U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovanému městu
Semily, IČO: 00276111, se sídlem v Semilech, Husova 82, za účasti vedlejšího
účastníka na straně žalobkyně Stavební bytové družstvo Semily, IČO: 00045527,
se sídlem v Semilech, Bavlnářská 360, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 118/2012, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1.
června 2015, č. j. 24 Co 180/2015-321, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové změnil
rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 10 C
118/2012-267, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 30. ledna 2015,
č. j. 10 C 118/2012-273, tak, že určil, že vlastníkem stavební parcely č.
1711/96 o celkové výměře 417 m2 a pozemkové parcely č. 1711/94, vše v
katastrálním území S. (dále jen „předmětné pozemky“), je žalobkyně (výrok I);
současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II, III a IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
neboť není přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení)
vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř., přičemž dovolání není přípustné ani
podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním vymezené otázky hmotného
práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud
neshledává důvody k jinému posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již
vyřešených otázek.
K otázce výkladu pojmu „hospodaření“ v ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), lze odkázat na
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je ustanovení § 1 zákona č.
172/1991 Sb. setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví
státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a
formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a
závazky přešly na obce [k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o
obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž aby obce s danými
věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s
věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni
účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a
povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k
nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím
toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve
smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a
nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření
(z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013 – všechna
rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Shodně je ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. interpretováno též
rozhodovací praxí Ústavního soudu, jež dochází k závěru, že „pojem
‘hospodaření’ uvedený v tomto ustanovení, lze tedy chápat jako opozici k pojmu
’právo hospodaření’, a to v tom smyslu, že ’právo hospodaření’ představuje
určitou formální podmínku, zatímco ’hospodaření’ podmínku materiální, coby
faktické užívání majetku“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp.
zn. IV. ÚS 600/11, nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS
185/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11,
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14 – všechna
rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).
I proto Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení této dovolatelem
nastolené právní otázky, jež byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již
vyřešena, kdy přijaté závěry shledává ústavně konformní i Ústavní soud.
Argumentace dovolatele vztažená k závěrům o fakticitě hospodaření s předmětnými
pozemky nese se pak vesměs v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího
soudu (jejich správnosti a úplnosti), v situaci, kdy vzal odvolací soud za
prokázané, že žalovaný s předmětnými pozemky nehospodařil, neboť pozemek parc.
č. 1711/96 (dříve dva pozemky – parc. č. 1711/96 a parc. č. 1711/97) byl ke dni
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. zastavěný bytovým domem ve vlastnictví
vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, a pozemek parc. č. 1711/94 plní ve
vztahu k bytovému domu obslužnou funkci, a proto také nebyl žalovaným fakticky
užíván. Další dovolatelem uváděné skutečnosti (z nichž žalovaný činí závěr o
naplnění podmínky hospodaření s pozemky) jsou pak toliko vlastní interpretací
skutkového stavu, bez nastolení právní otázky relevantní pro rozhodnutí. [Také
konstatování, že odvolací soud pro přechod vlastnického práva podle ustanovení
§ 1 zákona č. 172/1991 Sb. již nepovažuje za rozhodující ani skutečnost
reálného hospodaření žalovaného s předmětnými pozemky, je projevem přesvědčení
dovolatele o tom, že k rozhodnému datu s předmětnými pozemky fakticky
hospodařil, ač měl odvolací soud za prokázaný opak].
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že odvolací soud v
napadeném rozhodnutí odkázal na judikaturu vztahující se k ustanovení § 3
zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně k pojmu „funkční souvislost“ pozemku se
stavbou, čímž (dle názoru odvolatele) stanovil nad rámec zákona negativní
podmínku přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle
ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb., a sice neexistenci funkční souvislosti
pozemků s bytovými domy. Odvolací soud však žádnou další podmínku pro přechod
majetku ze státu na obec podle ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb.
nevytyčuje, nýbrž se funkční souvislostí pozemku parc. č. 1711/94 s přilehlým
bytovým domem ve vlastnictví vedlejšího účastníka na straně žalobkyně zabývá v
rámci zkoumání naplnění podmínky faktického hospodaření žalovaného s pozemkem
parc. č. 1711/94. [Právě skutečnost, že pozemek plní ve vztahu k bytovému domu
obslužnou funkci, je podle odvolacího soudu spoluurčující pro závěr, že s ním
žalovaný ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. fakticky nehospodařil a že
pozemek nemohl sloužit k plnění jeho úkolů].
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jsou i závěry
odvolacího soudu při řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením – v
závislosti na posouzení oprávněnosti držby [řešené zde podle zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – se zřetelem k ustanovení §
3028 odst. 2, části věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník]. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc
nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (§
130 odst. 1 obč. zák.). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány
skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou
víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu,
která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz
obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo
1999/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo
4822/2014). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je proto ustálena v závěru, že
otázku dobré víry držitele, že mu pozemek patří, lze v dovolacím řízení
přezkoumat v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp.
zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod C 1068, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 4227/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28
Cdo 364/2013). Přitom dobrou víru je třeba vždy hodnotit objektivně, nikoliv
pouze ze subjektivního hlediska přesvědčení držitele (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek
15, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3735/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo
592/2014), takže poukaz dovolatele na vlastní přesvědčení o splnění všech
podmínek nutných k přechodu předmětných pozemků ze státu na obec není
relevantní, jestliže podle odvolacího soudu si žalovaný měl být (z objektivního
hlediska) vědom nenaplnění všech podmínek. Dobrá víra musí být také dána po
celou vydržecí dobu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn.
22 Cdo 1449/2013), pročež přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení
dovolatele, že „na přelomu jara a léta 1991“ si nemohl být vědom skutečností, z
nichž se podávalo, že k přechodu předmětných pozemků z vlastnictví státu do
vlastnictví obce nedošlo.
V souzené věci nelze úvahy a závěry odvolacího soudu stran dobré víry
žalovaného považovat za zjevně nepřiměřené za situace, kdy současně odpovídají
i rozhodovací praxi dovolacího soudu, která již dovodila, že se zřetelem k
zákonem jasně stanoveným podmínkám přechodu věci z vlastnictví státu do
vlastnictví obce, jakož i setrvalé interpretaci relevantního ustanovení v
rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nelze případný právní
omyl obce ohledně podmínek pro přechod majetku z vlastnictví státu do
vlastnictví obce (konkrétně podmínky uskutečňování práva hospodaření), hodnotit
jako omyl omluvitelný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3.
2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4948/2015).
Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje ani s rozhodovací praxí dovolacího
soudu, podle které k existenci dobré víry držitele postačí právní důvod domnělý
– putativní (na níž dovolatel odkazuje v dovolání), neboť závěr o absenci dobré
víry dovolatele odvolací soud neodůvodňuje tím, že byl důvod nabytí
vlastnického práva domnělý, nýbrž závěrem, že žalovaný si měl být vědom
skutečností, z nichž bylo možné bezpečně dovodit nesplnění veškerých zákonných
podmínek pro přechod tohoto majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce
(konkrétně podmínky uskutečňování práva hospodaření).
Ve zbytku jsou námitky dovolatele stran dobré víry skutkového charakteru, jimiž
však nelze přípustnost dovolání založit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Není-li dovolání přípustné (jak je tomu i v posuzované věci, neboť – z pohledu
důvodů vymezených v dovolání – žádné z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř.
naplněno není), je nezávažná námitka dovolatele, jíž kritizuje postup soudu v
řízení či odůvodnění rozhodnutí; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení,
jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud totiž
přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za
situace, kdy jiným účastníkům než žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu