. Dovolatelka má taktéž za to, že k přechodu vlastnického práva „nemá ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. docházet automaticky - ze zákona, jak tvrdí nalézací soudy“, což dovozuje ze znění § 8 tohoto zákona.
Odvolací soud tedy „nesprávně vyhodnotil naplnění podmínek pro přechod sporných nemovitostí do vlastnictví žalované 1) dle § 2a zákona 172/1991 Sb., čímž se odchýlil od rozhodovací praxe nadřízených soudů a Ústavního soudu ČR“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání (jež posoudil dle jeho obsahu) postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že účelem zákona č. 172/1991 Sb. bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, a rozsudky téhož soudu ze dne 2.
7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013, či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015). Účelem zákona č. 114/2000 Sb., jímž bylo do zákona č. 172/1991 Sb. včleněno ustanovení § 2a, se stalo - jak patrno i z jeho § 2a odst. 2 - mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku majetkové samostatnosti obcí. Dalším účelem tohoto zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin.
Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom dovodila, že i výčet způsobů prokázání přídělu podle § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, ze dne 12.
12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 450/2004, ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015, a ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017). V rozsudku ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, jakož i v usnesení ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3868/2013, Nejvyšší soud vyslovil, že účelem § 2a zákona č. 172/1991 Sb., doplněného do citovaného předpisu zákonem č. 114/2000 Sb. (s účinností od 1.
7. 2000), je umožnit přechod nemovitostí ve vlastnictví České republiky do majetku obcí s ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy k přídělu nebo k vydání přídělového plánu došlo až po 31. 12. 1949 nebo k obojímu nedošlo vůbec. Z ustanovení § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb. přitom vyplývá, že nemovitosti vyjmenované v § 2a vykazují jiné znaky než nemovitosti uvedené v § 2 (dle nějž je třeba vzniku obecního vlastnictví do 31. 12.
1949), totiž že jde o nemovitosti, jež byly obcím jako přídělcům přiděleny nebo byly pro obec jako přídělce schváleny; podmínka převzetí držby (jíž bylo v některých případech třeba právě k nabytí vlastnictví k zemědělskému přídělovému majetku) či snad faktické užívání (obhospodařování) nemovitostí, § 2a zákona č. 172/1991 Sb. vyžadována není. Pro aplikaci tohoto ustanovení, jež představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1.
1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž tento zvláštní zákon spojuje přechod vlastnického práva státu na obec (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016). Ke stejnému závěru (jde-li o rozsah majetku vymezeného § 2a zákona č. 172/1991 Sb.) dochází i odborná literatura (srov. Kišš, P.: Restituce majetku obcí, 1. vydání, Eurolex Bohemia, Praha, 2005). Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku lze principiálně řešit právě z pohledu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (a zásadně tak nepůjde o restituci historického majetku obce, na nějž dopadá § 2 zákona, ačkoliv obec formálně nabyla vlastnictví již před 1.
1. 1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření), lze soudit právě i z toho, že šlo o majetek přidělený obci dle zákona č. 142/1947 Sb. [srov. § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.)]. Přitom i podle důvodové zprávy k zákonu č. 114/2000 Sb., jímž byl § 2a do tohoto obecního restitučního přepisu včleněn (srov. bod čtvrtý její zvláštní části), se podává, že „ustanovení mělo řešit (mimo jiné) situace, kdy obec na základě přídělu vydaného před 31.
12. 1949 vlastnické právo k nemovitostem nabyla, avšak do 31. 12. 1949 nebylo vlastnické právo zapsáno do pozemkových knih (tak jak je tomu i v nyní projednávané věci), a katastrální úřady, právě s odkazem na posledně uvedenou skutečnost, odmítaly provést záznam vlastnického práva“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017). K výkladu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, tak, že „restituce historického majetku byla v § 2 zák. č. 172/1991 Sb. založena právě na ‚pouhém‘ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle § 1 téhož zákona).
Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle § 2a zák. č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle § 2 a přechodu podle § 1 (srov. výslovnou dikci § 2a odst. 1 i. f. ‚pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2‘)“. Tento právní závěr Ústavní soud zopakoval v nálezech ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12. V intencích judikatury Ústavního soudu se pak Nejvyšší soud ve své následné rozhodovací praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
7.
2012, sp. zn. 28 Cdo 1106/2012, a ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 672/2013) přidržel úvahy, že přechod vlastnického práva na obec nastal také tehdy, došlo-li k přídělu třeba i dne 31. 12. 1949, tedy v den zrušení obecního vlastnictví (viz zákon č. 279/1949 Sb.), neboť podstatné není hospodaření s (obecním) majetkem, které nebylo uskutečněno a uskutečněno být nemohlo, ale text zákona. Zákon o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, v ustanovení § 29 stanovil, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Toto ustanovení bylo s účinností od 1. 1. 2013 zrušeno zákonem č. 428/2012 Sb. (srov. Část třetí tohoto zákona). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vyslovila a odůvodnila závěr, že blokační ustanovení § 29 zákona o půdě neznemožňovalo přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. (k tomu srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, jakož i jeho usnesení ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1591/2017, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017). S tímto závěrem se ztotožnil i Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17, v němž dovodil, že „zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu“ (dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4764/2018). Z uvedených judikatorních závěrů pro posuzovanou věc vyplývá, že přechodem předmětných pozemků do vlastnictví obcí coby přídělového majetku ve smyslu § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jenž nastal ex lege k 1. 7. 2000 - a právě z hlediska tohoto časového bodu je nutné provádět výklad dotčeného zákonného ustanovení - nebyla popřena jejich restituovatelnost církvi, jíž byly před provedením přídělu odňaty postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. Legálnímu přechodu sporného majetku na žalovanou 1) při splnění podmínek uvedených v § 2a zákona č. 172/1991 Sb. přitom nebyla na překážku skutečnost, že předmětné pozemky historicky náležely právnímu předchůdci žalobkyně, byl-li její případný nárok na vydání pozemků s ohledem na absenci zákonného rámce pro jeho uplatnění v té době dosud zcela hypotetický.
Námitka dovolatelky, že přechod předmětných pozemků na žalovanou 1) je absolutně neplatný pro rozpor s § 29 zákona o půdě, tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále opakovaně vyslovila závěr, uvedený již shora, že ke znovunabytí vlastnictví obcí k tzv. dalšímu přídělovému majetku dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č.
114/2000 Sb., docházelo ex lege již účinností tohoto právního předpisu a že lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis nemovitostí do evidence nemovitostí (§ 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 28. 6. 2012) byla lhůtou toliko pořádkovou, přičemž zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (dříve do evidence nemovitostí) má účinky toliko deklaratorní, a že s neplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 19/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 22.
6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3245/2015, ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 671/2018). Správnost nastíněného právního názoru byla přitom opakovaně konstatována též Ústavním soudem (srov. např. jeho nálezy ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, a ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13). Zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě návrhu žalované 1) ze dne 10. 2. 1998 měl tedy účinky toliko deklaratorní. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo k nemovitostem, které na žalovanou 1) přešlo podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., bylo ke dni účinnosti zákona č. 173/2012 Sb. (dne 29.
6. 2012) již zapsáno v katastru nemovitostí, nebyla obec povinna (nejpozději do 31. března 2013) znovu uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu (srov. § 8 odst. 1 větu první zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 29. 6. 2012). Námitky dovolatelky, že dle § 8 zákona č. 172/1991 Sb. k přechodu vlastnického práva „nemá ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. docházet automaticky - ze zákona“, a že dle „zásady materiální publicity, kdy primárně je platný stav zapsaný v katastru nemovitostí“, nemohlo dojít k nabytí vlastnictví dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. taktéž nezakládají. Stejně tak je tomu i s námitkou dovolatelky, že potvrzení ONV v Pelhřimově dne 16. 2. 1982 je neplatné z důvodu, že „tento orgán neměl oprávnění jej vydat“, a to již proto, že v tomto ohledu dovolatelka žádnou dovolací argumentaci - natož tu, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. - v dovolání nevznesla; dovolání tak trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Již nad rámec uvedeného lze jen dodat, že toto potvrzení, jak z obsahu spisu vyplývá, vystavil k dožádání Střediska geodézie Pelhřimov ve věci přídělu pozemků v k. ú. Vitice Okresní národní výbor v Pelhřimově, odbor vodního a lesního hospodářství a zemědělství, na základě provedeného šetření v archivovaných spisech, a uvádí se v něm, že „podle návrhu přídělu půdy a budov byl uskutečněn drobný příděl podle zákona č. 142/47 Sb. od Velkostatku Želiv - původní vlastník klášter premonstrátů (dvůr Milostice); mezi vyjmenovanými přídělci je uvedena i obec Vitice s označeným konkrétních pozemků, které jí byly přiděleny (konkrétní datum, kdy se tak stalo, z této listiny přímo nevyplývá, lze však z ní dovodit, že k přídělům došlo již v roce 1948).
Názor soudů obou stupňů, že tímto potvrzením došlo k „završení přídělu“, je nesprávný (nejednalo se o rozhodnutí o přídělu), což však na jejich závěru, že předmětné pozemky přešly podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., k 1. 7. 2000 ex lege na žalovanou 1), nic nemění. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají ani ostatní námitky žalobkyně, neboť je uplatnila poprvé až v dovolání a z hlediska § 241a odst. 6 o. s. ř. tak jde o tzv. nepřípustné novoty, jimiž se dovolací soud nemohl zabývat.
Odkaz dovolatelky na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, sp. zn. II. ÚS 528/02 a sp. zn. I. ÚS 663/06 je nepřiléhavý, neboť byly vydány před účinností zákona č. 428/2012 Sb. (v podrobnostech lze odkázat např. na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, v němž se dovolací soud detailně zabýval výkladem § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.). Přiléhavost rovněž postrádá poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 178/1997, neboť dovolací soud v něm řešil nabývání vlastnictví k zemědělskému majetku přídělcem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Protože dovolání žalobkyně není podle § 237 o.
s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (rozhodnutí odvolacího soudu je dílem kasační), a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o.
s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.