28 Cdo 486/2026

Judikát 28 Cdo 486/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:07.04.2026

Spisová značka:28 Cdo 486/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.486.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Náhradní pozemek

Zmírnění křivd (restituce)

Dotčené předpisy:§ 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C 28 Cdo 486/2026-348

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců: a) P. W. a b) M. W., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 19 C 66/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2025, č. j. 10 Co 404/2025-300, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům k rukám JUDr. Jiřího Hartmanna, advokáta, náklady dovolacího řízení, žalobci a) ve výši 9 801 Kč a žalobkyni b) ve výši 4 900,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2025, č. j. 10 Co 404/2025-300, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 6. 2025, č. j. 19 C 66/2024-237, jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, všech v k. ú. XY, pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, všech v k. ú. XY, pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, všech v k. ú. XY, pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY, všech v k. ú. XY, pozemků parc. č. XY, XY a XY, všech v k. ú. XY, pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, všech v k. ú. XY, a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobce a) v podílu ideálních 2/3 a žalobkyni b) v podílu ideální 1/3 a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku ocenění právním předchůdcům žalobců odňatých a pro překážky stanovené zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), posléze nevydaných pozemků v k. ú. XY. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 904/2025. Kladla dále otázku, zda byly naplněny podmínky pro bezúplatný převod zvolených náhradních pozemků mimo nabídkové řízení v situaci, kdy žalobci při uspokojování svého restitučního nároku nevyvíjeli dostatečnou aktivitu. Upozorňovala přitom na okolnost, že žalobci od okamžiku vypořádání svých restitučních nároků (v letech 2001 a 2015) nedávali dlouhodobě najevo, že je považují za neuspokojené. Tázala se též, zda nedošlo k promlčení uplatněných restitučních nároků.

Mínila, že odvolací soud uvedené otázky vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 360/2000, ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2716/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2777/2012, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 3370/2019, a další rozhodnutí, jež obsáhle cituje.

3. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

4. Podle § 237 o. s. ř. přitom platí, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona o půdě, ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.

12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je přitom jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.

7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). 6.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se taktéž připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované, je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nepřiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).

7. Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).

8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř. jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem.

Za pozemky určené k výstavbě je ovšem třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř. na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3880/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.

5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017). Nejvyšší soud přitom konstantně aprobuje flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srov. např.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm uvedená); judikatura Nejvyššího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou – vždy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci – k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).

9. Odvolací soud se výše citované judikatuře nikterak nezpronevěřil. Své závěry o potřebě ocenit odňatý pozemek PK 121 v rozsahu výměry 18 369 m2 ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako stavební (implikující následně konkluze o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobců vyvolané lpěním na jeho nesprávném ocenění) v situaci, kdy ke dni odnětí státem (18. 6. 1963) byl již zastavěn, dovodil nejenom ze znaleckého posudku Ing. Šnejdra ze dne 26. 8. 2023, č. 274/1660/2023, opírajícího se i o dobovou územně plánovací dokumentaci, ale i z dalších předložených listin (z leteckého snímku z roku 1953 na č. l. 55, z rozhodnutí o přípustnosti novostavby rodinného domu z roku 1961 na č. l. 25, z regulačního plánu z 30. let 20. stol. a z letecké mapy z roku 1966). V souladu s rozhodovací praxí tak stavební charakter odňatého pozemku dovozoval z uceleného komplexu provedených důkazů.

10. Odvolací soud se od ustálené judikatury neodchýlil ani svými závěry o dostatečné aktivitě žalobců při uspokojování svého restitučního nároku. Připomenul povinnost žalované řádně ocenit nároky oprávněných osob a v souladu s judikaturou akcentoval skutečnost, že v rozsahu dovolatelkou evidované výše nároků se žalobci v letech 2001, 2002 a 2015 účastnili veřejných nabídek náhradních pozemků a později sami aktivně usilovali o přecenění nároku, k čemuž opatřili i znalecký posudek, zatímco dovolatelka jejich legitimnímu požadavku nevyhověla, setrvávajíc na nesprávném ocenění nároku.

Uplatňovaný restituční nárok tak vzdor aktivitě žalobců zůstává částečně neuspokojen. Liknavost dovolatelky lze pak (v situaci, kdy byla prokázána dostatečná aktivita žalobců) spatřovat již jen v ulpívání na nesprávném ocenění restitučního nároku. Na rozdíl od věci řešené v dovolatelkou předestíraném usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3370/19, v níž liknavost dovolatelky dovozena nebyla, přitom oprávněné osoby v přítomné při před zahájením soudního řízení opatřily znalecké ocenění restitučního nároku a dovolatelku k jeho přecenění opakovaně vyzývaly.

11. Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu neodporují ani závěry odvolacího soudu o tom, že právo žalobců na uspokojení restitučního nároku formou vydání náhradních zemědělských pozemků není promlčeno.

Při posuzování otázky promlčení restitučního nároku na vydání náhradního zemědělského pozemku jest totiž třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4.

3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. již shora citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.

12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li tedy uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou (povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má totiž prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit), není zásadně namístě přiznávat námitce promlčení nároku na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků relevanci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.

5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009). Byly-li tedy restituční nároky žalobců od počátku uspokojovány výlučně převodem náhradních zemědělských pozemků (v letech 2001, 2002 a 2015), není (v souladu s uváděnou judikaturou) důvodu odepřít žalobcům právo na uspokojení restitučního nároku formou převodu dalších náhradních zemědělských pozemků pro promlčení. K jiným závěrům nevybízí ani dovolatelkou označená judikatura Ústavního soudu.

Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 360/00 a sp. zn. II. ÚS 2716/11 posuzují totiž v restitučních souvislostech promlčení práva na peněžitou náhradu, a nikoliv promlčení práva na vydání náhradního zemědělského pozemku.

12. V rozsahu, ve kterém dovolatelka zpochybňuje správnost výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

13. Podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tedy v projednávané věci naplněny nebyly.

14. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o.

s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobců, kteří podali v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta z tarifní hodnoty 179 645,80 Kč u žalobce a) a 89 822,90 Kč u žalobkyně b), celkem 11 700 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 450 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v celkové výši 14 701,50 Kč (dle podílů na uplatněném restitučním nároku náleží žalobci a/ náhrada ve výši 9 801 Kč a žalobkyni b/ ve výši 4 900,50 Kč).

16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 7. 4. 2026 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu